raethai_cover_v02

Raethai – kapitola třetí: Nový život

„Takže?“ ptal se jí muž. Raethai mu zdánlivě bezostyšně pohlédla do očí. V mdlém světle několika svící nebyla schopná určit jejich barvu. Viděla jen, že ji pronikavě sledují, plné očekávání a podráždění. Jeho výraz byl téměř uhnaný, jako by ho neustále něco pronásledovalo. Nebo se možná celý svůj život hnal za kořistí. V každém případě to byl pohled plný jakési zvířecí divokosti, kterou nedokázala pojmenovat.

Co mu tak říct? Pravdu? Nebo lhát? Ze včerejší noci si příliš nepamatovala, ale vzpomínka na prostovlasého muže s lahví piva v ruce jí napověděla, že tam venku se toulá ještě někdo, kdo by mohl vypovídat.

Uvědomila si, že ji hrozně bolí hlava. Zatočit by s ní dokázala i sklenka medoviny, ale celá láhev? Nevěděla, jestli má dřív zakroutit krkem proplešlému Nordovi, ať už se jmenuje, jak chce, nebo podat stížnost v chrámu, odkud údajně onen léčivý lektvar pocházel. Napadlo ji podívat se, v jakém stavu je teď asi její lýtko, ale mužova tvář byla tak blízko, že se sotva mohla pohnout. Když si to uvědomila, neklidně se zavrtěla a skousla si ret. Musí se odsud dostat. Hned.

„No,“ pravila se strojeným úsměvem, „když člověku dají místo léčivého lektvaru medovinu, může se stát ledacos.“

„Chceš říct, že jsi opilá vlezla do Jorrvaskru, nikoho jsi neprobudila, dokázala se přes velkou síň dostat až do sklepení, vyhledat prázdnou postel a tam se v klidu uložit? A já jsem co? Sheogorathova babička?“

„Sotva. Sheogorathova babička by mou historku ocenila potleskem.“

Na mužově tváři se vystřídala celá paleta barev, než se usadila na jasně rudé, div mu z očí nešlehaly plameny. Přiblížil se na vzdálenost jednoho palce a Raethai měla co dělat, aby mu nevrazila loket do oka.

„Nebýt vázaný slibem vůči svým bratrům a sestrám ve zbrani, na místě tě zapíchnu. Ven, a ať už tě tu nevidím.“

„S radostí, pane. Když dovolíte, pane.“

Do místnosti vtrhnul další muž, který jako by mu z oka vypadl. Byl o něco statnější, ale sdílel se svým společníkem hluboké oči podmalované válečnou barvou, havraní vlasy a ten zvláštní, uštvaný pohled. Zadýchaně přeletěl očima celou místnost a zarazil se.

„Ah… netušil jsem… Vilkasi… nikdy ses mi nesvěřil, že tě přitahují argoniánské slečny.“ Jeho tvář se zbarvila do sytě ruda a medvědí ruce svíraly rám dveří, až mu bělely klouby na prstech. Zato muž tyčící se nad Raethai ho probodl pohledem tak spalujícím, že ohně Zapomnění byly proti němu jen nevinný táborák. Pomalu se napřímil a zhluboka se nadechl. Raethai využila příležitosti a urychleně se posadila. Okamžik nato svého pohybu litovala a pevně si sevřela hlavu v dlaních.

„O takových věcech se nežertuje,“ prohlásil Vilkas. „S opileckou chátrou, co si klidně nakráčí do cizího teritoria, se nepaktuju.“

Příchozí naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí. „Myslel jsem, že tu byla hlídka…“

„Ale ne z Kruhu, ňoumo! Radši sem pojď a vyprovoď našeho hosta. Už tu není vítána.“ Raethai zdvihla obočí, ale muž jen pokrčil rameny a pokračoval v rozhovoru, jako by mluvil o počasí nad šálkem čaje.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Ti dva už jsou zase v tom.“

Vilkas se plácl dlaní do čela. „No tak ji nějak protáhni. Už ať jste na cestě.“

Muž přikývl a pokynul Raethai, aby ho následovala. Argoniánka se vratce zvedla a svět se s ní rázem zatočil, jako by ho vzala neviditelná ruka a překlopila vzhůru nohama. Zalapala po dechu, ale s vypětím vůle se udržela na nohou. Pravé lýtko ji stále bolelo. Naneštěstí věděla, že od svého nevraživého hostitele by se žádné podpory nedočkala.

Vyrazili matně osvětlenou chodbou a pak směrem nahoru po schodech. Horní část komplexu, tvořená jedinou místností, byla úchvatná. Tvořila ji obrovská dřevěná kupole s podstavou ve tvaru zašpičatělého oválu, podpíraná řadou masivních sloupů, do nichž byly vyřezané ornamenty. Na nich byly hrdě rozvěšené prapory korunované řadou trofejí zvířecích hlav. Okolo obrovského ohniště nasvíceného ještě velkým kulatým lustrem stálo několik stolů přeplněných jídlem a číšemi s vodou či medovinou. Na židlích a lavicích se mezi sebou halasně bavila skupina lidí. V zadní části stál pak seskupený hlouček pokřikujících mužů a žen, kteří občas uskočili, aby se vyhnuli zápasícímu páru v jejich středu.

„Jen mu dej!“ ozvalo se z davu. Někdo začal skandovat.

„Opři se do toho!“

„Tak pojď, ty prašivej pse!“ zaburácela bojující žena.

Raethai si promnula spánky a zatoužila se odsud co nejrychleji dostat. Každé slovo jí ještě třikrát zadunělo v hlavě a zanechalo po sobě tupou, rozšiřující se bolest. Vysvobození ale nepřišlo. Místo toho se jejím směrem vyřítil kameninový pohár a ona byla nucená rychle uskočit. Muž vedle ní hekl a instinktivně natáhl ruku, aby ji ochránil. Pohár s třísknutím narazil do sloupu a rozpadl se na tisíc kousků.

„Jejda!“ ozval se poplašený výkřik. Zápasící žena se přiřítila k Raethai a ustrašeně na ni zavolala. „Jsi v pořádku?“ Pak se zarazila a přimhouřila oči. „Počkat… kdo jsi?“

„Na to, jak z ní táhne alkohol, má dobré instinkty,“ uchechtl se dunmerský muž, který se k ní připojil. „Farkasi, kdo je to?“

Raethaiin průvodce se podrbal na hlavě. „Ani nevím. Vilkas mě poslal, ať ji vyprovodím. Prý ty není vítána.“

„Vetřelec?“ ozval se někdo. Davem se rozlehlo mumlání.

„Nejsem žádný vetřelec,“ prohlásila Raethai rozhořčeně. „Jen jsem se trochu připila a spletla si dveře, to je vše.“

„Spletla si dveře!“ zopakoval po ní rusovlasý Nord a začal se plácat do kolen. „Smysl pro humor jí očividně nechybí!“

„A kuráž taky ne!“ Celé osazenstvo se rozesmálo.

„Tak já radši půjdu,“ ozvala se Raethai tiše a rychle se proplížila ven, ignorujíc přitom výkřiky Družiníků i bolest v pravé noze. Její průvodce vyklouzl hned za ní a zasmál se.

„Říkají mi, že jsem moc rozumu nepobral, ale ty nevypadáš jako špatný člověk,“ řekl jí vesele. „Z Vilkase a ostatních si nic nedělej, rádi si rýpnou, ale jsou to dobří lidé. Počestní a věrní. Neseš se jako válečnice. Kdybys někdy měla cestu kolem, zastav se. Rádi uvidíme novou tvář. Jo, a já jsem Farkas.“ Muž jí podal tlapovitou ruku a zakřenil se od ucha k uchu.

„Vy jste mi ale zvláštní sebranka,“ odvětila Raethai a pobaveně potřásla hlavou. „Já jsem Raethai. A děkuju za pozvání, ale po dnešku si nejsem jistá, jak rádi mě u vás přivítají.“

„Malý korbel medoviny a všechny křivdy budou zapomenuty. Uvidíš.“

Raethai se zasmála. „Talos s tebou,“ pravila po nordsku a zamávala na rozloučenou. Farkas brzy zmizel za dveřmi a ona se obrátila zády k medovinové síni Družiníků.

Před ní se rozprostíral Bílý průsmyk zalitý zlatavým ranním světlem. Všude bylo živo, lidé pobíhali sem a tam mezi dřevěnými domky a zelenými stromy, stráže ve žlutém odění si vykračovaly po ulicích a dávaly se do řeči s místními, trhovci lákali na roztodivné potraviny či zářivé cetky a v korunách stromů švitořili skřivani. Jen jedno místo bylo pusté. Uprostřed kamenné besídky stál prastarý holý strom. Žádný pták se na něm neusadil, ani vítr si nepohrával s jeho větvemi. Jen pár lavic mezi jeho mohutnými kořeny napovídalo, že tu kdysi lidé rádi trávili svůj čas. Teď pod ním sedělo jen malé děvčátko v umolousaných zelených šatičkách a smutně pokukovalo po všech, kteří si z trhu nesli něco k snědku.

Raethai zabloudily ruce do kapes, ale nenašla v nich víc než pár zlatek a jeden lektvar. Pokrčila rameny a kulhavě sestoupila se schodů. V tichosti upustila všechny mince k dívenčiným nohám a odšourala se pryč, než jí stačila poděkovat.

Obrátila se ke schodům vedoucím nahoru k pevnosti zvané Dračí síň. Pohled jí zakrývaly stromy, ale přesto byla schopná rozeznat mezi jejich jehličím štíhlé sloupoví a střech pokrytých sytě žlutými taškami a zdobených po svých hřbetech výčnělky ve tvaru bodců. Dřevěné zdi byly prokládány zamřížovanými okny a okolo jedné z věží se vinul úzký balkon. Celá struktura se tyčila do výšky, jako by měla sloužit jako bidlo pro obrovského ptáka či draka.

Raethai se pustila po schodech nahoru, zuby i pěsti zatnuté, aby potlačila bolest, která jí vystřelovala z pravé nohy. Nevšímala si tázavých pohledů kolemjdoucích stráží a odhodlaně pokračovala dál, až stanula na kamenném ochozu, který lemoval celou hradní podstavu. Přes malou vodní nádrž od něj vedl most až k vysoké bráně a nad ním se klenula ozdobná kamenná konstrukce.

Zanedlouho už stála na prahu obrovské síně s vysokým stropem podepřeným složitou konstrukcí střídmě zdobeného sloupoví a trámů. Na plošině za schodištěm, které vedlo od brány, se rozprostíralo ohniště a kolem něj dlouhé stoly. Za ním stál vyvýšený trůn, na němž seděl Nord v honosné pestrobarevné tunice. Zpod hřívy světlých vlasů mu vyčuhovala zlatá čelenka zdobená drahokamy a z vlídné, ale přesto přísné tváře mu svítil pár ledově modrých očí. Po jeho boku stáli dva lidé – jeden Císařský, jehož střídmý porost šedavých vlasů svědčil o vysokém věku, a temná elfka v plné zbroji, která se zdála být neustále ve střehu. Všichni tři se o něčem horlivě dohadovali, ale jakmile se Raethai přiblížila na vzdálenost jedné dračí délky, elfka se zprudka obrátila a popuzeně svraštila obočí.

„A co má znamenat tohle?“ zeptala se hlasem hlubokým jako půlnoční obloha. „Kdo ji sem vpustil?“

Zpoza jednoho sloupu se vyřítil strážný ve žluté zbroji a zmateně přebíhal pohledem od elfky k Raethai a zpět.

„Já… vůbec nevím…“

„Omlouvám se za vyrušení,“ přerušila ho Argoniánka, „ale vaše stráž za nic nemůže. Nesu zprávy z Helgenu. Na vesnici zaútočil drak.“

„Co prosím?“ vydechl Nord na trůně a okamžitě vyskočil na nohy.

„Drak?“ osočila se elfka. „Co je tohle za výmysl? Kde by se tu vzal drak? Koukej odsud zmizet, než se naštvu.“

Raethai se zamračila. Diplomacie nikdy nebyla její silnou stránkou a zbytečných obvinění měla právě dost.

„No to by tedy byla obrovská změna,“ prohlásila s úšklebkem. „Zdá se, že každý čin má být po zásluze potrestán. Jestli vás to nezajímá, tak mě omluvte. Mám na starosti jinačí věci než–“

„Počkej!“ zastavil ji Nord. „Odpusť, prosím, Irileth. Venku zuří válka, každý den dostáváme hlášení o střetech a lidé se dovolávají spravedlnosti, na kterou nemáme pravomoc. Včera v noci se několik lidí pokoušelo dostat do hradu a zranili přitom několik vojáků. Není divu, že je trochu popudlivá. A teď – co jsi to říkala o tom drakovi?“

„Balgruufe, přece ji nebudeš poslouchat?“

„Budu. Mí lidí nejsou hloupí. Nevpustili by ji do města, kdyby neměli důvod.“

Elfka si povzdechla a poodstoupila k jednomu ze sloupů. „Doufám, že víš, co děláš,“ zamručela a opřela se o sloup s rukama zkříženýma přes hruď.

„Povídej…“

„Raethai.“

„Raethai. Co se stalo?“

Argoniánka se zhluboka nadechla a začala vyprávět. Před očima jí běhaly vzpomínky na předchozí den. Jako by se stále dívala do těch žhnoucích rudých očí. Něco jí říkalo, že je neviděla naposled.

Když domluvila, nastalo dlouhé ticho, v němž hučení a praskání ohně za jejími zády bylo téměř ohlušující. Pak promluvil jarl.

„To je ta nejhorší zpráva, co jsem dnes dostal. Válka, vzbouřenci… a teď draci? U všech bohů, co se to děje?“

Raethai zavrtěla bezmocně hlavou.

„Myslíš, že s tím má Ulfrik něco společného?“ promluvil muž po jarlově boku, do té doby mlčky naslouchající.

„Těžko říct. Dračí řečí umí, ale že by byl v tajném spojení s bytostmi, které nikdo nespatřil tisíce let? V každém případě musíme hned vyslat stráže do menších držav. Bez pomoci brzy lehnou popelem.“

„Balgruufe, to je šílenství!“ protestovala elfka. „Už teď máš málo lidí na svou vlastní ochranu. Přece svoje stavy ještě nesnížíš.“

„Snížím. A ty, Argoniánko…“

„Raethai.“

„Dobře. Navštiv mého dvorního čaroděje. Přežila jsi Helgen, věřím, že pro něj budeš atraktivní.“

Raethai pozvedla jedno obočí.

„Myslím tím, že se mu možná budou hodit tvoje schopnosti.“

„Vždyť o mých schopnostech nic nevíte.“

„No, přinejmenším máš celkem slušnou schopnost přežít,“ odvětil jarl a pod maskou kamenné tváře se mu zračil úsměv. Raethai si odfrkla.

„Kudy?“

Balgruuf ukázal na jedny z četných dveří a Raethai se s úklonou omluvila.

Jarlův čaroděj, postarší Nord jménem Farengar, nebyl z nejpřívětivější sorty lidí. Raethai ho našla, jak rychle přechází po své malé pracovně přeplněné k prasknutí magickými kameny, svitky, knihami, ampulkami, očarovávacími zařízeními a mnohými podivnými udělátky, jejichž účel jí byl záhadou. Na sobě měl stěží udržovanou tmavě šedomodrou róbu neuměle zašitou na několika místech hrubými stehy rušivě žluté barvy. Její smysl pro módu na ni hlasitě zakřičel a ona potlačila úšklebek.

„Co? Co tady chceš? Mám práci, jak vidíš,“ ozval se nepřítomně čaroděj a sklonil se nad jednou ze svých knih.

„Prý máte nějakou i pro mě.“

„Ah, jistě. Tady. Ledové soli pro Arcadii, naši bylinkářku. Koukám, že Balgruuf konečně našel nějakého poslíčka na podřadnou práci. Ještě že tak.“

Raethai pobouřeně zacukal koutek.

„Ne, to asi nebude ono,“ protáhla nabroušeně. „Přežila jsem dračí útok.“

Mág se zarazil a poprvé vzhlédl. Jejich oči se setkaly.

„Vskutku?“ pronesl tiše a jeho tón se pomalu změnil ze lhostejného na zvědavý. „A jaké to bylo? A co ten drak? Přežil? A kde je teď?“

Raethai vytřeštila oči. „Vy… mi věříte?“

„Tobě?“ zasmál se on. „Ne, ale mám své zdroje. Draci se vrátili a teď je čas bojovat. Jarl Balgruuf tedy chce, abych tě vyslal do Mohyly temných vod. To v tebe musí mít pořádnou důvěru, ale budiž. Někde by se tam měla nacházet dračí deska. Kamenná rytina, vypadá jako mapa. Chci, abys mi ji donesla.“

„Mohyla temných vod? Předpokládám, že to je nějaká hrobka?“

„No vida, chytrá hlavička.“ Raethai podrážděně zkřivila tvář. „Nordská hrobka, přesněji řečeno. A vstup asi nebude moc snadný. Náš druh má zvláštní smysl pro zabezpečení. Ty zámky jsou skoro nedobytné, pokud člověk neví, jak na to.“

„Mám jít vykrást hrobku?“

„Je to pro dobrou věc.“

„A co z toho budu mít já?“

„Ah, toho jsem se bál.“ Farengar protočil panenky a zavrtěl hlavou. „Vy žoldáci a vaše touha po zlatě. Zopakuji to ještě jednou. Je to pro dobrou věc. A jestli ti bohatství dávných Nordů – nekoukej se na mě takhle, nepochybuji, že s prázdnýma rukama odtamtud neodejdeš – nestačí, pak nevím, co by mohlo.“

„Fajn,“ prohlásila Raethai odevzdaně. „Cokoliv řeknete.“

„Jo, a když už jdeš ven – co kdybys vzala Arcadii ty ledové soli?“

Raethai už už otevírala pusu na protest, ale pak jen zavrtěla hlavou. Zlostně popadla několik váčků ledových solí položených na Farengarově stole a oddupala ven. Nejbližší stráž se jí poplašeně klidila z očí, jakmile z ubohého muže vydolovala, kde se nachází Arcadiin obchod. Samozřejmě, muselo to být až úplně dole, téměř u brány, aby to náhodou neměla jednoduché.

Ztěžka se belhala městem a pramálo přitom věnovala pozornost svému okolí. Těšila se, až si někde sedne a posilní se pořádným douškem… čehokoliv, jen aby to nebyla medovina nebo další z těch silných patoků, ze kterých se člověku jen motá hlava. Konečně dorazila k domku s vývěsním štítem hlásajícím U ARCADIINA KOTLE a nedočkavě rozrazila dveře.

Za pultem stála postarší žena, která okamžitě vzhlédla od své práce. Ruce měla ušpiněné od nějaké zelenkavé směsi, kterou stloukala v kamenném hmoždíři, a na prosté zástěře z plátna se skvělo několik různobarevných skvrn.

„Jémináčku!“ zvolala a hned se rozběhla za Raethai. „To je nadělení. Pohmožděná noha… oči skelné, to bude zhouba mysli, a ta vrtkavá chůze, to je určitě kostitřas! Sedněte si támhle, hned vám na to něco dám!“

„Já… co, prosím?“ vydechla Raethai překvapeně.

„Jen klid, jen klid, to bude dobré,“ kývala na ni žena a začala se rychle přehrabovat ve svých zásobách barevných lahviček. Raethai se bezděčně zasmála.

„To vy běžně zaměňujete poveselkový bolehlav za smrtelné nemoci?“

Žena na ni chvilku zmateně zírala. Pak se sama zasmála.

„Odpusť mi, drahá, tohle povolání jednoho naučí. Zdraví lidé většinou nemají příliš důvodů sem chodit. Tedy, s výjimkou Daniky tady z chrámu.“

Raethai pobaveně přikývla. „Vy jste Arcadie? Nesu vám ledové soli.“

„No výborně!“ zatleskala žena a spěšně převzala váčky. „Ty jsou na zvláštní odvar, víte. Lektvar lásky jako žádný jiný. Možná bych ho na tom rošťákovi Farengarovi mohla vyzkoušet.“

Žena se potutelně zachichotala a Raethai obrátila oči v sloup. Nordové mají doopravdy zvláštní vkus.

„A že jste sem vážila cestu,“ dodala bylinkářka ještě, „vezměte si tohle. Jeden lektvar léčení a tady něco na ten bolehlav.“ Společně s rudě zbarvenou lahvičkou jí podávala snítku bylinek s bílými kvítky.

Raethai obojí přijala, otevřela lektvar a nedůvěřivě k němu přičichla. Z lahvičky se linula mírně nasládlá, květinová vůně.

„Žádný podvod to není,“ pravila Arcadie s úsměvem. „To by mi obchod dlouho neprosperoval.“

Argoniánka přikývla a vyprázdnila láhev do dna. Ihned se jí ulevilo. S poděkováním se rozloučila, naplnila si ústa bylinkami a vyšla zpět do ulic. Konečně se rozhlédla kolem sebe a nahlas se zasmála. Byla chudá jako kolčavák ve slumech a práce přitom měla až nad hlavu, ale už nebyla otrokem ani štvancem. Byla tady, ve Skyrimu, a před ní byl celý její nový život.

01 02 03 04 05 06 07

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *