Vraťme se ale k samotnému tématu Animefest. Jakožto organizátorce se mi akce jako taková strašně špatně hodnotí. Upřímně, viděla jsem vlastně jen ty chyby. Technické problémy, zpoždění ve všech třech sálech (v hotelu se mi jej konstruktivním řešením alespoň podařilo srazit), nedostatek programů na recepci, bla bla bla bla… nehledě na to kolem mě ale neustále procházeli celkem spokojení návštěvníci klábosící o tom, na co se půjdou podívat dále, navzájem si obdivující své cosplaye, tahající se za svá kočičí či králičí ouška, uvažující, do kterého stravovacího zařízení se půjdou najíst, fotografující si maidky, lolitky, Visual Kei zjevy… kteří to, že se někde vyskytují nějaké problémy, vůbec nevnímali. Naštěstí.

Z mého úhlu pohledu – vezměme to hezky popořádku. Tedy pátek, začátek. Slíbila jsem organizátorům, že v poledne budu na místě a pomohu, s čím se bude dát. Lup, v poledne jsem na místě nebyla, protože jsem pro ně dotiskávala materiály. Došly mi papíry a toner. Smutné, leč na místě jsem zjistila, že většina orgů se bez svých materiálů obejde (i když jsem s vypětím všech sil zajistila, aby se případně dostalo na všechny) a vůbec nemá potřebu se na ně koukat. Kupodivu si většinou i pamatovali čas svých služeb, tady je na místě chvála z mé strany. Do kina Scala jsem i se svou tiskárnou a novými papíry (díky, Ram) dorazila někdy po druhé hodině (možná později, pěknou chvíli jsme s Krasem bloudili rozkopaným Brnem, abychom mohli správně zaparkovat). Zjistila jsem, že už tam toho příliš na práci není, ale jakmile jsem takové zjištění provedla a sama pro sebe se usmála, kupodivu se tam toho pro mě najednou našlo až moc. Už si ani nepamatuju, co všechno bylo za problémy, co se po mně chtělo, vím jen, že zhruba do sedmi či osmi jsem lítala a neměla čas vůbec na nic, leda tak na obdivování Hadatiho organizačních schopností a toho, jak si s jakýmkoliv problémem dokáže poradit.
Pak jsem se vytrhla z organizačního šumu a vyrazila s Cirdanem, Prasátkem a pár dalšími lidmi do hospody (seznámila jsem nebrňáky s naší pivnicí, Pegasem – strašně se jim tam líbilo) na večeři. A, světe div se, dala jsem si guláš! S knedlíky! Opravdovými houskovými knedlíky! (Kdyby vás to zajímalo, chill houskové knedlíky nerada, ale když ten guláš byl tak dobrý, že se nedalo odolat, i za ty knedlíky to stálo.) Při té příležitosti jsem byla svědkem toho, jak Prasátko dostal krásný růžový klobouček a k němu ladící kočičí ouška. Sladké. :) Musím říct, že ač jsem si pátek užila snad nejvíce ze všech dnů, příliš si z něj nepamatuji. Guláš je asi tak to jediné, pak jsem prostě zase organizovala a organizovala, potkala jsem pár známých a šla spát. Po cestě jsem Taylor, která přespávala u mě (i když to původně nebylo v plánu), ukázala, jak fungují rozjezdy. Možná je z toho vyjukaná ještě teď.

Přišla sobota. Nebyla jsem nijak vyspalá, probudila jsem se totiž hrozně brzo a pak už jsem nemohla usnout. Asi ten stres. Něco málo jsem zařídila a pak jsem vyrazila na Grekovu přednášku. Už pěknou dobu se honím po conech, abych viděla, jak přednáší, a zatím mi to nikdy nevyšlo, tahle sobota byla osudová! Konečně ho uvidím. Jenže Grek mluvil potichu a široce gestikuloval, tudíž zasvěcenými se stalo pár předních řad a my vzadu jsme občas zaslechli nějaké slovo. Navíc mě každou chvíli někdo volal, takže jsem si z přednášky moc neodnesla. Jakž takž si už dokážu představit, jak ten pán mluví a jaký má styl, ale obsah jeho přednášky mi zůstal poněkud utajen.
Grekova přednáška začínala s mírným zpožděním, s nímž také skončila, což mělo za následek, že jsem dostala vynadáno, protože jsem údajně měla obdržet nějakou zprávu o tom, že zde musí být půl hodiny před divadlem volno, kterou jsem ovšem neobdržela, netušil to nikdo z nás. Možná bych se tím neměla chlubit, ale v tu chvíli jsem prostě podlehla celkovému stresu a vytížení z toho všeho a před skupinkou jiných orgů jsem se prostě zhroutila. Jedna z nejtrapnějších chvil mého života. Šťastná to já, že jsem si vybrala orgy s notnou dávkou soucitu a pochopení, kteří mě v tu chvíli opravdu podrželi. Z následujícího Cosplay divadla jsem pak neviděla ani sekundu, neměla jsem na program v tu chvíli ani pomyšlení. Šla jsem se vydýchat a občerstvit. Náladu mi to moc nezvedlo, ale naštěstí ani nezhoršilo. Postupně jsem se uklidnila, přešla jsem do Scaly, nechala s Prasátkem vytisknout pár programů navíc, podívala jsem se do hotelu, kde jsem udělala, co jsem mohla, abych snížila skluz, se kterým tam jel program, nakoukla jsem do sálu, když Angie uváděla svou soutěž „Otaku cvičák“ (která mě kupodivu docela zaujala, zvlášť publikum a soutěžící byli opravdu vynalézaví), a pak jsem znovu přešla do Scaly, abych se podívala na přednášku o reverse harému, kterou měla Lusi. Musím říct, že byla vynikající, báječně jsem se při ní bavila a konečně se mi podařilo dostat se do relativně dobrého rozpoložení.
S úsměvem na rtech jsem pak odchytila Dee, Eri a jisté děvče z Brna, jehož jméno si nepamatuji, a pozvala je do Bakaly na mojito. Poznala jsem při tom temnou stránku Eriiny osobnosti (i když, relativně temnou a relativně osobnosti), totiž hýkavý smích, kterým děsí snad každého v okruhu dvou až tří kilometrů (i když možná by bylo přesnější říct „hýkavé uvození smíchu“, schválně, kdo z vás to pochopí). Následoval krátký výlet do hotelu v naději, že se podíváme do Maid café, ta se však ukázala býti marnou – kavárna byla beznadějně přeplněná nadrženými otaku chlapci, kteří toužili po společnosti usměvavých maidek, a otaku děvčaty, která zbožně koukala po zadečcích našich spanilých butlerů. Podívaly jsme se s Eri alespoň na zakončení Prasátkovy přednášky o vlacích a zahájení přednášky o zdvořilostní japonštině od Hitsuji. Nejprve jsem měla trošku pochybnosti, ale po pár minutách sledování jsem našla na Hitsuji jediný nedostatek – mluví tak strašně rychle, že nedává posluchači prostor k vlastnímu zamyšlení nad probíranou tematikou. Ale jinak velmi dobře a znalecky.
Cesta zpět do Bakaly a čekání na představení Malého divadla kjógenu, frašky Bóšibari (Připoután k tyči). V mezičase jsem Bí, která v Bakale pomáhala s organizací, sežrala půlku její večeře. Naštěstí to nevypadalo, že by jí to příliš vadilo, ale chill, měla by ses stydět, obvykle přece nejsi až takový parazit! I když… ehm… :)
Herci kjógenu se opět předvedli. Nadchlo mě, že ač byl sál zpola prázdný, diváctvo se popadalo za břicha, a pokud se kjógen objeví na programu příště, pravděpodobně už na něj přijde mnohem více lidí. Těm, kteří se na něj nedostavili, vzkazuji: Přišli jste o hodně! Mimochodem, při té příležitosti jsem Bí zabavila ještě jaguárovaná kočičí ouška (strašně mi slušela, ale chill se nechlubí, to by ji ani nenapadlo!), která jsem jí doposud nevrátila. Snad někdy příště…
Další bylo promítání filmu Selhání. Kdo si ho nechal ujít, myslím, že o tolik zase nepřišel, ale přinejhorším si můžete přečíst knížku, která je u nás k dostání (jako součást souborného díla Člověk ve stínu, autor Osamu Dazai – mimochodem, nevím proč, ale stále mám sklony říkat Dazamu Osai a bohužel se mi ten přeřek povedl i při jeho uvádění, které bylo nepřipravené, diváci si tak mohli selhání užít rovnou dvakrát po sobě, a to naprosto totální).
Po jeho uvedení mě Lachtan, náš vrchní fotograf, pozval na další mojito. Jeho nabídku jsem vděčně přijala a další dlouhou chvíli jsme prokecali. Bakala byla tou dobou už téměř vylidněná, všude klid a pusto a mě už nerušily telefonáty jiných orgů, tedy až na jednu drobnou komplikaci s druhou tělocvičnou na spaní, která se pak vyvinula v průšvih. Ten se mi nakonec ale podařilo nějak vyřešit, takže alespoň tady jsem neselhala. Na naléhání svých kolegů organizátorů jsem se pak vypravila domů spát, dokonce jsem tentokrát spala o trošku víc než tu předchozí noc.

Ráno jsem se pak rychle vypravila do Bakaly, abych pomohla s úklidem, než jsem zjistila, že v Bakale nikdo není a tudíž nemám s čím pomoci. Vyrazila jsem tedy směr Scala a rozhodla se pomoci s úklidem tam. Moc tam toho nebylo, takže jsem nakonec většinu dne strávila čekáním na poanimefestí oběd, z něhož se nakonec vyklubala spíše poanimefestí večeře. Jídlo jsem zhltala na své poměry až moc rychle (a hlavně jsem ho snědla celé), takový jsem měla hlad.

Co přišlo potom, není už příliš zajímavé, tedy alespoň uším (resp. očím) běžného účastníka Animefestu a většině z těch, kteří tenhle článek budou číst. Pro ty, co se zajímají o moji osobu – něco se mi stalo. Něco, co budu hodně hodně dlouho rozdýchávat a nejsem si vlastně jistá, jestli si jistou jizvičku neponesu celý svůj život. Chtěla bych se tedy omluvit všem těm, kterým se zdálo, že jsem i na své běžné „depky“ příliš emo. Nezdálo, jsem. V jistých chvílích mám pocit, že mě tenhle život nebaví, ale uvnitř asi tak nějak pořád chci žít a snažit se dál. Aspoň to vám můžu říct: chill ještě žije. Díky vám všem, kteří jste mi projevili přízeň.
Díky těm, kteří mi řekli, že mi to v té podomácku udělané hakamě sluší (mimochodem je dílem mé šikovné maminky).
Díky všem hodným návštěvníkům Animefestu, kteří se dobře bavili, dodržovali pravidla, podpořili nás a přispěli pohodové atmosféře festivalu.
Díky všem organizátorům, promítačům, uvaděčům, přednášejícím, maidkám, překladatelům, lidem jakkoliv se podílejícím na realizaci Animefestu a vůbec nejvíc jeho vedení za to, že ta akce vůbec mohla proběhnout.
A díky vám všem za to, že i přes to všechno nakonec nelituju, že jsem do toho šla.
Zvláštní dík Bí a Voronde – vy víte za co.

Snad nashle příští rok.