Psychologie organizátora českých conů

Psychologie organizátora českých conů

Tento článek je shlukem mých subjektivních dojmů a pocitů, které se ve mně nastřádaly během těch let, co jsem se podílela na organizaci, přípravách či realizaci nejrůznějších conů (neboli festivalů pro ty, kdo nejsou na nově přejatou terminologii zvyklí či se s ní ještě nesetkali). Budu zde psát o svých zkušenostech, zážitcích, pohnutkách či názorech. Možná vás některé věci překvapí a do začátku rovnou říkám, že se nebudu zdržovat své typické upřímnosti, ale zároveň tento článek nemá za úkol kohokoliv urazit nebo shodit v očích jiných. Jeho účelem je čistě prezentace mého náhledu na věc, mých názorů na to, kam taková organizace člověka dovede posunout a co všechno díky ní může naopak ztratit. Upozorňuji, že článek je velmi dlouhý, ale než mi někdo z vás bude chtít nadávat za to, že jsem ho zdrbla za to či to, nebo že to či to prostě není pravda, prosím vás, abyste jej dočetli do konce.

Upozornění – v tomto článku nejsou obrázky.

Po stránce organizování conů nejsem v naší komunitě (omezme se teď na komunitu fanoušků anime a japonské kultury, protože s cony s jiným zaměřením jsem vypomáhala skutečně jen minimálně) ta nejzkušenější a ani neorganizuju od počátku conů s anime/japonskou tematikou v ČR. Moje kariéra začala v roce 2008 (pro představu se tehdy konal 5. Animefest. Letos, tj. v roce 2013, se konal 10. Bylo by vhodné dodat, že Animefest byl svého druhu první con u nás). Tehdy bylo moje jméno známé především na internetu – v komunitě sekai.cz, která vznikla vlastně pouhým oddělením jistých členů z fantasácké komunity eragon.cz, a mezi bloggerkami. Socializovat jsem se jezdila především na LARPy a dřevárny, takže s cony jsem měla prakticky nulové zkušenosti. Toho roku jsem poprvé a naposledy navštívila Animefest jakožto návštěvník. Dostala jsem se tam vlastně jen náhodou, protože ještě dva dny předtím jsem netušila, že něco jako Animefest je. Dotáhla mě tam kamarádka z Brna, když jsem tam dělala přijímací zkoušky na VŠ. Zážitek to byl vskutku úžasný. Animefest byl tehdy ještě vcelku komorní akce, něco jako fronty tam neexistovalo, všude byl klid, organizace vypadala báječně zvládnutá a nevšimla jsem si, že by program měl nějaké zpoždění. Někde v zákulisí orgové možná horečně pobíhali a sháněli všechno možné od papírů s materiály po mikrofony, ale navenek jsem si nevšimla žádné nedokonalosti. Byl to také můj první a poslední con, kde jsem si dokázala naplno užít program. V té době jsem netušila, že už za několik měsíců budu organizovat (a to doslova) konkurenční Advík a můj život se radikálně změní.
Začalo to tím, že Trilenid, jakožto tehdejší hlavní organizátor Advíku, napsal na fórum sekai.cz zdvořilou žádost, jestli by se nenašel někdo, kdo by mu pomohl zorganizovat anime LARP. Napsal přesně na to správné místo, protože celá naše malá komunita sestávala víceméně z fantasáků a někteří z nás měli s LARPy zkušenosti. A tak jsem se coby správná přísera, které dělá dobře pocit užitečnosti, přihlásila, netušíc, co doopravdy znamená být výpomoc na Advíku. On to tehdy nejspíš netušil ani sám Trilenid.
Anime LARP nakonec nevyšel a zvrhlo se to v Naruťáckou bojovku, kde jsem měla svůj první a také poslední cosplay, Tenten (ne, NECHCETE ho vidět! :)). Zorganizovaná byla vcelku v pohodě. Co na tom, že jsme ji celou vymýšleli víceméně na koleni chvíli před jejím začátkem, ona nakonec klapla, protože v týmu byli zodpovědní a schopní lidi, kteří se nebáli komunikovat s ostatními. Nakonec jsme to celé promysleli a hra měla takovou vcelku osvěžující atmosféru. (Z tohoto si prosím zapamtujte tři klíčová slova: tým, ochota, komunikace.)
Kromě plánované výpomoci v bojovce mě ale na Advíku čekalo také několik překvapení. Trilenid se chtěl o své návštěvníky dobře postarat, takže jim organizátoři z recepce měli ještě před otevřením celého festivalu nadepsat jmenovky a udělat jim balíčky se vším, co si naporoučeli. Organizátorů ale všeobecně bylo málo, obzvláště těch z recepce, a klasicky (což jsem tehdy samozřejmě nevěděla) se nic nestíhalo, takže se nabíraly síly na všech možných frontách. A tak jsem, společně s Nightie, byla vcelku dobrovolně naverbována. Během nadepisování jmenovek a kompletování balíčků jsem se dozvěděla, jak taková recepce funguje, a vzhledem k tomu, že návštěvníků bylo hodně a recepce zoufale postrádala ruce, tak jsem tam při nejbližší donášce balíčků zůstala a začala pomáhat tam. Byl to shon, bylo to hektické, ale byla to nová zkušenost a spousta zábavy. Na recepci jsem pak zůstala víceméně celý con, protože tamní vedení to bralo spíše na pohodu a často se stalo, že tam kromě mě a Nightie nikdo neseděl. Současně s tím jsme byly také naverbovány jako pomocná síla do celoconové soutěže Yakuza, občas nám byl přidělen úkol roznést po areálu toaletní papír (čehož jsme se při škodolibé vyhlídce na vyděšené tváře těch jedinců, které potkáme na chlapeckých záchodcích, nadšeně zhostily), jindy jsme dělaly poslíčky s pitím či informacemi, pak jsme pro změnu pomáhaly Trilenidovi a jeho partě vymýšlet otázky do nějaké noční bojovky a já jsem v neposlední řadě posloužila i jako vyhazovač nevítaných hostů dělajících bordel. Zkrátka a dobře jsem se poučila, že organizace takového conu není žádná sranda a můžete být zneužiti na cokoliv. Na druhou stranu jsem si díky své ochotě dělat opravdu cokoliv vysloužila respekt tamních organizátorů, který mi celou situaci značně usnadnil.

A tady právě přichází kámen úrazu. Organizátory Advíku jsem si zapamatovala jako tak trochu chaotickou bandu, která je ale ráda za každého dalšího člověka, jehož mohou vzít mezi sebe. Vstřícní a milí lidé bez předsudků ochotní důvěřovat každému bez rozdílu, což byl přesně ten typ lidí, na které jsem byla zvyklá a které jsem v životě chtěla mít. A pak přišlo Brno, nové prostředí, noví lidé s úplně jinou mentalitou a Animefest. Obrovský kulturní šok. Troufla bych si tvrdit, že ve mně zanechal mnohem hlubší dojem i následky než celý rok strávený v USA.
K organizátorům Animefestu jsem se vlastně dostala úplnou náhodou. Během jedné takové cesty Praha-Brno jsem si všimla, že vedle mě sedí člověk a kouká na anime (byli to tehdy noví Slayers), projevila jsem tedy iniciativu a oslovila ho. Dovedl mě až na srazy brněnských otaku, kde mě okamžitě oslovili tamější „štamgasti“, mezi nimi i hintzu, jeden z hlavních organizátorů Animefestu. Jemu jsem se nesmírně líbila, strávil víc než dva měsíce tím, že mi nadbíhal, aby mě konečně mohl nazývat „svou ženou“. A nebudu se tajit tím, že do organizace Animefestu jsem se dostala čistě z protekce, díky němu. Na rozdíl od Advíku totiž není až tak snadné proniknout do organizace Animefestu, ať už jsou vaše úmysly sebelepší. Hlavní organizátoři jsou navenek vstřícní, ale jinak vcelku uzavřená společnost, která kritiku jakéhokoliv druhu i veškeré návrhy bere se značnou rezervou, každého nového člověka pečlivě prověřuje a její důvěra v okolí je střídmá. Ještě ke všemu se s organizátory Advíku už v té době neměli nijak zvlášť v lásce (a do dneška přesně nechápu proč, ale nějaký důvod tam asi byl). A tak jsem se velmi divila, že moje advíkovské nadšení, snaha zlepšovat, radit a pomáhat, kde můžu, byly přijaté spíše útrpně a rozhodně ne s povděkem. Celkově jsem si všimla spíše vlažného jednání, nejen vůči mé osobě, ale i mezi ostatními organizátory navzájem. Porady nebyly dělané formou teambuildingu, kde se kromě řešení organizačních věcí hrají hry a jde se třeba do zoo, jako to dělal Trilenid, ale jako čistě profesionální příprava festivalu, kde se projednávají návrhy, často formou hlasování.
Druhý šok pak přišel, když došlo na samotný Animefest. Měla jsem tehdy na starosti přípravu uvaděčů a taky jsem vypomáhala s nějakými službami na místě. Řekla bych, že jsem udělala, co jsem mohla, aby má práce dopadla co nejlépe, věnovala jsem těmto dvěma víceméně drobnostem opravdu velké množství času a bez ostychu tu prohlásím, že to podle mě bylo vidět na výsledku. Snažila jsem se přeorientovat z přátelsky laděného Advíku na profesionální Animefest a tím jsem si naběhla, protože neprofesionalita samotného průběhu akce mě tehdy zvlášť tvrdě praštila do tváře.
Abych to upřesnila – jde tu především o moji psychickou reakci na poskytnuté informace. Advíku jsem jeho neprofesionalitu dokázala odpustit, protože jsem věděla, že pro tamější organizátory není prioritou. V případě Animefestu hrálo hlavní roli moje očekávání postavené na tom, co jsem vypozorovala z přístupu organizátorů, a nedostatek zkušeností. Totiž ve chvíli, kdy začnete něco organizovat, vidíte najednou celou věc úplně jinak. Ještě předchozí rok to pro mě byl dokonalý a bezchybný Animefest, další rok jsem nahlédla do zákulisí a viděla jsem najednou to dobré, ale i to špatné. A ve chvíli, kdy má člověk očekávání a s něčím počítá (což mimochodem nebyl případ Advíku, protože tam mi dopředu nikdo nic neřekl), téměř nutně musí přijít zklamání.
V neposlední řadě bylo součástí mého kulturního šoku i to, že mou práci na Animefestu nikdo neocenil. Tedy, alespoň ne viditelně. Samozřejmě neočekávám, že mou práci ocení širá veřejnost, ale v rámci týmu jsem s tím počítala. Není to tak, že bych považovala za povinnost ostatních organizátorů, aby mi byli vděční, ale bez jejich vděčnosti ztrácím motivaci. Každý občas potřebuje nějakou tu špetku uznání. A tak, ač ve skutečnosti možná zbytek AF týmu byl v skrytu duše rád, že jsem pro Animefest něco udělala, když jsem nedostala žádný náznak pochvaly za dobře odvedenou práci, moje nadšení značně ochablo.

S připojením se k animefestímu realizačnímu týmu jsem se stala nedílnou součástí konfliktu, který už nějakou dobu panoval mezi organizátory Advíku a Animefestu. Tady začalo to skutečné drama a poznávání komunity.
Měla bych zde zmínit dvě věci, které hrají klíčovou roli v celkovém vývoji mé situace. I přesto, že jsem se tam dostala protekčně a měla jsem úplně jiný přístup než zbytek týmu, mě nakonec na Animefestu přijali za vlastní. Za tohle jsem jim dodnes vděčná, nezapomenu na to a rozhodně od té doby považuji Animefest tak trochu za „svůj con“. Tímto bych chtěla poděkovat Krasovi, který snad jako první poukázal na to, že mám nějakou hodnotu a jsem taky schopná nějak přispět. Možná to byla právě jeho slova, která mě tam nakonec udržela. Přesto ale nemohu říct, že by v organizaci Animefestu začala panovat přátelská, nebo aspoň vstřícná nálada.
Druhou věcí je, že tím, že jsem se přiblížila k Animefestu a zároveň se vědělo o mém vztahu s jedním z hlavních organizátorů, jsem se začala setkávat s jistým odstupem ze strany organizátorů Advíku. Bylo to na začátku léta 2009 a někdy tehdy jsem začala přemýšlet, proč proboha musí mezi organizátory, a to jak mezi cony, tak uvnitř jednotlivých týmů, panovat taková nesnášenlivost. Najednou jsem si začala všímat, že nikdo nikomu nevěří. Bylo čím dál těžší jednat s úsměvem, protože jsem cítila, jak se mnou ostatní jednají s rezervou a nejspíš mě podezírají, že to či ono řeknu tomu a tomu. Dodnes si myslím, že celý tenhle spor bylo jedno obrovské nedorozumění, které se postupně vyostřilo a vyústilo v nenávist. Animefest a Advík se nikdy nedaly doopravdy srovnávat, protože jejich priority byly někde úplně jinde. Přesto to každý včetně organizátorů obou conů, kteří by tomu sami měli rozumět nejlíp, dělal.
Od té doby už pro mě organizace Advíku nikdy nebyla tím, čím byla na počátku. Začala jsem se ohlížet zpátky a přemýšlela jsem, kde se to celé zvrtlo. Přesto si mě však srdečnost tamějších organizátorů udržela a já se na něm chtěla podílet dál. Nikdy totiž nezapomenu, že po každém Advíku si Trilenid dal záležet, aby mi poděkoval za všechno, co jsem pro Advík udělala. Tímto bych mu chtěla poděkovat za to, že mi poděkoval.

Roky plynuly. Vyzkoušela jsem si během nich mnoho funkcí včetně hlavní organizátorky, moderátorky, přednášející, uvaděčky, holky pro všechno, prodavačky, recepční, překladatelky se vstupem zdarma, která na conu nemá žádnou další povinnost, vedoucí zinu… a také práci na jednom dalším conu – totiž Akiconu. Ze všech anime conů mi Akicon přijde jako nejpohodovější, ale zároveň musím podotknout, že nejméně vidím do jeho organizace. Už jsem se doslechla i jisté fámy o dost šílených sporech, které jádro realizačního týmu má, ale nevím o nich nic a raději bych o nich nevěděla nic i nadále. S jistotou mohu říct, že z Akiconu mi vždycky čišela jak vstřícnost, tak profesionalita, snad s výjimkou jistého organizátora, na jehož jednání si však v průběhu let všichni tak nějak zvykli a vzhledem ke schopnostem dotyčného mu to nevyčítají ani si to neberou příliš k srdci. Zajisté na tom má podíl fakt, že Akicon je ze všech zmíněných festivalů nejmenší a jeho organizátoři nikdy neprojevovali megalomanské sklony, kterých jsem si všimla jak u Advíku, tak u Animefestu. A nakonec ani nevím o tom, že by Akicon s nějakým jiným conem takhle válčil. A tak jsem si jezdila odpočinout na Akicon (jako přednášející či výpomoc), zatímco Advík a Animefest spolu dál válčily a doslova si prokopávaly cestu každým dalším ročníkem – každý svým osobitým způsobem, z mého pohledu bohužel ne zrovna žádoucím.

V průběhu následujících několika let jsem si všimla u organizátorů fenoménu stále se zvyšující touhy po seberealizaci. Advík to v tomhle měl těžší, protože mezi léty 2010 a 2011 změnil hlavního organizátora a značnou část realizačního týmu. Skutečné schopnosti tehdy nového hlavního organizátora Advíku (v té době již Adviku) jsou mi dodnes neznámé, protože je umně skryl za svou neochotou skutečné přímé komunikace a konfrontace problémů. Podrobně jsem situaci rozvedla v loňském reportu, zde řeknu jen to, že prakticky celá česká komunita zažila šok, když přišel nový šéf ze Slovenska a dal najevo své pohrdání většinou českého fandomu, zejména pak návštěvníky, nedejbože organizátory Animefestu. Mezi Čechy vskutku nediskriminoval, ať to byl platící návštěvník, nebo člověk, který mu na con přišel pomoct, jeho jednání bylo přinejmenším vlažné, ne-li rovnou nepřátelské. Pokud šlo o Slováky, zvláště pak ty, které si s sebou přivedl v rámci takzvané organizace, tam šlo pozorovat celkem radikální změnu v chování. Tímto bych chtěla zdůraznit, že proti Slovákům vůbec nic nemám. Nelíbil se mi ale tenhle přístup a nakonec mě i celkem potěšilo, že i dost z těch Slováků tím bylo upřímně šokováno. Pan hlavní organizátor Žittňan si nicméně hrdě vykračoval s nápisem Žitler na triku a mazal nepohodlné internetové diskuse. Snad bych už ani neměla říkat, že se snažil o seberealizaci, protože vpravdě vůbec netuším, o co mu vlastně šlo. Jisté je, že tím navždy pohřbil Advík s tou atmosférou, s jakou jsem ho znala. A doteď mi není jasné, odkud pramení to naprosto zbytečné nepřátelství.

Na Animefestu byla situace zcela jiná. Bez nadsázky mohu říct, že jsem si tam prožila své, i v tom nejlepším, i v tom nejhorším. Byla jsem přijata do hlavní organizace jakožto vedoucí HR sekce (pro neznalce – HR – Human Resources čili lidské zdroje, obstarávala jsem organizátory na místě), a to způsobem, na který dnes rozhodně nemohu být pyšná. Otázkou je, jestli jsem měla na výběr, nicméně vím, že jsem v té době už postrádala veškerý svůj dřívější pozitivní přístup a nepokusila jsem se ze své strany brát ohledy. Chtěla bych se tímto veřejně omluvit Lachtanovi, kterého jsem tehdy vcelku nepěkně vystrkala ve snaze přesně o to, co tu teď tak kritizuju – přílišnou seberealizaci bez ohledu na následky. Už v té době jsem v hloubi duše věděla, že jsem nezvolila nejlepší řešení a že tímto možná začíná poměrně krušné období v mé kariéře organizátorky. Snažila jsem se to nicméně vzít zodpovědně a když už nic jiného, alespoň se postarat o to, abych nemusela litovat výsledku své činnosti. V životě bych ale nečekala to, co přišlo pak.
Dělala jsem, co jsem mohla, a snažila jsem se přijímat co možná nejvíc návrhů ze strany svého okolí. Snažila jsem se překonat ten pocit absolutního nováčka, na kterého všichni koukají svrchu, tím, že jim budu naslouchat. To všechno mohlo fungovat jen do chvíle, kdy si začali protiřečit. Animefestí organizace je rozhodně ukázkou vcelku pestrého výběru lidí s nejrůznějšími názory a náhledy na svět, takže je jen otázkou času, kdy dojde ke střetu a vy si budete muset vybrat, kdo z nich má pravdu. No a já zvolila metodu hledání si toho nejlepšího na úplně čemkoliv, co mi ti lidé řeknou. Rovnou vám říkám – je to špatná metoda. Člověk se sebou nechá lehce zamávat a místo aby přizpůsoboval organizaci své představě, přizpůsobuje se on své vlastní organizaci, která si vcelku nekontrolovaně jde vlastním směrem. Je to jako dítě, které se snažíte naučit dělat kompromisy a zkoušet se na svět podívat z mnoha úhlů, a ono pak jde a začne chlastat a kouřit marihuanu, protože z určitého úhlu pohledu na tom vlastně není nic špatného.
Kámen úrazu je ovšem v tom, že jsem se o tom mohla poučit už tehdy a mohla jsem to zkusit napravit. Jenže první, co se na mě sneslo, byla obrovská vlna kritiky ze strany hlavních organizátorů, na kterou jsem i přes všechny předchozí zkušenosti s nimi nebyla připravená. Druhá vlna kritiky pak přišla od těch, které jsem si vybrala jako své nejbližší a nejdůvěryhodnější pomocníky. Utěšovalo mě, že hodně z těch nižších orgů si mě oblíbilo, ale skutečná konstruktivní kritika z té správné strany přišla až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že do podobných věcí už se rozhodně vrhat nebudu.
Další rok jsem dostala na starosti zin. Obávám se, že to bylo hlavně ze soucitu některých tamních orgů. Byla to další věc, ve které jsem byla nová, i když bych řekla, že jsem na něm odvedla zdaleka lepší práci než na HR. I přesto se nedostavil ten pocit uspokojení z toho, že jsem něco udělala, tak jsem se rozhodla dát si skutečnou nefalšovanou pauzu. A tak se stalo.

Během těch posledních dvou zmíněných ročníků jsem si začala všímat dvou věcí. Již dříve zmíněné touhy po seberalizaci hlavních organizátorů, která rok od roku vzrůstá, a v závislosti na ní i jisté rozkolísanosti těch nižších organizátorů. Druhý bod se dá popsat celkem jasně a stručně, dovedu ho nakonec prezentovat i na sobě a na své touze i nadále Animefestu něčím přispívat. Organizátoři jsou naprosto znechucení přístupem těch nad nimi a rozhodnutí s tím vším skončit, než jim z toho prasknou nervy. To jsem já v roce 2010, když jsem vedla HR. Téhož roku jsem se ale nechala přesvědčit, že mi to za to stojí a v organizaci zůstat chci, protože prostě chci nějak přispět. Nemůžu se rozhodnout, jestli mě to baví a jsem ochotná riskovat tu vyostřenou kritiku s tím, že alespoň někde v duchu budu moct být spokojená sama se sebou a říkat si, že jsem v něčem pomohla, nebo jestli jsem natolik znechucená, že jim prásknu dveřmi. Každý včetně mě si samozřejmě představuje ideální stav tak, že okázale práskne dveřmi, načež organizátoři přijdou a budou prosit, aby se vrátil, protože ho přece potřebují. Inu, takhle to nefunguje. Zaprvé organizátoři samozřejmě mají svou hrdost. Zadruhé všichni lidi jsou veskrze nahraditelní. A zatřetí vás v dnešní době nikdo nebude prosit a uhánět, to se spíše dočkáte reakce „respektujeme tvoje rozhodnutí“. Možná je to ale součást dnešního problému s nedostatkem vzájemného porozumění, protože přece všichni toužíme po tom, aby o nás někdo stál. Dokonce i hlavní organizátoři Animefestu si to podle mě přejí a já to budu prezentovat na problému, který jsem zde už nakousla. Tedy touze po seberealizaci.

Nehledě na to, že jsem z organizace odešla, stále dostávám od výše či níže postavených organizátorů vcelku podrobné info o dění v týmu. Nejednou jsem dostala log (pro neznalé – záznam) z chatu či ze soukromé diskuse, z něhož jsem jasně vyčetla „já chci být vidět“ nebo „já to tu chci ovládat“, případně „chci, aby bylo po mém“. Další variantou je „nebudu se tady s tím párat, stejně je vám to jedno a nadáváte tak jako tak, takže čumte, jak vám teď vytřu zrak“. Lidé z vyšší organizace se vrací na pódium, které ještě v době, kdy jsem tam pracovala, chtěli opustit. Letos jsem poprvé ve FestZinu viděla profily organizátorů, některé z nich, troufla bych si tvrdit, byly velmi odvážné. Poprvé jsem si všimla besedy s realizačním týmem (což na conech všeobecně není až tak neobvyklá věc, ale v souvislosti s tolika dalšími okolnostmi si toho nelze nevšimnout). Ale hlavně už několik let cítím stále zřetelnější volání „haló, já jsem tady!“, bohužel často i na úkor samotné organizace. Najednou cítím tlak na návštěvníky, aby se dívali spíše směrem organizátorů než akce jako takové. Ale jsou to skutečně návštěvníci, kteří by se měli dívat tím směrem?
A teď právě není čas toto soudit, nýbrž zamyslet se nad tím, čím to je.

Odbočím nyní k diskusi, kterou jsme zapředli se Skeletomem na minulém srazu brněnských otaku. Skeletom mi vcelku trefně popsal, jak funguje organizace Animefestu. AF tým je totiž skupina lidí, kteří toho nemají až tolik společného. Jen o málokterých z nich se dá říct, že jsou to přátelé. Nesdílí ani příliš společných zájmů. Jsou zvyklí dělat si svou práci, až tak moc spolu nekomunikovat a ve výsledku dát dohromady festival, který tak nějak funguje. Až na drobné výjimky jsou to lidé, kteří už 10 let pracují společně ve stejném týmu na tomhle jednom festivalu, a tak už jsou zvyklí na to, jak pracují ti ostatní.

A teď je tu moje myšlenka, kterou jsem na tomto výkladu založila. Pro – docela velká schopnost si navzájem porozumět, tudíž velká schopnost spolupráce i při minimální komunikaci, zkušenosti, trpělivost, stabilita. Proti – jistá zabředlost v zavedených postupech, prakticky nulové porozumění nováčkům a novým myšlenkám, které se projevuje šokem z jejich příchodu a odmítavým přístupem, ponorková nemoc, touha vystoupit konečně z řady, neschopnost si navzájem poděkovat. Poslední tři body spolu velmi úzce souvisí. Nakonec proč by si děkovali, když tam spolu jsou už deset let. Jenže jak mohou být se svou prací spokojeni, když jim za ni nikdo nepoděkuje? Je to vcelku jednoduchá myšlenka, která mi zabrala pět let, abych ji dokázala zformulovat.

Zopakuji klíčová slova: tým, ochota, komunikace. Druhá dvě by měla být součástí definice prvního. V praxi to ne vždy funguje, ale mým největším přáním je, aby se u nás toto jednou stalo realitou. Myslím si, že vzájemná nesnášenlivost je zbytečná a kontraproduktivní, že v týmu se dá fungovat i bez toho, aby se tam lidi museli nesnášet a zároveň si prokopávat mezi těmi ostatními cestu. Jistě že nám to všem občas leze krkem, ale od toho je zbytek týmu, aby nás pak podpořil.
Já tímto děkuji všem organizátorům conů, kteří mi kdy umožnili nějak se podílet a přispět, že mi pomohli splnit část mého snu a že odvedli dobrou práci. Spousta z vás v mých očích je (nebo byla) nenahraditelných a bez vás by to nebylo (nebo už není) ono.

9 komentářů u „Psychologie organizátora českých conů“

  1. Rozhodně výborný článek k zamyšlení. Jsem jeden z těch nížších organizátorů už 3 rokem a pořád to dělam s radostí a pořád mě to baví. :D

    OdpovědětOdpovědět
  2. Děkuji za zajímavý vhled do tvých zkušeností. Rozhodně mi přečtení tohoto článku poskytlo dost materiálu k přemýšlení.

    Rád bych se tě zeptal, jaké fámy se k tobě ohledně sporů organizátorů Akiconu dostaly? Opravadu by mě zajímalo, co se o tom povídá. Pokud tím nechceš zaplácávat diskusi zde, pošli mi je prosím na můj email: grek001@gmail.com

    Jinak sklony k megalománii nám v čajce nechybí. Ty pro jejichž realizaci máme prostředky jsou již v provozu (děkuji naší technické sekci) a u ostatních se nechte překvapit, s čím možná jednou vyjdeme na světlo.

    OdpovědětOdpovědět
  3. Tak jsem si článek přečetl a nejsem si úplně jistý, jestli chápeš některé věci kolem AFka správně. Třeba co se týká potřeby být vidět – nevím jak jinde, ale na AFku se nikdo nehrne do televize, naopak se dohadujeme, kdo půjde, protože se nikomu nechce. Co se týká příspěvků v Zinu – nápad přišel z redakce, nijak zvlášť nadšení jsme z něj nebyli a většina odevzdala své texty až za minutu dvanáct, až už Taylor nadávala. Beseda s orgy se koná každý rok jako poslední bod programu (už deset let). Tu, kterou nejspíš zmiňuješ, jsme letos zařadili kvůli desátému výročí, s aktuálním složením týmu nesouvisela ani se ho netýkala a část lidí na pódiu už se navíc ani na chodu AF nepodílí.

    Co se týká toho, že spolu údajně pracujeme už deset let. Takový člověk je v organizaci AFka jediný – a to já. Možná se zavřením obou očí Skeletom, který byl část let spíš důležitější pomocník než nějaký vysoký org. Všichni ostatní jsou služebně mladší, nebo si od AFka dali na čas pauzu. Christof nějak víc pomáhá devátů rok, Kalisto tuším čtyři, stejně tak dlouho potom Fusska (vyšší pozici zastává dva roky). Re s Temi jsou na pozici vyšších organizátorek první rok, Kraso tuším čtvrtý, sekci vedl poprvé. Elien jako ty a Zbyšek o rok méně. A to zmiňuju jen tu absolutní špičku ledovce. Na o něco nižších pozicích jsou lidé ještě „služebně mladší“, kteří jsou z většiny rekrutováni z řadových orgů. Technikové jsou z valné části obměnění a můj programový tým tvoří většinou lidé, kteří se na vyšším orgování nepodílejí déle než dva roky.

    Touha po seberealizaci? Nebudu mluvit za ostatní, ale u mě jsi vedle. Kvůli té přednáším nebo píšu na blog, má to mnohem větší poměr cena / výkon. Na AFku jsem manažer a mé osobní zájmy jdou stranou. Jediné, co má váhu je úspěch Animefestu, nic jiného mne nezajímá. Jo, jsem na lidi tvrdý, dokud se nepodvolí nebo nedojdeme ke konsenzu. Tedy na lidi mimo vlastní tým. Těch cca dvacet, kteří tvoří jádro programového týmu, může proti tvé představě prakticky cokoliv. Můžou zkoušet jakoukoliv hovadinu, mají na ně vlastní rozpočet a je jen na nich, kam se odváží vstoupit (to oni přišli letos s arénou nebo dortem, stejně jako dalšími drobnostmi). Sám do toho prakticky nezasahuju, je to jejich hřiště, jejich nápady, oni se rozhodnou, co zkusí a co naopak odloží k ledu. Proč? Protože přesně jak píšeš, já už jsem v organizaci příliš dlouho, abych mohl pořád přinášet svěží a nový vítr. Prostě už jsem příliš sešněrovaný. Mimochodem, součástí týmu může být prakticky kdokoliv, kdo splní dvě podmínky. 1) dokáže přijít s nějakým nápadem (bez ohledu na jeho šílenost nebo nerealizovatelnost) 2) většina týmu s ním musí být ochotna spolupracovat.

    A že by se nikdo z nás nevěnoval nováčkům – dělám to do takové míry, nakolik na to mám čas. Rád bych to dělal víc, ale bohužel, den má jen dvacetčtyři hodin a já musím někdy spát a pracovat. S chválením mám problém, to nepopírám, pořád se to učím a pořád mi to nejde. Ale už aspoň nečekám, že bude na AFku každý dřít jako já.

    Podle mě leží hlavní problém toho, o čem píšeš, někde trochu jinde – ty řešíš organizaci, ale con našich rozměrů, to už není organizace, ale regulérní firma. Na místě se o návštěvníky stará přes dvěstě lidí a o zábavu se v průběhu roku i na samotném festu stará další stovka. A bohužel, při tomto počtu už není reálné, aby se měli všichni rádi nebo nevedli žabomyší války a zákulisní politiku. V tomto ohledu fungujeme jako každá jiná firma. Mrzí mě to, ale těžko s tím půjde něco udělat. Máme ředitele, a máme vyšší a nižší management. A stejně tak máme davy „zaměstnanců“ různých úrovní, kteří jsou také různě spokojení nebo nespokojení. Jenže bohužel, stejně tak, jako už si manažer často nedokáže správně vyložit remcání podřízeného, stejně tak si naopak nedokáže podřízený uvědomit rozsah manažerova záměru nebo úkolu. Také zcela logicky dochází ke ztrátě informací přenosem a špatnému výkladu toho, co kdo řekl. Je to jako ve válce, řadový voják to často odnese nejvíc a nadává na generála. Jenže generál musí vybojovat bitvu a ač by sebevíc chtěl, nemůže se ohlížet na pokořeného a zraněného vojáka, ani mu nemůže jmenovitě poděkovat (a poděkování davu zjevně nestačí). Ano, taky by se mi líbilo, kdyby to bylo jinak a fungovalo to lépe, ale v tuto chvíli mě jiný způsob nenapadá a ani mi ho nikdo nedokáže navrhnout. Všechny návrhy končí ve chvíli, kdy ho stručně seznámím s rozsahem práce.

    OdpovědětOdpovědět
  4. hintzu: V reakci na tvou první větu – přečti si, prosím, úplně první větu tohoto článku. Aspoň třikrát. :)
    Řeknu ti to takhle. Mysli si, co chceš. Samozřejmě ideální stav by byl, že by sis článek přečetl a zkusil se zeptat sám sebe, proč to tak asi vnímám. Dneska se jen velmi málo lidí ptá proč, obzvlášť sebe sama. Řekla jsem, že jde o moje pocity a dojmy, tudíž netvrdím, že to, co zde píšu, musí být pravda. Zároveň si ale myslím, že je vždycky dobré se nad podobnými reakcemi zamyslet, protože ony z něčeho plynou. Pokud ti můj článek přijde jako neužitečná snůška žvástů, mrzí mě to, ale nemohu ti pomoci.
    Máš sklon se bránit a neustále mě opravovat, nejspíš proto, že si myslíš, že se vám snažím vnutit myšlenku, že takhle to prostě je. Nesnažím, já se vám snažím podat svou reakci a to, co si z ní vyvodíte, už nechám na vás.

    Jinak co se týče toho, jak dlouho tam orgové AF jsou, tak to, že tam jsou takhle pospolu 10 let, jsem chytila od Skeletoma, který to podle mě myslel dost obrazně. V každém případě si myslím, že to na situaci nic nemění, protože co se realizačního týmu týče, tak tam vždycky zůstalo nějaké to pevné jádro, které případným nováčkům vnuklo onen vcelku negativní přístup a ve výsledku jejich příchod nepřinesl žádnou valnou změnu.

    Jinak v tom druhém odstavci, kde mě zmiňuješ… pokud vím, byla jsem ve vyšší organizaci přesně jeden rok (no, dva, pokud počítáš i ten zin) a poslední dva roky už jsem skutečně v organizaci nebyla vůbec. Popravdě se nepovažuju za nijak důležitý článek, nic zásadního jsem tam nezměnila a na to pevné jádro jsem prakticky neměla vliv. Vcelku stejné mi to přijde i s ostatními zmíněnými. Někteří se víc přizpůsobili vašemu stylu práce, ale nejsou to lidi, které bych z dlouhodobého hlediska brala nějak zvlášť v potaz. Jde spíš o to, že jste si zavedli nějaký postup, který mi v některých aspektech přijde poněkud zastaralý a křečovitý, ale jen těžko se ho zříkáte a nová krev tomu moc nepomáhá. Opět, jak říkám, můj názor. Je to prostě to, co vidím. Ber, nebo nech být. :)

    OdpovědětOdpovědět
  5. Já ji četl. Stejně jako celý článek. Proto jsem také napsal reakci, které nijak neútočila ani na tvé pocity a vzpomínky, jen jsem vyjádřil přesvědčení, že některé věci chápeš špatně a zkusil je vysvětlit ze svého pohledu. Ale z tvé reakce mám pocit, že jsi to ty, kdo tu nečte a místo diskuze z mých slov vyvozuješ věci, které nikdy nezazněly a konecoknců v kontextu mých vět ani nedávají smysl.

    Pokud bych nad tvým článkem nepřemýšlel, těžko bych psal vysvětlující reakci. Doufal jsem, že třeba to, co píšu, zkusíš vzít v úvahu a v reakci svůj názor doplníš, pokud jsme se někde minuli. Bohužel, to se děje jen z menší části. Jinak sklouzáváš do obranně útočné reakce. Hájíš se právem vlastního názoru, vyvrácená tvrzení dáváš za vinu někomu jinému (proč jsi tedy rovnou v článku nenapsala, že to myslel obrazně?) a v závěru znovu snižuješ jak sebe, tak úlohu všech ostatních, kteří se víc angažují. Proč? Jak to, že pro tebe naši nováčci nejsou hodni toho, abys je brala v potaz? A proč si myslíš, že nemají na chod žádný vliv?

    Mimochodem, pevné jádro, na které jsi ty neměla vliv byl kdo? Já a Christof? Nebo Skeletom? Nikdo jiný totiž v organizaci nezůstal, lidé přicházejí a odcházejí. V podstatě jediný zkostnatělec jsem tam já a AF funguje na stejném modelu posledních pět let. Mimochodem které aspekty naší práce ti přijdou zastaralé a křečovité? To je věc, která mě docela zajímá.

    OdpovědětOdpovědět
  6. Ta psychologie celé věci funguje trochu jinak. Na začátku každého tvého odstavce vidím velké JÁ, už to samo pro mě tu reakci dělá dost těžko stravitelnou.
    Jinak lidi mají přirozeně sklony vysvětlovat, tudíž jsem vysvětlila, jak je to s těmi deseti lety. Proč jsem to tam rovnou nenapsala? Asi proto, že mě to prostě nenapadlo.

    Nějak nemám moc chuť se dál takhle bavit, protože na to, aby se ke mně tvoje sdělení opravdu dostalo, bys asi musel zvolit trochu jiný tón. Nehledě na to, že v podobných diskusích o kilometrových postech jsem se ocitla už tolikát, že je mi jasné, že jakákoliv další reakce povede jen k vyostření sporu.

    OdpovědětOdpovědět
  7. A má snad být na začátku každého odstavce velké my, když mluvím za sebe a vysvětluji svůj postoj? Nebo snad velké ty, které by v tobě pro změnu vyvolávalo pocit, že na tebe vyvíjím nátlak nebo obviňuji? Jasně, jde to obejít, ale bez osobního vkladu by z příspěvku vylezl jen sterilní chomáč, který by neměl jak přispět do diskuze.

    Pobavit jsem se o tom chtěl, ale také nemyslím, že by měla diskuze smysl, pokud ve všem, co napíšu, vidíš nestravitelné věty. Můžu používat spoustu tónů, od útočného až po ublížený, ale zkusil jsem věcný. Nefungovalo, je mi to líto, přít se nebudu. Ani si nemyslím, že by mohla další diskuze vést k vyostření sporu, protože se v žádném nenacházíme, oběma nám jde o totéž – lepší fungování Animefestu.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *