Masters of Rock 2008

Masters of Rock 2008

Tohle všechno vlastně začalo, když mě Tay tuhle zimu opět požádala, abych jela s ní, a když to nevyjde, tak už to vážně nepřežije. A já opět souhlasila. Ono to vyšlo, ale to jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně jdu. V pondělí, když jsem se vracela ze zápisu na školu, jsem si šťastně zarezervovala Pendolino do Ostravy. V úterý jsem si zabalila a nadšeně jsem zjistila, že se mi do mého obřího báglu vejde i ten kvalitní kopací míč Adidas, co jsem slibovala, že s sebou vezmu (ale ne, že bychom ho tam zrovna používali). Sbalila jsem si všechno možné kromě toho hezkého černého trika (co jsem si uvědomila, že mám, až když jsem jela zase domů…), pláště, stříbrných věciček a zkrátka veškerých těch věcí, co se na metalový koncert hodí nejvíce – nečekala jsem totiž, že se tam lidé budou řídit podle nějaké módy a pak jsem z toho byla dost paf. Abyste rozuměli, toto byl můj úplně první hudební festival, na kterém jsem byla.

Když jsem se dala na cestu, byla jsem překvapená, že vlak neměl žádné zpoždění. Dala jsem si rezervu, stejně jako minule když jsem jela k Elien, protože v tu dobu se mi skutečně vyplatila. Takhle jsem dojela do Holešovic a chvíli jsem čekala, netrvalo ale příliš dlouho, a na nádraží dojel luxusní vlak SuperCity Pendolino, do kterého jsem nastoupila. Uvnitř to vypadalo jako v letadle, dokonce jsem čekala, že nám snad začnou popisovat, jak se používá záchranná vesta. 8-DDD To sice nezačali, ale vlastní bufet měli. Koupila jsem si v něm kafe a dali mi ho do tak velkého šálku, že po jeho vypití jsem se skutečně prolila a důvěrně se seznámila s tamním záchodem. Během jízdy jsem Taylor posílala docela podrobné informace o tom, jak jedu, musela už ze mě být vážně paranoidní. Na nádraží v Ostravě už na mě s Tinusou čekaly, takže hned jak jsem vystoupila, zamířily jsme do jakési restaurace, kde z nás místní číšnice měla ohromnou radost, protože jsme si nic pořádného nedaly. Pak jsme jely luxusním autobusem až k Tay domů.

I její dům byl luxusní, její rodiče tedy také, i když Tay mě varovala, ať se nedám zmást. No, málem bych dala, nebýt toho, že její maminka třem holkám, kterým už bylo 18, řekla takovou věc jako „umýt a spát“. To jí asi neodpustím, dokonce i vlastní mámu jsem to odnaučila, natož aby mi to říkala cizí.

Druhý den ráno jsme po alespoň pro mě dost nepříjemné noci (nechali mě spát na nafukovací matraci… na té nechutně úzké a vysoké, co se dává na vodu… grááááá!!!) společně s Tay bráchou a tátou vyjeli směr Vizovice. S Tay se nám udělalo neskutečně špatně v autě, takže její táta jel hned shánět Kinedryl, zatímco Tay koupila několik pochybných rohlíků v Lidlu (a dokonce prý jeden snědla, musím ji prásknout!!!). Pak jsme se stavili v zajímavé restauraci, kde jsme si s Tay a Tinou daly česne(ka)čku za dvacet korun, která byla nechutně přesolená, takže ji ani jedna z nás nedojedla. Mimochodem, ta restaurace se nachází ve Vsetíně, tak pozor na ni!!!

Cestou jsme si kreslily a Tina zaznamenala náš stav na papír, takže se podívejte sem a rovnou si počtěte i u Tay. ;) Mimochodem, toto je Tina a ty dva odrazy v jejích brýlích my, i když to jde asi stěží poznat… 8-DDD Cenzurovaná verze vám musí stačit, nejen, že ji tak sprostě neodhalím, ale navíc také jinou ani nemám.;)

Do Vizovic jsme dojely nedlouho po „obědě“. To, že se člověk nachází ve Vizovicích, by poznal i bez většího přemýšlení, protože se to tu jen hemžilo metalisty. Pokračovali jsme pak dál k našemu penzionu Revika, kde jsme rozbili tábor v podobě dvou stanů a pěšky se vrátili do Vizovic.

První den festivalu – AKIRA SHOCK!!!

Dorazily jsme s Tinou a Tay ještě ve chvíli, kdy hrála první skupina – Rattle Bucket, během jejich koncertu jsme ale převážně chodily po areálu a koukaly, co kde prodávají (Taylor mi vybrala velmi stylovou paruku, kde se vystřídaly dva druhy růžové, fialová, modrá a žlutá. Když jsem si ji nasadila, sklízela jsem úspěchy na každém rohu, fotit se se mnou chtěli i cizí lidé 8-DDD). Na jejich vystoupení si vzpomínám už jen velmi matně, stejně jako na vystoupení následující Dogy (asi bych to okomentovala Not Bad… i s těmi třemi tečkami) a norské skupiny Sirenia. Další ale byli Korpiklaani, na které jsme šly dopředu do davu nadšených pařících fanoušků. Byla jsem zprvu velmi zdráhavá, obzvlášť proto, že jsem ještě pořádně neslyšela na jedno ucho (jak kdy, ono si pečlivě vybíralo chvíle, kdy na něj uslyším, pro vaši informaci jsem měla – a možná ještě mám – zánět středního ucha a to díky alergické rýmě, která mě ten první týden skoro zabila, jak jsem musela kýchat), ale pak jsem si uvědomila, že on to vpředu a vzadu není tak velký rozdíl. Takže jsem si zapařila společně s ostatními a s tím přišly první zkušenosti – pokud chceš pořádně pařit na metalovém koncertě, ukaž právě hrající skupině parohy, zřejmě se nyní nosí; dýchej zásadně na špičkách nebo se zakloň, abys dosáhl na vzduch; zvykni si na šlapání po nohou, litovat tě nikdo nebude; v davu na sobě měj co nejméně vrstev – tak jako tak ti bude vedro, že se budeš moct koupat ve vlastní šťávě a ještě ti zbyde; zvykni si, že spíše než na koncert skupiny jdeš na koncert těch takzvaných fanoušků; a v neposlední řadě, čím víc hluku naděláš, tím víc jsi in (a tady jsem se dovedla docela slušně přizpůsobit). Přes další dvě kapely jsme se docela flákaly a daly si gyros (arabské placky bohužel došly, takže jsme se musely spokojit s houskou či hranolkami). Tina nás pak při čekání na další kapelu naučila, jak odrovnat slovenské policisty, když chtějí doklady, óóóóóóó!

Program toho dne uzavírala skupina Avantasia, na kterou jsme se pokusily procpat trochu víc dopředu. Pěkně nás ale naštvali – zaprvé měli asi hodinové zpoždění (nevím, rozhodně to bylo dost dlouho na to, aby celý dav byl doslova nasraný, když tam tak dlouho stál), zadruhé poté, co použili tzv. letadlový efekt (snažili se, aby vám zalehly uši – to se snažte, když moje uši si dělají, co chtějí…), se z těch obřích reproduktorů ozval takový rámus, že se to nedalo poslouchat a my raději odešly ještě před půlkou koncertu. Ty tři nebo čtyři kilometry, co jsme musely jít zpátky, jsme na Tay byly co nejvíc creepy a dělaly si z ní, z chudinky, strašnou legraci.

No jen počkejte, kdosi neviditelný povídal, zítra a pozítří se vám to ale pěkně vymstí.

Mimochodem jsme taky potkaly kotě, které se k nám od té chvíle hlásilo a skákalo pod auta, takže ho Tay hodila do nejbližší zahrady, aby se za námi konečně přestalo honit a mohlo ještě nějakou dobu pobýt na tomto světě.

Druhý den – žít se má stylově, óóóóóóóó!!!

Myslím, že první noc se spalo dobře jen mně – kompenzovala jsem si asi za to, jak špatně jsem se vyspala u Taylor. Ráno jsme se probudily a už v tu dobu bylo docela slušné horko. S Taylor jsme vyzkoušely i bazén u našeho penzionu – byl docela dost chlorovaný (a moje plavky teď pěkně páchnou… musím si je přeprat a to s nimi dělám velmi nerada) a taky studený, takže já jsem tam sice asi po půlhodině stání na kraji skočila, ale Tay jsem musela stáhnout dolů, aby se namočila celá. Jsem já to ale zlá, muhahaha. A to jsme si ještě musely počkat, než se bazén dočistí, jezdila tam totiž Kybernetilka (kdo četl Neználka, ví…) a Tay popadl záchvat smíchu, když si měla představit, jak se o ni přerazí stará tlustá ženská.

Potom jsme ležely před stanem na dece a Tina nám věštila z karet, čímž jsme se pak bavily také každý další den – věštily jsme si, co nás asi čeká v našem milostném životě. Vyšlo mi, že na Maters potkám Ikutu Tomu, že se do sebe zamilujeme a budeme mít dvě děti, ale nikdy nebudeme mít svatbu, protože všichni v našem okolí budou proti (dokonce i Šimon, zrádce jeden…), bohužel se mi ale nepoštěstilo a za celý festival jsem ho nepotkala. Zato Tay vyšlo, že se vezme s Kandou z D.Gray Mana (ale taky budou skoro všichni včetně Mikítka proti), přitom jejich milostný vztah vyšel jen na 80% a s Luiem jí vyšel na 90%.

Časem jsme zase sešly dolů a koupily si v Albertu něco málo k jídlu a k pití. Můj děs z toho, že to v areálu celý den nevydržím, zachránila stylová čajovna, která se zjevila jako blesk z čistého nebe. Opravdový čaj tam sice asi příliš nevedli, ale bylo tam pěkně a měli perské koberce a vodní dýmky. Sešly jsme se tam s kamarádkou Taylor, Seviou, díky které jsme taky to místo našly. S ní jsme pak šly také na koncert skupiny Haggard, která měla bohužel zase velké zpoždění a navíc ji publikum pěkně vypískalo, bylo mi jich vážně líto. Zato jsem na ně ale aspoň trochu viděla, tohle je důkaz (obávám se, že všechny ostatní fotky jsou tak strašně rozmazané, že na nich moc vidět není). Pak nastoupil Sabaton, skupina, která měla nejen úžasnou hudbu, ale i úžasnou atmosféru. Navíc hráli v podvečer, kdy byla největší viditelnost a nejpříjemnější teplota, takže si je lidi mohli užít naplno. Ty považuji za jednu z nejlepších skupin, které na celých Masters vystoupily. A rozhodně mají minimálně o jednu fanynku víc.

Pak jsme si daly pizzu, oběhly krámky (koupila jsem si šátek s lebkami – jak originální – a prsten z chirurgické oceli, který od té doby mám neustále na prstě a nevím, jestli ho někdy v životě sundám – už jsem tedy měla na to, abych další den byla velmi stylová – obzvlášť s křiklavě duhovými vlasy ovázanými šátkem s lebkami) a pak se Seviou nastoupily do předních řad na německou skupinu jménem OOMPH. Její hudba mi nepřišla nic extra, prostě jako kopie Rammestein, kteří mi nevadí, ale ani je nevyhledávám, ale jejich výstup byl vážně vtipný. Hlavní zpěvák přišel celý v bílém a vypadal navlas stejně jako Tennouji z hrané Hana Kimi, takže jsem mu od té chvíle neřekla jinak. Pak tam byl ještě holohlavý kytarista, na kterého jsem zírala zbožným pohledem a říkala mu Lex, protože vypadal přesně jako Lex Luthor ze Smallvillu. A pak tam měli ještě jednoho kytaristu (nepostřehla jsem, který z nich má basu a který normální elektriku) a bubeníka, na ty jsem ale pořádně neviděla a navíc jsem jim stejně nepřišla na přezdívky. Sevia tam díky mým přirovnáním pomalu dostávala ze mě strach. Na celou tuhle skupinu jsme ale nevydrželi, odtáhla jsem Taylor a Tinu, protože mě strašně bolela záda a navíc mě to už pak ani pořádně nebavilo. Taky jsem si všimla, že moje uši zase zabodovaly – dvakrát se mi během koncertu prostě vypnul zvuk. Vtipné. A mimochodem to bylo poprvé, kdy jsem vážně zauvažovala, že někomu zabodnu své manikurní nůžky do zad – jedna pinda tam zkrátka neustále dělala bordel a každou chvíli si sedla příteli na rameno a pak zase slezla dolů. Byla hnusná, malá, marně se snažila tvářit roztomile, zlitá na mol a polonahá.

Na cestě zpátky jsem si všimla, že se blíží bouřka (a poznala jsem to už podle větru… nevím proč, ale na takové věci mám docela cit), a protože celé to počasí bylo nějaké zlověstné, začala jsem se taky bát. Teď už jsme byly vytřesené já i Taylor, všechno to ale korunoval zajíc, který na nás vyběhl uprostřed pole a vyděsil nás k smrti, takže jsem začala ječet a Tay měla co dělat, aby mě nenásledovala.

Třetí den – chrocht!!! a nečekaná (nedobrovolná) koupačka

Třetí den jsme toho dělaly ještě míň než ten druhý. Brzy odpoledne se Tay a Tina jely podívat na Horkýže Slíže, které já bytostně nenávidím, takže jsem si raději jela koupit další zísoby do Alberta. Koupila jsem si tam časopis Koktejl a v něm se dozvěděla o jakémsi úžasném narcistickém kmeni, kde všichni věří, že jsou nejkrásnější na světě. Pak jsme zase jely k penzionu a zpátky do areálu festivalu se vrátily až večer. Mezitím jsme se povalovaly u penzionu na trávě, hrály karty a piškvorky, věštily a povídaly si. Způsobila jsem Taylor další dva záchvaty smíchu – jeden tím, že jsem přišla na hlášku z Páru Pařmenů, která ještě nezazněla, a to, když Bimbo konstatuje, jak děsil sám sebe, tak potom srdceryvně dodá „Párkrát jsem se z toho vážně posral.“ a rozpláče se. Další záchvat dostala, když k nám přiběhl jakýsi jezevčík a já, místo abych ho jako správné woztomiloušké děwče pohladila, na něj zachrochtala. Psík se nesmírně vyděsil a pelášil pryč, což tedy žádná z nás nečekala.

Do areálu jsme se vrátily na skupinu Arakain, která s sebou měla plzeňskou filharmonii a překvapivě hrála na českou skupinu velmi dobře (jsem proti nim zaujatá, sama nevím proč…). Koncert proběhl celkem klidně, horší to bylo, když při koncertu té další skupiny, Amon Amarth (jeden velký bugr v podobě kytar a strašného řevu), začalo pršet. Vypadalo to docela nevinně, očividně někdo ale nepřál fanouškům následující Apocalypticy. Pevně věřím, že spousta lidí tam přijela právě kvůli ní, ale stejně jako nám jim jí nebylo dopřáno. Těsně před jejich koncertem se zvedl prudký vítr a přinesl s sebou strašnou bouřku, blesky všude po obzorech i nad námi, liják takový, že během necelé minuty od začátku deště se lidé brodili po kotníky ve vodě a šplíchala jim až po pás. A ta jediná nepromokavá bunda (moje, mimochodem), kterou jsme my tři měly, byla schovaná v našem záložním stanu. Zmokly jsme jak slepice, deštník mi prosákl, což se mu nikdy předtím nestalo, a venku někdo křičel, jestli nemáme šampon. Dohnalo nás to k zoufalství a zaplatily jsme si taxíka zpátky, což rozhodně nebylo v plánu. Naštěstí nebyl zas tak drahý. Jakmile jsme dojely, volala jsem mámě, že jsem v pořádku, převlékly jsme se a šly spát. Byly jsme utahané a naštvané. O to jsme byly naštvanější, že jsme ráno zjistily, že Apocalyptica i přesto hrála.

Závěrečný den – flákačka na entou

Poslední den jsme se převážně flákaly a došly až na předposlední tři kapely. Tina nás obdařila další spoustou ze svých krásných kreseb, hodně jsme si věštily a k večeru se vypravily na koncert skupiny Sonata Arctica. Stihly jsme ale i většinu toho předchozího, hráli tam Gotthard, což sice nebyl metal, ale znělo to hezky a ten jejich zpěvák měl naprosto sexy a cool hlas. Sonata Arctica byla zábavná. Měla sice zpoždění, ale to nám jen pomohlo, protože jsme s Tay šly koupit cigarety. Ne, nebojte, nezačaly jsme kouřit. Ale když jsme se vydaly z penzionu do areálu, vzala nás jedna hodná paní autem a vyprávěla nám, že v areálu je zóna 18+ kde za každou krabičku cigaret dávají navíc pláštěnku, takže jsme s Tay a s Tininou kamarádkou Kirou získaly velmi stylové a překvapivě kvalitní pláštěnky. Naštěstí je Kira kuřačka, takže cigarety se udaly. Zbyla mi kartička z té zóny, na které jsme (trochu znetvořené) já a Tay, nesmím ji ale nikomu ukazovat, takže máte smůlu.;) Navíc jsem si ji dala pod polštář a už tam zůstane.O:-) Když jsme se vrátily i s pláštěnkami, Sonata Arctica už hrála, nastaly ale nějaké problémy s technikou, takže na chvíli přestali. Jejich zpěvák ale naštěstí bavil publikum jiným způsobem, zpíval totiž bez doprovodu a pak se přidaly i klávesy s vyhráváním jednoduché a velmi interaktivní melodie. Sonata měla vynikající atmosféru a doteď nevím, jestli bych upřednostnila je nebo Sabaton.

Úplně poslední (pro nás) hráli Within Temptation, na které jsem se asi těšila nejvíc. Pokusily jsme se prorvat dopředu, ale moc to nešlo, na místě, které jsme si našly, se nedalo pořádně dýchat a mě se tak trochu dělalo nevolno, takže jsem řekla Tay, že se sejdeme na místě, kde obvykle jíme. Opustila jsem je a šikovným způsobem zahrnujícím bezohlednost (zdaleka ne takovou, jako projevili někteří lidé, viď, slečno, co se neustále nechala vysazovat na ramena) v podobě odstrkování lidí z cesty a nevinným proplétáním se řadách souběžných s pódiem, místo v těch kolmých, jsem se dostala téměř úplně dopředu, kde jsem měla naprosto vynikající výhled přímo na skupinu i na obrazovku, nikdo mi v něm nebránil a taky se tam dalo výborně dýchat. Proto jsem si jejich koncert užila naplno a při Angels a té písničce, co byla jako poslední, jsem měla ruce bez ustání nahoře. Když jsem se po skončení koncertu vracela, doufala jsem, že mě Tay napřerazí, že jsem to měla lepší. Očividně si ale taky našla fajn místo, ještě že tak.;)

Nastal den loučení, které tak strašně nesnáším. Všichni jsme se sbalili a odjeli do Zlína, kde se Tina měla sejít s Ketty. Ketty to kapku popletla a řekla nám jiné parkoviště, než které jsme našli pod jejím popisem, takže jsme na ni čekali, přičemž nám byla nesnesitelná zima. Nakonec ale bylo šťastné shledání a Tina nás po srdceryvném loučení opustila (a já měla to štěstí vidět Ketty, hua hua hua…). Poté mě táta Tay hodil do Otrokovic, odkud mi jel vlak do Prahy. Opět bylo srdceryvné loučení s Tay a já pak zůstala sama. Jenže ouha, Otrokovice byly plné metalistů a očividně všichni chtěli jet do Prahy, takže jsem se rozhodla zarezervovat si vlak. Nejprve jsem šla na informace, kde mi řekli, že si můžu rezervovat Pendolino, co jede z Olomouce a krásně mi navazuje na ten vlak, co tam právě jede. A ta kráva u přepážky mi pak řekla, že tam žádné Pendolino nejede a že mi může dát leda místenku na nějaký expres, co jede. Koupila jsem si ji tedy. Taky jsem si koupila pizzu, ze které jsem umně vybrala všechny olivy a vyházela je, a borůvkovou mřížku, která byla vynikající. Nastoupila jsem na vlak plný metalistů, kupodivu jsem si tam sedla a vystoupila v Olomouci. Tam jsem zjistila, že expres, kterým jsem měla jet, má asi hodinu zpoždění, ale zato mi jede to Pendolino, které mi ta čubka v Otrokovicích tak schopně zamlčela. Takže jsem obětovala těch třicet korun za rezervaci expresu a narychlo jsem si rezervovala to Pendolino (wow, rezervace Pendolina 4 minuty před jeho odjezdem, to se jen tak někomu nepodaří). Do Prahy jsem tedy dojela celkem pohodlně a většinu cesty jsem prospala se sluchátky v uších (vzbudil mě akorát bufet, který projížděl chodbičkou a nemohl se dostat přes můj obří bágl… buzna jedna neschopná…). Mamka pro mě přijela na nádraží a večer jsem se s Tay a Tinou sešla na icq.

Musím jen dodat, že na to, co se stalo letos na Masters, jen tak nezapomenu.

Btw, Taylor to s nevyžehlenými vlasy pravděpodobně sluší víc jak když je má vyžehlené, ale neříkejte jí to… O:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.