A máme tu silvestra!

A máme tu silvestra!

Tak uplynul další rok našeho života. Pro mě se poslední dva roky nesou ve světle velkých událostí a životních změn. Určitě jste si všimli, že příspěvků sem posílám pomálu. Není na ně čas, a když už se nějaký najde, trávím ho jinak, protože nechci jen sedět u počítače a psát (což dělám prakticky pořád, když se učím, jak jste si vy, co mě máte na facebooku či se mnou trávíte čas na irc, jistě všimli). Nicméně když už jich sem posílám tak málo přes rok, teď na konci vám nějaký ten čas věnuji a protože jsem velmi (možná příliš) sdílná, udělám zde shrnutí událostí, které mě za ten rok potkaly.

Do 15.9. jsem svůj život shrnovala v příspěvcích, které jsem sem posílala. Byly celkem čtyři a vše důležité je v nich snad napsané, takže to tu nemusím rozvádět.

Co přišlo pak – začal nám školní rok a konečně jsem mohla hrdě prohlásit, že jsem v druhém ročníku na vysoké škole. Pokračovalo japonské písmo, jazyk, konversace a náslech, přidala se k nim ještě četba japonských textů a navíc jsem si zapsala pár volitelných předmětů o Japonsku a jeho kultuře. Pokračovala i italština se všemi svými náležitostmi. Záhy jsem ale zjistila, že ani druhák není žádná pohodička, musím makat jak divá a než jsem se nadála, byla jsem týdny zahrabaná v papírech a slovnících a drtila jsem se znaky. Přátelé nade mnou vrtěli hlavou, já přišla o veškerou svou imunitu a můj život se potácel mezi učením a nemocemi. Italštinu jsem nestíhala skoro vůbec, díky čemuž jsem došla k úvahám o jejím ukončení a nástupu na jednoobor japanistiky (který u nás konečně zavedli).
Učení taky může za to, že jsem zde nepsala o Akiconu – nebylo totiž o co stát. Samotný con byl celkem v pohodě, ale element zvaný chill moc v pohodě nebyl a con si neužil, jak by rád, tudíž se rozhodl nepsat zde žádné depresivní kecy o festivalu, který byl jinak moc vydařený.

Nicméně zabrání do studia a pravidelná účast na výuce přinesly i dobré výsledky. Jednak ty studijní, ale i jisté vedlejší – konečně jsem poznala, jaké to je, mít skvělou třídu. Prochodili jsme nejeden podnik a večery s nimi byly opravdu super. Navíc poslední tři týdny studia došlo na japanistice k jisté nečekané komplikaci, kterou veřejně upřesňovat nechci, a celý náš ročník se dal dohromady a stál při sobě. Rozhodně je mi potěšením mít takové spolužáky (a o to víc mě děsí, když si pomyslím, že příští semestr s námi nejspíš někteří z nich už nebudou, a to je nás už tak dost málo) a vědět, že když bude zle, můžete se na ně obrátit.

Koncem zápočtového týdne jsme měli celojapanistický sraz, bónenkai (v Japonsku oslava na zapomnění toho špatného, co se událo během uplynulého roku, a užívání si toho dobrého), kde třeťáci dělali výborný punč, donesla se spousta dobrého jídla (k mé velké radosti kávové kuličky, co jsem přinesla, sklidily úspěch), hrálo se a zpívalo se a pak jsme se přesouvali ze školy do hospody. Byli tam s námi i nějací Japonci, se kterými jsem ale vzhledem ke své stydlivosti mluvila jen střídmě.

O to víc jsem ale pak mluvila s Yuki, se kterou jsem se seznámila víkend nato v Kolíně na sekaistánském předvánočním srazu. Stydlivost maličko přešla, rozkecala jsem se a Yuki jsem udělala radost, když si konečně mohla pokecat japonsky. Přijela sem z Japonska na studia a byla tu už čtyři měsíce. (Jinak se omlouvám za anglickou transkripci v jejím jméně, ale ona se mi tak podepsala, tudíž to ctím.)
Sekaistánský sraz byl vůbec skvělý. Odnesla jsem si z něj maličkou sošku Buddhy, která mi udělala ohromnou radost. Jako téměř buddhistka jsem snad ani nemohla dostat lepší dárek. :)

Přeskočím-li k svátkům, mohu opět mluvit jen v kladech. Dárky byly úžasné, jídlo výborné, po Vánocích přijel můj muž a společně jsme strávili pěkných pár dní. Dostala jsem Heroes VI, takže jsem začala úspěšně prokrastinovat a zabrala jsem se do hry. Štěstí je, že mi nejde na mém počítači, takže až se vrátím zpátky do Brna, budu mít smůlu a budu se moct vrátit zpět k učení (zkouškové období mi začíná za dva dny, tak mi držte palce). Ale pak, vážení, začíná hon za novým počítačem. ;)

Kromě hezkých věcí se však dějí i smutné. Máme v rodině jednu rakovinu a jednu starou nemohoucí pratetu. Začaly se znovu propírat problémy, které se řešily před lety a měly zůstat v zapomnění. A nakonec i mimo rodinu mi jistí lidé často dělají problémy a spousta se mi jich snaží dokázat, jak neuvěřitelně jsem blbá. Mohu jim poděkovat, že konečně přispívají k mému sebevědomí – o to víc jsem totiž přesvědčená, že já nejsem ta blbá. Zvlášť mě dojímají lidé, kteří se staví na stranu těch, co proti mně argumentují, jen proto, že mě nemají rádi, ačkoliv je třeba jejich názor na věc stejný jako můj (a já to dobře vím, protože jsem se s těmi lidmi léta bavila). Takže vás prosím, pokud máte k sobě alespoň trochu úcty, nebo pokud máte trochu úcty ke mně, tak podobné věci nedělejte.

Poslední dobou se mi vrací můj defekt neustále nad vším strašně hloubat, tudíž přemýšlím nad vším špatným, co se děje i co se stalo. Myšlenky mě vedou do budoucnosti a říkám si, co se mnou bude. Jestli je můj přístup opravdu správný, jestli jednám, jak mám, a jestli jsem něco nemohla udělat líp. Mrzí mě, že mě lidé opouštějí, ale kdyby mě neopouštěli, třeba by nezbylo místo na ty nové.

A proč tu všechno tohle říkám? Sami vidíte, že moje myšlenky jsou zmatené. Takže vám teď poradím to, o co se pokusím i já – podívejte se zpátky na uplynulý rok a zamyslete se, jaký byl. V čem byl dobrý? V čem byl špatný? Kde jste udělali chybu? Kde ji udělali jiní? A především – dá se na tom nějak pracovat?

S tímto bych vám chtěla popřát vše nejlepší do nového roku. Hodně štěstí, zdraví a hlavně pohody do života, která je potřeba a nikdy jí není dost. A pokud náhodou nebude stačit, dívejte se na věci positivně, myslete dopředu a vždycky se dívejte na světlou stránku věci. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *