Už to není, co to bývalo

Potřebuju se vypsat. Chcete-li si přečíst shitload of text o tom, jak je mi smutno a jak „už to není to, co dřív“, tak směle do toho. Nechcete-li, nečtěte. Případné empatické komentáře ocením, za ty apatické vás možná pošlu někam. ;)

Takže tedy… je mi smutno. Mám docela dobrý život, milého přítele, víceméně všechno, co by si tak normální člověk mohl přát, ale stejně je mi smutno. Proč?

Začnu tím, že vysvětlím, kdy mi bylo dobře.

Když jsem chodila na střední školu, trpěla jsem akutním nedostatkem kamarádů, protože jsem byla divná. Divně jsem se oblékala, protože mi bylo vtloukáno do hlavy, že na vzhledu nezáleží, divně jsem se chovala, protože se ke mně nikdo nechoval pěkně a já nevěděla, jak na to reagovat, a měla jsem divné zájmy, za které se ovšem nestydím a mám je dodnes. Pak jsem jednoho krásného dne dostala počítač s internetem a můj svět se od základů změnil.

Četla jsem v té době Eragona, který tehdy zrovna čerstvě vyšel, a ta knížka mě docela vzala, takže jsem zkoušela možnosti a hledala na internetu informace o mé oblíbené knížce. Narazila jsem na budoucí eragon.cz (tehdy eragon.derkan.net), kde bylo to málo, co se dalo zjistit, a zabrousila na diskusní fórum. A najednou kolem mě byla spousta lidí, kteří si se mnou rozuměli, měli stejné zájmy, podobné názory a byli ochotní se se mnou bavit. Nikoho nezajímalo, co nosím, nikdo se mě nepokoušel jen tak dostat do postele (což na mě předtím zkoušeli lidi jak v reálu, tak na jiných nejmenovaných stránkách – lidi, které jsem nikdy předtím neviděla, nic jsem o nich nevěděla a oni to se mnou měli stejně), nikoho jsme nepotřebovali pomlouvat, bavili jsme se zkrátka o tom, co máme rádi. Následně jsem se rozhodla, že tahle komunita je pro mě důležitá a stojí za to ji podpořit, tak jsem sama začala na zahraničních serverech vyhledávat informace, psát články a taky psát povídky, básně atakdále atakdále. Skvělé bylo, že se to všechno setkalo s docela velkým ohlasem, lidi to zajímalo, moje výtvory komentovali a dlouhou dobu jsme takhle nacházeli společnou řeč. Kdybych řekla, že v průběhu tohohle tvoření a internetové komunikace nedošlo k žádným problémům, lhala bych, ale přesto to všechno bylo prostě skvělé a bylo mi dobře.

Nutno říct, že v té době naše rodina procházela docela otřesnou krizí, takže i kdybych pominula svou školu, na kterou mám, popravdě, převážně špatné vzpomínky, tak jsem čas mimo počítač trávila mnohdy brekem nebo útěky někam mimo domov. Svůj život jsem tehdy chvílemi nenáviděla a myšlenky na útěk jednou provždy či na sebevraždu u mě nebyly nijak vzácné. Ale našla jsem si něco, co mě naplňovalo, následně i nějaké ty kamarády, a to mě nějak udrželo nad vodou.

Následně jsem začala jezdit na LARPy, což už pro mě byla trochu větší výzva, protože tam na mě lidi viděli. Pak jsme s kamarády založili sekai.cz (tehdy czsoul-society.net) a dali průchod naší nové obsesi, totiž anime. Tím jsem se taky dostala k ježdění na cony, když se tam jednoho krásného dne objevil Trilenid a poprosil nás o spolupráci, což jsem se svou povahou samozřejmě nedokázala odmítnout. A tak přišla další setkání s lidmi, spousta nových zkušeností, organizování conů, přednášení…

Postupně jsem pochopila, že nejsem ta absolutně mizerná existence, o kterou nikdo nestojí, že mě lidi můžou mít i rádi a dokonce se jim můžu i fyzicky líbit nebo v nich vzbudit respekt, ale ta cesta byla dost trnitá, a abych pravdu řekla, ještě stále jsem ji nedokázala úplně prošlapat. O tohle se můj život zlepšil a to jsem si vybojovala svými zájmy a iniciativou.

Když jsem pak zjistila, jaká jsem, rozhodla jsem se, že si udělám pořádek v naší rodině. Ještě donedávna jsem měla pocit, že naše rodina je hrozně málo komunikativní, že se mi nikdo pořádně nevěnuje, že tam na sebe všichni navzájem tak akorát koukají svrchu. Přišlo mi zkrátka, že je u nás málo lásky a přátelství a že jsme všichni takové osamělé existence. Nejdřív jsem nadávala na vlastní rodiče, ale pak jsem začala sledovat, co se kolem mě děje, přemýšlet o tom, jaká jsem já, jaké mám problémy s komunikací a jaké pocity sama nedokážu pořádně dát najevo. Sledovala jsem drobé detaily a uvědomila jsem si, že se mi vlastně všichni snaží dát najevo, že mě mají rádi, ale nevědí moc dobře, jak to udělat. A tak jsem udělala jedno rozhodnutí, kterého doteď nelituju. Začala jsem za svou rodinou jezdit pravidelně, snažit se navštěvovat svoje příbuzné a dát jim svůj čas. Když jsem dojela domů, našla jsem si čas na babičku nebo na tetu, se kterými jsem se dlouho prakticky nestýkala, zašla jsem za sestrou a vyslechla si, jak se jí vede, pokecala s rodiči… a pak, když mi ti lidé, kteří pro mě žili někde v zapomnění, začali říkat, že mě hrozně rádi vidí, tak jsem byla šťastná až do té míry, že se mi chtělo brečet. Naše rodina nikdy moc nebyla na rodinné oslavy a sešlosti, takže komunikace vždycky dost vázla, ale já si postupně uvědomila, jak moc je ta komunikace důležitá pro naše zdraví, a do jisté míry jsem hrdá na to, že jsem ji dokázala nějak zařídit.

Bohužel, asi jsem moc chamtivá, protože mi to přestalo stačit. Od rodiny jsem utekla k přátelům, kteří mě nepřímo dovedli zpátky k rodině, což je hrozně krásná věc, jenže během těch let se mi všechno jaksi rozpadlo. Komunita Eragona už dávno neexistuje, sekai se postupně rozpadl, když nám odešel web a lidi přestali mít čas, a cony už neorganizuju, protože tamější atmosféra na mě začala být příliš nepřátelská. Po letech zuřivých bojů sama za sebe a za to, co si myslím, že je správné, jsem zjistila, že nemám chuť se s lidmi hádat, protože je to únavné a nakonec to nikam nevede. Opět jsem začala narážet na komunikační problémy, protože lidi se bojí vyjádřit vlastní názor nebo jsou líní se vůbec k něčemu vyjadřovat. Začala jsem vnímat neskutečnou pasivitu dnešní společnosti, a bylo mi líto, že už se s lidmi nemůžu bavit tak intenzivně jako dřív. Možná je to mnou, možná je to dobou, ale rozhodně mě to mrzí.

Můj přítel hodně hraje počítačové hry, takže jsem to od něj částečně chytla a zažrala jsem se do Skyrimu. Díky tomu mě začala zajímat série Elder Scrolls jako taková, její universum a vůbec všechno, co se o ní dá zjistit. Ve Skyrimu jsem se cítila epicky, bylo mi dobře, byla jsem tam hrdinkou. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem na té hře závislá, protože jsem ke skutečným závislostem nikdy neměla sklony. Ale když jsem hru dohrála, neměla jsem chuť hrát dál, chtěla jsem jen, aby ten příběh pokračoval. Začala jsem číst různé fanfikce a pak mě začaly napadat vlastní příběhy, tak jsem jednu takovou fanfikci zkusila napsat sama. A protože přítel nevypadal nadšený mou obsesí a nikdo z přátel se se mnou o Skyrimu nechtěl moc bavit, tak jsem se rozhodla ji napsat v angličtině a zveřejnit ji na Fanfiction.net, kam dodnes chodí mraky lidí. A následně jsem byla velice rozčarovaná, že mi moje dílo nikdo moc nekomentuje, nikdo na něj nereaguje, jako by tam prostě nebylo. Kdyby mi třeba napsali, že se jim to nelíbí. Ale on nikdo nenapsal nic. Zkusila jsem si načíst nějaké anglické texty, věnovat se četbě nějaké pořádné literatury, svou fanfikci trochu přepsat a vyumělkovat, ale pořád nic. Pak jsem schválně koukla na to, které fanfikce se hodně hodnotí a komentují, a šokovaně jsem zjistila, že ta mnohdy velice podařená a kvalitní díla zůstávají opomenuta, zatímco některé shluky písmen, které bych pomalu ani neoznačila za text, mají hromadu reakcí. A i tak, ve valné většině případů se lidi omezí na komentář typu „great fanfiction“ a víc toho nenapíšou.

Napadlo mě, že moje fanfikce vlastně není zdaleka prvním mým výtvorem, který lidi víceméně ignorovali. Přemýšlela jsem, jestli jsem začala být pro lidi nezajímavá nebo co se vlastně stalo. Hloubala jsem nad tím, proč jsou lidi tak pasivní a k ničemu se nechtějí pořádně vyjádřit. Proč lidi nekomunikují.

Dnes jsem omylem zabrousila na fórum Fanfiction.net a narazila na sekci, kde si člověk může vyžádat konstruktivní kritiku své fanfikce. Schválně jsem tam zkusila napsat, ale pak jsem zjistila, že to fórum už pár let nikdo nenavštěvuje. Tak jsem zkusila jiná fóra, a co čert nechtěl, byla na tom zrovna tak. Dnes se totiž lidé vyjadřují téměř zásadně na sociálních sítích a veškeré debaty se utínají ve chvíli, kdy se pod nějakým příspěvkem objeví něco, co je shledáno „offtopicem“ – tedy mimo mísu. Konversace nemají možnost se rozvíjet a lidi nemají možnost pořádně komunikovat. Témata velmi nedostatečným způsobem simulují hashtagy, z nichž se stal spíš prapodivný trend, kdy se lidé snaží vymyslet co nejvíc do oka bijících sloganů, které by tam narvali. Diskusní fóra postupně vymřela a s nimi i mnoho zajímavých poznatků a názorů.

Narazila jsem zkrátka na to, že je mi opravdu smutno. Na to, že se nemůžu věnovat tomu, co mě baví, aniž bych něco ztratila. Že se musím násilně přeorientovat na jiné věci, protože jinak z toho prostě budu nešťastná a nikdo se se mnou nebude chtít bavit. Bohužel mám tu smůlu, že když mě něco chytne, tak se do toho zažeru natolik, že se tomu intenzivně věnuju třeba i několik měsíců a ani pak s tím neskončím docela. Lidi v mém nejbližším okolí mi začali dávat najevo, že se jim to nelíbí a že je moje záliby vlastně ani moc nezajímají, takže se o nich se mnou nebudou bavit. A když mi nedávno Auri řekl, že je hrozně hezké, jak mě teď ta fanfikce chytla a jak píšu a jdu si za tím stůj co stůj, tak jsem se na místě málem rozbrečela, protože byl kromě mé mamky snad jediný, kdo něco takového řekl.

Pamatuju si, jak táta před časem uvažoval nad tím, proč si lidi přes facebook ventilují tolik svých pocitů. Já do toho spadla taky a za mě je odpověď ta, že je jim prostě smutno. Máme v sobě spoustu zadržovaných emocí, které potřebují ven. Málokdo je ochotný nás vyslechnout a ještě míň lidí, pokud vůbec někdo, projeví nějakou soucitnou reakci. Málokoho vůbec zajímá, co zajímá nás. Dřív si lidi psali deníky, tak dnes píšou na internet.

A mně je smutno, protože i když je spousta věcí lepších, mám pocit, že jsem ztratila něco, co je pro mě důležité, a nevím, jak to získat zpátky. Je mi smutno, protože už to není, co to bývalo.

A nakonec je mi smutno, protože si ani nemůžu být jistá, jestli na tenhle příspěvek dostanu nějakou reakci.

20 komentářů u „Už to není, co to bývalo“

  1. Jo holka, stárneme. Přátelé se žení, vdávají, už nemají tolik času na koníčky, a my vlastně taky ne.Vzpomínáme na doby, kdy nebylo tolik povinností a jak rychle to uteklo. Taky je mi z toho někdy smutno a někdy mám hrozný dojem, že jsem spoustu času promrhala. Kdybych tehdy věděla, co vím dneska. Ale holt žijeme v uspěchané době, a jsem i celkem ráda za sociální sítě, vždyť já bych ani nevěděla, co ti lidé dnes dělají.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Páni… Je to napsané velice dobře, nejeden se můžeme s tímhle vším ztotožnit. Zdáš se být krásnou duší podléhající neustálé introspekci, sebereflexi a do svaté trojice i idealismu, to je smrtící koktejl pro každou člověka jakékoli doby. Na jednu stranu ti to dává potenciál tvořit hodnoty, které odrážejí tvůj niterný svět a nastavují zrcadlo okolnímu bytí, na druhou stranu, a znám to na vlastní duši, často bolí, když se probudíš do skutečna a narazíš na tvrdou realitu, která je syrová a surová. Na druhou stranu, lidí jako jsi ty je pro dnešní svět potřeba, o tom jsem přesvědčen. A když na Tebe padne spleen, mysli duálně, viz ze dvou stran a hádej se sama se sebou dokud se nepřesvědčíš o tom, že pro 20% špatného teď a tady nevidíš na 80% krásného v delším časovém horizontu. Všechno se mění, Chill, všechno, a člověk nestojí jako neměnný bod, ale to neznamená, že se není čeho chytit. Jsou neměnné body, ale všechno neměnné je svým způsobem dynamické. Nádech a výdech, napočítáme do tří a nadanější do sta. :) Děkuju, že ses tak krásně rozepsala a děkuju, že mne to donutilo se pozastavit a taky vyplodit výplod. :) Možná že můj komentář nemá viditelný předmět, ale vždy spadnu do popisu principů za oponou, nebojím se, že ty bys nedokázala číst mezi řádky. :)

    OdpovědětOdpovědět
  3. *Překlepy a chyby v syntaxi omluv prosím mou roztržitostí. *blush*

    OdpovědětOdpovědět
  4. @Beldaran: Tak já neříkám, že socsítě jsou špatné, jen moc nechápu, proč se tam přesunulo úplně všechno. A není to jen věc mých kamarádů, ale lidí obecně. Nečekala jsem, že na nových fórech narazím na staré přátele, ale aspoň na někoho… jenže od všech podobných služeb se upouští ve prospěch sociálních sítí, takže se upouští i od plodných konversací o zájmech přispěvatelů. To mi přijde smutné…
    Navíc když se třeba koukám na své rodiče, tak mi přijde, že jejich generace tenhle problém zas tolik nemá. Prostě mají pár stabilních kamarádů, se kterými toho hodně sdílí a oni toho zase hodně sdílí s nimi. Teda aspoň mamka, no…

    @Bipolar Kitai: Děkuju, takový komentář moc potěší. :) Musím říct, že je docela inspirativní a asi se k němu budu vracet, až zase budu paralyzovaně sedět a čumět do blba, protože mě bude sžírat vědomí, že nevím co se sebou, když to, co dělám a chci dělat, nepřináší žádnou útěchu. Tvá reakce zní jako „dělej to dál, jednou na to budeš hrdá a nikdo ti to nevezme“. Snad jsem si to vyložila správně. :)

    OdpovědětOdpovědět
  5. Staré dobré časy…? :D Na eragona taky vzpomínám neskutečně ráda, taky jsem se tam našla, larvy :D Nějak jsem od té doby zvládla „pořídit“ si po netu pár kamarádů, nebo prostě spíš lidí, které mám dost ráda, respektuju je, s chutí si přečtu jejich hlody z denního života… V poslední době mám mírnej blok, já bych třeba hrozně chtěla, aby mi někdo napsal, ale většinou se akorát schovávám (na icq jsem kdysi popsala nechutné množství stran plkáním o všem možném) a když už někdo fakticky napíše, stydím se, ale třeba zrovna nemám čas nebo náladu a nechám to často vyšumět v tom smyslu, že odepíšu až o den později, a zkrátka…
    Ne, nikdy jsem nebyla dobrá v navazování přátelství. Většinou jsem jen takový stalker, na cony se bojím s tím, že nemám s kým, všichni už tam bývaj mladší (když jsem byla mladší, bála jsem se toho, že jsou tam všichni starší :D), šílenější (ne, dodneška nepřenesu, když někdo začne štěbetat japonsky, když je čech a potřebuje se jen protáhnout kolem fronty), mají jiné zájmy (choděj na pivo, který mi nechutná :B), ale při tom si pořád říkám, kruciš, někam bych jela, a jak ráda… Jen kdyby tam nebyly hordy lidí a já nezůstala někde na okraji jen proto, že jsem tradiční introvert a bojím se mluvit :D Jestli je to jen facebookem, že tohle nějak vymizelo… kdoví :3
    Ehm, konec výlevu. PS: Tumblr je bezvadnej :B

    OdpovědětOdpovědět
  6. @Dee: Asi se za tebou někdy stavím a poplkáme o starých dobrých časech, co ty na to? <3

    @nightie: Když o tom tak s Dee mluvíte, asi to zkusím.

    OdpovědětOdpovědět
  7. Milá Barčo, napíšu Ti komentář už jen pro to, že Ti chci udělat radost a poděkovat za vyjádření svých emocí, protože to taky moc ráda dělám. Já jsem musela utéct do Německa, abych přehodnotila svůj život a zjistila že všude je dobře i zle. Nadávala jsem na čechy jací jsme (to by bylo na kapitolu samu o sobě). No a nakonec jsem zjistila, že v čechách není vubec zle, člověk se musí udělat šťastný sám, sám dospět, nikam před sebou neutíkat. Nebát se ztratit to staré známé teplíčko, něco opustit a dospět. Nebát se zodpovědnosti za svůj život a za své názory. Měla jsem pár let skluz, jako většina dnešní generace. Naši rodiče ve 27 už měli dvě děti a postavený dům vlastníma rukama. My to máme šoupnuté a je čas si zvyknout na to že život není jen o zábavě, ale také o zodpovědnosti. Moje kamarádky už nemají čas, jsou unavené a už to není co to bývalo jak píšeš. Je to všude stejné a musíme se prostě přizpůsobit svému věku a zábavu si hledat trochu jinou. Rozhodně se ji nevzdávat, jen ji trochu přetvořit. Moc se mi líbí, jak jsi psala o Tvé rodině a jak jsi se rozhodla vylepšit vaše vztahy. Rodina je důležitá a lásky je tak málo. Takže na závěr Tvůj smutek naprosto chápu a přeji ať najdeš to něco, do čeho se zažereš, bude Tě to naplňovat a budeš tak zářit, že uděláš nejen sebe, ale i ostatní kolem sebe sťastnými :-)

    OdpovědětOdpovědět
  8. @Olga: Oli, děkuju moc. Já bych ani tak neměla problém s nějakou zodpovědností a tak, ale prostě bych chtěla, abych mohla s někým sdílet taky ty pěkné věci, no. :)

    @Astrak: Penis.

    OdpovědětOdpovědět
  9. Hmmm zaujímavéčítanie… dosť si trafila súčasnú dobu. Apatia, nezáujem, mámvprdelizmus… čím to ale je? Možno väčšiou ostupnosťou sveta okolo ako bol kedysi… teraz je to proste viac kde sa dá realizovať… existuje milión stránok, fór a podobne kde môžu ľudia prispievať a tak paradoxne ubúda konštruktívnych debát… ľudia majú tých možností mnoho preto si ich časom prestávajú vážiť… krásne sa to dá pozorovať na otaku zrazoch… kedysi sa ľudia šli pozabíjať aby sa mohli zúčastniť zrazu (to boli časy keď bol jeden zraz za pol roka na úplnom začiatku)… teraz sa dá takmer každý víkend nájsť nejaký zraz po celom československu a keď nič nieje nieje problém si aj nejaký vytvoriť… takže ľudia majú viac možnosti ale zas menej chodia lebo stráca to tú svojju jedinečnosť… tak isto sa aj ľudia menia… myslím, že na každom sa podpíše tých 5-7 rokov hlavne keď ešte stále čosi hľadá aj sám seba…

    A k tomu ako to zvrátiť? Hmmm asi len hľadať nových ľudí s ktorými sa človek môže pobaviť vždy o tých aktuálnych veciach čo ho bavia… danú komunitu nájsť…
    Prípadne druhá možnsoť ľudí čo už človek pozbá vtiahnuť do toho sveta čo ťa baví… treba to ale robiť opatrne aby sa zas nestal opak a oni si k tomu nevytvorili averziu… je to obvykle náročnejší proces…

    Tak držím palce…

    OdpovědětOdpovědět
  10. Ahoj chill, udělám ti radost a okomentuju aspoň tenhle příspěvek.
    1) Píšeš fanfikce ke Skyrimu. Fajn, proč ne, jen nevím, proč tě překvapuje, že ti je lidi prakticky nekomentujou. Nejsi v té komunitě známá, máš úzké publikum (Skyrim není IN) a co se týká reakcí, čtenářům možná připadá zbytečné napsat ti povrchní koment ve stylu „to je super“ nebo „to je blbost“ a jít dál. Většina lidí si tvou fanfikci přečte a jde dál, aniž by to jakkoli hodnotili. To samé ale funguje i jinde: když surfuju po Deviantartu, tak stahuju stovky výtvorů a viděl jsem jich miliony, ale téměř žádný jsem nekomentoval, protože bych se jednak upsal, druhak nechci u každého obrázku psát jeho autorovi sáhodlouhý rozbor, nemluvě o tom, že si jdu především odpočinout a ke komentáři musím mít sakra dobrý důvod. Naprostá většina lidí jsou prostě pasivní konzumenti zábavy. Máš čtenost tisíc lidí, ale koment ti jich tam nechá tak dvacet (a je to úspěch).
    2) Od okolního světa toho čekáš moc. Čekáš, že lidi budou číst fanfikce, což je cynicky řečeno žánr dobrej leda pro puberťačky (https://www.youtube.com/watch?v=8Tc7MH5ZXbg) a jejich kámošky (stačilo mi dělat dva roky porotce Festovních fanfikcí). Tomu odpovídá jejich úroveň, tomu odpovídá to, kdo co komu komentuje. Místo toho, aby si ti lidi raději zahráli WoWko, jdou a smolí texty. Nevím, já bych s takovými lidmi nesoupeřil v počtu hodnocení a komentů a lajků, připadalo by mi to pod úroveň.
    3) Originální tvorba je podle mne sledovaná nebo čtená podstatně víc. Málokoho nadchne číst příběhy jeho oblíbených hrdinů, který píšou podsttně hůře talentovaní jedinci, kteří s vypůjčenými postavami páchají mnohdy neuvěřitelná zvěrstva. Průser nastává i v okamžiku, kdy si cizí dílo vypůjčí zkušený autor: naposledy mne takhle rozsekal Vladimír Šlechta se svým Tajemstvím Morie (kdybych ty prachy místo koupě toho blábolu utratil za tři flašky vína a solidní vopici, udělal bych lépe).
    4) Pokud chceš být čtená, propaguj své věci. Piš originální věci. Posílej je do soutěží a časopisů. Nebo se prostě smiř s tím, že tě baví okrajové věci, které téměř nikdo jiný nedělá a nezajímá ho to. Já na tom nic špatného nevidím.
    5) Punk je jinde. Živí lidi preferujou osobní kontakty. Workshopy. Čajovny. Putyky, kde se s podobně naladěnými lidmi stylově chlastá. Na nezájem čtenářů narazil už zmiňovaný Vladimír Šlechta se svým webem Krvavé pohraničí, u kterého po delším výpadku zjistil mizivou návštěvnost a nakonec to zaříznul. A to je autor známej v celý republice, autor, kterej má co říct a kterej tam dával smysluplnej obsah. Možná prostě žijeme v době, kdy se očekávání, vložená do online komunikace a možností internetovýho vyžití, prostě nesplnila. Málokterý novinář se uživí blogem, debaty pod články jsou doménou podivínů a exotů s Tourettovým syndromem, preferuje se triviální forma komunikace přes facebook nebo twitter. Najít zajímavý a duchaplný článek nebo diskuzi je problém. Podle mne to odhání lidi na jinam, pryč z netu.

    OdpovědětOdpovědět
  11. @Ironhide: Tak tady jde o to, že moc není kde tu komunitu hledat, no. Každopádně děkuji za zúčastněný komentář. :)

    @Acidburn: Hm, nevím, jestli mám být potěšená, že komentuješ, „abys mi udělal radost“. Každopádně to řeknu asi takhle.
    1) Já sama za sebe komentuju, co se mi líbí, a tudíž ano, sakra očekávám od lidí, aspoň od některých, že to okomentují taky. U textu jde navíc o to, že jeho čtením strávíš nějakou dobu a donutí tě se trochu zamyslet, tak by člověk i řekl, že to snad někomu za ten komentář stát bude.
    2) K druhému bodu – tady teda vůbec, ale vůbec nemáš pravdu. Znám hromadu dospělých, co čtou fanfikce. I hromada autorů knih čte fanfikce. Fanfikce jako vlastní styl se před nějakou dobou docela dost chytla a v USA už na ně zakládají i vlastní knihovny. Že je to žánr tak leda pro puberťačky, to si myslíš ty, ale já opravdu hodně kvalitních fanfikcí objevila docela dost. To, že holt fanfikci může napsat každý a podle toho jich taky většina vypadá, je zase další věc, ale tak většinu těch špatných fanfikcí poznáš, když letmo projedeš první kapitolu. To by případné čtenáře nemělo zastavit.
    3) S tou originální tvorbou taky nesouhlasím, minimálně teda ne na netu, kde se právě mnohem víc prosazují ty fanfikce a něco, co už je lidem blízké. Neznámý text od neznámého autora nikdo moc číst nebude.
    4) Soutěžit? To právě nechci. Nemám chuť, aby si na mě lidi ukazovali, že to je ta, co poslala do té a té soutěže tu příšernou povídku. Udělalo by mi radost, kdyby mi někdo navrhnul konstruktivní kritiku, při které se nemusím rovnou ztrapňovat. Soutěže zkouším ve chvíli, kdy si věřím.
    5) Ale já nemám nic proti osobnímu kontaktu. Tvou poznámku s punkem navíc totálně nechápu, protože hromada lidí sedí přikurtovaná doma a sleduje videa na youtube, čte sociální sítě atd. Dokonce bych řekla, že je jich mnohem víc, než chodí do těch hospod a čajoven. A nezapomínej, že jsem oslovovala anglicky mluvící publikum, které to má dost jinak než my tady. U nás se chodí ven opravdu podstatně víc než třeba v Americe (žila jsem tam rok, fakt vím, o čem mluvím).
    Jinak duchaplných článků jsem v poslední době kupodivu přečetla docela dost (v angličtině), ale holt to byly většinou články sociologického ražení a ne umělecké texty.

    OdpovědětOdpovědět
  12. Chill, úplně ty tvoje pocity chápu. Vždycky jsi mi hodně připomínala mě samotnou před deseti lety. Z pozice tvýho budoucího já ti teda říkám: ser na internety! :)) Tvoř, piš, pro sebe. Obsesuj si pro sebe (já obsesuju pravidelně o absotulně děsných věcech a povídat si se mnou o tom nechce ani vlastní manžel). Protože ti to dělá radost! Já taky trávím dost času tím, že podvědomě někde čekám na uznání, že něco někam postnu a někdo mi to lajkne, že mě někdo zhodnotí jako cennou osobu. Nejde vůbec o to, jestli je fanfiction dobrá, jde o to, aby si tě někdo všiml. Ty jsi to měla, když jsi se aktivně účastnila conů, teď to nemáš a sama sebe zhodnotit jako cennou osobu neumíš. Teďka s tebou nikdo nediskutuje, takže máš pocit, že tvoje myšlenky vyznívaj naprázdno, že jsou k ničemu. Ne. Že si rozšiřuješ obzory a přemýšlíš o něčem do hloubky je dobře a tebe to rozvíjí jako osobnost. Jednou ti to třeba k něčemu bude, někde ty znalosti vytáhneš, ale holt to nebude teď hned. Lidi jsou přesycený informacema, každej týden je in jiný téma – Hydra, Pluto, Ukrajina, výbuch v Číně, Avengers, kočičky na mobilu, ISIS. Vydrží přesně týden a pak už neexistuje. Nikdo neni schopnej udržet myšlenku – a napsat kometář – protože už klikl někam jinam. Dřív tolik materiálu na netu nebylo (psal někdo už výše myslim). Může nás to srát, ale nemůžem to změnit. Takže kašli na internety a užívej si sama svou obsesi. Já mám dvě děti a nemám tudíž fakt čas někde diskutovat, ale ani se mi nechce, protože vidím, jaká ztráta času to je, a jak místo diskusí můžu tvořit. A věř tomu, že spousta lidí, kterým by se líbilo, co děláš, taky dělá něco svýho, tudíž nemají čas lozit po netu a něco tam komentovat. Internet is for porn a neměř prosím virtuálníma reakcema IDček svou osobní hodnotu. :*

    OdpovědětOdpovědět
  13. @Ellie: Ellie, děkuju moc za krásný komentář. Ty a Kitai jste podle mě fakt trefili hřebíček na hlavičku. Asi bych se prostě měla naučit, že bez uznání se dá žít, a cenit si víc sebe sama.
    A koukám, že s mužem to máme podobné. Člověk si asi musí najít tak trochu vlastní svět, co?

    OdpovědětOdpovědět
  14. @chill: Jo, ale já jsem zvyklá, že dokud se neseznámím s nějakým forenzním antropologem, nebudu moct svý zájmy s nikým ze svých nejbližších řešit, jelikož většině lidí se z toho dělá zle :)) Do fanfiction se zatáhnout nechal. On dělá totéž mně, občas si každej meleme svou o svý vlastní obsesi a vydáváme to za konverzaci u večeře.

    OdpovědětOdpovědět
  15. a já ti k tomu nic třeba nenapíšu, protoze kdybych měl něco konstruktivního, co k tomu říct, tak se tu neztotožňuju s tvým postem, ale jdu udělat něco, aby to bylo stejně dobrý jako dřív xD

    OdpovědětOdpovědět
  16. No jo… Bel to napsala pěkně: stárneme. Jsme první generace, která dospívala na internetu a dospěla a najednou nevíme co s tím, protože internet se mění, transformuje a prase aby se v něm vyznalo…
    Nicméně není úplně zle… existuje třeba funkční fantasácké fórum Taverna, které je ale až takového komunitního rázu… ti lidi se znají třeba i deset let a mnohdy zapomněli na to, že se seznámili na internetu, mají spolu svatby a tak…
    Trošinku bizárek, ale taky možnost, i když možná zastaralá…
    Osobně na sociály sítě neleze, tak mi to fórum zprostředkovává efbůk i 9gag… ne tak bohatě, ale přece jen.
    Takže nezoufej úplně, není vše ztraceno…
    Kdo hledá najde, kdo hlodá pojde a v každém hovnu může růsti tulipán.

    Nevím, co jsem chtěl říct tou poslední větou, nicméně nebuď smutná… i tyhle komentáře svědčí o tom, že jsou tu pořád lidé, kteří Ti rozumí a chtějí s Tebou sdílet i takhle dlouhé vývody (nevím, co je na něm dlouhého) a dokonce je i nějak reflektovat.
    Tož tak.
    Penis.

    OdpovědětOdpovědět
  17. zdravim chill, znas me, nejsem presprilis komunikativni clovek. pokud uz se nekam necham zatahnout, zpravidla sleduji deni okolo sebe nez abych se do nej dokazala sama aktivne zapojit. jiste, pokud nahodou nekdo naklepne neco k cemu mam co rict, tak to povim, nebo udela tu hloupost, ze se sam zepta na muj nazor. nastesti se to ale tak casto nestava :)

    proti tomu ty se dovedes aktivne ucastnit veskereho deni okolo, coz je dovednost, kterou ja nemam a mohu ti ji tak maximalne zavidet. jsi tvor spolecensky a ten mumraj kolem sebe potrebujes protoze je tvou soucasti. kdyz je prilis pasivni, tak ti neco v zivote chybi. ale to opakuju veci, ktere uz ti rekli rozumnejsi lide nez sem ja.

    abych pokracovala v zapocate analogii, mne vetsi skupiny lidi prilis nevyhovuji, zivotem proplouvam spise jako divak sobecky si zijici sam pro sebe, ty se ho snazis zit a snazis se ho zit i pro ostatni.
    to prece neni spatne ne?
    dela te to ale o neco zranitelnejsi, proto trpis.
    nekde jsem ale cetla ze cim vetsim utrpenim clovek projde, tim vytribenejsi charakter a vnitrni hodnotu ziskava. myslim ze to i funguje. budiz ti to utechou v mezidobi, kdy mas pocit, ze jen malo veci ma smysl a nez najdes neco noveho co te nejen pohlti, ale setka se i s uspechem v tvem okoli.

    no, zacinam se sama v sobe ztracet, myslim ze je nejvyssi cas skoncit :)

    OdpovědětOdpovědět
  18. Existuje RPG fórum z eragona, které teda přežilo mnoho let za eragon hype. Jestli ještě žije, to teď nezjistím (na mobilu), ale stojí to za kontrolu http://www.dragon-riders.eu/

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *