Jakožto organizátor jsem měla dorazit už v pondělí. Nemohla jsem však, dopisovala jsem poměrně zásadní seminární práci – a to ještě stále nemám dostatek kreditů na postup. Mimochodem to není tak úplně moje vina, ale já musím prostě vždycky mít štěstí na srdíčkové události…
Přišla jsem tedy ve středu před zahájením Yakuzy (a samozřejmě by to nebyl srpávný con, aby chill při cestě na něj nezabloudila), kterou jsem měla na starosti. Komplikace kupodivu ani moc nebyly, usadili jsme se na poměrně dobrém místě, kde byly použitelné zásuvky, půjčili jsme si od techniky počítač (který jsme ale museli vyměnit za jiný, vzhledem k absenci operačního systému), místečko jsme si připravili tak, aby nám vyhovovalo, a začalo se. Ve středu jsem byla prakticky celou dobu u Yakuzy a dělala jim morální podporu (i když jsem si to zařídila tak, abych pracovat nemusela! :)). Ohledně yakuzy nebyly komplikace ani pak, systém jsme měli zmáklý a konstruktivními úvahami jsme ho pak upravili tak, aby vyhovoval i zhoršeným podmínkám (tiskárna dostupná jen zřídka – ovšem díky tomu, že si ji oranžoví dali hezky k sobě a nepustili k ní nikoho kromě Alasáka – který byl mimochodem celou dobu neobyčejně vstřícný a příjemný, což na něm obdivuju, a myslím to upřímně – i to zřídka je docela silné slovo). Komplikace nastaly, když jsem zjistila, že mám být vlastně jiný org, než jsem, tedy barevně. Advíkovská organizátorská barevná překombinovanost se vyřádila na mně, když jsem dostala bagetu, na kterou jsem měla mít nárok, jen díky tomu, že Atelwen byla hodná, a např. tričko či šálek jsem nedostala vůbec, protože jsem o tom nevěděla a ani vědět nemohla, když o tom dávali vědět červení svým podřízeným a já žádného červeného orga nad sebou neměla. Ach jo. (A to jsem ten hrnek tak chtěla!)
Následně jsem taky zachránila své ubohé yakuzáky před smrtí hlady, když jsem jim z Tesca přinesla hromadu jídla. Fialoví totiž na jídlo nárok neměli, i když se dřeli jak blázni a seděli tam celý den. A tohle vědět, nechám jim přidělit modrou.
Co se tedy dělo první den? Prakticky nic. Seznámila jsem se s pověstnou Sušenkou Bebe a jsem za to ráda. Poskytla yakuzákům azyl v čítárně, která se nacházela hned za naším stanovištěm, takže jsme měli kde spát (nikde jinde nás totiž nechtěli). A taky jsem konečně poznala Chinchilu. Taky fajn člověk. (Mimochodem, netuším, jakou pověst má, ale ani nechci. Nekažte mi mé iluze!) Jo a taky jsem na chodbě málem vrazila do toho dlouhovlasého týpka z Gotiky. Že nízkotlací lidé nemohou mít infarkt? No já k němu daleko neměla. A věřte, já s těmi lidmi nechci mít nic společného. Vypadají divně a emo. A neumí zpívat.

Čtvrtek. Vzhledem k tomu, že jsem si zapomněla kabel k notebooku, jela jsem pro něj domů. Taky jsem vzala baterky do foťáku, flashku a pár dalších věcí, co by se mohly hodit. Mimochodem, ten kabel jsem si neměla brát! Vzhledem k poměrně nudnému průběhu festivalu mě totiž nesmírně lákaly hry, které tam mám, a dostkrát jsem k nim i sklouzla. Když jsem se vrátila, šla jsem se s Jarníkem a Lusi učit mahjong. No, komplikovaná hra to sice je, ale asi bych se ji zvládla naučit, nebylo to tak strašné. Vyhrát, to už je horší. Ale podobá se spíše kartám, takže bych asi měla větší štěstí než v šachách. Potkala jsem tam svého senpai ze školy, Karla. Skoro jsem ho nepoznala.
Nějak si nepamatuji, co bylo potom, ale k večeru jsme se s ledmanem koukali na Tiger and Dragon. Nestihli jsme jen poslední dva díly, tak doufám, že se na ně podíval nebo to aspoň má v plánu. Mezitím jsme se taky stavili na přehlídce lolitek, ze které jsem dost brzo vypadla. Had, který se postavil do našeho rohu se stativem zaclánějícím ve výhledu mi poskytl dobrou výmluvu, ve skutečnosti jsem se ale vypařila proto, že jsem se na to nedovedla koukat. Kostýmy byly na můj vkus opravdu ubohé a nedotažené… a nadto fakt nechápu, co na tom ty holky vidí a jak takhle mohou chodit oblékané každý den. Ne, nic proti Pet a lolitkám, které ji obklopují, ony asi zase nechápou mě… ale asi se do jejich světa nedokážu vžít. A když už, tak jen s opravdu kvalitními vzhlednými šaty, které mi budou slušet. A ideálně budou taky pohodlné. (Naivko! vykřiklo mé druhé já.)
Ten den jsme taky s ledmanem byli na Chodově, neměla jsem totiž šampon a podobné věci (ne, nezapomněla jsem si je. Došly). Kupodivu jsem tam trefila bez mapy. Screw all maps, příště se budu prostě řídit přirozeným orientačním smyslem a na mapy nedám.

Přišel čas jít spát. Inu, vzhledem k velmi vstřícnému okolí uplynula hodina, dvě… no, nakonec jsem s bídou usla ve tři ráno a v sedm mě vzbudili ti malí haranti, co šli cvičit do tělocvičny. A všichni se vyhýbali chill, protože po těch sedmi hodinách měla vražednou náladu, kterou nezlepšily ani otázky lidí hrajících orgovské bingo „Jsi v tabulkách?“ nebo neustálé odvolávání „Pojď za mnou, potřebujeme tu někoho na výpomoc!“ Zjistila jsem ale, že výpomoc ve správnou dobu na správném místě má i své výhody. Když mě odvolali do vedlejší budovy, která sloužila jen na spaní, vzala jsem si tam knížku a v klidu a míru bez věčného pištění zvrácených yaoi fanynek, povykování narutardů a řevu cosplayerů v oblečcích nejdrsnějších hrdinů a hrdinek z fajto anime jsem si četla. Spokojenost! :)
Ale jakmile jsem byla propuštěna, pospíšila jsem si zpátky do hlavní budovy, abych se setkala s Ram. Jak ráda jsem ji viděla. Pokecaly jsme v čajovně a pak jsem na chvíli z jistého důvodu zdrhla. V pátek se konalo matsuri, takzvaný festival. Jediné, na co jsem tam byla, byl konec (veeeeeelmi dlouhý konec) koncertu flétny šakuhači (nic proti, ale… po chvíli jsem si přála, aby už proboha konečně přestali! Mám ráda flétnu, ale tohle bylo prostě moc. Rozvleklé, stále to samé… dvě skladby na proložení by bohatě stačily) a kjógen, který byl jako vždy fantastický. Konečně jsem viděla hru Kučimane, tedy Papouškování, to znamená, že mi do celého repertoáru Malého divadla kjógenu chybí zhlédnout pouze Studenta a volavku. Mimochodem, Kučimane mi přišlo oproti ostatním slabší, aspoň co se konce týče. Na programu byla i oblíbená fraška Honekawa – Mnich, kostra a její obal, snad nejvtipnější ze všech, na Advíku navíc okořeněná dvěma podařenými náhodami: Při větě „vypadá to, že bude brzy pršet“ totiž opravdu začalo krápat (kjógen se konal pod širým nebem). V jedné mezeře mezi výstupy se za plotem objevil nějaký místní důchodce a zakřičel na herce „Neječ tady, tady taky bydlí lidi!“, pročež následovala věta „Zítra je den vzpomínky na zemřelé.“ Dav se v tu chvíli válel smíchy.
Po kjógenu jsem u bufetu odlovila Dee s Any, Eri a ještě další slečnou, jejíž jméno si za boha nemohu zapamatovat. Abyste věděli, Dee je cool. Skvěle se s ní kecá. O čemkoliv. Na Advíku mi přinesla světlo radosti. Ještě kdyby tam tak Ram zůstala a spokojenost by byla maximální. Jenže ta nezbedná larva bohužel odjela ve tři ráno (!!!) zpátky domů, aby se postarala o návštěvu. Chjo.
Spalo se mi dobře. Tentokrát jsem se ubytovala v sousední tělocvičně u Dee a její party. Asi jsem byla chvílemi zatraceně nepříjemná (a přísahám, že v té chvíli jsem to opravdu neměla v úmyslu!), ale aspoň jsem si zjednala pořádek a šli jsme spát v relativně rozumnou hodinu. Paráda. Další den jsem se sice probudila do strašného vedra, ale vyspalá.

Sobota. Většina dne v čajovně, u Yakuzy nebo na službě ve vedlejší škole (kam jsem se přihlásila sama, když jsem toužila po chvilce klidu). Pak mě odchytla Dee, které jsem přivodila novou závislost – The Guild (čekejte recenzi). Taky mě nutila podporovat jednu moji závislost, totiž Icewind Dale (taky čekejte recenzi). Hrála jsem a ona se na mě nadšeně dívala. Ani nevím, co na tom tak viděla, ale když ji to bavilo… :) Musím přiznat, že je jedním z toho mála lidí, za jejichž přítomnosti dokážu hrát hry. Ale zase na Advíku to šlo celkem samo…
Vyhlášení soutěží byl zase problém. Yakuzu tam totiž nezařadili, takže jsem musela obíhat organizátory, plašit a upozorňovat na sebe, aby výherci vůbec mohli své ceny dostat. Nakonec se to nějak podařilo, i když jsem na pódiu asi zase vypadala dost hloupě. Zkrátka se neumím předvádět, no. Ale tak aspoň to nebylo tak jednotvárné. :)
A spát. Kororin.

Neděle byla kupodivu nejplodnější den celého conu. Zašla jsem si na přednášku! Tedy vlastně na besedu. Jmenovalo se to „Jak vysvětlit anime normálním lidem“ a vedl to Wizardy. V životě jsem o něm neslyšela, ale dar mluvit a komunikovat má od pána boha, takže se diskuse báječně vydařila. Lidé přispívali, povídali a našlo se i polojaponské děvče, které toužilo vyřešit zásadní problém s matkou, která jeho zálibu v anime a Japonsku nemohla vystát. A já dostala dokonce potlesk! :) (Za to, že jsem prohlásila, že jsem s naprostým klidem mamkce rovnou sdělila, že se koukám na japonské animované gay porno. Mimochodem je to pravda).
Přes den jsem pomáhala na mnoha místech s organizačními věcmi. Byla jsem párkrát zaměstnaná v infostánku, kde jsem se pasovala do pozice spojky mezi Hadatim a Lanou, z nichž každý řídil jednu stranu stánku (jedna byla spíše orgovská, druhá pro návštěvníky). Fungovalo to skvěle.
K večeru jsme chtěly s Dee zalézt někam ven a v klidu si zahrát Icewind Dale, ale překvapila nás dáma s cedulkou VIP, která začala velmi agresivním a nesympatickým způsobem, kterého bych snad nebyla schopná ani já, vyhánět návštěvníky z akce. Ve dvou liniích měl program sice běžet až do desíti, ale to jí očividně bylo jedno. Po čase jsem se dozvěděla, že patří k personálu školy a že je přesvědčená, že po oficiálním ukončení akce (15:00) tam návštěvníci nemají co dělat.
Pokud vím, orgové mělli smlouvu na pronájem školy do pondělka a o vyhazovu návštěvníků v ní nepadlo ani slovo, nicméně se pak usnesli, že v devět bude večerka a všichni budou pokud možno v tělocvičně. To zacházení mě znechutilo, takže jsem sebrala Dee a ostatní a vyrazila pryč. Nakonec se mnou ale odjela jen Dee s tím, že ostatní by ráno nemuseli stihnout bus domů. A tak skončil Advík 2010 neslavně znechuceným odjezdem. Přesto musím říct, že i když by se vám to třeba nemuselo zdát, docela jsem si ho i užila.

Shrnutí:
- Organizačně stále vznikaly šumy, přesto byla akce o 200% lépe vyvedená než v předchozích letech. Infostánek byl parádní a eliminoval obrovské množství problémů, teď je třeba už jen dolaďovat. Recepce byla úžasná a fungovala až na jednu drobnost, kterou ještě zmíním, bezchybně. Oranžoví fungovali, jak mají, někdy i ještě více. Ale tu tiskárnu by to příště chtělo jinam a mít víc povolaných osob, aby se Alasák nemusel roztrhnout.
- Programově strašně slabé. Chtělo by to méně linií, kvalitnější obsah. Klidně redukovat počet přednášejících a uvaděčů, hlavně ať to jsou lidi, co umí! Ale zase ne ve stylu „Yuffie ovládá celý den jednu linii, další den jinou“. To mi přišlo trochu na hlavu. A s tím souvisí i následující bod.
- Con je moc dlouhý! Únavný pro organizátory i přednášející, ke konci už i pro návštěvníky. Jo, je pár děcek, co vždycky budou nadávat, že je to krátké, ale tohle je prostě moc. Málokdo to unese. Vsadím se, že oranžoví budou potřebovat tak měsíc, aby se z té akce vzpamatovali.
- Jedna hodně negativní věc – nevhodně se chovající organizátoři. Když jsem poprvé narazila na Eri, potýkala se na recepci s jedním, který jí nebyl schopný říct, že za novou vstupenku má zaplatit 30 korun, když ji ztratila. Místo toho ji i přes opětovná slova „ale tam už jsem byla“ posílal na infostánek. Než jsem přišla já a dupla. Tentýž organizátor mě odbyl, když jsem si v neděli po čtyřech dnech práce dovolila požádat o program, slovy „a to si jako myslíš, že ho dostaneš zadarmo?“ Žádné slušné jednání, žádné konstruktivní řešení. Šla jsem si stěžovat k vedení a to to nakonec vyřešilo. Samozřejmě, že programy pro orgy byly k dispozici. A tentýž organizátor mi vynadal, když jsem si dovolila v neděli večer místo toho, abych opět šla makat, odvést pár nešťastníků pryč z conu. To už jsem se nasrala a podala jsem na něj oficiální stížnost jeho červenému (recepci), aby to řešil. Ne, lidi si nezaslouží, aby s nimi jednal takový hulvát. Nebudu jmenovat, ale nezaručuji, že se u mě v komentářích nestrhne další flame.
- Někteří organizátoři se s tím, že naprosto pohrdají úplně všemi ostatními z organizace a vlastně celou touhle akcí zrovna dvakrát netajili. Občas by nebylo od věci nechat si podobné věci pro sebe, když už si to teda musí myslet. Rozkřikováním v čajovně si asi moc dobrou reklamu neudělají.
- Ty pozitivnější věci – atmosféra byla pořád ta příjemná advíkovská, kterou mám ráda. Nehledě na všechny ty problémy, ke kterým došlo, pořád jsem byla schopná si akci užít.
- Hadati a Voronde byli úžasní. Žeru je a děkuji Hadatimu, že mi několikrát zachránil život (a to už je na druhém conu za jeden rok, že?). Stejně tak Atelwen a Sušence.
- Po problémech z minulého roku jsem byla trochu předpojatá, ale Akiko se chovala ukázkově, byla zdvořilá, milá a ochotná a celkově mě mile překvapila. Jestli se rozhodla se sebou něco udělat, pak jí to chválím a podporuji.
- Lidi z Yakuzy, Max, Ao, ÚÚ a Ironhide, byli do posledního suproví a spolehliví. Nezklamali mě, naopak jsem na ně hrdá, odvedli skvělou práci. Našel se tam ještě jeden, bohužel si teď nepamatuju, jak se jmenuje, ale taky nám značně pomohl.

Na závěr ještě něco maličko mimo mísu, ale vlastně i trochu k věci (jak se to vezme). Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Mohu se pod to podepsat, protože se mi v poslední době dělo tolik věcí, že se mi z nich špatně vzpamatovává. Ano, ještě stále. Jsou lidi, kteří za to mohou. Někteří z nich jsou ke mně vstřícní, někteří mě rovnou poslali ke dnu. Jsou lidi, kteří se za mě postavili a podpořili mě a nebo se mě aspoň pokusili správně nasměrovat. Jsou lidi, kteří z nějakého důvodu neunesou, když jsem v háji a potřebuji podporu, a přestávají se se mnou bavit (dokonce i když já jsem je třeba podržela, když na tom byli špatně). Nebo se se mnou jakože baví, ale je z nich cítit značná nechuť. Vlastně mě ani nenapadlo, že by se na Advíku mohlo něco srovnat, ale přesto pak přišel jakýsi pocit prázdnoty, když jsem zjistila, že tihle lidé, kteří mě de facto odmítli už předtím, se se mnou na akci vůbec nebavili. Přiznám se dobrovolně, že jim nerozumím, ale lidi, kteří se ode mě odvrací, jakmile nejsem cool, vtipná a zábavná, nepovažuji za přátele. Od chvíle, kdy jsem si tohle uvědomila, už netvrdím, že mám spoustu přátel. Asi je trochu emo vyřvávat to tu na celý internet, ale tohle je zkrátka můj styl. Zaflamujte si klidně do komentů, sdělím vám rovnou, že počet mých skutečných přátel je velmi omezený a číslo pět rozhodně nepřesáhl, nepočítám-li tedy vlastní rodinu.
A mimochodem – i když mi moc nejde říkat ne, nejsem nána určená k tomu, aby ji lidi využívali.
Ram – jsi fakt boží (no já vím, že tohle slovo asi nemáš ráda, ale nemohla jsem si ho odpustit ;)).

Na shledanou (snad) na Akiconu.