Manifest (2010) pro vítěze

Manifest (2010) pro vítěze

Cože jsem vám to sem psala naposled? Jo, kjógen a škola. Inu… ve škole se leccos změnilo. Realizovala jsem opravdu všechna řešení, která jsem měla v rukávě. A jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože se mi to skutečně vyplatilo. A mohu vás uklidnit, hned po tomhle článku plném dalších nesmyslných výžblebtů mého života sem přidám ještě jeden, který vás možná bude zajímat. :) Mimochodem, varování – následující text bude opravdu dlouhý a nebude obsahovat obrázky.

Začnu tedy školou, s níž jsem vás napínala. Ačkoliv většina z vás už to asi ví, protože se se mnou baví přes IRC, nebo sledují mé statusy na Facebooku. Ten týden po mém minulém zápisu sem se nesl v duchu „cestovat, vztekat se na dopravce kvůli hodinovým zpožděním, dohánět zameškanou práci, zařídit, aby se v bytě, kam jsem se přistěhovala, dalo žít…“ no, zkrátka spousta nepříjemných věcí, mezi nimiž bylo těžké najít místo na učení, i když jsem se fakt snažila. Zašla jsem si i na studijní a podala žádost o výjimku z počtu kreditů, přičemž jsem měla de facto falešnou omluvenku (ano, všechno, co v ní bylo napsané, byla pravda, ale samozřejmě to bylo napsané tak, aby to vyznělo jako strašná tragédie se strašnými následky). Zašla jsem si na konzultaci k italštinářce, kde jsem se dozvěděla, že jsem tu zkoušku nedala asi o tři body. To tedy naštve. Ale nedalo se svítit. Nicméně mě jako obvykle povzbudila k nějakému dalšímu kroku. A konečně mi odpověděla na poslední chvíli Kubovčáková, že mi dá ten test z japonských dějin. Což byla na jednu stranu dobrá zpráva, na druhou jsem se bála, že teď už se vážně ztrapním, protože jsem to ještě pořád neuměla a do zkoušky zbýval den a kousek. Zachránily mě tři věci – podpora přátel (díky, Veve, Lusi, Cirdane, Sluníčko), dryák, který mi poskytla Sluní (jmenuje se to Životabudič, je v tom asi pět různých čajů, zázvor a spousta jiných zajímavých věcí, je to odporné, úplně vám to vypálí krk, ale mozek pod jeho vlivem fakt jede!), a nakonec i moje vlastní odhodlání (maličko jsem ve svých vlastních očích stoupla). Za ten den a asi tři hodiny jsem přečetla celou knížku o dějinách Japonska, prošla poznámky a dokonce si to i zapamatovala! Opravdu. Dostala jsem za B a byla jsem přešťastná, protože díky tomu se pak už pan proděkan nemusel obtěžovat s mou falešnou omluvenkou. Čestné vítězství. Děkuji, paní Mgr. Kubovčáková.
Víkend nato jsem vyrazila do Ostravy na Manifest, čili Malý anime festival. Abych pravdu řekla, Malý anime festival je velmi zavádějící název. Pravděpodobně zmátl i těch pár cosplayerů, co tam byli. Já jsem naštěstí byla varována předem, takže jsem věděla, do čeho jdu. Zaprvé – Manifest není zasvěcen anime, nýbrž naší komunitě. Zadruhé, s ostatními cony se nedá srovnávat, neboť se tam smí kouřit, ale především se tam smí – nebo by se spíše mělo – pít (ano, myslím tím alkohol!).
Dorazila jsem tam značně pozdě, protože jsem jela až od ústředního autobusového nádraží, s čímž jsem sice počítala, ale s výlukou už ne, stejně jako s tím, že v Ostravě si ty spoje jezdí, jak se jim zachce. Opravdu, jela jsem dvěma tramvajemi a jedním autobusem a ani jeden z těch dopravních prostředků nejel v ten čas, v který by měl. Výchylky se pohybovaly mez pěti a deseti minutami. Mimochodem – Ostrava je opravdu díra. Seriously. Ale aspoň mi připomínala Beroun, město, kam jsem osm – tedy vlastně sedm, když si vezmu, že jsem rok byla v USA – chodila do školy. Pod dálničním mostem, který byl prakticky navlas stejný jako ten berounský, včetně těch holubích výkalů a místy posedávajících bezdomovců, mě přepadla nostalgie.
Když jsem konečně dojela na místo (do světem zapomenuté divočiny), zjistila jsem, že na to, jak je to tam malé, mám překvapivě velké problémy najít Veve a spol. Nakonec jsem našla v sále Taylor, která mě navedla ven (mimochodem, díky, Taylor, za instrukce, bez nich bych nedojela), kde jsem se konečně setkala se svou milovanou Veve. Seděla u stolu s bizarní skupinkou lidí, mezi nimiž byl i přeslavný Piolos. Křížem naproti nám u jiného stolu seděla další bizarní skupinka zahrnující Mazuku, Edisona, Vesmana a náhodné přísedící, o stůl dál pak na lavici spal Daichi, kterého jsem poté, co jsme se s Veve připojily k téhle skupince úchyláků, vytáhla, ať se k nám připojí. Stálo to za to, pohostil nás sušenkami.
Tématem hovoru byly naprostou většinu času strašné úchylárny. Na jednu stranu jsem se bavila, ale na druhou mi to pak přišlo už trochu moc. Veselé mi přišlo, když dorazil Trpaslík a rázem si okolo sebe udělal harém. Slečny se u něj střídaly a zjevně je to strašně bavilo. Trošku mě vyšokoval Woko, který se ke mně div nezačal lísat, a to hned, jak přišel (ráda bych věděla, jestli už při příchodu byl v náladě nebo jen prostě překypoval nadšením, že je jeden víkend volný a nemá s sebou ženu… Kalisto, slyšíš to?). Ale snad nejvíc mě dostávala slečna, která se lepila na Jamina (který svou romantickou stránku obvykle projevuje darovanými kaktusy a slovy „ber rohlík a nebul“ – a mimochodem to myslí vážně) a byla nadevše přesvědčená, že ho ještě ten večer dostane do postele/spacáku/pod stůl/do trávy/kamkoliv, kde se jí to zrovna bude hodit, hlavně, aby z něj strhala, co má na sobě. Tohle jsem předtím viděla vždycky jen ve filmech.
Se Seritou a Mitsuki jsem si pokecala o ženských věcech, vyměnily jsme drby a pak mě Veve vzala na procházku, připojil se k nám i ledman. Pokochali jsme se ostravským venkovem, povídali si o zvířátkach, vyměnili další várku drbů a pak jsme se vrátili, abychom se najedli. Po dlouhé době jsem zase měla smažák. Ale stálo to za to.
Následovala Grekova přednáška o generačních rozdílech v otaku komunitě, jediný bod programu, který jsme se rozhodli absolvovat. Moc jsme si z ní neužili, ale vlastně mě to zas tak moc nemrzelo, byla taková prapodivná, ne zrovna povedená. Grek z ní asi taky neměl moc dobrý pocit, ale myslím, že to pro něj byla docela dobrá životní lekce. Aspoň, že se mu něco takového nepovedlo třeba na Animefestu – tam ti lidi na přednáškách bývají střízliví.
Po chvilce jsme odešli, musela jsem se vrátit domů, protože mě čekala práce. Z Manifestu jsem si odvezla pár sladkých dárečků a jeden film od Veve. Byla naprosto úžesná. :)
Na nádraží ve Svinově jsem se pak setkala s některými z těch cosplayerů, které si tam zrovna vyhlédl nějaký podivný chlápek a komentoval jejich kostýmy. Naštěstí jim ale brzy dal pokoj. Oni si pak vyhlédli mě a pokusili se mě přesvědčit, že rozhodně chci jet k nim domů. Toho dne byli asi pátí, co mi řekli, že už mě na pár akcích viděli… sakra, začínám být slavná. (Mimochodem, ano, konečně con, kde jsem nebyla jako organizátorka!) Jinak svinovské nádraží je cool, asi nejhezčí vlakové nádraží, co jsem kdy viděla.

Následující týden byl docela náročný. Školu už jsem měla zajištěnou, ale čekala mě práce. Možná vás teď překvapím, ale většinově zahrnovala překlad třetího dílu Hetalie. Netuším, co se jim vlastně stalo s dosavadní překladatelkou, nicméně na Hetalii nebyl překladatel, dali to tedy mně. A co na tom bylo nejhorší – dostala jsem podklady v japonštině a „dělej si s tím, co chceš.“ Wow. Hintzu mi našel stránku, kde byla spousta scanů přeložená do angličtiny, za což mu neskonale děkuji. S originálem jsem to sice porovnávala, ale ušetřilo mi to hodně času. Některé kousky jsem si našla sama na jiných stránkách, ale spousta textů, obzvlášť těch dlouhých doplňujících, nebyla přeložená vůbec. Přiznám se, že japonsky skoro neumím, ale mám štěstí, že mám něco naposlouchané z anime. Zatraceně velké štěstí, protože nespisovná japonština je chvílemi opravdu děs. Každopádně to tu nebudu rozebírat, věnuji Hetalii příští článek, takže se těšte. Mohu vás ale ujistit, že tahle Hetalie má na svědomí jednu probděnou noc, díky které jsem málem nedorazila na jednu z nejskvělejších akcí za hodně dlouhou dobu…
a tou je sekaistánský cyklosraz. V pátek ráno jsem byla úplně mrtvá, zajela jsem do Zoneru odevzdat tu Hetalii, pak šup na studijní, nákup, zařídit si konečně jízdenku, uklidit trošku v bytě… přičemž Brno jsem prochodila povětšinou pěšky kvůli výluce. Říkala jsem si „uf, nezvládnu si sbalit, odjet a procestovat Prahou…“ ale pak se ve mně ozvalo ještě „hloupá, neodjedeš, zítra nepojedeš na ten výlet, pak ti o tom budou vyprávět a ty budeš litovat, že jsi tam nebyla“. Tak jsem se sebrala, sbalila jsem si věci a odjela jsem. Cestou jsem si četla Drizzta (odmítla jsem spát, protože bych v noci neusla a ráno bych zase byla mrtvá) a s tátou si domluvila, že mě vyzvedne na Kobylisích. Doma jsem se navečeřela, dala si prát prádlo a popovídala si s rodinou… takže si dovedete představit, že poté, co jsem o půlnoci to prádlo pověsila, přišlo mi, jako by se půlka z těch všech věcí stala tak někdy před týdnem.
Ráno jsem sebrala pár věcí na sebe, udělala si úžasnou svačinu (dvě housky s máslem, sýrem, šunkou a zeleninou, jablko, čokoládu, tyčinku a sójový řez a malinovou šťávu), kterou jsem vložila do krásné zelené (umělohmotné) obento box, a vyrazila jsem směr Praha. Další cesta, tentokrát vlakem, a dalších zhruba 50 stránek Drizzta (poslední dobou mám sklony nadávat, kdykoliv musím vystoupit z dopravního prostředku, protože je to zatraceně napínavé). V Bakově nad Jizerou už na mě čekali Cirdan, Prasátko a ledman, později se k nám připojila ještě Motoko a šup na kola!
Bylo ošklivě a šedivo. Každou chvíli pršelo. Přes to přese všechno jsme si cestu užívali. Užili jsme si aut svištících kolem, lesnaté přírody, drncavých hrbolů, děr či kořenů, kopce, který nám dal pěkně zabrat (i když už jsem jela i po horších), a (tekutého) písku, do nějž se nám bořila kola. Cestou jsme taky našli jednu geocache (druhou jsme chtěli vzít cestou zpátky, ale z důvodů, které vám ještě objasním, z toho sešlo), kde jsem vyměnila starou karabinku za žábu se sněhulákem. Nakonec jsme dorazili k hradu Kost, kde jsme si dali občerstvení (mimochodem tam dělají moc dobré bramboráčky), chvíli poseděli a poklábosili a nakonec na kopci proti hradu našli další geocache, kde jsem dříve získanou žábu vyměnila za parádní minivázičku, kterou si určitě nechám. A pak jsme se vypravili zpět.
Zbývala nám spousta času, takže Cirdan dostal nápad, že bychom mohli ještě navštívit zříceninu hradu Valečov. Projeli jsme se zase pískem a zamířili k našemu novému cíli. Před Valečovem byl takový malý, ale strmý kopeček, kde jsem dostala možnost předvést, co ve mně je. Chachá! Hrad samotný byl úžasný. Nacházel se mezi pískovcovými skálami a byl z něj nádherný výhled široko daleko. Chodby však byly občas zákeřné, zvlášť vysoký Cirdan měl problém se některými dostat dál. Zkusili jsme i najít nějakou další cache, ale marně, instrukce byly matoucí a samotná gps navigace také. Prošli jsme se alespoň po skále a pak ve stále houstnoucím dešti vyrazili domů. Než jsme dojeli zpět do Bakova, byla většina z nás úplně durch. Já měla naštěstí dobré triko a něco málo na převlečení, takže jsem na tom nebyla špatně, ale nedivila bych se, kdyby ostatní měli teď pořádnou rýmičku. Prasátko navíc v posledním kilometru či dvou píchl gumu, takže jsme zbytek dojeli krokem. Znavení jsme byli pořádně a já byla ráda, když jsem se konečně vracela domů. Na druhou stranu – ve vlaku s námi jela skupina strašně uřvaných, vulgárních a otravných lidí, kteří mi lezli na nervy a rušili mě při čtení. Lidem kolem se otvíral nůž v kapse a když si ta skupinka pustila rádio, nevydržela jsem to a šla jsem je zbuzerovat. Ano, mnohonásobně mi to vrátili, když pak celou cestu opakovali „některým lidem by to mohlo vadit“, jak nejhlasitěji to šlo, na druhou stranu jsem si vysloužila pár obdivných pohledů od lidí, kteří seděli poblíž. Každá mince má dvě strany, že…
Každopádně mockrát děkuji Cirdanovi, Prasátku, ledmanovi a Motoko, že mi ten výlet udělali tak skvělý. Rozhodně na něj ještě dlouho nezapomenu. Někdy bychom si to mohli zopakovat… mimochodem, příště bude sraz pařmenů Heroes of Might and Magic! Yay!

5 komentářů u „Manifest (2010) pro vítěze“

  1. Jej, teda:D Tomu sa hovorí dlhý článok, ale keďže píšeš zaujímavo tak som za tú dĺžku rada:D Som rada, že ti to v škole tak vyšlo, gratulujem, a že si si to na Manifeste užila, to je hlavné:)
    Páni, prekladala si Hetaliu?! WOW!:D *obdivuje každého prekladateľa, pretože ona by na to nemala ani nervy, ani vedomosti*
    A výlet znie naozaj dobre, fascinuje ma kondička ľudí, čo toho toľko na bicykli zvládnu. *ona ju fascinuje takmer akákoľvek kondička, keďže ona žiadnu nemá*
    Partičku magorov si zpacifikovala krásne, tí zvyšní ľudia ti asi boli fakt veľmi vďační^^Ja by som teda určite bola!:D
    Uff a Goth Loli Sisters?:D Myslíš tie z YNSH? O iných som nepočulaO.O

    OdpovědětOdpovědět
  2. Áááno, přesně ty myslím. :)) Hehe, a počkej, až konečně ten článek o Hetalii zveeřjním. :)
    Co se té kondičky týče, ono to není až tak slavné, tohle byl krátký výlet a já se jinak skoro nehýbu. Ale určitě to v tom článku vyznělo cool, co? :))

    OdpovědětOdpovědět
  3. *blushuje jako divá* jsem dojatá z těch komplimentů:o) A hlavně jsem moc ráda, žes přijela! A máš pravdu, svinovské nádraží je fakt super:D
    Ke škole gratuluju:o)
    A vidím, že „kešky“ jsou nějaké oblíbené, kamarádi je poslední dobou taky furt hledají a zatím teda myslím všechny našli:o)

    OdpovědětOdpovědět
  4. keše se vám nechtěly ukázat protože čekají na mě, až budu mít navigaci a taky se pustím do hledání pokladů..=P =DDD jinak jsem ráda, že se vám ten cyklosraz docela vyvedl, příště až toho nebude tolik si snad už čásek najdu..=)

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *