raethai_cover_v02

Raethai – kapitola šestá: Nový spojenec

Do Vorařova dorazili za tmy. Lavinu nepotkali, ale několikrát se Raethai musela potýkat s útočícími vlky. Už nějakou dobu přemýšlela, proč jsou zvířata ve Skyrimu tak agresivní. Zejména vlci se chovali prazvláštně. Náhodně napadali lidi na cestách a zacházeli daleko za hranice svých teritorií. Dokonce ani když Argoniánka útočila ohněm, neuhýbali a vrhali se po ní dál, jako by byli na hranici zoufalství a šílenství.

Stráže ve Vorařově si toho byly očividně vědomy. Roztržitě přeházely sem a tam a neustále se rozhlížely po možném nebezpečí. Čas od času vrhly pohled k obloze, aby se ujistily, že se z nebe nesnáší okřídlená pohroma, ale zdálo se, že od nečekaného útoku v Helgenu se neukázal ani jeden drak.

„Neměla s vámi dorazit naše náhrada?“ zavolal na Raethai strážný hlídající most, který vedl do vesnice. Argoniánka seskočila z vozu a hned litovala. Pochroumaný bok ji bolel a náraz jí ještě přitížil. I pravá ruka dávala najevo, že je ten pravý čas na odpočinek. Levá ji pro změnu pálila a Raethai měla chvílemi chuť se prostě zabořit do sněhu a zůstat tam.

„Je mi líto,“ odvětila a omluvně zavrtěla hlavou. „Po cestě jsme čelili napadení. Ti dva teď čekají v prachu cesty na řádný pohřeb.“

Stráž na ni chvíli zírala a pak zavrtěla hlavou. „Nebyl to drak, že ne?“

Raethai přistoupila blíž a pokynula muži, aby se k ní naklonil. „Lapkové ze Spolku,“ pošeptala mu. „Myslím, že šli odtud.“

Strážný přikývl. „Dost podezřele se vyptávali na všechny místní a pak dlouho okouněli v hospodě,“ odpověděl stejně tiše. „Měli s sebou nějakého vězně. Myslím, že jsem toho chlápka dřív viděl ve Falkreathu. V císařské uniformě. Divné, myslel jsem, že císařští s těmi prašivci táhnou za jeden provaz.“

Raethai pokrčila rameny.

Po rozloučení doprovodila vozku ještě k místnímu hokynářství, kde mu pomohla vyložit zboží. Místní obchodník, Císařský jménem Lucan Valerius, je vřele přivítal a hned oběma nachystal šálek příjemně uvolňujícího odvaru z bylinek, zatímco jeho sestra Camilla nalévala horkou kuřecí polévku. Oba dva byli ke svým hostům velice milí, ačkoliv se zdálo, že se k sobě navzájem chovají chladně. Raethai je chvíli zvědavě sledovala, na odpověď ale nemusela čekat dlouho.

„Jestli nikoho nepošleš, vydám se tam sama,“ prohlásila Camilla, když za Raethai zapadly dveře. Argoniánka se zastavila a zaposlouchala.

„Tiše, nemusí o tom hned vědět celá vesnice,“ usměrňoval ji Lucan. „Opravdu ti stojí riskovat život kvůli takové cetce?“

„Ale tady jde o princip! Ukradli nám jednu věc, ukradnou další. Všichni teď vědí, že vorařovský obchodník se snadno nechá okrást.“

„Neřvi tak! A nenechá. Příště už tuhle chybu neuděláme.“

Raethai se mírně pousmála. Něco jí říkalo, že z toho kouká výdělek. Pak se zamračila a v duchu si vyhubovala. Radovat se z cizího neštěstí… kam se to dostala?

Opatrně zaklepala a znovu vstoupila do místnosti. „Promiňte,“ oslovila argumentující sourozence, „Něco vám ukradli?“

Lucan vzdychl a ztěžka se opřel o pult.

„Vidíte tady to prázdné místo?“ Prstem ukázala na pult. Raethai zdvihla obočí. „Ještě nedávno se na něm vyjímal zlatý spár. Jen hloupý a prakticky bezcenný lapač prachu… ale byl tu a lidi ho obdivovali. Občas se na něj někdo přišel jen tak podívat a nakonec odešel s náručí plnou našeho zboží. Ale nedávno vesnici přepadli banditi a tehdy nám zmizel. Jsem si jistý, že ho vynesli nahoru, k Mohyle temných vod. Usadili se tam v jedné polorozpadlé věži.“

„Co kdybych vám ho přinesla?“ zeptala se Raethai. V duchu se sama sobě zasmála. Měla problém poradit si s jedním elfem a troufla by si na celou skupinu banditů?

„A to byste udělala?“

Argoniánka pokrčila rameny. „Stejně tam mám namířeno.“

Lucan i Camilla jí věnovali tázavý pohled, ale Raethai neřekla nic. Vlastně ani nevěděla, proč by měla namyšlenému jarlovu mágovi dělat službu, a jen zadoufala, že z toho bude aspoň slušný zisk.

„No, kdyby se vám chtělo…“

„V nejbližší době se tam podívám. Uvidím, co se dá dělat.“

Camilla vděčně přikývla. „Kdybyste snad potřebovala pomoc…“

„Nepotřebuji,“ ujistila ji rychle Raethai. Drobná dívka v domácích šatech s tváří jako obrázek nepůsobila jako zdatná bojovnice a Raethai nechtěla nic riskovat. V její blízkosti už zemřelo příliš mnoho nevinných lidí.

Argoniánka se rozloučila a vydala se do místního hostince. Po dlouhém dni se těšila, až uvolní své rozbolavělé tělo v horké koupeli a konečně bude moci složit hlavu v měkké posteli. Z Morrowindu si pamatovala, že mnoho jejích soukmenovců preferovalo tvrdou zem či dokonce kámen. Ani ona občas nepohrdla pěkným plochým kamenem, ale v zemi Nordů byly všechny studené a mnohdy pokryté ledem. Raethai se otřásla už jen při té myšlence a pospíšila si do budovy se zdobně vyřezávaným vývěsním štítem hlásajícím „U Spícího obra“.

Ve vorařovském hostinci nebylo ani zdaleka tak živo jako v bělorpůsmycké Kobyle. Kolem stolů sedělo jen pár zamlklých venkovanů, tiše popíjejících ze svých džbánů, a jeden strážný, který tiše pozoroval celou místnost z rohu. V krbu naproti dveřím vesele praskal oheň. Kromě něj místnost osvětlovalo pár blikotajících svící. Kolem byly dveře do jiných místností a na vzdálené straně vlevo stál pult, o nějž se opírali dva téměř bezhlesně hovořící lidé – tmavovlasý urostlý muž s tváří ošlehanou mrazivým skyrimským větrem a unavenýma očima a nordská žena s ostrými rysy a světlými vlasy svázanými do ohonu stejně upjatého, jako byl výraz v její tváři. Jakmile se Raethai objevila na prahu, všichni včetně těch dvou zvedli hlavy a otočili se po ní. Argoniánka zaváhala.

„Dobrý večer,“ pravila a nejistým krokem se vydala k pultu. Od jednoho ze stolů se zvedl plavovlasý muž a otočil se. Raethai poznala Ralofa a vydechla úlevou.

„Ale kohopak to tu máme!“ zasmál se Nord. „Tebe jsem tu v tohle dobu nečekal, Raet.“ Zbytek osazenstva se vrátil ke svému rozjímání.

Argoniánka úsměv opětovala. „Pracovní povinnosti. Jak se máš?“

„Líp už to nejde. Pojď, představím tě.“ Pokynul jí, aby ho následovala. „Tohle je Orgnar,“ kývnul směrem k muži u pultu, „a ta dáma vedle něj je Delfína.“ Při zmínce toho jména nedokázala Raethai potlačit trhnutí. „A tohle,“ ukázal pro změnu na ni, „je Raethai. Vděčíme jí za mnohé, takže navrhuji sníženou sazbu.“ Ralof spiklenecky mrknul na Orgnara a v odpověď mu přišlo kývnutí.

„Dobrá, dobrá. Co to bude?“ otázal se muž drsným hlasem. Žena jen tiše přihlížela a měřila si Argoniánku pohledem.

„Pokoj na noc a korbel piva. A koupel, pokud je to možné. Co jsem dlužná?“

Muž přikývl a zmizel ve vedlejší místnosti.

„Sedm septimů,“ promluvila žena. „Ale jen že jsi s Ralofem. Tuhle cenu nedáváme každému.“

Raethai při pohledu na ni zamrazilo. Navzdory jejím slovům zůstával ženin výraz chladný jako kámen. Argoniánka zašátrala ve svém váčku s penězi a vytáhla několik zlatých mincí.

„Prosím.“

„Něco vám upadlo,“ upozornila ji Delfína a sklonila se, aby zvedla lísteček. Raethai se po něm rychle natáhla, ale než měla možnost se jej dotknout, Nordka už zírala na napsaný vzkaz. Rty měla pevně semklé do úzké čárky a po dočtení probodla Argoniánku pohledem. Ralof vedle nich nervózně přešlápl, ale ani jedna mu nevěnovala pozornost. Chvilku na sebe upřeně hleděly. Pak Nordčina ruka vystřelila vpřed a popadla Raethai za límec její kožené zbroje.

„Hej!“ vyjekl Ralof. „To nemůžeš! Je to naše…“

„Ty se do toho nepleť, Háve,“ utrousila Delfína a surově odvlekla Raethai do vedlejší místnosti. Argoniánka se nebránila, jen odevzdaně svěsila ruce a čekala.

Nordka za sebou zabouchla dveře a tvrdě ji srazila na jedno z křesel rozložených kolem malého kulatého stolku v rohu místnosti. Pak odněkud ze záhybů svého hospodského oděvu vytáhla dýku a přitiskla ji Argoniánce na krk.

„Takže ty jsi tu na jejich příkaz?“ zasyčela.

Raethai zavrtěla hlavou. „Po cestě nás přepadli. Tohle jsem u nich našla.“

„A důkaz?“

„Pár mrtvých elfů na cestě,“ pokrčila rameny. „Nic víc nemám.“

„To je málo.“

Raethai vzdychla a potlačila nutkání se zavrtět, když na kůži ucítila nepříjemné šimrání čepele. „Přišla jsem s Ralofem z Helgenu. To by měl být dostatečný důkaz. Vždyť tam stáli a dívali se. Nehnuli by ani brvou, kdyby nás ten drak všechny roztrhal na kusy.“

„A proč jsi teď tady?“

„Družinická práce. Měla jsem hlídat povoz. A mám tu vyzvednout něco pro jarlova mága.“

Poslední věta ženu zjevně zaujala. Její nepřátelský výraz se změnil ve zvědavý a dýka se o palec stáhla.

„Něco pro jarlova mága?“ otázala se.

„Nějakou dračí desku či co. Nemám tušení, o co jde. Kromě toho, že je to nejspíš nějaký starožitný kus kamene.“

Dýka zmizela zpět v záhybech ženiných šatů a Raethai se zhluboka nadechla. Delfína se posadila do křesla na opačné straně stolu a rukou si podepřela bradu. Argoniánka si všimla, že ačkoliv je Nordka urostlá, oplývá vlastní, osobitou krásou. Oči měla hluboké a bystré a tvář štíhlou a bez vrásek, ačkoliv se nezdálo, že by byla zrovna mladá. Snad by pro ni Raethai použila slovo bezvěká.

„Starožitný kus kamene,“ zasmála se nevesele. „Jestli ti tohle Farengar řekl, tak o tobě nemá valného mínění.“

Raethai pokrčila rameny a pohodlně se uvelebila v křesle. „Já o něm taky ne.“

Žena se pobaveně ušklíbla. „Dobrá, vezmu tě tedy za slovo. Řekněme, že ti věřím. Musím tě ale varovat. Získat ten kámen nebude hračka.“

„Nepovídejte,“ zasmála se Raethai.

Delfína zavrtěla hlavou. „To, že Lucanovi ukradli ten dračí spár, nebyla náhoda.“

„Jak to s tím souvisí?“

„Ty jsi tu nová, co? Dobrodruhové a vykradači hrobek se tím moc nechlubí, ale každý z nich ví, že dračí spáry jsou ve skutečnosti klíče. Jestli se chceš dostat k dračímu kameni, budeš ho potřebovat.“

„A co z toho jste vy?“

Delfína probodla Argoniánku pohledem a obočí se jí svraštilo do téměř souvislé linky. „Ani jedno,“ řekla tiše. „Jsem někdo, kdo se snaží uchránit tuhle zemi.“

Raethai na ni chvilku zvědavě hleděla. V tichu slyšela z vedlejší místnosti kroky a praskání ohně. „O co vám jde?“ zeptala se nakonec.

Delfína se s hlubokým povzdechem opřela lokty o stůl. Její podezíravý pohled Raethai znervózňoval. Někdy byla ráda, že patří mezi ještěří národ. Jak lidem, tak elfům dělalo problémy odhadnout jejich výraz. Dokonce i Khajiiti chvílemi tápali. A přitom si za ta století soužití byli už tak blízko.

„O co jde tobě?“ opáčila žena. „Na pouhého poslíčka jsi příliš zvědavá.“

„Nejsem poslíček,“ nakrčila nos Raethai. „Přišla jsem sem, abych začala nový život, ale než jsem cokoliv stihla, Císařští mě bůhvíproč poslali rovnou na popravčí špalek jako atrakci pro thalmorské. Za svůj život vděčím černé létající potvoře, které jsem, světe div se, úplně ukradená. A jen proto, že jsem to všechno přežila, mě ten jarlův nafoukanec pošle kamsi do špinavé hrobky pro nějaký kámen. Pak dojdu sem a potkám někoho, kdo, zdá se, ví, co se tu děje. Divíte se mi, že chci vědět, do čeho jsem se to zapletla?“

„No když to podáš takhle…“ odtušila Delfína.

„Takže?“

„Zadarmo ani kuře nehrabe.“

„Chcete peníze?“ vykulila Raethai oči.

Delfína si odfrkla. „Peníze? Chci tvou službu. Přísahu věrnosti.“

Raethai si ji změřila pohledem a pak vzdychla. „Aspoň jsem to zkusila,“ pravila odevzdaně.

„Copak? Až takovou kuráž nemáš?“

„Vidím vás poprvé v životě. Možná stojíme na stejné straně barikády, ale…“

Delfína se zaklonila a uvolněně se rozvalila v křesle. Mírně se ušklíbla – výraz, který byl za celou dobu, co s Raethai mluvila, nejblíže úsměvu. „Prošla jsi zkouškou,“ řekla jí.

„Prosím?“

„Žiju v tomhle světě plném intrik už dost dlouho na to, abych věděla, že nepřítel skočí po nejbližší příležitosti,“ pokrčila rameny Nordka. „Přesto ale chci slib mlčenlivosti.“

Raethai zavrtěla nevěřícně hlavou. „Máte ho mít.“

Delfína přikývla a chvíli bylo ticho. Pak promluvila Raethai. „Takže?“

Nordka se zhluboka nadechla. „Jsem si jistá, že návrat draků není jen náhoda. Myslím si dokonce, že s ním celá thalmorská invaze souvisí.“

„Jak?“

„Víš, kdo byl arcikancléř Ocato?“

„A kdo ne?“

„Pak taky víš, že jeho smrt odstartovala Velkou válku. A taky že byl velkým zastáncem septimovské dynastie, za kterou se do konce jejích dní bil.“

Raethai se zamračila. Něco ji přinutilo vzpomenout si na sen, který měla oné noci poté, co se Farkasem a Jonem Bojemilem nechala přemluvit k pití. „A jak to celé spolu souvisí?“

„Septimovská dynastie byli drakorození. Dokud přežívali, Spolek si na nic netroufnul. Nakonec to byl právě Tiber Septim, který Spolek rozprášil a na dlouhá léta zajistil Císařství relativní mír a stabilitu.“

Raethai nechápavě zvedla obočí.

„Pak přišel Mankar Camoran,“ pokračovala Delfína, „a Septimové vymřeli. I kdyby rod Camoranů neměl k Aldmerskému spolku vždycky blízko, i samotná smrt posledního Septima znamenala pro Thalmory obrovské vítězství. Císařská autorita padla a jediné, co jim stálo v cestě, byl chudák Ocato. Čepele, císařovi ochránci a drakobijci, kteří vždy stáli po boku drakorozených, byly rozprášeny krátce po jeho smrti. Thalmoři jsou odhodlaní zbavit se kohokoliv, kdo by jim mohl stát v cestě k moci.“

„Myslíte si, že nějak oživili draky?“

„Oživili?“ zasmála se Nordka. „To nevím. Ale i kdyby se na jejich návratu nijak nepodíleli, pravděpodobně jim přijde velice vhod.“

„Vždyť už žádný drakorozený není,“ podivila se Raethai.

„A v tom se právě mýlíš. Jestli se vrátili draci, tak se vrátili i drakorození. Vím, že někde je. A ty pohádky o tom, že Talos není bůh, protože byl člověk? To ať si nechají pro sebe.“

Raethai vyvalila oči. „Myslíte si, že zakázali víru v Talose, protože byl drakorozený?“

„Vida, začínáme se chytat,“ pokývala hlavou Delfína.

„Ale proč? Vždyť pokud drakorození vymřeli…“

„Nevymřeli, a oni to vědí. Bojí se. Představ si, že uplyne mnoho let a vzpomínka na drakorozené se vytratí. Co se stane, když se pak nějaký drakorozený objeví?“

„Nikdo mu neuvěří,“ pronesla Raethai tiše.

„Přesně tak. Ztratí svou autoritu.“

„A jakou roli v tom hrajete vy?“

Delfína zaváhala a zašoupala nohama. Raethai ji zvědavě sledovala. Za celou dobu to byl od elegantní Nordky první projev nejistoty.

„Ještě ti nevěřím natolik, abych ti řekla všechno,“ prohlásila Delfína nakonec. „Ta dračí deska je ale důležitá. Přines ji a možná se dozvíš víc.“

„Říkala jste, že krádež toho dračího spáru není náhoda. Ale slyšela jsem, že ho ukradli banditi.“

„Jo. A taky za to jistě dostali dobře zaplaceno. I když pochybuju, že se z toho úlovku budou radovat dlouho.“

„Ale proč by… aha.“ Raethaiina tvář se stáhla do zasmušilého výrazu. I Delfína si tentokrát všimla změny v jejím ještěřím obličeji, neboť jen zasmušile přikývla.

„Je pozdě,“ řekla. „Čas jít na kutě. Jestli chceš na bandity vyzrát, doporučuji jít brzo ráno. Nebudou to čekat.“

Raethai přikývla a zvedla se. Tělo ji opět rozbolelo a ona si uvědomila, jak strašně je unavená.

Pak ji přepadlo uvědomění a ona jen smutně sklopila hlavu. Koupel, kterou si domluvila, už určitě dávno vychladla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *