raethai_cover_v02

Raethai – kapitola pátá: Třeskuté setkání

Netrvalo dlouho a Raethai si připadala, jako by se v Jorrvaskru narodila. Družiníci na ní nešetřili drsným humorem a často si ji dobírali, ať už kvůli její přímé povaze, jejímu původu nebo beznadějné slabosti vůči medovině, avšak nikdy ne ve zlém. Jediní dva, se kterými měla Argoniánka problémy, byli odtažitý Vilkas a přísná Njada, která odmítala respektovat kohokoliv, kdo se k Družiníkům připojil až po ní. Raethai se několikrát pokusila s Nordkou navázat přátelský rozhovor. Vždy neúspěšně.

Zato Kodlaka, zvěstovatele Družiníků, a Eorlunda, místního kováře, který dodával celému Jorrvaskru zbraně, Raethai z hloubi duše respektovala. Byli pro ni nedosažitelnými cíli, lidmi, které obdivovala. Eorlund, oddaný mistr svého řemesla, jenž někdy působil, jako by jeho pravá manželka byla Nebeská kovárna a ne Fralia, která na tržišti prodávala šperky jeho vlastní výroby, a Kodlak, letitý vůdce Družiníků, jenž působil, jako by na jeho ramenou spočívalo víc než jen tíha zodpovědnosti za Jorrvaskr a jeho osazenstvo. Oni byli všechno, co ona ne. Čestní a oddaní, moudří a zkušení. Raethai stačila jediná myšlenka na svou vlastní minulost a věděla, že nikdy nebude jako oni.

I přesto ale plnila úkoly, které jí uložili, jak nejlépe uměla. Často byla nucena opustit pohodlí Bílého průsmyku a vypravit se do nějaké bohy zapomenuté vísky, aby ji uchránila před obry či bandity, což rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Byla vděčná za možnost poctivého života a výdělku, aniž by se musela skrývat či lhát, ale utkat se v přímém boji se skupinou vyvrhelů, obrem či nějakou divokou šelmou, kterých byla plná tundra, ji nejednou téměř stálo život.

Zjišťovala, že její magické schopnosti zdaleka nejsou na takové úrovni, aby si vystačila jen s nimi. Začala se učit s mečem i s lukem a nejednou prosila Družiníky o pomoc. Naneštěstí pro ni taková prosba mnohdy vyústila v bolestivou lekci s Vilkasem, který nešetřil posměšky a úšklebky na její adresu. Raethai skřípěla zuby pokaždé, když ji chladný Nord zpražil jedním z těch svých povýšených pohledů.

„Takhle,“ sykl při jednom z takových tréninků, když se rozmáchl, až kolem něj zasvištěl vzduch, „se meč nedrží.“ Jeho obrovský meč vystřelil vpřed rychleji, než stihla Raethai zamrkat, a vyrazil jí její podstatně drobnější čepel z rukou. Argoniánka uskočila a levou rukou si sevřela pravou paži, která ji brněla od silného nárazu.

„Nemůžeš být trochu jemnější?“ obořila se na něj. Vilkas se zašklebil.

„Jsem jemnější, než k tobě kdy bude kterýkoliv bandita tam venku za branami města. Být tohle skutečné střetnutí, už jsi dávno na kousky.“

Nejsem, nohy mám rychlé dost, pomyslela si Raethai. Nahlas neřekla nic. Nerudný Nord ji svým přístupem rozčiloval, ale ještě víc ji rozčilovalo, že měl pravdu. Ona a meč, to nešlo dohromady. Od Eorlunda dostala pěknou, nablýskanou čepel z Nebeské oceli, ale nedokázala s ní svést ani tolik, co Vilkas s obyčejným špatně vyváženým železem.

Raethai si povzdechla. Lekce pokračovala dál, a když konečně skončila, bolelo Argoniánku celé tělo. Masírujíc si rameno, rozhodla se navštívit tržiště a sehnat něco dobrého k snědku. V Jorrvaskru bylo jídla vždycky dost, ale čas od času Raethai preferovala jen tak se projít po tržišti a podpořit místní obchodníky.

Na plácku před Kobylou a praporcem bylo jako obvykle živo. Ysolda zapáleně hovořila s Carlottou o svých plánech s khajiitskými karavanami, Anoriath se chlubil Amrenovi svým nejnovějším úlovkem a kolem studny uprostřed náměstíčka se proháněly děti v čele s hubatou Braith. Nejvíc však Raethai zaujala Fralia Šedovlasá, která něco v tichosti šeptala Lilith opírající se o její pultík se šperky. Eorlundova choť vypadala nezvykle ustaraně, skoro jako by jí z očí měly už už vyhrknout slzy. Argoniánka se zastavila u stánku s ovocem a začala se prohrabovat chutně vypadajícími jablky, ale pohled jí neustále sklouzával ke staré ženě, až se nakonec jejich oči setkaly. Fralia se na ni posmutněle usmála a pokynula jí. Raethai rychle položila na pult zlatku, popadla do ruda zbarvené jablko a pospíšila si k ní. Jakmile se objevila u stánku posetého prsteny a náhrdelníky, Lilith se s prostou úklonou vytratila.

„Vítej, Raethai,“ pozdravila ji Fralia. „Ještě pořád nemáš zájem o náhrdelník? Tenhle by ti slušel. Dostala jsem ho od Eorlunda zrovinka dnes ráno.“

Argoniánka se usmála a zavrtěla hlavou. „Něco vás trápí?“

„Jsem stará žena, a staré ženy vždycky něco trápí. Dnes ráno bolavá kolena,“ zasmála se Fralia nevesele. „Ale máš pravdu, něco mě trápí.“ Žena se ztěžka předklonila a zašeptala: „Přišla jsem o syna.“

Raethai přivřela oči. V době války nebyla podobná zpráva překvapující. Těžko si dokázala představit, jaké je přijít o vlastní dítě, ale měla tušení, že podobná bolest se nedá s ničím srovnávat.

„To mě moc mrzí,“ řekla tiše. „Kdybych mohla nějak pomoci…“

„Můžeš.“

Raethai ztuhla překvapením. Pak zdvihla obočí v nevyslovené otázce.

„Můžeš mi ho přivést zpátky.“

„Ale… takovou magii já–“

„Není mrtvý. Unesli ho. A ti Bojemilové v tom mají prsty, tím jsem si jistá.“

Raethai hodila pohledem směrem k Jonu Bojemilovi opírajícímu se o sloup hned u Belethorova krámku. „Ale to přece nemůžete vědět,“ pravila rádoby neutrálním tónem.

„Ten ne,“ zavrtěla stařešina hlavou. „Ale Olfrid a ta jeho… smečka. Paktují se s Císařstvím stejným dílem jako s Aldmerským spolkem. A kdyby to aspoň přiznali… ale oni pořád jen zapírají.“

Raethai se pomalu zamračila, když si uvědomila, kam Fralia směřuje. „A co mám udělat já? Vtrhnout do vězení plného elfů a seslat na ně boží hněv? Stejně dobře byste mohla poslat malou Braith.“

„Ne. Vlastně… možná. Nevíme ani, kde náš Thorald je.“

„A jak ho mám tedy najít?“

„Bojemilové to určitě vědí.“

Argoniánčino trnité obočí se stáhlo do jedné dlouhé linky. „Tohle po mně nemůžete chtít. Sotva jsem přišla a…“

„Proč? Patříš přece mezi Družiníky.“

„A ti jsou nestranní.“

„Vždyť unesené lidi zachraňujete dnes a denně!“

Raethai vzdychla a promnula si spánky. „Uvidím, co se dá dělat. Ale nic nesli–“

„Děkuju! Budu čekat na zprávy!“ Výraz ve Fraliině obličeji se změnil z čirého zoufalství na pohled plný naděje. Raethai o krok ustoupila a zavrtěla hlavou. Jak by vůbec mohla odmítnout?

Ještě chvíli brouzdala po tržišti a vybírala, co by pojedla, a pak s náručí plnou čerstvého pečiva vyrazila rovnou směrem k Jonu Bojemilovi.

„Ahoj,“ pozdravila a zastavila se pár kroků před ním.

„Jestlipak to není naše ještěří hrdinka!“ zvolal Jon vesele. „Copak tě za mnou přivádí?“

„Máš chviličku? Nejlépe někde v soukromí.“

Jon zvědavě naklonil hlavu a chvilku si Raethai měřil pohledem. „Pro tebe vždycky,“ prohlásil nakonec a šibalsky na ni mrknul. Raethai se pousmála.

Prošli společně skrz několik uliček, až se dostali na prosvětlené prostranství s vyhlídkou na obrovskou zasněženou horu. Raethai věděla, že její vrcholek se nazývá Jícen světa a je z něj výhled na celý Skyrim. Jon se opřel o kamennou zeď, která dělila Bílý průsmyk od rozlehlých plání kolem, a zasněně se zahleděl do sněhem pokrytých výšin.

„Jednou bych chtěl těch sedm tisíc schodů vyšlapat a podívat se na Vyšný Hrothgar. Už jen o tom by se dalo zpívat.“

„Vy Nordové a vaše písně o hrdinství,“ zasmála se Raethai.

„Jen nemluv, za chvíli budou zpívat i o tobě,“ opáčil Jon. „Ale dost žertů. Něco jsi mi chtěla?“

„Jo. Jak začít…“

„Nejlépe od začátku.“

Argoniánka se ušklíbla. „No… mluvila jsem dneska s Fralií.“

„Nech mě hádat,“ přerušil ji Jon a jeho úsměv se změnil v podmračný výraz. „Chce, abys jí našla syna. A my za to můžeme.“

Raethai se omluvně pousmála a podrbala za uchem.

„Tak hele. Táta má svoje mouchy, ale je to poctivý člověk. Ať Fralii řekl kdokoliv cokoliv, není to pravda.“

„Říkala jen, že byste o tom mohli něco vědět.“

„Jistě. Mohli. Ale nevíme. Raet, vím, že to myslíš dobře, ale tudy cesta nevede. Nech to plavat. Vždyť patříš mezi Družiníky. Ti přeci nestojí na ničí straně.“

„Únos je únos, Jone. Vaše půtky mě nezajímají. Bez urážky,“ dodala rychle a její pohled se změnil z omluvného na provinilý.

„To je dobře,“ pravil Nord a poplácal ji po rameni. „Mě taky ne. Ale dej si pozor, abys do toho nespadla.“

Argoniánka odpověděla prostým kývnutím hlavy a zahleděla se do tundry. Zpoza skupinky stromů se vynořila drožka tažená jedním tmavým koníkem a drkotavě si to šinula po cestě dolů. Na kozlíku seděl pohublý muž. Raethai si nebyla jistá, jestli ji nešálí zrak, ale takhle zdálky to vypadalo, jako by na sobě měl kostým šaška. Chvilku se nad tím podivovala, ale pak se otočila zpět k Jonovi.

„Asi bych měla jít,“ řekla. „V Jorrvaskru se už určitě rozdávají úkoly.“

Jon přikývl. „Jak se ti tam daří?“

„Dobře. V rámci možností.“

Nord se zasmál v odpověď. „Vilkas je občas na ránu, ale v nouzi dokáže podpořit. Drž se.“ Následovalo poslední šibalské mrknutí, než se Jon odebral zpět směrem k tržišti.

Raethai se s povzdechnutím vydala k medovinové síni Družiníků. Cestou pozorovala, jak místní rychle sklízejí stánky, pracovní náčiní a rozvěšené prádlo. Obloha se pomalu zatahovala. Temné, těžké mraky, které se loudavě sunuly nad krajinou, dávaly na vědomí, že se chystá chumelenice. Argoniánka semkla rty a zamračila se. Dnešní mise rozhodně nebude patřit k těm nejpříjemnějším.

V Jorrvaskru bylo jako vždy veselo. Jakmile Raethai otevřela dveře, přivítala ji vůně pečeného selete a medoviny. Njadu s Dunmerem Athisem opět zaměstnával divoký pěstní souboj, který doprovázely výkřiky Družiníků povzbuzujících tu jednoho, tu zase druhého. Farkas seděl u stolu s Aelou Lovkyní a popíjel z hlubokého džbánu v doprovodu rozvášněné diskuse. Skjor, místní veterán, seděl v rohu a vyprávěl mladším členům příběhy ze svého mládí. Jako obvykle chyběli jen Vilkas a Kodlak. Raethai pokrčila rameny a připojila se k Farkasovi s Aelou.

„Zdravím,“ řekla a posadila se na jednu ze starých, rozvrzaných židlí.

„Ahoj, ještěrko,“ mrkla na ni Aela. „Připravená na dnešní boj?“

Raethai vrhla pohled k oknu. „Spíš smířená.“

„Dnešek bude dobrý,“ opáčila Aela. „Banditi nečekají útok v tomhle počasí. Ale Družiníci nikdy nespí.“

„To by ovšem Raet musela jít lovit bandity,“ odfrknul si Farkas.

Raethai zvedla obočí.

„Vilkas ti zas naložil nějakou donašečku. Prý máš pomoct strážit zásobovací vůz, co jede do Vorařova. V tomhle počasí bych ale spíš čekal, že je zasype lavina nebo se zřítí do Bílé řeky, než aby je někdo přepadl.“

„I s lavinou se dá pomoct,“ pokrčila Raethai rameny. „Ve Vorařově už jsem dlouho nebyla, ráda se tam podívám.“

„Když myslíš,“ odtušila Aela. Z jejího tónu byla cítit špetka pohrdání. Raethai potlačila povzdech.

Následovala chvilka ticha, a když Argoniánka usoudila, že z diskuse už nic nebude, položila si svoje pečivo a jablko na stůl, vybrala si jednu obzvláště vypečenou bulku a pustila se do jídla.

„Co to je?“ otázal se Farkas a ukázal na obsah její ruky.

„Houska,“ odpověděla Raethai věcně.

„Tomu říkáš jídlo?“

„A ty ne?“

Tomuhle říkám jídlo,“ ušklíbl se Farkas a přitáhl si kousek selete se zlatavou kůrkou vonící po bylinkách. Raethai musela uznat, že vypadalo lákavě, ale neodvážila se to vyslovit nahlas. Místo toho vzala další bulku a podala ji urostlému Nordovi.

„Chceš ochutnat?“ navrhla nevinně.

„Ale vem tě Sheogorath!“ zahřímal Farkas a zakousl se do selete. Všichni tři se hlasitě rozesmáli.

Přesně jak Farkas s Aelou předeslali, Raethaiiným úkolem bylo pomoci strážit zásobovací vůz, který měl toho večera dorazit do Vorařova. Argoniánka se na to opatřila lehkou koženou zbrojí a mečem z Nebeské oceli, který se jí ladně pohupoval u pasu. Ve váčku připevněnému k opasku měla dost peněz na to, aby v případě nouze vyšla několik dní, ale málo na to, aby někomu stálo za to se ji pokusit okrást.

Kromě ní doprovázeli vůz ještě dva strážní mířící do služby. Raethai mírně znervózňovalo, že jim přes helmy nevidí do obličeje, a většinu času se kontaktu s nimi vyhýbala.

Vyrazili nedlouho po poledni. Slunce nebylo pro hustou vrstvu mraků vidět a v pláních Bílého průsmyku se zvedl vítr, který sílil s každým krokem. Raethai se otřásla zimou. Vítr ve Skyrimu měl ošklivou vlastnost zařezávat se hluboko pod kůži a mrazit do morku kostí. Záhy začalo sněžit a postup se zpomalil. Vozka, mlčenlivý Breton ve vyšívaném mnohavrstvém kabátku, musel mnohdy zastavit a počkat, než stráže najdou pod chladnou bílou pokrývkou schůdnou cestu, a i pak se celé procesí jen ztěžka pohybovalo krajinou. Když se konečně z úmorných plání dostali na úpatí hřebenu, který dělil pánev Bílého průsmyku od údolí, v němž se nacházel Vorařov, musela se skupina zastavit na odpočinek.

„Bohové se hněvají,“ prohlásil jeden ze strážných, oprašuje si pařez, na který se chystal usednout.

„Ale houbelec hněvají,“ opáčil druhý. „Prostě je špatný počasí. I to se stává.“

Raethai se jen mlčky opřela o kmen vysoké borovice a pozorovala krajinu. Kdyby bylo jasno, slyšela by zdáli hučení řeky. Sníh však všechen zvuk tlumil, a tak jen sledovala poletující vločky, jak se snášejí na stromy a kameny a vytváří bílé krajky. Nebýt taková zima, dovedla by je obdivovat hodiny.

Pak její pozornost upoutal pohyb v dálce mezi stromy a zorničky se jí zúžily soustředěním. Byly to čtyři postavy. Tři z nich byly ozbrojené. Ten čtvrtý, zdálo se, byl oblečený jen velmi spoře, a jak se skupina přibližovala, Raethai si všimla, že má svázané ruce. Uprostřed bílé krajiny zářily zbroje dvou jeho věznitelů jako slunce za jasného dne. Byly zlaté a Raethai v nich poznala jemnou elfskou práci. Třetí z nich, elfská žena vysokého vzrůstu, byla oblečená v tmavých róbách se zlatým lemem a v obličeji měla výraz úředníka, jehož právě povýšili na jarla. Argoniánka pevně semkla rty a zatřepotala prsty, jak se bránila vyvolání kouzla.

Skupinka se přiblížila na doslech a všichni přítomní zvedli hlavy.

„Z cesty,“ pravila žena v róbách samolibě. „Tohle je velice důležitá thalmorská mise a nepřejeme si žádné… obstrukce.“ Poslední slovo bylo vysloveno se zvláštním důrazem.

Raethai se ani nepohnula. Ne že by komukoliv stála v cestě. Jeden ze strážných poněkud roztřeseně, ale zdvořile pokynul elfům, aby pokračovali v cestě. Vězeň, otrhaný Nord s vlasy pískové barvy a jizvou táhnoucí se podél krku, na něj vrhnul úpěnlivý pohled. Raethai zaťala ruku v pěst.

Skupinka zamířila směrem k pláním, ale žena v čele se najednou zastavila a obrátila se ke strážnému, který jí prve kynul.

„Mohu vidět, co je na tom řetízku, který máte okolo krku?“ zeptala se chladně.

Muž na okamžik ztuhnul. Pak jen neochotně vytáhl zpoza svého lehkého brnění přívěsek připomínající dvoubřitou sekeru s hrotem vyčnívajícím z jejího středu. Raethai se zastavil dech.

„Uctívání Talose je v Císařství zakázáno,“ pronesla elfka tiše. „Jaký trest si myslíte, že by vám příslušel?“

„A-ale…“ zakoktal se muž. „Jsou to jen naše tradice. Přece nám je nemůžete vzít!“

„Vězte, že můžeme víc než jen to,“ zasyčela elfka a s tím napřáhla ruce. Konečky prstů jí zajiskřily kouzlem. Její dva souputníci v mžiku tasili zbraně. Raethai i oba strážní je následovali. Argoniánka přivřela oči a postoupila vpřed.

„Nechceme žádné potíže,“ řekla na pohled klidně. Útroby se jí obracely vzhůru nohama. „Nic vám neudělal. Nemůžete to prostě nechat být?“

„Podporovat kacířství je taky zločin,“ ucedila elfka. „Ty půjdeš první, ještěrko.“

S tím vypálila blesk, jemuž se Raethai tak tak vyhnula. Elfové po jejím boku vyrazili vpřed a jejich čepele zařinčeli o ocel strážných. Vozka na kozlíku hlasitě vyjekl, škubnul otěžemi a koníci táhnoucí jeho povoz se vyděšeně vzepjali. Raethai si zkousla rty a pak udělala tu nejnebezpečnější věc, jakou mohla.

Z ruky jí vyletěl ledový šíp a namířil si to přímo na vězně. Muž vyjekl hrůzou. Naštěstí šíp trefil svůj cíl a Nordova pouta se rozpadla na několik roztřepených provázků. Raethai mu rychle hodila svůj meč vykryla druhý blesk magickým štítem.

Přesila bohužel netrvala dlouho. Bublavý výkřik upozornil Argoniánku na to, že stráž s amuletem Talose padla rukou jednoho z elfů. Ten se hbitě obrátil k vězni a se zlomyslným úšklebkem nechal svou čepel vystřelit vpřed. Vězeň se zdál být dobrým bojovníkem a ráně se vyhnul ladnou otočkou, ale víc Raethai sledovat nemohla. Její vlastní protivnice nešetřila kouzly a Raethai byla nucena doslova tančit, aby se všemu vyhnula. Sama vypálila kouzel jen pár. Věděla, že její zásoba magické síly je jen omezená a raději si chtěla vsadit na jednu dobře mířenou ránu. Její kouzla byla spíše odstrašující. Elfka to poznala a na tváři se jí objevil zvrácený úsměv.

„Copak, kouzla ti nestačí, Argoniánko?“ vysmívala se. „Váš druh byl vždycky dobrý tak akorát na úklady a vraždy ze zálohy. Vraťte se, kam patříte!“ S tím vypálila obrovskou ohnivou kouli. Raethai se přikrčila a vyvolala štít, i přesto se ale nevyhnula bolestivému popálení na pravé ruce, která byla nekrytá. Tiše zasyčela bolestí a opětovala ránu dvěma dobře mířenými ledovými oštěpy.

Elfka tak náhlý útok nečekala. Vzduch proříznul její výkřik, když ji jeden z nich zasáhnul do boku. Raethai toho využila a hbitě vyslala ještě menší ohnivou kouli. Elfka zbledla, ale v poslední chvíli uchránila svůj obličej vlastním štítem. Obličej měla zkroucený zlostí a odněkud ze záhybů své róby vylovila pozlacenou dýku. Raethai se zasmála.

„Copak, kouzla ti nestačí, elfko?“ utrousila. Další ledový oštěp minul elfku o pouhých několik palců. Thalmorská čarodějka přesto ucukla. Raethai s tím počítala. Poslední střela z ledu našla cestu přímo do srdce její protivnice, která se beze slova zhroutila na zem. Opodál vyjekl vozka.

Raethai už už chtěla vítězoslavně vykřiknout. Její triumf jí ale překazil nenadálý výpad, který přišel z boku. Argoniánka se zaskočeně odkulila stranou a popadla dýku ležící vedle bezvládné elfky. Oba strážní padli a Raethai nyní stála proti jednomu z elfů. Rychle se vyhnula druhé ráně a třetí musela vleže vykrýt dýkou. Vilkas měl pravdu. Ruka s dýkou se po nárazu bezvládně sesunula k zemi a Raethai byla odkázaná jen na svou magii, které příliš nezbývalo.

Její protivník se zpod pozlacené helmy ušklíbl a surově kopl Raethai do boku. Argoniánka zaúpěla. Jeho krví potřísněná čepel zamířila přímo na její hrdlo. Elf v poslední chvíli ucukl a teatrálně si přehodil meč do druhé ruky, která se svižně napřáhla ke smrtícímu úderu.

Argoniánčino hrdlo nikdy nezasáhla.

Raethai zalapala po dechu, když se z elfova břicha vynořila špička meče. Vězeň jej rychle znovu vytrhnul a prudkým úderem do spánku ukončil elfův život. Argoniánka na něj chvíli beze slova hleděla a pak se hlasitě, třaslavě rozesmála.

„U všech bohů,“ vydechla.

„Mohu tímto považovat svůj dluh za splacený?“ zeptal se s úsměvem Nord a podal jí ruku. Raethai ji vděčně přijala.

„Na třikrát,“ řekla. „Mohu si vzít zpátky svůj meč?“ Natáhla roztřesenou ruku, která se pomalu vzpamatovávala z předchozí rány.

Nord tázavě naklonil hlavu na stranu. „Je tvůj? Nevypadáš jako někdo, kdo by měl pro podobnou zbraň valného využití.“

„Nemám,“ řekla Raethai rozmrzele. „Ale nějaká obrana navíc se vždycky hodí.“

Muž si ji přeměřil pohledem. „A proč nepoužiješ nějakou z jejich zbraní? Zahnutá čepel by ti seděla líp.“

Tentokrát se tázavě podívala Raethai. „Jak?“

„Jsi lehká, nevypadáš, že bys měla moc síly. Dvoubřité meče vyžadují spoustu síly. Ty zahnuté jednobřité zase zručnost a hbitost.“

Raethaiin pohled zabloudil k pozlacenému meči, který stále ještě spočíval v ruce padlého elfa. Zvědavě ho zdvihla a potěžkala. Pak zkusmo udělala výpad. Čepel byla nezvykle lehká a úplně jinak vyvážená než meč, který dostala od Eorlunda.

„Takhle ne,“ opravil ji muž. „Takový výpad můžeš udělat jen s dvoubřitým. Jednobřitý držíš tak, aby tupá strana byla vždy směrem k tobě. Mnohem snáze tak odrazíš útok a proti zbraním nablízko si vystačíš bez štítu. Zasahuješ čepelí, ne špičkou. Při blokování si můžeš pomoct druhou rukou nebo meč jednoduše otočit a odklonit protivníkovu ránu na stranu. Buď neustále v pohybu a zasahuj jeho končetiny. S takovou zbraní je tvým cílem nepřítele nejprve ochromit, až pak jej zabít. A buď trpělivá. Čekej, až tvůj protivník udělá chybu. Vždycky ji nakonec udělá.“

Raethai se nadechla, aby vstřebala nečekaný nápor informací. Ruka jí sjela blíže k předělu mezi rukojetí a čepelí. Meč neměl žádnou záštitu, která by ruku chránila. Raethai se zamračila a naklonila jej blíže ke svému tělu. Kolena se jí téměř samovolně pokrčila.

„Lepší,“ přikývl Nord. „A teď zaútoč.“

Raethai se vrhla vpřed. Čepel jako by ji sama vedla ke spodní části jeho těla. Nord uskočil a usmál se.

„Vidíš? Sedne ti líp.“

Argoniánka se nesměle pousmála. „I tak si budu muset ten meč vzít zpátky. Je to dárek.“

„Máš ho mít,“ řekl muž a podal jí její zbraň. „Mimochodem, jsem Adgar. Bývalý císařský voják. Než mě prodali Spolku. Teď to vypadá, že se tak akorát vydám do Větrného žlebu navštívit Ulfrika. Tak snad se zase setkáme!“

Muž se uklonil, popadl meč druhého elfa a namířil si to směrem dolů ze svahu. Raethai se otočila k vozkovi, který už netrpělivě podupával, ale pak její oči upoutalo bezvládné elfčino tělo. Argoniánka se sklonila a ze záhybů její róby vytáhla úhledným rukopisem popsaný lísteček.

Podle našich posledních zpráv se ve Vorařově nachází i Delfína. Jakmile oblast pročistíte, prověřte to. Neútočit, neupoutávat pozornost. Je nebezpečná.

 

Elenwen, velvyslankyně Aldmerského spolku ve Skyrimu

Raethai s obočím zdviženým v tiché otázce složila lísteček a vložila si jej do váčku s mincemi. Pak se přesunula k vozu.

„Zdá se, že jsme zůstali jen my,“ pravila odevzdaně vozkovi. „Měli bychom se dát na cestu, ať dorazíme před setměním. Snad je stihneme nechat pohřbít, než je roznesou vrány.“

Muž přikývl. Raethai si sedla na vůz, který se pomalu, drkotavě rozjel k Vorařovu.

20161109194314_1 20161111122659_1 20161111122957_1 20161111125006_1 20161121221136_1 20161121221407_1 20161122001938_1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *