Goodbye, my nerves

Sbalily se do takového malého uzlíčku a nechaly se odnést asi někam hodně daleko. Týden minulý byl pro mě natolik vyčerpávající, že se z něj asi ještě nějakou dobu budu vzpamatovávat, a to šlo jen o *pouhý* cyklisťák v jižních Čechách, na kolo jsem se navíc odhodlala jen dvakrát z celého týdne. Neznamená to však, že bych o zábavu neměla postaráno.
Varování: Následující text je výplodem chorobné grafomanky, která neručí za to, že po jeho přečtení se vám nebudou plést písmenka mezi sebou!

Den 1., sobota, příjezd
Vše se neslo v pohodovém duchu. Ráno jsem si zabalila, zalila kytky, pojedla nějaký ten kus žvance, vyrazila s ostatními (díky bohu) klimatizovaným autem směr Letňany, kde jsem si konečně po dlouhé době pořídila funkční sluchátka, abych měla přes cestu co poslouchat. Nádhera. Cesta příjemná, nic se neděje, žádné bloudění (bodejť, když má táta GPS). Dorazíme na místo – penzion U Dračice, komplex pár menších budov v zastrčené vesničce známé jako Albeř. Je to tam krásné – ticho, příroda, rybníček, kam se navečer stěhují kachny, penzion máme celý pro sebe (byli jsme tam my – já, táta a jeho „nová“ rodina – a pár dalších rodin).
Přichází první zádrhel – jsem nastrčena na pokoj k dětem! Dětmi se rozumí banda capartů ve věku kolem patnácti let, +- 2 roky (plnoletý Ben dělal výjimku). Ona je s nimi sranda, to jo… dokud je venku světlo a máte se k nějaké interakci. Jakmile toužíte ulehnout a spát, jde do tuhého, zvlášť když se ta partička rozhodne uspořádat si filmový večer. Do pokoje jsem po bohaté diskusi s dospělými (zejména na téma úchylní Japonci) přišla někdy kolem půlnoci, když děcka dokoukávala první nebo druhý film. Odhlasovalo se, že budou koukat na další. Pokrčila jsem tedy rameny a nechala je, ať si koukají. Dělala jsem si své, přiblížila se však druhá hodina ranní, film skončil a mlaďasi se rozhodli, že jim to nestačí, tudíž se kouknou na další. Přesun o místnost dál po mém ostrém varování tomu však moc nepomohl, že by bylo ticho, se říct opravdu nedalo. Pak následovalo zuřivé hraní na mobilu provázené hlasitým smíchem… a usnula jsem po čtvrté hodině. Vstávala jsem na snídani před osmou.

Den 2., neděle, mimoňov
Vzbudila jsem se s pocitem, že mě někdo silně uhodil do hlavy. Snídaně sice byla chutná a výběr velký, hlavě to však moc nepomohlo, takže jsem zahodila veškeré aktivity a zůstala na pokoji. Původní rozhodnutí znělo „zůstanu a aspoň se podívám na italštinu…“, sotva se však za mnou zavřely dveře, změnilo se na „padnu a budu spát do pozdního odpoledne“. Padla jsem a spala jsem do pozdního odpoledne. Aby se neřeklo, když jsem vstala, vzala jsem aspoň foťák a nafotila jsem, co jsem mohla. Večer jsem se pak přifařila k nevlastní mamce Pavle a vyjely jsme na vodní zámeček Červená Lhota. Trochu jsme pobloudily, ale nakonec jsme se na místo dostaly přesně načas, abychom ještě stihly pohled na jeho střechu zaplavenou jasně zlatou září zapadajícího slunce.
Obvykle pro kýčovité vyhlídky nemám žádnou extra slabost, ale musím uznat, že Červená Lhota ve mně zanechala silný dojem. K bráně rudě zbarveného novorenesančního zámečku vede přes část rybníka kamenný most. Místo je úžasně fotogenické, když zámek fotíte ze strany, překrásně se zrcadlí ve vodě. Po levé straně se dá vejít do lesoparku, zpočátku vyhlížejícího jako zahrada, postupně se však stává divočejším a v jednom místě cesta pokračuje jako pár kousků prkének sbitých dohromady vedoucích podél skály až k přírodním kamenným schodům. Mít víc času, rozhodně si to tam prochodím, vypadalo to jako docela dobrodružná stezka. Byl však večer a „doma“ nás čekala spousta lidí (a pití), takže jsme se zmohly jen na pár fotek (které samozřejmě dodám).
Následující noc jsem se rozhodla spát venku, mělo to ale dvě nevýhody:

  1. Spala jsem ve dne, takže se mi moc nechtělo a zase jsem šla spát pozdě
  2. Letos se strašlivě přemnožil všemožný hmyz s komáry v čele a to je v jižních Čechách, kde je jich i normálně víc než kde jinde, docela problém.

Den 3., pondělí, osudových osmdesát
Vzbudila jsem se s pocitem, že mě někdo silně uhodil do hlavy (nebylo to tu už jednou?). Snídaně byla ještě chutnější a do výběru přibyly mimořádně kvalitní koblihy, ale hlavě to přesto nepomohlo. Naštvala jsem se na sebe a rozhodla jsem, že ten den podám nějaký ten výkon, svůj stav jsem tedy řádně zamlčela, vydatně jsem se najedla a napila, čmajzla jsem sestře, která se stejně hodlala flákat, kolo a helmu, natočila jsem si vodu, naplácala jsem na sebe stopové množství opalovacího krému a vyrazila se skupinkou lidí, kteří nehodlali jet moc daleko, na rádoby těžce rekreační výlet. Přejeli jsme pár kopečků (při jízdě dolů jsem jásala jak malé děcko) a dorazili na nejsevernější bod Rakouska – Peršlák (ano, opravdu se to píše takhle). Jejich jablečný mošt neměl chybu, banán se zmrzlinou byl vynikající a kafe taky fajn (i když mi k němu nedali vodu), ale vedro bylo nesnesitelné a dost brzy jsem chtěla vypadnout. Měli jsme za sebou asi 8-10 km, povětšinou z kopce, a já měla pocit, že to vůbec nestačí. Připojila jsem se tedy ke svému tatínkovi a partě dam, co jely s ním, a jela dál vstříc dobrodružství. A to se tedy konalo.
Mazec č. 1: zajížďka pískem. Párkrát jsem se probořila a nemohla dál. Když jsme konečně sjeli z písečného povrchu, následovala lesní pěšinka a nakonec potok. Nu co, já proti přebrození neprotestovala, v tu dobu jsem ještě byla docela nadšená, ale nakonec se hlasovalo pro variantu vrátit se a vzít to přece jen do té Třeboně, našeho původního cíle. A tak jsme jeli…
Mazec č. 2: pomník Emy Destinové u Nové řeky. Komáři, komáři, roje rojů komárů. Všude nenasytní komáři. A hovada (pro slangu neznalé ovádi). Muchničky. Zkrátka spousta dotěrného štípajícího hmyzu. Léta mě nic neštíplo a o všechnu imunitu jsem přišla. Najednou jsem byla poďobaná úplně všude. Paradoxně nejvíc na těch místech, která jsem měla zahalená.
Jeli jsme dál. Lesy byly stinné a příjemné, ve chvílích, kdy jsme se pohybovali, jsme dokonce ani netrpěli úmorným vedrem, ovíval nás vcelku svěží vánek. Dusno nebylo, protože nebylo moc vlhko, což mi vyhovovalo. Projížděli jsme přes hráze jihočeských rybníků a zapadlými vesničkami, kde bylo sem tam možné zahlédnout typicky jihočeský domovní štít či starou dřevěnou bránu u statku. Pohledy to byly až snové. Mazec č. 3 na sebe však nenechal dlouho čekat – byly jím nekonečné zastávky, pomalá jízda a vracení se. Stání bylo v tom počasí tisíckrát více vyčerpávající než jízda (i jízda do kopce) a po chvíli ve mně vyhlídka na jakoukoliv další zastávku (kromě těch na pití) vzbuzovala směsici vzteku, odporu a zoufalství. Hlavně jet, hlavně jet, hlavně jet… a taky na nás stříkal asfalt. Ještě pár stupňů a mohli jsme si v něm zaplavat.
Kilometry ubíhaly. Ve vesničce Libořezy nám příjemný hostinský nabídl borůvkový koláč a dámám, co se rozhodly si na trávníku procvičit pár cviků z jógy, taky hruškovici za to, jak pěkný na ně byl pohled. Moc fajn vesnice, určitě se tam zastavte. ;)
Na tachometru přibylo pěkných pár dalších kilometrů, než jsme dojeli do Třeboně, kde jsme se prakticky ani nezdrželi a hned se vydali nazpět (ale jinou cestou). Účastníci (tedy spíše účastnice) začínali být pomalu unavení a panelová cesta, která bolela na zadní části jejich těla, jim moc nepřidala. Slunce se schylovalo k západu, ale s únavou na nás vedro doléhalo mnohem tíživěji. Zpáteční cesta se proto v pozdějších stadiích podobala už spíše plahočení. Když jsme dojeli zpět na Peršlák, já a Martina, co k nám přijela na dovolenou z Ameriky, jsme se rozhodly zavolat si nějaké posily. Až do konce jsme sice nedojely, ale v závěru naše cesta čítala 80 km. Bylo to pro mě dost k neuvěření, vezmu-li v potaz, že se celý rok vůbec nehýbu. Jenže se to taky podepsalo.
Fyzická bolest byla tím nejmenším z mých problémů. Nikdy byste nevěřili, jakými způsoby se na vás může podepsat obyčejná únava. Vyjmenuji jen pár – zvracení, průjem, bolesti hlavy, křeče v břiše, ztráta rovnováhy, zimnice nebo naopak horečka (horečku jsem tedy asi neměla, ale po ulehnutí do postele jsem se tak rozhodně cítila), dokonce i bolest v krku… dá se říct, že ten večer a pak i následující den jsem na tom nebyla úplně nejlépe. Holt, ještě moc nevydržím, no. Ale možná kdyby bylo méně těch zastávek a trocha hroznového cukru…
Mimochodem, ten asfalt z mých nohou vůbec nešel smýt.

Den 4., úterý, velké mocné Nic
Vzbudila jsem se s pocitem, že mě někdo silně uhodil do hlavy (ano, Neo, ta kočka tu prochází již po třetí. A ta lžíce tu ve skutečnosti není). Mimochodem, tentokrát jsem se vetřela k tátovi a Pavle do pokoje. V noci trochu sprchlo a bylo pod mrakem. Snídaně byla vynikající, tentokrát byl navíc ovocný salát, kterým jsem se nehorázně nacpala. Dobře že tak, celý den jsem se pak nenajedla. Nevyrazila jsem nikam, strašně mě bolelo v krku a měla jsem pocit, že na mě jde ošklivá angína. Relaxovala jsem tedy. Angínoidní stav po nějaké době přešel, dal mi tak poprvé prostor zavnímat v plné síle bolest svalů po překonání osmdesáti kilometrů na kole. Když si člověk uvědomí tohle, zjistí, že se nemůže hýbat. Sedí a ono to bolí. Vstane a ono to bolí. Jde a ono to bolí. O běhu pak není radno mluvit ani v žertu. A bolí úplně všechno… jediné, na co jsem se zmohla, bylo sbírání badmintonových míčků. Alespoň mohu ale říci, že až na těch pár dodatečných fyzických šoků proběhl ten den docela v pohodě.

Den 5., středa, pstruzi, víno a pan domácí
Vzbudila jsem se s pocitem… že je všechno ok. Bolest sice doznívala, ale oproti předchozímu dni to bylo nic. Na kolo se mi ale na rozdíl od většiny ostatních nechtělo, takže jsem se rozhodla trochu si prochodit Albeř a jít se vykoupat do zhruba 2,5 km vzdáleného rybníku Osika. Rybník byl na plavání přístupný přes pláž z kempu. Bylo tam tak děsivé množství lidí, že jsem si radši našla stinnou zátočinku někde trochu mimo, tam se převlékla a odložila věci tak, abych minimalizovala pravděpodobnost, že mi je někdo odcizí. Voda byla skoro horká, jeden den mírnějšího počasí tomu příliš nepomohl. Ale dalo se tam plavat. Konečně jsem si taky zaplavala! Chvíli jsem se tam cachtala a dělala blbiny (už jste někdy viděli chill a vodu pohromadě?) a když jsem zase vylezla, trochu jsem „zaobdivovala“ páreček „kanoistů“, kteří si každou chvíli přehazovali pádlo z jedné ruky do druhé (aneb Frodo, válíš!). Následně jsem se u stánku přesvědčila, že opravdu mám ráda jahodovou zmrzlinu, koupila si pár tatranek, něco k pití a vyrazila zpět. Bylo zhruba půl páté nebo něco málo po, když jsem se vrátila, od té doby do půl osmé si ale vůbec nic nepamatuju. V půl osmé přišla Johanka, jedna z capartů, a vzbudila mě. Valila jsem oči, ale v tom vedru se nebylo moc čemu divit. Vylétla jsem jak rachejtle, k večeři měl být totiž pstruh a já se na něj nesmírně těšila. A že jsem měla na co. Každý z nás dostal celého pstruha, kvalitně ogrilovaného a velmi mírně kořeněného, s citronem, k tomu chleba a šopský salát. Ještě byla v možnostech butterfisch (nechtějte po mně, abych vám řekla, jak se to čte), ale tu jsem si nedala, jídla se objednávala při snídani a u másláka nebyla 100% jistota, že bude.
Příjemnou atmosféru u večeře však narušila nečekaná potyčka – už podle několika událostí dní minulých pan domácí totiž rád vyvolával spory. Tentokrát šlo o to, že jedna naše známá si přinesla ke stolu víno. V pořádku to samozřejmě bylo, večeři jsme měli zaplacenou, o restauraci nikde v žádné smlouvě ani na webu nic nebylo, pouze byla zmíněná možnost občerstvení. Skutečnost, že jsme si přinesli víno vlastní a nekoupili jejich, však majitele rozhořčila a jeho následné „řešení“ bylo ve formě dost ostré výtky ústící nakonec v hádku. Za Romanu, která víno přinesla, jsme se všichni postavili – nakonec co jiného v takové situaci dělat. Jen ve chvíli, kdy pan domácí nazval mého tátu hulvátem, jsem myslela, že vstanu a dám mu jednu přes držku. V tu chvíli bych byla ochotná prohlásit, že i tátovo hovno je mi milejší než jeho osoba. Od té chvíle jsme se s milým pánem moc nesetkali, obsluhovaly nás místní dámy, které byly v komunikaci se zákazníky přece jen o několik úrovní výš. Pokud však jde o penzion U Dračice, silně nedoporučuji, je to tam sice moc hezké, ale může se vám stát, že z vás za každou cenu budou mámit (někdy i dost násilně) peníze předem (ač smluvní podmínky nic takového neříkají), že vám vytknou, když si s sebou přinesete autoledničku a zapojíte si ji do zásuvky (která je na pokoji k dispozici), že vás nenechají dát si vlastní jídlo či pití mimo pokoj, kde spíte, že se k vám budou chovat jako k malému dítěti a předem vám vysvětlovat, k čemu slouží odpadkové koše… (ano, to všechno se nám stalo) uf, no, atmosféra byla po tomhle incidentu docela dost napjatá.

Den 6., čtvrtek, uf-uf-aquazorbing, lana a lom
Snídaně toho dne byla zvláštní. Tedy dobrá, ale pohledy směrem ke kuchyni byly chladné a komunikace místy vázla. Lepší to bylo pak, když jsme opustili objekt. Vydala jsem se s dětmi na aquazorbing (příp. vygooglete, zkrátka chodíte v průhledné kouli po vodě, vypadá to jako křeček v kouli).
Když jsme přijeli na místo, trošku jsme se lekli, koule totiž plavala na takovém malém bahňáku a prostor působil mírně stísněně. Zorbing stál 50 korun na 5 minut. Napadlo nás, jestli to stojí za to. Přivítat nás přišly dvě hezké milé slečny, které uměly docela slušně navnadit. Vysvětlily nám, že 5 minut je dost na to, aby to člověka úplně vyčerpalo, zkusili jsme to tedy a hle – měly pravdu. Musím říct, že pochodovat v kouli na vodě není žádná sranda, já tam nevydržela ani těch pět minut a měla jsem dost. Pokusila jsem se chodit, udělat kotrmelec, skákat, zapřít se o stěnu… stačilo. Po pár pokusech jsem se svalila jak mrtvola a došly mi síly. Ale odpočívalo se tam dobře. :)
Po obědě následovalo lanové centrum na tomtéž místě. Slečny, očividně dost zkušené, nás důkladně zaškolily a připravily a šlo se na věc. Nemám žádné zkušenosti s horolezectvím ani s podobnými aktivitami, takže jsem zezačátku byla dost nejistá, zvlášť když jsem ještě musela čekat na malého kluka za mnou a případně ho jistit. S každým dalším krokem to ale bylo lepší a až na jednu překážku, jakési visuté hrazdy, po kterých se muselo chodit po straně, jsem zvládla všechno bez problému. Nespadla jsem sice vůbec, ale tam jsem si nechala poradit, jak mám jít dál. Ben, který šplhal jako poslední, se předváděl a dělal opičáka – ale pobavil nás všechny (lanovku sjel hlavou dolů).
Dál přišlo koupání v lomu, nejošemetnější část celého čtvrtečního výletu. Do lomu jsme se dostali přes obří břidlicové kameny, které byly na některých místech neskutečně ostré. Když jsem vstupovala do vody, špatně jsem šlápla a nohou mi projela dost ošklivá bolest. Hned ale přestala, tak jsem zas pěkně pokračovala dál. Voda v lomu byla úplně průzračná, nebo bych spíš řekla přízračná. Podíváte-li se do hloubky, je dokonale černá. Navíc byla poměrně chladná (i když ledová rozhodně ne), o to víc bylo koupání osvěžující. Bylo to tam nádherné a plavalo se skvěle. Našli jsme si pár kamenů, z nichž jsme si mohli skočit. Paráda.
Cesta po kamenech zpátky pro mě byla o něco obtížnější, ale i tu jsem nakonec zvládla. Cítila jsem se po tom dni úplně vyčerpaná, ale ne jako po tom cyklistickém výletě – spíš tak příjemně vyčerpaná. Všechno bylo fajn. Večer se ale s příjezdem jednoho starého známého probralo pár nepěkných vzpomínek a zase jsem se dostala do takové zvláštní nálady, usoudila jsem tedy, že bude lepší na tenhle večer opustit společnost a vydat se třeba spát. A že se spalo dobře.

Den 7., pátek, candát, ledová tříšť a odjezd
Poslední den u Dračice. Bylo opět šílené horko, počítala jsem s tím, že bude flákačka, ale vytáhli mě na kolo. Nějak extra jsem neprotestovala, i když jsem z toho vlastně ani nebyla moc nadšená. Cíl cesty byl rybí bufet, kde jsem si dala vynikajícího candáta v těstíčku. Skvěle kořeněného, musím říct. Pak mělo být koupání, moc jsem se na něj ale necítila, udělalo se mi divně. Nevím, jestli z horka nebo z pohybu po jídle, ale řešila jsem to šlofíkem v trávě. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem to odpoledne propadla dost ošklivé depresi, byl to přesně takový ten stav, kdy jsem neměla zájem se komukoliv dívat do očí nebo nějak komunikovat, a ještě méně se mi chtělo s nimi pořádat cyklistické výlety. Asi už jsem byla společensky vyčerpaná nebo co. Na kole mě navíc začala bolet noha, zjistila jsem tak, že jsem si ji den předtím v lomu rozsekla. Náplast, kterou mi na to dala hodná Ivča, se mi okamžitě strhla, takže jsem to musela přetrpět bez ní. Musím ale říct, že v tu chvíli bylo mnohem méně bolestné šlapat na kole než chodit s tím pěšky, což bylo moje štěstí.
Cestou zpátky jsem v duchu hudrovala, ale nálada se mi po čase přece jen o něco zlepšila. Dokonale mi ji pak napravila ledová tříšť, co jsem dostala v Nové Bystřici. Borůvková, nejlepší, co jsem kdy v životě měla. Vězte, že takovou tříšť jste jakživi neochutnali! Dokonalost sama, není to ten typ, kde vysajete vodu a led vám zůstane. Tohle bylo jako borůvkový sníh. Se skutečnou borůvkovou příchutí. Úžasné.
Po návratu k Dračici jsem se sbalila a jela domů. Následující den měla totiž přijít Jarníkova oslava narozenin a grilovačka u babičky. Obojí vyšlo skvěle – Lusi udělala perfektní slaný dort a moje maminka zase vynikající rybízovo-makový koláč. Jen Jarníkovi ten dárek někdy vynahradím – v Albeři se takové dárky opravdu špatně nakupují… ale tu pohodu bude mít!

Amen.

Fotografie k nalezení na této adrese a se svolením mého tatínka i zde. Tátových fotek bylo hodně, tak jsem promázla ty, které se mě netýkaly, tedy až na bizony, ty máte jako bonus.
Pokud se mi podaří kontaktovat ještě Marťu, bude pár fotek navíc ze zorbingu a z lan. :)

5 komentářů u „Goodbye, my nerves“

  1. Ten aquazorbing vypadá zajímavě, až na něj někde narazím, tak ho určitě vyzkouším.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Nejsi trošku masochistická? :) Já bych na kole určitě exnul už po cestě, v životě jsem nenajel najednou víc než takových 20-25 km, a to polovina byla s podporou gravitace :)
    Z extrémních sportů mě láká jediný, letecká akrobacie :D

    OdpovědětOdpovědět
  3. Cirdan: Tak až to budeš zkoušet, dej vědět, to chci vidět! 8-DDD
    ledman: Masochistická? No, zpočátku jsem to netušila a pak… už se ti někdy stalo, že jsi neměl na výběr? :) Náhodou se teď aspoň mám čím chlubit.

    OdpovědětOdpovědět
  4. Já tě taky obdivuju, já bych to nezvládla:o) A při tom lezení po laně bych měla asi strach, někdy mám pocit, že mi výšky nedělají moc dobře.
    Ale co je zvláštní, tady v Rakousku snad není jediný komár! Fakt jsem tu viděla možná tak jednoho, ani mouchy nás tu nějak výrazně neobtěžují. Zázrak!
    A aquazorbing bych si někdy chtěla zkusit, musí to být paráda.

    OdpovědětOdpovědět
  5. Aquazorbing je ale extra náročný. :) A jinak… chci taky život bez komárů! I když momentálně mě mnohem víc dožírají kobylky. Teď když je hnusně, tak je to fajn, to sem nelítá nic, ale bydlím v přízemí a mám v pokoji dvě dveřookna, která docela ráda mívám otevřená. Jenže se je otvírat bojím, protože co chvíli mi sem vletí obří kobyla a začne dělat bordel, útočit na moje vlasy a tak. Nemám ráda nic, co má víc nohou jak čtyři. @_@

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *