Tak kde se sakra flákáš?!

Tak kde se sakra flákáš?!

Áno áno, nejspíš si zase říkáte, kde se flákám, když jsem tu měla mít už spoustu naslibovaných věcí (ne, ani jedna z těch recenzí, co jsem tu před dvěma týdny vydala, není z těch, co jsem vám slibovala). No, ono to není tak jednoduché, jak jsem si myslela, že to bude. Ale všechno vám to pěkně povím.

Inu, minulý týden jsem měla dělat ještě nějakou tu zkoušku, abych se vůbec dostala do dalšího semestru. Učila jsem se na to dlouho. Hodně dlouho. Učila jsem se na to předtím a učila jsem se na to teď, strávila jsem pár týdnů nad knihami a snažila jsem se nějak dohnat, co jsem předtím nezvládla. Učila jsem se tak, že i mí vlastní rodiče vybízeli, abych se taky občas šla vyřádit ven a neseděla jen pořád nad učením. A přece jsem to nezvládla. Nemám dost kreditů na postup, asi bych se tu učebnici musela naučit nazpaměť. Jsem prostě lama se špatným odhadem. Takže místo toho, abych si teď užívala té chvilky volna, co jsem mohla mít, snažím se nějak vyřešit situaci, vydobýt si svůj opravný termín na japonské dějiny, který mi neposkytli, protože ztratili výsledky a to, že jsem test nedala, zjistili až po vypršení všech vypsaných termínů, usmlouvat nějaký další opravný termín nebo výjimku na studijním. Life sucks. And then you die.
Ale abych pravdu řekla… není to tak hrozné. Řeším to, ale neprožívám to. Přineslo mi to vlastně i pár dobrých věcí. Lidi okolo ze mě nebyli zklamaní. Vždycky se nejvíc děsím toho, že lidi zklamu. Ale oni dál fandí a přejí mi, abych to nějak zvládla. Táta mě dokonale podpořil. A já jsem se rozhodla, že nebudu plakat a vzdychat, ale prostě to nějak vyřeším. Že bych se začala mít docela ráda? :) Každopádně, proto ta odmlka. Ale určitě něco napíšu, až to vyřeším. Určitě! Vždyť Icewind Dale už mám rozepsanou a dokonce i udělané screeny (což je vždycky ta nejhorší práce na tom).

A teď k něčemu malinko pozitivnějšímu. Tenhle víkend jsem si fakt božsky užila. Proč? Včera jsem jela do Prahy, kde jsem se setkala s Pavlou, mou nevlastní mamkou, a Zuzkou, její dcerou. Nejprve jsme šly do Palladia na suši. Nebyla to tedy taková exotika, jak jsem čekala, možná proto, že už jsem do japonské kuchyně aspoň mírně nahlédla, ale byla to paráda. Za tři stovky all you can eat, kolující talířky se vším možným. Byl tam pás se studenými pokrmy a pás s teplými. Mezi teplými bylo všechno možné – sašimi, suši s kaviárem, suši s krevetou, suši s krabími tyčinkami, suši s klíčky mungo (MŇAM!), zkrátka suši s kdečím. Pak smažená rýže, smažené nudle, slané dango plněné masem, sladké dango plněné banánem a čímsi neidentifikovatelným, zelenina na curry, kuřecí kousky, rybí kousky, sezamové kuličky… dole na studeném páse pak byla spousta ovoce a taky různé misky s omáčkami. Taky tam měli kuličky připomínající Raffaello (Ježíš, kolik těch f a l tam vlastně je?) a chipsy vypadající jako Lupeto. Jo, a Zuzka tvrdí, že masové dango chutnalo jak KFC.
Strávily jsme tam hodinu, než jsme vyzkoušely, co jsme mohly (ale ještě tam spousta věcí zůstala námi nedočená, máme ještě co dělat), a pak jsme vyrazily do divadla Kolowrat na vystoupení Malého divadla kjógenu, kde měli předvést novou frašku Susumigawa a pak měl vystoupit Šigejama Motohiko ve hře Šimizu – Horský pramen. Už už jsme myslely, že dorazíme pozdě, ale nejenom, že jsme dorazily včas, on byl navíc poloprázdný sál, protože spousta lidí včetně těch, kteří měli vystoupit na pódiu, se zdržela v dopravní zácpě v důsledku nějakého běhu, který se konal v Praze a kvůli němuž zablokovali dopravu v půlce ulic. Takže se začínalo se zpožděním.
Jako první vystoupil japonský velvyslanec se svým tlumočníkem a cosi nám pověděl. Víte… už si vůbec nepamatuju, co to bylo. Mluvil monotónně, já mu nerozuměla snad ani slovo a tlumočník byl samozřejmě Japonec a česky očividně moc neuměl, většinu si přečetl z papíru, kde měl napsaný celý projev. No, znáte tu jejich hrdost… ale je to na zabití. Fakt. Ale až na tenhle úvod to bylo fakt super. Mluvil k nám Ondřej Hýbl. Jako obvykle nám pověděl něco málo o tom, co to kjógen je (ale je zvláštní, že ačkoliv mají vždycky úvod té minipřednášky před představením na stejné téma, pokaždé se tam dozvím něco nového), a následně nám uvedl frašku, kterou jsme měli před sebou. Susumigawa byla jiná než ty, které jsem doposud viděla. V této vystupovaly dokonce dvě ženy – manželka a tchýně ústřední postavy, ubohého samuraje, kterého ty dvě nutily dřít od rána do noci. Svým způsobem to byla opravdu vtipná fraška, ale na hercích byly bohužel poznat dvě věci. Zaprvé strašlivá tréma, tu jsem zaregistrovala poprvé – že by to bylo tím, že hrají před očima japonských mistrů? A zadruhé málo zkušeností – přece jen tahle fraška měla u nás premiéru a sbor byl opravdu trochu nesehraný. Těším se ale, až ji vybrousí, MDK mě zatím nezklamalo a tahle hra má potenciál.
Šigejama MotohikoPo krátké přestávce nás opět oslovil Ondřej Hýbl a uvedl další hru, kterou měli tentokráte zahrát profesionálové, Šigejama Motohiko a Toda Kentaró. Vysvětlil nám, o čem Šimizu je. Nebudu tady vyzrazovat celou hru, prozradím jen, že ctihodný samurai se rozhodne, že bude pořádat slavnostní pití čaje, a tak pošle svého sluhu Tarókadžu pro nejlepší vodu v kraji k prameni v Šimizu. Sluha je však líný, tak si vymyslí historku o tom, že tam straší. A následně to bude muset i dokázat. Kdo by chtěl vědět, o čem hra je, může se jít podívat, Malé divadlo kjógenu ji má stále v repertoáru, mimochodem je to výborná hra, ačkoliv to jsem dokázala ocenit až na druhé zhlédnutí. A pak se začalo hrát. Bylo to… neuvěřitelné. Nepopsatelné. Úžasné. Myslím, že Pavla se Zuzkou, které se v japonském umění, zvycích a jazyce ještě tolik neorientují, to docenily spíše kvůli grotesknosti projevu, ale pro mě to byla tak úžasná zkušenost, že na ni už do smrti nezapomenu.
Ten jazyk byl úžasný.
Ta deklamace byla úžasná.
Ty pohyby byly geniální.
A Motohiko s Kentaróem… ach bože! Ne, to se snad ani nedá popsat. Jak ti byli roztomilí! Moct si na ně sáhnout… *zasnila se* asi jsem se zamilovala na první pohled. Bůh ví, že mám slabost pro Asiaty. A ještě k tomu když jde o talentované Asiaty… tomu už se nedá odolat. Fakt ne. Dokonce i Pavla se Zuzkou, které na podobné věci nejsou zvyklé, uznali, že Motohiko je král roztomilosti. Chicht.
Odcházely jsme nadšené a zasněné a následovala dlouhá cesta zablokovanou Prahou.
TzatzikiV neděli jsme jely (ano, samé ženy) slavit narozeniny babičky z Pavliny strany do řecké taverny. I to bylo skvělé, ochutnala jsem spoustu věcí, pravké řecké biffteki, nikdy jsem ho neměla, naprosto dokonalý čerstvý pita chleba, úžasné tzatziki, polníček, skvělý řecký salát, papriku plněnou fetou, smažený lilek či sutsukakiu (grilované mleté maso). A všechno mi chutnalo. Paráda. Obsluha byla taky skvělá, hned jak jsme vstoupily, ujal se nás číšník a usadil nás. Aby nám bylo příjemněji, otevřel nám dveře na zahrádku (fakt husté posouvací dveře), dal nám čas, abychom si vybraly nějaké pití a následně se při každé další objednávce maximálně přizpůsoboval našim potřebám. Platilo se v onom high class stylu, kdy dostanete složku s účtem, do ní vložíte peníze a případně vám bude vráceno (bohužel to už v moc restauracích nevídám, takže když už je příležitost, vždycky si to užiju). Ceny byly maximálně přijatelné, představte si, že za 320 g sutsukakie zaplatíte 200 Kč. To je paráda. (Ano, ty porce byly vskutku obří.) Restauraci bych vytkla jedinou věc, a to že jim ke kávě chyběla voda.Ta by tam měla být.
Následně jsme se vrátily domů a já tak přemýšlela, co bych… uklidila jsem koupelnu a následně jsem se rozhodla, že se naučím jedinou domácí práci, kterou jsem doposud neovládala – totiž žehlení. Takže jsem popadla žehličku a začala se učit. Na košilích. Jeden by řekl, že jsem šílenec, že se učím na košilích, ale Pavla prostě vzala košili, vysvětlila mi, že nejdřív vyžehlím límec, pak rukávy, pak záda a následně přední části, názorně předvedla, řekla mi, na jakou látku se používá jak horká žehlička a podala mi ji, ať si to zkusím. A ono to docela šlo. Yay, chill už je mistr domácnosti! I když… no, nějak jsem se do toho pustila a skončila jsem s bolavým pravým zápěstím. (Poslední košili už jsem žehlila levou rukou – ještě že jsem obojetná.)

A to je asi vše. Držte mi palce. Zítra se budu vracet do Brna a zamířím na studijní, ve středu pak na konzultace k italštinářce a dokonce mi odepsala i Kubovčáková, že se mi na ty dějiny podívá a pokusí se to nějak vyřešit. Já vím, proč tu ženskou mám ráda. :) Snad jste si aspoň příjemně početli, teď, když už mám aspoň co pozitivního sdělit.

4 komentáře u „Tak kde se sakra flákáš?!“

  1. jak to tak čtu, ty máš oblibu psát po nocích, viď?=D jinak, přeju asi stres brzy opadl a nějak se to vyvedlo..=) aspoň se pořád můžeme těšit na ty recenze, (a to ber v úvahu že mně všechno trvá pár let, jo..XDDD) dostala jsem z tvého líčení chuť na onigiri.. vrau..X3

    OdpovědětOdpovědět
  2. To mas naozaj blbe, ale aj mne sa zas zadarilo na prve dve hodiny japonskeho jazyka vobec neprist, pretoze mail, co pisal Matela sa dostal asi tak k trom ludom a ostatni o tom vobec nevedeli…ale to vobec nebrani v tom, aby sme z toho pisali v pondelok test:D

    a jedna otazocka…na Filde v kniznici maju nainstalovane japonske pismo? Leb som bola tlacit veci v jednom copy centre a vytlacilo mi to tak akurat stvorceky….
    Dakujem:D

    OdpovědětOdpovědět
  3. Dee: Onigiri jsou super. Hlavně ty, co dělá Prasátko. :)))
    Katai: Jééé, takže jsi nakonec u nás? :) Musíme se někdy potkat. Já opakuju Úvod do jazykovědy a budu chodit na seminář z písma, takže aspoň tam? Jen semináře jsou dva, já budu chodit až do té druhé skupiny, nevím, jak ty. Jinak o té knihovně netuším, já si všechno tisknu tady u sebe, pořídila jsem si vlastní tiskárnu, vyjde to o hodně levněji a je to méně časově náročné, zvlášť, když chodíš na takový obor, jako je japanistika. :)

    OdpovědětOdpovědět
  4. jop, no ja mam akurat v stvrtok tu prvu skupinu, aby som stihala vlak, ale tak nejak sa to vyriesi:)
    …asi dotrepem tu tlaciaren z domu aj ja:)

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *