raethai_cover_v02

Raethai – kapitola sedmá: Past

Slunce bylo ještě schované hluboko pod obzorem, když Raethai vzbudilo prudké zabušení na dveře. Neochotně se převalila na druhý bok a schoulila se pod přikrývkou, ale bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě hlasitěji.

„Kdo je tam?“ zasténala rozespale a přinutila se rozlepit víčka a rozhlédnout se po místnosti – bohužel marně, protože byla zahalená závojem černočerné tmy a přes těžký závěs zakrývající okno do ní neproudilo ani slabé měsíční světlo.

„Delfína!“ ozvala se strohá odpověď. „Vstávej, máš práci. Nachystala jsem ti snídani.“

Raethai se zavrtěla a vystrčila zpod přikrývky jednu ruku. Celé tělo se jí otřáslo přívalem zimy. „Bohové, ten, kdo vymyslel zimu, by si zasloužil pár po kebuli,“ zamručela a přiměla se opustit svoje příjemně rozehřáté doupě.

„Nekňourej a pojď!“ ozvalo se zpoza dveří. Pak zaslechla Raethai rázné kroky, které se vzápětí vzdálily a nastalo ticho. Poslepu zašátrala po místnosti, než našla svou zbroj a lehkou plátěnou košili, kterou nosila pod ní. Nemotorně se do nich nasoukala, popadla své zbraně a vypotácela se z místnosti, vděčná, že nemusí trávit čas česáním vlasů. Delfína seděla u krbu a na klíně jí spočívala těžká kniha se zašlými černými deskami. Ve vzdáleném koutě klimbal bard tisknoucí k prsům loutnu a tiše si šeptal ze spaní.

„Camillo,“ vyšlo mu z úst a Raethai zdvihla obočí.

„Z něj si nic nedělej,“ pravila Delfína a teatrálně obrátila oči v sloup. „Hrají s Faendalem tuhle hru už pěkně dlouho. Každý tu ví, že mají oba spadeno na Lucanovu sestru. Tedy, každý až na Lucanovu sestru.“

„Co kdybych…“

„Zapomeň na to.“

„Ale…“

„Podívej, kterákoliv z nás má víc kuráže než tyhle dvě měkkoty dohromady. Jen je nech, ať se trochu snaží.“

Raethai věnovala bardovi poslední pohled a pak si sedla ke stolu naproti Delfíně, kde bylo připravené jídlo. Pecen chleba, trocha sušeného ovoce, malá hrouda másla a džbán čerstvého mléka. Argoniánka neměla takhle po ránu valnou chuť k jídlu, a tak do sebe nasoukala, co mohla, kývla na Delfínu a malátně se vypotácela ven.

Mrazivé ticho přerušilo zatrylkování skřivana oznamující příchod nového dne. Raethai se otřásla zimou, ale chladný vzduch uvítala. Pročistil jí hlavu a přinutil ji rychle se vydat na cestu. Minula dvě ospalé stráže a pak už si to šinula přes most a kolem zurčící řeky. Na chvilku se zastavila a prohlédla si rozpadlou vížku tyčící se nad údolím. Z jednoho okna vycházelo mihotající se světlo plamene, jasně zářící do šedavého rána. Vížka stála v cestě k Mohyle temných vod, kam mířila, a pravděpodobně byla plná banditů. Raethai se zamračila.

Chvíli pokračovala v cestě, uši napjaté, jestli neuslyší zvuk tasené zbraně nebo třeba hrdelní zavrčení vlka. Neozvalo se nic. Věž se jí skryla za skálou, kolem které se točila krkolomná cesta. V půlce cesty k jejímu úpatí zmírnila svůj krok a prozkoumala všechny přezky na své zbroji. Každou z nich utáhla a upevnila tak, aby nevydala ani hlásku. Pak se nadechla a začala stoupat do strmého svahu, přičemž záda jí neustále kryl chladný kus kamene, který obcházela. Nejistě se rozhlížela kolem sebe a čekala, až se zpoza rohu vyřítí nějaký bandita. Za celou cestu však nepotkala ani živáčka.

Jakmile se jí znovu otevřel výhled na vížku, skrčila se a začala se tiše plížit. Na méně viditelných místech se zastavovala a přeměřovala si, kudy by bylo lepší se vydat. Míjela strom za stromem, až už nebylo za co se schovat. Byla nyní na dostřel od vížky a nervózně se tiskla k obrovským kamenům, které lemovaly sotva viditelnou stezku. Kousek od vížky zahýbala za zákrut a obtáčela další k nebi se tyčící skálu. Raethai rychle přeběhla stezku a otočila se. Nikde nikdo nebyl. Děkovala bohům, že jí přinesli mlhu a sněhovou nadílku, která ji ukryla před očima nevítaných hostů. Pomalu a obezřetně se vydala dál, nechávajíc vížku za sebou. U dalšího zákrutu se postavila a ztěžka vydechla úlevou. První část, možná ta nejnebezpečnější, byla za ní.

Anebo si to alespoň myslela, dokud za sebou nezaslechla hlas.

„A teď se cítíš v bezpečí?“

Byl to hluboký mužský hlas plný jízlivosti. Raethai v duchu zaklela a se rty pevně semknutými se otočila. Prsty se jí roztáhly, jak začala připravovat ledové kouzlo. Před ní stál dunmerský válečník oblečený do zbroje z pevné, pečlivě vydělané kůže a samolibě se usmíval.

„Víš, lidi jako ty mě vždycky dokážou potěšit. Myslí si, že jakmile zajdou za zákrut, jsou v bezpečí. Myslí si, že když kolem sebe postaví zeď, ochrání je. Jenže se mýlí. Dnešek ti přinese důležitou lekci, Argoniánko. Jen škoda, že poslední.“

Raethai vypálila ledový oštěp o něco silněji, než měla v úmyslu. Muž se mu přesto bez obtíží vyhnul a zasmál se.

„Hoši, máme návštěvu!“ zakřičel, až se jeho hlas rozléhal celým údolím a vracel se zpět jako ozvěna. Z vížky se ozvalo řinčení tasených zbraní a nádobí dopadajícího na podlahu, jak dva tucty mužů dupaly po schodech a narážely do přilehlých polic. Raethai zbledla. V šoku vypálila hned tři další oštěpy, z nichž jeden roztříštil jejímu nepříteli lebku. Pak se sebrala a bez přemýšlení se dala na útěk přímo k olbřímí stavbě, která se tyčila na konci cesty. Hrůzou však vyjekla, když se z vrcholku impozantních schodů ozvalo temné zavrčení. Záhy se zpoza sloupu vyřítila dvě monstra, více mrtvá než živá a s očima planoucíma přízračným světlem. Někdo si opravdu nepřál, aby ho rušili z věčného spánku.

„DoNerevarovyprdele!“ zaječela Raethai nevybíravě a zprudka se zastavila. Rychle se ohlédla přes rameno a tak tak se vyhnula letícímu šípu, který jí probzučel kolem tváře a zabodnul se jen několik palců od nohy jednoho z netvorů. Raethai se vyplašeně pustila do strany a o chvilku později zaplavila místo, kde předtím stála, vlna zvláštní síly, která smetla několik banditů ze skály. Vzduchem se rozlehl řev a Argoniánka vykulila oči.

„Na zdechliny jste teda pěkně hluční,“ odfrkla si a pustila se podél hrany skály, směrem k boční stěně obrovské stavby před sebou. Naštěstí se zdála zapomenuta, její pronásledovatelé měli plné ruce práce se svými mrtvými protivníky. Raethai se nenápadně odplížila a sledovala boj zpovzdálí. Bandité se sotva zvládli ke strážcům mohyly přiblížit a znovu je smetla mocná vlna. Přežili jen ti, kteří se rozhodli spor řešit zdálky a používali kouzla či luky. Když boj skončil, banditů zbyl necelý tucet a jen málokterý vyvázl úplně bez zranění. Raethai si skousla spodní ret. Už si nebyla tak jistá, že návštěva mohyly byl dobrý nápad. Přesto se začala plížit podél její zdi. Když však uslyšela hlas, ztuhla.

„Děvka jedna argoniánská,“ utrousil jeden z banditů kysele. „Ještě tu někde bude. Najděte ji.“

Zbytek mužů – i žen, jak si Raethai brzy uvědomila – se rozutekl po rozlehlé ploše před schody vedoucími ke vstupu do mohyly, pátrajíce po ukrývající se Argoniánce. Raethai se přitiskla ke stěně a rychle si to šinula směrem ke schodům. Ke své smůle si uvědomila, že bude muset svůj nepříliš bezpečný úkryt opustit. Pevně semkla rty, zhluboka se nadechla a ve chvíli, kdy se zdálo, že pozornost všech jejích nepřátel se upíná jinam, rychle vyběhla po schodech.

„Támhle je!“ ozvalo se za ní. Argoniánka bez ohlížení vpadla do mohyly a obrovské kované dveře se za ní s hlubokým zaduněním zavřely. Rozlehlá síň, do které vstoupila, se otřásla, a ona zaslechla další zavrčení. Raethai zalapala po dechu, jednou rukou vytasila zahnutý elfský meč a druhou si připravila ledové kouzlo. Jakmile se v dohledu objevila další temná silueta, vypálila ledový oštěp. Mrtvý strážce se ani nenamáhal se kouzlu vyhnout. Led ho zasáhl rovnou do hrudi a k Raethaiině hrůze mu téměř nic neudělal. Argoniánka rychle uskočila za sloup, když se ozval řev a další tlaková vlna rozvířila prach a smetla k zemi několik pozlacených uren. Krátce na to se veřeje vchodových dveří rozlétly dokořán a na prahu se objevila skupina banditů, tváře zkřivené hněvem.

Raethai hbitě vyrazila dál, rovnou ke svému mrtvému nepříteli. Prokličkovala kolem něj a odrazila dva výpady, až ji začala brnět ruka. Rychle se pustila labyrintem křivolakých chodbiček, které, jak se zdálo, nebraly konce. V malé místnůstce, která se před ní otevřela, stáli připravení dva mrtví strážci a bušili zbraněmi do svých štítů. Raethai vydechla a zavrtěla hlavou.

„A jsem v loji,“ posteskla si. Z místnosti nebylo kam utéct a další vlna jí smýkla o zeď, až se celým jejím tělem rozlila ochromující bolest. Ztěžka se nadechla a přinutila se vstát. Sama nevěděla, jak se vyhnula následujícímu výpadu, a přičítala to spíš náhodě a ztrátě rovnováhy než svým vlastním schopnostem. Nejistě se odpotácela ke stěně s výklenkem, kde spočívala prachem pokrytá rakev. Do jejího víka byl vyrytý symbol plamene.

Raethai se pomalu otočila a v její ruce se objevilo ohnivé kouzlo. Bez přemýšlení vypálila střelu na nejbližšího nepřítele a překvapeně sledovala, jak se zastavil a zavrčel, snad bolestí, ačkoliv z jeho tváře bez výrazu se nedalo nic vyčíst. Raethai se zasmála.

„Tak takhle na vás!“ vykřikla téměř radostně, v mžiku zasunula čepel zpět do pochvy a vystřelila dva plamenné hroty. Její protivníci se zapotáceli a ztěžka narazili do stěny za sebou. Jen tak pro efekt srazila Raethai dalším kouzlem na zem svítilnu naplněnou olejem a zapálenou ji vrhla po nestvůrách. Ty se zhroutily v plamenech a jejich řev navěky utichl. Raethai vydechla úlevou a pak se zaposlouchala. Zdálo se, že žádný z banditů ani strážců, které nechala za sebou, ji nepronásledoval. V chodbách za ní bylo jen ticho a tma.

Porozhlédla se po místnosti. Osvětlovalo ji matné světlo svící. Podivila se, kdo je asi zapálil, ale pak jen pokrčila rameny a prozkoumala několik uren. K jejímu překvapení byly plné zlaťáků a drahokamů. Chvilku přemýšlela nad vlastní slušností. Pak si odfrkla a s pomyšlením, že k ní se jen málokdo kdy choval slušně, urny vybrala.

„Promiň, ať už jsi byl, kdo chtěl,“ omluvila se neznámému pohřbenému. „Stejně ti to tu k ničemu není. Vidíš? A teď jsi udělal dobrý skutek. Pozdravuj v Sovngardu.“

S tím se pustila chodbami dál, v ruce připravené ohnivé kouzlo. Velice brzy se jí hodilo, aby zabila těch několik nepřátel, kteří měli tu smůlu, že se s ní pustili do křížku. Nedlouho poté narazila na mříž, která jí bránila v dalším průchodu. Kousek od ní byla páka. Raethai se už už chystala za ni zatáhnout, když se zarazila. S lovením pokladů sama neměla zkušenosti, ale i jí bylo jasné, že tak snadné to být nemůže. Obezřetně se rozhlédla po místnosti. Nalevo několik trojhranných menhirů, jimiž se dalo otáčet. Jejich stěny nesly motivy hada, orla a ryby. A na protější stěně…

Raethai se tiše zasmála. Tak přece to bylo tak snadné. Otočila kameny tak, aby odpovídaly obrázkům na protější stěně, zatáhla za páku a vchod se před ní otevřel. S úšklebkem vstoupila a sestoupila po točitém schodišti, které následovalo.

Do nozder ji udeřil štiplavý zápach rozkládajících se těl. Její ruka instinktivně vystřelila nahoru, aby jí zakryla obličej, ale zápach to o nic nezmírnilo. Před ní se ozýval dupot nepodobný čemukoliv, co v této hrobce dosud slyšela. Skrz hustou změť pavučin proudilo do chodby, kde stála, mdlé, bledé světlo a odkrývalo pletenec uschlých úponků plazících se po hrubé kamenné podlaze. Pak se ozvalo zaúpění a Raethai ztuhla. Nečekala, že tak hluboko v mohyle plné dávno zesnulých strážců uslyší někoho živého. Ale nemohla se mýlit.

„Pomozte mi! Pomozte mi odtud!“

Hlas byl přidušený a přízvuk jasně dunmerský. Raethai si připravila kouzlo a opatrně se přiblížila k pavučině. Za ní se prostírala temná místnost osvětlená jen zastřeným světlem dopadajícím sem zvenčí. Několik pavouků tak obrovských, že se Argoniánka s ničím podobným nikdy dřív nesetkala, pochodovalo po místnosti sem a tam. A na druhé straně, tam, kde měl být průchod dál, visel zamotaný do sítě dunmerský muž a dožadoval se osvobození.

Raethai v mžiku rozsekla sítě před sebou mečem a než si jí pavouci stačili všimnout, vypálila několik ohnivých střel. Osminozí netvoři svorně zasyčeli a jali se bránit svůj domov. Ke své nelibosti Argoniánka zjistila, že velmi rádi plivou jakýsi modrozelený sliz, s nímž v žádném případě nechtěla přijít do kontaktu. K její ještě větší nelibosti se tak stalo velice záhy.

Jed zasáhl její pravé rameno a rychle zatekl pod brnění. Vyjekla, když ucítila palčivou bolest, jak jí tekutina rozleptala kůži. Zrak se jí na okamžik zamlžil, než se přinutila k soustředění a vypálila další střelu. Když se netvoři přiblížili, vytasila meč a sekala, seč jí síly stačily. Zahnutý meč jí byl výhodou a brzy se po podlaze válela změť chlupatých těl a nohou. Raethai se otřásla a pokračovala k elfovi, který na ni shlížel jak na světici.

„Ty tam!“ volal na ni. „Pomoz mi! Dobře se ti odvděčím.“

„Neslibuj, co nedokážeš splnit,“ utrousila Raethai bez okolků a malátně přeťala sítě. Muž zalapal po dechu, když ostří jejího meče tak tak minulo jeho kotník. Když schovala Argoniánka meč zpět do své pochvy, ruka jí bezvládně spadla k boku. Tvář se jí zachmuřila.

Jakmile muž dopadl na zem, jízlivě se zasmál. „Pěkně ti děkuju. A teď, jestli dovolíš…“

Raethai unaveně vzhlédla. Muž zvedl ruku, jako by se chystal kouzlit, ale pak si to rozmyslel a opět ji spustil.

„Dostala ses skutečně daleko,“ prohlásil uznale. „Na místě by bylo smeknout, ale…“ přejel si prsty po neupravené čupřině zašedlých vlasů. Raethai cítila v jeho tónu něco víc než jen žert, ale byla příliš vyčerpaná, než aby tomu věnovala pozornost.

„Měla bych jít dál,“ řekla stroze. ‚Než tu padnu,‘ dodala si v duchu sama pro sebe. „O pozlaceném dračím spáru náhodou nevíte?“

„Pozlacený dračí spár, ano?“ prohlásil muž zamyšleně a tajemně se usmál. „Možná vím, ale něco za něco.“

„Zachránila jsem vám život. Co víc chcete?“

„Hm… to záleží na úhlu pohledu. Ty si myslíš, že jsi mi zachránila život. Já už toho názoru nejsem.“

„Pro dobrotu na žebrotu,“ odfrkla si Argoniánka a ztěžka se opřela o stěnu. Ihned zalitovala, když se jí na záda přilepila vrstva pavučin. „Co chcete?“

„Jak to jen říct. Například bych chtěl vědět, co někdo jako ty dělá tady, v Mohyle temných vod.“

Raethai pokrčila rameny – nebo spíš jedním, neboť druhé jí splihle viselo a pomalu ztrácelo cit. „Dostala jsem úkol, šla jsem ho splnit. Víc vám říct nemohu. Stejně si nemyslím, že by vás moje malá mise vůbec zajímala. Jestli ale chcete, můžu vám přenechat všechny poklady, co tu najdu.“

Argoniánčin pohled sklouznul k elfovým botám. Byly z jemné dobře vydělané kůže, avšak zašlé stářím a rozedrané prachem cest.

„A v tom se právě mýlíš,“ pravil Dunmer medovým hlasem. „Tvoje dobrodružství mě velice zajímá. Zajímá mě, jak se pouhá otrokyně a dcera známé vražedkyně dostala z Vvardenfellu přes jih Cyrodiilu až do Skyrimu. A zajímá mě, co ji drží při životě.“

Raethai zalapala po dechu a její vyčerpanost byla tatam. Šokovaně vzhlédla a než se stihla nadát, v levé ruce jí praskalo kouzlo. Pravou nemohla přimět k pohybu, a tak se jen natočila tak, aby na ni její nový společník a protivník v jednom nemohl útočit.

„No no, jen se neunáhlujme…“

„Ty!“ zasyčela Argoniánka nenávistně. „Patříš k nim. Ty…“ Raethai jen zavrtěla hlavou a z rukou jí vylétl ledový oštěp. Muž se hbitě vyhnul, obtočil se kolem ní a popadl ji přímo za zplihlou paži. Raethai zakřičela bolestí.

„Můj společník měl pravdu. Škoda, že na svá slova sám doplatil, ale já už tak neopatrný nebudu.“

Raethai se pokusila vyškubnout, ale každý pohyb jí jen působil větší bolest. Elf se zlomyslně ušklíbl.

„Je tak dojemné sledovat, jak někdo dokáže uvěřit, že je v bezpečí, jen protože přejde pár zasněžených hor. Jenže takhle to nefunguje, drahá Raethai. Nikdy a rozhodně ne pro nás.“

„Co po mně sakra chcete? Zabít jste mě přece mohli už dávno.“

„Jenže zabít tě by nebyla žádná zábava. Není přece kam spěchat.“

Raethai by byla přísahala, že její modro-zelenkavá ještěří kůže zbledla na barvu venkovního sněhu. V ruce se jí objevilo další kouzlo, ale byla příliš pomalá, než aby jej stihla vystřelit předtím, než jí muž podkopl nohy. Se zvuky trhání pavučin se sesula k zemi a její ledový oštěp neškodně narazil do stropu, až se na podlahu sneslo několik cár sněhobílých sítí.

„Co chcete?“ zeptala se znovu slabě. Proklínala sama sebe, když si uvědomila, že se jí třese hlas.

Muž se sklonil a s andělským úsměvem ve tváři napřáhl ruku až k jejímu obličeji.

„Tvoje dědictví, Raethai,“ zašeptal. „Spi.“ S tím z jeho ruky vyšlehl mrazivý proud. Příliš pozdě se Raethai pokusila odvrátit. Její mysl pomalu zaplavila temnota.

9 komentářů u „Raethai – kapitola sedmá: Past“

  1. Děkuji za další kapitolu.Tak rychle jsem ji ani nečekal.Jen mě „štve“, že když se namlsám a rád bych četl dál, tak v nejlepším a nejnapínavějším skončí. :)

    OdpovědětOdpovědět
  2. Děkuji. :) To je holt věčný úděl lidí, co aktivně sledují své oblíbené autory. Znám to taky, pak mám chuť toho člověka popadnout a třást s ním tak dlouho, než z něj vypadne nová kapitola. :D

    Mimochodem, ty jsi (snad nevadí tykání) z naší facebookové skupiny, nebo náhodný kolemjdoucí? :D

    OdpovědětOdpovědět
  3. @chill:
    Doufám, že to nevyznělo nevděčně.Samozřejmě jsem moc rád za další kapitolu a budu se těšit na pokračování.
    Tykání mi nevadí a jsem z Akihabara. :)

    OdpovědětOdpovědět
  4. @Buceknew: Vůbec ne, jsem ráda, že mi sem někdo píše. I že můj blog pořád dosáhne dál než na odkazy, které sama někam narvu. :)
    A budu se snažit napsat další kapitolu co nejdřív. Mě to baví, ale práce je mrcha… :D

    OdpovědětOdpovědět
  5. @chill:
    Já tedy nevím, kdo „rve“ odkazy na Aki, ale sem chodím pravda díky Aki už pár let (jen nepravidelně).Hltal jsem třeba článek o studijním pobytu v Japonsku (já tam byl bohužel zatím jen jednou), o těžké práci na Konech, ale i další „výžblebty“ :D (teď jsem použil výraz Zízy z jejího blogu A Japonsko!) Chodím sem rád, protože je to tu uklidňující.

    Tu další kapitolu nepiš rychle jen proto, že je někdo hladový po pokračování, aby to nebylo na úkor kvality.Nemyslím pravopisné chyby, atd.Myslím to, aby to neztratilo duši (ten správný náboj a šťávu).Nevím jak ostatní, ale já si rád počkám.

    OdpovědětOdpovědět
  6. Ba ne, kecám. :( Nemohu se dočkat pokračování.Mám pocit, jako bych se začetl do povídek Andrzeje Sapkowského vycházejících v nějakém měsíčníku, vše přečetl a musel čekat na další vydání.Hlavou se mi honí příběhy ze série The Elder Scrolls (Arena, Daggerrfall, Morrowind a Oblivion), které jsem doslova prožil a trpím. :)

    OdpovědětOdpovědět
  7. Tyjo, Elder Scrolls fanoušek od prvopočátků, wow. Těch se moc nevidí. :) Přiznám se, že já sama jsem Arenu a Daggerfall nehrála a s mým nedostatkem času + nechutí hrát něco, kde musím postavy hledat mezi pixely, se k tomu asi nedostanu. Kdyby ty příběhy někdo sepsal jako knížku, to bych po tom šla hned, protože ten svět miluju. :)
    Jinak moc děkuju, i když se Sapkowskim se radši srovnávat nebudu. To je úplně jiný level, ten člověk píše fakt geniálně. Je vidět, že má hodně načteno, je strašně chytrý, má vytříbený smysl pro humor a ještě k tomu notnou dávku kreativity. Ani jedno z toho nemám v až takové míře. :D Mám vlastně jen to, že mě psaní hrozně baví a ráda jím trávím volný čas. :)

    OdpovědětOdpovědět
  8. Nejsem jen fanoušek The Elder Scrolls, nebo Wizardry, ale hlavně Might and Magic. :-D (Veliká škoda těch zaniklých sérií).Také na to nemám čas a poslední roky nehraji vůbec nic.To ale neznamená, že to pro mne nezůstane srdeční záležitostí a neutlumí to mou vášeň pro skvělé příběhy z fantasy světů.
    Také bych byl štětím bez sebe, kdyby to vyšlo jako série knih.Třeba jako Dragonlance, nebo Forgoten Realms, atd.

    Já vím, že Sapkowski je jiný level, ale častokrát mi ho něco v tvých povídkách připomnělo a o to víc jsou mi ty tvé bližší.
    Jen tak dál a hlavně nezůstaň na místě a „nezacykli se“. :) Budu tvým věrným fanouškem.

    OdpovědětOdpovědět
  9. @Buceknew:

    P.S.: Daggerfall je z celé té série můj nejoblíbenější, i když je to údajně nejhůř naprogramovaná hra v historii.Je pravda, že jsem se s ním natrápil tolik, že by to každý jiný už dávno vzdal.I přesto jsem mu věnoval moře hodin a i dnes bych ho s velikou chutí spustil, kdybych měl na ten nejrozsáhlejší svět pod sluncem trochu času. ♥ ♥ ♥

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *