Chill je mrtvá. Ať žije chill.

Chill je mrtvá. Ať žije chill.

Ahojte. Přemýšlím, kolik z vás ví, že jsem v Japonsku, a kolik z vás už mě proklíná, že jsem sem už víc jak rok nenapsala. Řekněme, že jsem byla docela dost zaneprázdněná, takže jsem na psaní zkrátka neměla čas… no a když jsem si pak ten čas udělala, tak jsem zase nevěděla, čím začít. A když jsem pak přijela do Japonska, zjistila jsem, že se na blog nedostanu. Poté, co mi v půlce školního roku vyměnili router, už to ale jako zázrakem šlo, takže mě tu máte. Vpravdě mám sepsaných vlastně už několik článků včetně dvou a půl reportu z loňských conů. Hotový report z Geetaconu sem dám symbolicky po tom letošním, čili za necelé dva týdny. Zbytek… si ještě rozmyslím, ale přijdou sem. Aspoň si budete moct zavzpomínat. :) V každém případě vězte, že i když to tak možná vypadá, s blogem jsem ještě nesekla a udělat to nehodlám. No a teď tedy k tomu, co se děje teď a tady – čili aspoň něco málo o mém pobytě v Japonsku. Jen prosím fanoušky znalé japonské kultury o trochu trpělivosti, neboť pro svou rodinu a ty, kteří se nevyznají, všechno podrobně vysvětluji.

Loni v první čtvrtině roku, když se mi v životě zase zbortilo pár věcí, rozhodla jsem se, že je konečně čas se k něčemu dokopat, a přihlásila jsem se na výměnný pobyt do ósacké univerzity Momoyama Gakuin Daigaku. Zpočátku jsem si myslela, že to nevyjde (hatilo se, co mohlo, takže např. motivační dopis jsem odevzdávala asi pět minut před uzávěrkou, potvrzení od lékaře a další dokumenty taky vyšly až těsně před koncem termínu odevzdání, když jsem si konečně zřídila pas, podařilo se mi ho zapomenout ve vlaku, s objednáváním letenky byly taky problémy, jeden z mých kufrů měl rozbitý zámek…), ale nakonec se jako zázrakem zadařilo a já se sem dostala. Když jsem po 15hodinové cestě s leteckou společností Finnair konečně poprvé vstoupila na japonskou půdu, nemohla jsem tomu ani uvěřit. Všechno vypadalo jako ve snu – dokonce i to, že na mě páni celníci mluví opravdu japonsky a já se s nimi opravdu domluvím. Prošla jsem tedy jakousi pseudo zdravotní kontrolou (prostě branka na letišti, kde vám změří teplotu :o), odevzdala jsem potvrzení o tom, že jsem nikdy nebyla trestně stíhaná, nevyhostili mě z Japonska ani nepřevážím drogy a jiné omamné látky, a šupala jsem si pro zavazadla. Ta naštěstí byla v pořádku, takže jsem pak prošla rychlou celní kontrolou a za ní už na mě čekala zástupkyně z mé univerzity, slečna Megumi, zvaná Raičó. Spolu s dalšími třemi novými studenty jsme se dopravili autobusem a taxíkem na naši kolej v městečku Karakuni v části Ósaky zvané Izumi. (Ta japonská struktura osídlení je mnohem složitější, než se zdá, ale vysvětlení raději nechám na jindy. :)) Na koleji nás čekalo rychlé seznámení s pokoji a tím, jak to tam chodí, pak nám zapojili internet a bylo nám řečeno, že večer se pro nás koná uvítací miniparty a že nás očekávají.

Když jsem se ten první den procházela po Izumi, nakupovala a pak s ostatními vyrazila na onu party, prožívala jsem ono klasické „tyjo, ono to tu je fakt úplně jako v anime!“. Vskutku… auta jezdící na levé straně vozovky, školačky v uniformách, uklánění se, japonské non-stop večerky zvané konbini, suši restaurace s objednávkovými automaty u stolů, supermarkety s nejroztodivnějšími druhy ovoce, onigiri, kam se podíváš, automaty na nápoje doslova na každém rohu… v restauraci jsem taky stačila zjistit, že ve většině zdejších stravovacích zařízení jsou čekárny, protože je věčně plno, takže lidé, kteří se zde chtějí najíst, nahlásí, kolik jich je, dostanou lístek s číslem a následně si sednou do čekárny a čekají, až se z reproduktoru ozve, že jsou na řadě. Přesvědčilo mě to o tom, že Japonci musí být nesmírně trpělivý národ. Na druhou stranu mají spoustu času na čtení. O:)

udon_green_v03 ryba2_blesk jakiniku_chill
Do začátku co si tu tak vařím. :)

Několik dalších dní následovala různá školení přímo na naší univerzitě, kde nám vysvětlovali nějaká pravidla, podrobnosti zápisu, docházky a hodnocení, jak to tu chodí s pojištěním a lékařskou péčí nebo třeba co dělat v případě zemětřesení. Taky nám rozdali například kontakty na naše ambasády a různé organizace, které mají zajišťovat naše bezpečí, evakuaci a dopravu domů v případě nějaké katastrofy. Nemůžu ovšem říct, že bych z těch školení opravdu něco měla, protože tu byla vedra na padnutí (35° ve stínu a 90% vlhkost), škola je od ubytovny pěkně daleko a stabilně do kopce po uzoučkých ulicích, kde občas i chybí chodník, a já si z Čech přivezla angínu, která se mi pak aktivně táhla ještě další měsíc. Pak tak nějak ustala a vrátila se, když jsem se v zimě vrátila domů, takže jsem ji doléčila až tam. Škola nás nicméně zajistila celkem dobře, takže po technické stránce nebyly vlastně žádné zvláštní problémy (ačkoliv jsem možná byla jedna z mála, co je neměli, protože za mnou pořád někdo chodil a dožadoval se nějakých rad).

Těsně před začátkem semestru nás čekal rozřazovací test, v němž se rozhodlo, do které úrovně japonštiny nás vezmou. V Momoyamě jsou 4 úrovně od A do D, přičemž A je začátečnická a D je pro ty nejpokročilejší. Nadchlo mě, že jsem se dostala do úrovně D, ale moje nadšení dost záhy vymizelo, když jsem zjistila, že jsem v této úrovni jediná neasiatka a zdaleka nejhorší student. Zezačátku jsem měla obrovské problémy udržet se svými spolužáky krok, ale po nějaké době jsem zjistila, že jsou i věci, ve kterých jsem lepší než oni, takže jsem se s nimi přestala tolik srovnávat. Jedna věc mě ale celý první semestr pronásledovala – totiž to, že jako Evropanka přemýšlím úplně jinak a čas od času jsem si některé věci jinak vyložila a jinak je řešila. Byla jsem tak trochu za blbce, když všichni ostatní přirozeně věděli, jak k danému problému přistupovat, jen já jsem byla mimo.

Kromě japonštiny byla možnost zapsat se i na nějaké další předměty. Je tu trochu nevýhodou, že většina předmětů, které se tu vyučují, se týká ekonomie, na kterou jsem absolutní antitalent, takže jsem měla výběr velmi omezený. Zapsala jsem si tedy něco málo jazykovědného, něco málo kulturně-společenského a pak jeden ekonomický předmět, který se ale ve výsledku ukázal jako nejzábavnější a nejpoučnější. Pan Moghbel, který ho vyučoval, byl totiž borec, co se fakt vyznal a věděl, jak věci vysvětlit i tomu největšímu blbci. (Mimochodem, je původem Íránec. Měli jsme tu mezi sebou ještě jednu holčinu z Íránu a taky byla fajn.) Teď v druhém semestru v japonštině pokračuji a k ní mám zapsaný ještě jazykovědný předmět týkající se analýzy diskursu, který má během jednoho týdne víc bloků. Taky moc zajímavá věc. Na předměty určené pro Japonce jsem si netroufla, bohužel si v japonštině nevěřím natolik, abych si mohla být jistá, že je bez problému udělám.

IMG_1426 IMG_1428 IMG_1430 IMG_1431 IMG_1432 IMG_1433 IMG_1441 IMG_1446 IMG_1448 yay01 yay02 yay03
Tady bydlím.

Jak se tady žije? Na koleji má každý z nás k dispozici takový minibyteček, řekla bych tomu po česku garsonka. Až na nádobí je plně vybavený, takže si toho nemusíme moc shánět. A nádobí… řekněme, že děkuji vyšším silám, že vymyslely něco jako obchody „vše za 100 jenů“. Nesehnala jsem tam jen pánev, tu jsem si musela shánět jinde, ale i tak jsem ji sehnala překvapivě levně a nemůžu si ji vynachválit. Sociální zařízení a kuchyň máme každý svoje (tam, kde je třeba Matt, mají prý společné sprchy a kuchyň na patro), i když vzhledem k tomu, že v kuchyni je jeden jediný vařič, moc dobře se tu stejně vařit nedá. V rámci možností se ale snažím, protože s výjimkou suši restaurací je tu jídlo ve stravovacích zařízeních docela drahé. Na druhou stranu pokud jste ochotní naučit se vařit nějaká ryze japonská jídla, vyjde vás stravování docela levně, protože ty japonské ingredience (rýže, ryby, řasy, sója, miso pasta atp.) jsou skutečně levné a prodávají se v celkem velkých baleních, která vám vydrží na dlouho.

Ve škole se dá stravovat hned několika způsoby. Jsou tam dvě jídelny, jedna kavárna, jedno konbini a pak náhodní prodavači bentó (krabičky s nejrůznějšími japonskými pokrmy, do angličtiny volně překládané jako „lunch box“). Pokud si takové bentó koupíte, je k dispozici i mikrovlnka, kde si ho můžete ohřát (což mimochodem mají i v každém konbini a v supermarketech. Její použití je zcela zadarmo). Jakmile odbije 12:30, zaplní se celé školní pozemky hladovými studenty a těmito prodavači, kteří obvykle nahlas vykřikují iraššaimase, což znamená „vítejte“, ale používá se to téměř výhradně pro zákazníky.
Když už jsme u toho, stravovací služby v Japonsku jsou všeobecně celkem nadstandardní. Nejen že vám v jakémkoliv obchodě umožní ohřát si právě koupené předpřipravené jídlo, ale dají vám k tomu i hůlky, a pokud si koupíte nějaký nápoj v půllitrové nebo litrové krabici, dostanete k němu i brčko. K jogurtu, želé (což je zde velmi populární, často si kupuji mandarinkové) či dezertu vám zase dají lžičku a k salátu dostanete vidličku. Tašky se zde dávají automaticky, v supermarketech s příplatkem 1-2 jeny, takže se vám snadno stane, že si rovnou zezačátku uděláte slušnou sbírku a pak musíte prodavačům připomínat, že žádnou tašku nepotřebujete.
V konbini se také dají platit účty za elektřinu, plyn a podobné věci, takže nikdy nemusíte chodit daleko. V každém konbini je také bankomat, ale pozor! Zdejší bankomaty bývají velmi vybíravé, spousta jich nevezme mezinárodní karty, takže je potřeba najít takový, který to zvládne, nebo, v ideálním případě, založit si tu vlastní účet. Nedávno jsem se ale setkala se zajímavým případem, kdy jsem chtěla zaplatit kartou v supermarketu, přičemž mi japonská karta nefungovala, zatímco ta česká ano.

Počáteční nadšení každopádně vyprchalo velmi rychle, když jsem zjistila, že přes stěny mého bytu pronikne pomalu i to nejtišší povzdechnutí a bydlíme v opravdu hlučné oblasti. Navíc jsem schytala toho nejhlučnějšího souseda ze všech, od rána do večera si nahlas rapoval a neměl ani zapsanou japonštinu, takže byl schopný pořádat pařby v týdnu třeba do pěti do rána. Bohužel jsem taky záhy zjistila, že lidi tady mají silné sklony se navzájem pomlouvat, takže tím ze mě vyprchala veškerá motivace se seznamovat. První semestr jsem tu měla jednu velmi dobrou kamarádku z Německa, která ale potom odjela, takže druhý semestr jako bych tu začínala opět úplně nanovo. Další věc je, že Izumi je díra, kde nic není, takže pokud chci zažít či vidět něco zajímavého, musím alespoň do centra Ósaky, kam se dostávám celkově hodinu a půl a není to zrovna nejlevnější, takže si to pokaždé třikrát rozmyslím. Často na nás taky byly stížnosti od okolních obyvatel, že děláme v noci hluk… což mi zpočátku přišlo přitažené za vlasy, ale v pozdějších stadiích svého pobytu jsem tyhle stížnosti ocenila, protože to bylo to jediné, díky čemu jsem se aspoň občas mohla vyspat. Ze změny prostředí a zdejšího jídla jsem navíc měla první semestr téměř permanentně zažívací potíže. (V druhém se to pak po čase spravilo.) Kromě asi tak jednoho až dvou měsíců na podzim a zhruba stejně dlouhého období na jaře se tu navíc žije docela špatně, protože Japonci nevedou izolaci, tudíž v zimě je i uvnitř bytu opravdu zima, v létě se naopak člověk nezbaví vedra a vlhka. A když potom přijde celý splavený v létě do školy, musí s sebou mít svetr, protože tam naopak běží klimatizace, která místnost vychladí klidně i o 15 stupňů oproti venkovní teplotě, takže se pak bojí zápalu plic. Rozhodně jsem si tu dost brzy uvědomila, že sem nepatřím, Čechy mi vyhovují víc a skutečné přátele mám taky tam. Ne že by to tu bylo vysloveně špatné, ale řekla bych, že těch několik věcí, které mi tu přijdou lepší, přece jen ráda obětuji velmi pohodlnému životu v ČR se svými přáteli. Jestli jsem si o Japoncích něco uvědomila, tak to, že jsou ve všech možných ohledech nanejvýš nepraktičtí.

IMG_1453 IMG_1455 IMG_1457 IMG_1461 IMG_1462 IMG_1467 IMG_1473 IMG_1476 IMG_1494 IMG_1498 IMG_1505 IMG_1521 IMG_1530 IMG_1549 IMG_1554 IMG_1563 IMG_1564 IMG_1565 IMG_1568 IMG_1575 IMG_1582 IMG_1584 IMG_1590 IMG_1607 IMG_1613 IMG_1619 IMG_1631 IMG_1635
Výlet do Nary

Zpět k těm lepším věcem – měla jsem možnost zde navštívit hned několik míst. Vyniká mi z toho hlavně Nara, kde jsme strávili nejvíc času. Kousek od tamějšího chrámu Tódaidži je park zvaný Nara Kóen, kde máte možnost setkat se s obrovským počtem místních jelenů zvaných šika. Tyhle šiky jsou velmi přítulné a nechají se pohladit. Dovedou být ale i otravné, protože jsou zvyklé, že je lidi krmí, a tak se dožadují nějaké odměny pokaždé, když vidí člověka s kusem žvance. Prodávají se pro ně zvláštní oplatky, které jim můžete dát. Nara považuje šiku za svůj symbol, takže jejich obrázky můžete najít úplně kdekoliv ve městě. Na autobusových zastávkách, na lampách a elektrických sloupech nebo třeba na víkách od kanálů. Kromě krásného chrámu Tódaidži s velkým buddhou Vairóčanou můžete ale navštívit i pár menších chrámů nebo třeba Nara-mači, kde se dá najít muzeum klasických japonských hraček, spousta obchodů s kvalitním sake, skanzeny v podobě tradičních japonských domů z éry Edo či čajové zahrady.

Pěkná byla i Wakajama, kde jsem poprvé spatřila skutečný japonský trh. Nakoupila jsem tam nějaké umeboši (nakládané japonské kyselé švestky) pro svou rodinu, rýžové sušenky a hromadu mandarinek. (Mimochodem, spousta lidí mi říkala, že zdejší mandarinky jsou jiné než ty naše a proto jim říkají japonsky mikan, aby to nějak odlišili. Mně teda přišlo, že jsou kvalitativně o hodně lepší než to, co se dováží k nám, ale jinak víceméně stejné. Zato kmín a petržel tu chutnají úplně jinak. :o) Taky jsem si zkusila vymalovat talíř tradičním japonským způsobem. Musím ale říct, že na japonské mistry rozhodně nemám. :)) K wakajamskému hradu jsme se bohužel nedostali, ale aspoň jsme si ještě užili výhled na moře a krásné městečko pod horami vystavěné velmi tradičním způsobem.

IMG_1647 IMG_1652 IMG_1653 IMG_1657 IMG_1658 IMG_1662 IMG_1664 IMG_1670 IMG_1672 IMG_1674 IMG_1677 IMG_1678 IMG_1688 IMG_1692 IMG_1693 IMG_1700 IMG_1706 IMG_1713 IMG_1716 IMG_1718 IMG_1733 IMG_1734 IMG_1740
Výlet do Wakajamy

Z dalších míst jsem navštívila třeba Okajamu, kde jsem si koupila svou vytouženou maneki neko (soška kočičky se zvednutou prackou, která má nosit štěstí; občas se objevuje třeba na buddhistických oltářích) a taky jsem tam ochutnala kibi dango (rýžové koláčky, které hrají určitou roli v příběhu o Momotaróovi – přečíst si ho můžete zde), které mi ani trochu nechutnaly. Ósacký hrad jsem navštívila hned několikrát – naštěstí, protože kdybych se vrátila z ročního pobytu v Ósace bez toho, abych viděla ósacký hrad, tak bych se asi propadla hanbou. :))

Z těch „obyčejnějších“ zážitků bych vypíchla jakiniku a purikuru. Purikura je velmi zjednodušeně automat na fotky – jenže ne jen tak ledajaký automat na fotky. :) Dojdete tam se svým partnerem, nejlepší kamarádkou nebo prostě jak vám to vyhovuje, zvolíte si styl focení (k dispozici jsou různé druhy úprav podle toho, jestli chcete být třeba cute type nebo cool type) a vybleskne vás to v různých pozicích, někdy celé, někdy jen hlavy. Následně si na obrazovce můžete navolit, co tam budete chtít za srandičky – brýle, kníry, srdíčka, hvězdičky, nápisy, všeobecné kresbičky… můžete si přebarvit rty či oči, zkrátka ze sebe udělat jakousi nablýskanou karikaturu. Následně vám to ty fotky vyplivne a máte vzpomínku. A tak jsem se jednou po večeři v japonské restauraci a veselém nákupu s kamarádkami zastavila v purikuře a jednu takovou vtipnou vzpomínku jsme si udělaly.
Jakiniku mě zaujalo proto, že žádná restaurace tohoto druhu u nás v ČR není a přitom bych řekla, že by to mělo úspěch. Představte si restauraci s hromadou stolů. Uprostřed každého stolu je minigril. V nabídce je samozřejmě rýže a pak hromada druhů různě naloženého masa, takže si objednáváte, co se vám zalíbí, a na místě si to sami grilujete. To maso tam mají strašně dobré – v té konkrétní restauraci, kde jsme byli, jsem z té hromady věcí, co jsme měli, nenarazila ani na jednu, co by mi nechutnala. Stejně tak můžete v Japonsku narazit i na další restaurace, kde si tímto způsobem sami připravujete jídlo. Můžete si to udělat, přesně jak vám to vyhovuje, takže je to pak o to chutnější.

purikura
Bohužel velmi nekvalitní fotka výsledku naší purikury. Poskytují to totiž jen přes smartphony, přičemž samozřejmě ani jedna z nás žádný nevlastní.

Mám z Japonska hromadu postřehů včetně toho, jak mi Japonci jako takoví přijdou zvláštní. Pobavila mě slečna, která přišla na návštěvu a divila se, že jsem si udělala kolínka s boloňskou omáčkou, když kolínka se přece používají na saláty. Překvapilo mě, jak jsou Japonci přes všechna svoje nařízení ochotní porušovat pravidla, když si myslí, že na ně zrovna nikdo nemůže (dopravní předpisy jsou tady spíš tak aby se neřeklo), že lidskou povahu vnímají zásadně ve stereotypech a že v obchodě s elektronikou jsou schopní se mě při koupi elektronického slovníku zeptat, jestli jsem si jistá, že chci opravdu tenhle, a že pokud by mi náhodou vyhovoval spíš nějaký jiný, tak bych měla počkat a rozmyslet si to. Přijde mi zajímavé, že v každému supermarketu mají dětský koutek, ale nepříjemné, že na každém rohu na vás z nějaké obrazovky někdo křičí a snaží se vám tak trochu vymýt mozek. Mluvící eskalátory a instrukce na každém kroku jsou další věcí, co stojí za pozornost. Ovšem když se koukám co všechno už jsem napsala, tak si říkám, že pokud jste to dočetli až sem, tak jste fakt dobří. :) Nicméně plánuji na některém z našich conů mít přednášku o životě běžného člověka v Japonsku, takže pokud jste zvědaví na další zážitky, jste zváni. Ráda bych občas napsala článek sem, ale znám se, takže už raději nic slibovat nebudu. Mějte se tam famfárově a vězte, že se na vás na všechny v ČR hrozně těším.

spolecna
(c) Kenta Tsujii

P.S. Jistě jste si všimli, že jsem fotografický antitalent. Vybírala jsem jen ty nejlepší fotky a ani ty nejsou žádný zázrak, tak se za jejich kvalitu omlouvám. A taky za to, jak se tu zobrazují. Mám momentálně poněkud rozbitý blog, takže se pokusím na tom zapracovat.

2 komentáře u „Chill je mrtvá. Ať žije chill.“

  1. Na přednášku o Japonsku se těším. :) Doufám, že bude na Natsuconu nebo Akiconu, abych na ni mohla jít.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Super článek, bude fajn až napíšeš nějáký další. Je zajímavé si počíst o tom jak to maji v Japonsku opravodový studenti, či jak to chodi v supermarketu. :))

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *