raethai_cover_v02

Raethai – kapitola osmá: Drakorozená

„Musí existovat způsob…“

„Jsme v hrobce, kde živí nemají co dělat. Nemusí.“

„Kdyby tu neměli co dělat, tak by byla zazděná, a ne protkaná pastmi a hádankami. Někdo se sem měl dostat.“

„Možná…“

„U všech daeder, je to jen hloupá truhla. Přece nemůže být tak těžké ji otevřít.“

Hlasy k Raethai pronikaly vzdáleně, jako kdyby mezi ní a jimi stála tlustá zeď. Ležela se zavřenýma očima a pomalu si uvědomovala, že je jí zima a bolí ji celé tělo. V pravém boku ji bodalo z nedávného zranění a v ruce na téže straně téměř postrádala cit. Celé její tělo prostupoval chlad, který mrazil uvnitř a pálil na kůži. Hlava jí třeštila z neznámého důvodu. A co hůř – byla svázaná.

Zavrtěla se, až se provazy obepínající její tělo napjaly, ale nezmohla nic. Byla svázaná tak pevně, že ani kdyby měla sílu obra, nedokázala by je byť jen natrhnout. Otevřela oči na škvírku a prozkoumala, co je před ní.

V duchu zaklela. Byla položená na chladné kamenné zemi čelem ke zdi. Místo, kde se nacházela, byla pravděpodobně jeskyně. Bylo tu vlhko a odněkud svrchu sem proudilo bledé světlo zvenčí. Stěna byla pokrytá tenkou vrstvičkou lišejníku. Zdálky sem slabě zaváněl povědomý zápach zetlelých těl. Někde za ní zurčela voda. Raethai se zamračila a přinutila se zamyslet. Mohyla temných vod, blesklo jí hlavou. Určitě byla stále v Mohyle temných vod.

„Myslíš, že ta ještěrka to bude vědět?“ ozval se za ní hlas. Byl jemný a uhlazený, s vytříbeným altmerským přízvukem, a patřil ženě. Raethai si v duchu odfrkla.

„A měla by?“ Raethai poznala Dunmera, který ji omráčil. „Přišla sem dost naslepo. A ta Nordka z ní taky nebyla zrovna odvařená. Podle toho, co říkal…“

„Pst! O tomhle ani slovo, jestli je ti tvůj život drahý,“ zavrčela domnělá Altmerka. Místností se rozlehly kroky, které se čím dál víc blížily. Zanedlouho se zastavily těsně u její hlavy a Argoniánka pevně semkla oči.

Ostrá bolest v boku ji přiměla je opět otevřít. Raethai vykřikla a tělo se jí bezděčně otřáslo v marné snaze se schoulit.

„Vida, že je vzhůru,“ zapěla elfka a surově ji popadla za provazy, které ji znehybňovaly. Na svou útlou postavu měla nenadálou sílu a bez pomoci svého společníka ji zdvihla a začala vléct přes celou jeskyni, zatímco dunmerský muž je beze slova následoval. Argoniánka zatínala zuby a bránila se výkřiku. Její nohy vymetaly zem a odíraly se o každý kamínek. Nemohla ani zvednout hlavu, aby se na svou věznitelku podívala, a tak jen pozorovala ubíhající zem.

Brzy se pustili po schodišti a Raethai bezděčně zasténala, když její nohy narazily na první stupínek. S každým dalším přišla nová vlna bolesti. Ruce přivázané těsně k tělu se jí svíraly v pěsti, jak se snažila potlačit výkřik, který se jí pokaždé dral z hrdla.

Konečně se elfka zastavila. Stáli na vyvýšené kamenné plošině, která se tyčila nad zbytkem jeskyně. Spodem kolem ní protékala stružka ověnčená kapradinami, zatímco z druhé strany byla ohraničená vyhlazenou zdí posetou runovými nápisy. Raethai na chvilku zapomněla na bolest. Zdálo se jí, jako by na ni ty runy mluvily. Jako by jí šeptem lákaly, aby přistoupila blíž. Pocítila náhlé nutkání se zdi dotknout. Zamrazilo ji v zátylku, ale to už ji elfka táhla na druhou stranu, na kraj plošiny, kde vedle starého sarkofágu z uhlově černého kamene stála masivní truhla zalitá světlem proudícím z průduchu na vrchní straně jeskyně. Tam ji donutila pokleknout a přitlačila nebohou Argoniánku k zemi. Raethai se z hrdla vydral výkřik. Do potlučených a rozedřených nohou se jí zarylo množství malých ostrých kamínků a provazy, které ji poutaly, se napjaly a zařízly do její zelenkavé kůže.

Její čelo se téměř dotýkalo vršku truhly. Raethai si nemohla nevšimnout, že víko drží zvláštní zámek bez klíčové dírky s motivem draka ze zašlého stříbřitého kovu. Dračí tělo obepínalo masivní petlici, jako by truhla ani nebyla určená k tomu, aby ji někdo otevřel.

Pak zalapala po dechu, když jí elfka zvrátila hlavu dozadu, přesně tak, aby stále zůstala skrytá, zatímco Argoniánka jen bezmocně sípala.

„Pro něco tě sem poslali,“ řekla elfka stroze. „Takže jistě znáš způsob, jak se k tomu dostat.“

Raethai sebou cukla, ale elfčino sevření bylo pevné. Připojil se k němu kopanec ze strany, přesně do jejího pohmožděného boku. Tentokrát Argoniánka výkřik potlačit nedokázala.

S hlavou zvrácenou tak, že sotva mohla dýchat, a tělem ztuhlým a rozbolavělým se jí špatně přemýšlelo. Věděla, že mlčet by dlouho nedokázala. Bolet a únava jí šeptaly, ať prostě vykřikne, že neví. Raethai zkřivila tvář a odfrkla si.

„Kdo ví,“ procedila skrze zaťaté zuby.

„Tak slečna si hraje na hrdinku,“ ušklíbl se temný elf po jejím boku. Odněkud ze svých kožených bot vytáhl dýku a hrotem se dotkl Raethaiiny pravé paže, popálené z boje s elfy a ochromené pavoučím jedem. „Tahle ruka ti už asi dlouho sloužit nebude, co?“

Raethai zamrazilo. Zaškubala sebou, ale pouta nepovolila ani o píď. Chtělo se jí křičet. S vypětím všech sil se přinutila zhluboka nadechnout.

„Poslužte si,“ utrousila naoko lhostejně. „Mám ještě jednu.“

Kovová bota jí zezadu přimáčkla špičku jedné nohy k zemi. Raethai sebou zacukala.

„Jdeš na to špatně,“ odfrkla si Altmerka. „Tahle je očividně z jiné sorty lidí. Možná si myslí, že ji za to čeká vykoupení.“

„Nechápu…“

„Nechápeš, protože jsi omezenec. Kdybys nebyl, nejsme teď na tomhle plesnivém místě, ale hezky vítězně na cestě zpátky do Samoty. Podívej se na ni. Ta jen tak neucouvne.“

„A co chceš…“

Elfka se chladně zasmála a zatahala Raethai za pírka na její hlavě. Sklonila se k ní tak blízko, až Argoniánka ucítila její dech. Byl čistý a provoněný. Raethai věděla, že jestli se odtud někdy dostane, bude tuhle vůni navždy nenávidět.

„Ty si myslíš, že jsi o všechno přišla,“ zašeptala elfka sladce. „Že když jsi opustila Morrowind a za sebou nechala jen mrtvoly, že už nemáš co ztratit. Anebo máš možná za to, že si to myslíme my. Jenže to nás podceňuješ. My máme lidi všude. Dokonce i mezi Družiníky.“

„Nevě-“

„Ty mlč.“ Podle tichého zašustění Raethai odhadla, že Dunmer jen beze slova přikývl. Argoniánka mlčela. Mohli blafovat. A taky nemuseli. Byl obsah té truhly opravdu natolik důležitý, aby Aldmerský spolek riskoval otevřenou válku? Nebo znali způsob, jak její přátele jednoho po druhém odpravit tak, aby to nikdo nepoznal? Když se nad tím ale zamyslela, možná by vražda vyústila ve vnitřní nepokoje, a z těch čerpal Spolek sílu. Při tom pomyšlení se otřásla.

„Čili,“ pravila pomalu, „vám na tom záleží tak moc, že jste ochotní riskovat. Což taky znamená, že pokud vám něco řeknu, nedopadne to o moc líp, než kdybyste splnili své výhrůžky.“

Argoniánka zavřela oči, připravená na ránu. Cítila hluboké uspokojení, které se ale brzy změnilo v obavy. Rána nepřišla. Místo toho se elfka hlasitě rozesmála.

„Jak rozkošné. Ty si asi vážně neuvědomuješ, že nejsi v pozici, kdy by ses s námi mohla dohadovat. Tak to zkusíme jinak.“

Elfka luskla prsty. Dunmer vedle ní sebou při tom zvuku trhnul. Zpovzdálí se ozvaly kroky, jejichž ozvěna se nesla chodbou a přes celou jeskyni. Podle jejich zvuku a tempa odhadovala Raethai dalšího elfa, což se záhy potvrdilo, když zpoza rohu vykouknul štíhlý Dunmer s temně zrzavou kšticí staženou do pevného ohonu. Raethai vyvalila oči, když si uvědomila, že temného elfa zná. Před trojicí stanul Athis, jeden z prvních Družiníků, které kdy poznala, a na rtech mu hrál samolibý úsměv.

„Ahoj Raet,“ pozdravil ležérně.

Raethai zkřivila tvář znechucením. „Ty zmetku…“

Athis pokrčil rameny. „Tak to někdy chodí. Život není med, ještěrko.“

„To teda není,“ ozvalo se za ním. Oba Dunmeři se v mžiku otočili. Elfka, stále stojící za Raethai, si odfrkla a prudkým gestem poslala Argoniánku k zemi. Raethai vykřikla, když narazila hlavou do truhly, na okamžik se jí zatmělo před očima a v uších jí začalo bzučet. Zhluboka se nadechla.

Jakmile se jí smysly vrátily, uvědomila si, že elfka už za ní nestojí. Jeskyní se ozývalo řinčení zbraní a křik. Pak Argoniánku ovinul pár paží. Někdo s rukama silnýma jako medvěd ji zdvihl do náruče a nesl směrem ke zdi. Raethai chtěla promluvit, ale náhle zjistila, že její hlas přehlušuje dunivý řev, který sílil s každým dalším krokem.

Ty runy na zdi, uvědomila si. Promlouvaly na ni. Upřela na ně pohled. Kolem ní se rozprostřela tma přerušovaná jen třemi jasně zářícími znaky na zdi. Hlasy, které z ní vycházely, byly ohlušující. Kovové nárazy čepele o čepel i občasné výkřiky zanikly někde na pozadí. Raethai vykřikla, když ucítila prudký nával energie, který proudil přímo ze zdi do jejího těla. Hlasy šeptaly o síle a moci, o svobodě a nebeských výšinách, o armádách, které s jediným výkřikem padnou k zemi. Síla proudila skrz ni, jako by byla její součástí.

„Fus…“ zašeptala Raethai neslyšně a někde v hloubi mysli odtušila, že pouhým vyřknutím toho slova mohla srazit k zemi armádu obrů.

A pak najednou hlasy utichly a kolem ní se rozjasnilo. Vzhlédla, aby se její oči setkaly s Farkasovými. V Nordově tváři byl ustaraný výraz. Rychlými pohyby přeřezával provazy a uvolňoval ji z jejich sevření. Raethaiiným tělem se rozlil ochromující pocit, jako kdyby její tělo zmrzlo a pak ho někdo položil do vroucí vody. Zasténala a údy jí klesly k zemi. Farkas se rychle ohlédl za sebe.

„Raet, musím ještě…“

Argoniánka slabě přikývla. Farkas ji opatrně opřel o kamennou zeď a pustil se s křikem do boje.

Ze svého místa měla Raethai nyní výhled na celou jeskyni. Kousek od truhly stáli elfka se svým Dunmerským protivníkem a střídavě odráželi výpady Vilkase, který se bil jako vlk. V rukou třímal obrovský obouruční meč a k Argoniánčině údivu s ním zacházel, jako by držel pouhé pírko. Přesto na něm brzy začala být znát únava a jeho pohyby se postupně zpomalovaly.

Dunmer mu ze strany zastoupil cestu tak, aby bylo téměř nemožné se s velkou zbraní rozmáchnout a udeřit, čímž Vilkase donutil ke kroku vzad. Elfka zvedla svůj naleštěný zlatavý meč, aby zasadila ránu. Raethai přivřela v hrůze oči, ale to už se k bratrovi připojil Farkas a zuřivě se rozmáchl vlastní čepelí.

Několik stop od něj proletěl šíp a Raethai zjistila, že pod schody se Athis potýká s Aelou Lovkyní, která stála na druhé straně potoka a zuřivě pálila jeden šíp po druhém. Dunmer byl donucený použít tu trochu magie, kterou dokázal ovládat, a podle uštvaného výrazu v jeho obličeji, který stačila Raethai zaregistrovat během těch několika okamžiků, kdy se otočil, nebyl ze své situace právě nadšený. Skákal po kamenech jako kamzík a pomalu ale jistě mířil k prostoru, který se otevíral za zdí, o niž byla Raethai opřená. Aela nasadila zuřivý výraz. Tamtudy nejspíše vedla cesta k východu.

Argoniánčinu pozornost však brzy upoutalo něco jiného. Nikdo z bojujících si nevšiml, že z těžkého kamenného víka sarkofágu se uvolnila vrstva prachu. Nikdo si nevšiml ani toho, že se víko pomalu nadzvedlo. Upozornilo je až zadunění, které se rozlehlo jeskyní, když spadlo na podlahu a uvnitř se pomalu zvedl na nohy největší a nejděsivější strážce hrobky. Boj se zastavil. Aela s Athisem zmizeli někde za zdí. Farkas, Vilkas a jejich dva protivníci zkoprněle zírali na nového nepřítele. Pak se ozval řev.

Raethai vykřikla, když jí tlaková vlna mrštila do vzduchu a následně na zeď. Tvrdě dopadla zpět na podlahu a v ruce, kterou před sebe v návalu paniky natáhla, ucítila bolestivé křupnutí. Donutila se nevěnovat tomu pozornost a obrátila zrak zpět k bojišti. Dva Nordové teď stáli po boku dvou elfů, všichni proti mrtvému strážci. Jako by někdo mávnul kouzelným proutkem, všichni čtyři najednou se pohnuli a zaútočili.

Farkas a Vilkas se naráz rozmáchli svými obrovskými čepelemi. Elfka vypálila z jedné ruky malou ohnivou kouli, zatímco druhá, třímající zlatavý meč, vystřelila vpřed. Dunmer rozvířil v rukou dvě dýky. Několik ran se strážci podařilo vykrýt štítem, ale síle čtyř nepřátel nedokázal vzdorovat dlouho. První, kdo jej zasáhl, byl Farkas. Zasadil mu drtivou ránu do ruky svírající sekeru se starodávnými rytinami, která jako by ve světle zvenčí matně světélkovala. Ruka mu bezvládně klesla k pasu. O zbytek už se postarali ostatní. Nakonec strážce padl k zemi a tělo mu sžíraly plameny.

Chvíli bylo ticho. Nordská dvojčata stála bok po boku s tasenými zbraněmi a hleděla na své elfské protějšky. Dunmer a Altmerka jejich pohledy v tichosti opětovali. Raethai sledovala celou situaci a ani nedutala. A pak se pohnuli všichni naráz a vzduchem se rozlehlo řinčení oceli o adulár. Farkas se potýkal s elfkou, odrážel její výpady a vyhýbal se kouzlům, zatímco Vilkas bojoval s vířícími dýkami Dunmera. Raethai se zamračila, když si uvědomila, že temný elf má se svými drobnými, rychlými zbraněmi navrch. Stál Vilkasovi příliš blízko na to, aby ho Nord dokázal účinně zasáhnout, a jeho útoky byly tak rychlé, že jim masivní zbraň nestačila.

Raethai zalapala po dechu, když ostří jedné z dýk sjelo podél Vilkasova prsního plátu. Nord uskočil, aby se tak tak vyhnul bodnutí do boku, kde byla mezi pláty mezera. Elf ladně skákal kolem něj a nepřestával se svými útoky. Zdál se takřka neúnavný, až Raethai přišlo, že boj trvá celou věčnost.

Pak narazil Vilkas na schody a zapotácel se. Raethai vytřeštila oči. Čas jako by se rázem zpomalil. Pozorovala, jak se dýka přibližuje k Vilkasově obličeji. Jak se elf přikrčil, aby se mohl pořádně odrazit. Jak Vilkas bojoval, aby nespadl po zádech ze schodů, a zároveň se marně snažil získat prostor, aby se smrtící čepeli vyhnul.

„To ne!“ vykřikla Argoniánka. Odkudsi z hloubi posbírala zbytky svých sil a vypálila jediný tenký ledový šíp. Střela proletěla nad plošinou jako blesk, probodla Dunmerovi záda a vynořila se na druhé straně. Elf se zapotácel a padl na všechny čtyři. Elfka vrhla zlostný pohled na Raethai a zdvihla ruku. To už jí ale v cestě stál Farkas. Z jejích úst se ozvalo nenávistné syknutí.

„Elian…“ zachroptěl Dunmer.

„Promiň, Arveli,“ pravila, pokrčila rameny a uskočila před Farkasovou čepelí. „Lepší, když jeden z nás přežije, než aby nás dostali oba.“

S tím přeskočila zeď a rozběhla se směrem, kterým zmizeli Aela s Athisem.

„Elian!“ zařval Dunmer. „Zrádkyně!“

Farkas se vrhnul za elfkou, ale Vilkas ho zastavil. „Nech ji jít,“ zavrtěl hlavou. „Stejně ji nechytíš.“

Farkas se s přikývnutím zastavil a zhluboka vydechl. Vilkas se sklonil k elfovi ztěžka oddechujícímu na zemi a popadl ho za límec jeho zbroje.

„Ty…“

Elf mu plivl do obličeje. „Myslíte si, že jste vyhráli. A že vám něco řeknu…“ Chraplavě se zasmál. „Jste vedle.“ Pak se zacukal ve snaze obrátit svůj pohled k Raethai. „Sbohem, Argoniánko. Kéž skončíš stejně bídně jako tví mizerní rodiče.“

Pak popadl dýku ležící vedle něj a probodl si vlastní srdce.

Vilkas sebou trhnul a povolil své sevření. Elfovo tělo se bezvládně sesulo na zem.

„U všech bohů,“ vydechl Farkas.

Vilkas svraštil obočí a přešel plošinu. Zastavil se dvě stopy od Raethai a sklonil se.

„Něco, co bys nám k tomu chtěla říct, ještěrko?“

„Vilkasi, teď není vhodná chvíle…“ namítl Farkas.

„Chvíle jako každá jiná. Takže?“

„Vždyť je sotva při vědomí!“

Vilkas vzdychnul. „Dobře. Ale jen protentokrát. Očekávám vysvětlení.“

„Žádné nemám,“ vydechla Raethai vyčerpaně.

„Prosím?“

„Nevím, proč po mně jdou. Nevím, co mají proti mé rodině, co je moje dědictví ani co dělali tady. Nevím ani, proč jsem z téhle zdi slyšela hlasy, i když nikomu jinému tu očividně nepřišlo nic divné.“

Vilkas ztuhnul a věnoval jí lehce zamračený, zádumčivý pohled. „Hlasy?“ zeptal se pomalu.

„Jo, tady…“ Argoniánka se neobratně pokusila otočit a zasténala, když její váha dolehla na její zlomenou ruku. Farkas k ní hbitě přiskočil a opatrně ji zdvihl do sedu. Sám se přitom pasoval do role jejího opěradla.

„…z toho místa uprostřed,“ pokračovala bez dechu. „Farkas tu byl, když… když jsem je slyšela. Zatmělo se mi před očima.“

Vilkas se zlehka dotkl hladkého kamene a prstem obtáhl několik run.

„Ty runy byly jediné, co jsem viděla. Tedy, tři z nich.“

„To je divné,“ pravil Farkas a podrbal se zamyšleně na bradě. „Já jsem nic neviděl… ani neslyšel.“

„Mohla bys být… ale ne, to není možné…“ zavrtěl Vilkas hlavou.

„Co?“

„Jenže… to do sebe všechno zapadá,“ pokračoval Vilkas v samomluvě. Farkas zdvihl obočí. Raethai se zamračila.

„Co?“ zopakovala.

„Všechno. Dědictví… tvoje tělesná teplota. Dokonce i to, že se vrátili draci.“

„Co se mnou mají společného draci?“

„Všechno. Ty jsi jedním z nich. Aspoň částečně.“

„Prosím?“

„Počkej,“ vstoupil do diskuse Farkas, „chceš říct, že je drakorozená?“

„Ale…“ zakoktala se Raethai, „to není možné! Vždyť jsem nikdy…“

„Překročila jsi hranice Skyrimu a Skyrim je starým domovem draků. A světe div se, těsně potom se sem draci vrátili. Ty začneš slyšet hlasy u dračích zdí a vidět svítící runy…“

„Dračích zdí?“

„Je vidět, že ve Skyrimu nejsi dlouho,“ řekl Farkas s úsměvem. „Tohle,“ mávl rukou směrem ke zdi poseté runami, „je dračí zeď. Staří Nordové je stavěli u hrobek a památníků, aby dodali sílu sobě i těm, kteří odešli do Sovngardu. Jsou na nich v dračí řeči psaná památeční slova. Dnes už je ale skoro nikdo nedokáže přečíst.“

Raethai upřela pohled na zeď. Teď, když bylo po všem, vypadala jako obyčejný zešedlý kus kamene s vyrytým nápisem.

„Zde leží ochránce a strážce dračího kamene vládnoucí silou nehynoucího hněvu a temnoty,“ přečetla pomalu. Pak zalapala po dechu a zdravou rukou si přikryla ústa.

„Tady máš odpověď,“ pokýval Vilkas hlavou.

„A-ale… vždyť jsem se to nikdy neučila…“

„Nemusíš. Je to v tobě.“

Raethai zavrtěla nevěřícně hlavou. „A… co se ode mě čeká?“

Oba Nordové naráz pokrčili rameny.

„To je na tobě,“ řekl Vilkas. „Ale jestli nějaké to poslání máš, určitě se ho brzy dozvíš. Prozatím bych radil trochu se na to vyspat. A možná nějaký ten lektvar nebo kněze. Spíš obojí, když se dívám na tu ruku.“ Trpce se zasmál a sklonil se k ní. „Farkasi, posbírej, co můžeš. Já vezmu ještěrku.“

„Ale… nebudeme se vracet stejnou cestou, že ne?“ Ve Farkasově hlase byla slyšet špatně skrývaná obava. Raethai zvedla obočí.

„My to vezmeme tamhletudy,“ ukázal Vilkas na prostor za zdí, „ale že jsi to ty, dám ti možnost ujistit se, že ta cesta, kterou jsme přišli, je čistá.“

„Ať tě vezmou ohně Zapomnění,“ ulevil si Farkas.

„Na blbou otázku…“

„No jo, pojďme radši,“ vybízel Farkas a pohledem neustále bloudil k cestě za potokem.

„Co se děje?“ zeptala se Raethai se zdviženým obočím, když ji Vilkas opatrně zvedal. Nordovi zacukaly koutky.

„To se neříká,“ prohlásil tajuplně a vykročil vpřed. Raethai ho zastavila, když míjeli truhlu. S údivem sledovala, jak ji Farkas jedním pohybem ruky otevřel.

„Jak…“ zeptala se překvapeně.

„Jak co?“

„No… vlastně nic. Co je uvnitř?“

Farkas vytáhl několik drahokamů a obyčejnou železnou dýku. „Jinak nic.“ Pokrčil rameny. Raethai zdvihla obočí. To bylo všechno? Kvůli tomuhle jí elfové vyhrožovali? Kvůli tomuhle zradil Athis Družiníky?

Jako by jí četla myšlenky, zpoza zdi se přiřítila udýchaná Aela. Na čele se jí leskly krůpěje potu a od levého ramene až po loket měla ruku posetou krvavými šrámy.

„Ten prašivej kolčavák zdrhnul,“ pravila poraženecky.

„Lov ještě neskončil,“ utěšoval ji Vilkas. „Pojďme se na něj připravit.“

Aela přikývla a společně se vydali ven. Farkas ještě rychle obral mrtvého strážce a Dunmera a vyrazil za nimi. Raethai ve Vilkasově náruči přivřela oči. Závan mrazivého vzduchu, který ji přivítal venku, ji donutil je na chvilku otevřít. Byla však tak unavená, že jí víčka brzy znovu klesla. O chvíli později už pochrupovala a její mysl obestřela temnota.


Probudila se do jasného slunečného dne. Zvenčí se ozývalo veselé trylkování ptáků a zpod závěsu proudilo do pokoje úzkou štěrbinou světlo. Raethai se zachumlala do příjemně vyhřáté přikrývky a líně se převalila, rozhlížejíc se kolem sebe. Byla v tomtéž pokoji, ve kterém spala tu noc předtím, než se pustila do svého neslavného dobrodružství. Na chvilku ji napadlo, že se jí to všechno jen zdálo. Pak si uvědomila, že má ovázanou ruku a půlku těla a na sobě má čistou dlouhou košili z jemného plátna, kterou nikdy předtím neviděla. Chvilku přemýšlela, kdo ji asi převlékl. Pak zrudla a rychle tu myšlenku zapudila.

Z opačného rohu místnosti se ozvalo jemné zašustění. Raethai se podívala tím směrem a trhla sebou, když si všimla, že v opačném rohu místnosti sedí v pohodlné lenošce Delfína a v ruce drží onu knihu s černými deskami. Nordka se pobaveně ušklíbla, když si všimla její reakce.

„Dobré…“ její oči zabloudily k závěsu, „odpoledne,“ dokončila a koutek jí zacukal.

„Dobré…“ zamumlala Raethai. „Jak dlouho jsem tady?“

„Necelé dva dny. Mezitím se u tebe vystřídali dva kněží, bylinkářka a kat.“ Delfína promlouvala naoko netečným tónem, ale z její tváře vyzařovalo pobavení. Raethai protočila panenky.

„A kde jsou Farkas, Vilkas a Aela?“

„Odjeli zpět do Průsmyku. Prý nějaké naléhavé záležitosti. Nechali ti tu pytel plný harampádí.“ Nordka ledabyle mávla rukou směrem k protější stěně, kde byl opřený plátěný pytel napěchovaný věcmi.

Raethai se zamračila. Dovedla si představit, co za naléhavé záležitosti mohlo asi probíhat v Jorrvaskru, aby to přimělo všechny tři Družiníky k okamžitému návratu. Zatoužila se okamžitě sbalit a odjet za nimi. V náhlém návalu znepokojení a nedočkavosti se rychle zvedla do sedu. Jakmile to však udělala, před očima se jí roztancovala myriáda světélek a ona zalapala po dechu.

„To bych nedělala,“ pravila Delfína. Odložila knížku na židli a přešla místnost, aby se dotkla Argoniánčina čela.

„Vypadá to, že máš pořád trochu horečku,“ konstatovala zamračeně. „Tvoje tělo se hojí takřka zázračně, ale ta horečka…“

Myslíš, že je drakorozená?

Raethai otevřela ústa k odpovědi, ale hned je zase zavřela. Jak by to teď asi znělo, kdyby začala prohlašovat, že je drakorozená? A ze všech lidí na světě by to řekla zrovna Delfíně. Bezděčně se té myšlence zasmála a vysloužila si tak od Nordky zdvižené obočí.

„Nemám horečku,“ zavrtěla hlavou. „To je moje normální teplota. Jsem prostě divná.“ Doplnila svůj výrok ne zrovna přesvědčivým pokrčením rameny.

„Skutečně?“ podivila se Delfína.

Raethai nechala otázku bez odpovědi. Chvilku panovalo ticho, než ho Nordka opět prolomila.

„Musíš mít hlad. Připravím ti něco k snědku. Zatím si sbal věci. Poslední dobou je tu dost banditů, není bezpečné nechávat je ladem.“

Argoniánka kývla v odpověď a sledovala, jak Delfína zmizela za dveřmi. Vyskočila na nohy, ale hned se ztěžka opřela o zeď. Hlava se jí zatočila a před očima jí tančily hvězdičky všech barev. Pomalu se nadechla a čekala.

Její brnění leželo naleštěné v rohu místnosti za lenoškou a hned vedle něj byl její ranec. Raethai je přeletěla pohledem. Pak se obrátila k vaku, který jí ukázala Delfína, zabořila do něj ruku a překvapeně vytáhla zlatý předmět připomínající dračí spár s rytinami zvířat a kamennou desku s mapou. Potěžkala masivní kus kamene v ruce a pak její pozornost upoutal nápis vytesaný na druhé straně, který jako by se jí vrýval do duše. Nervózně se zavrtěla a chvíli nápis jen tak pozorovala.

Zde spočívají naši padlí pánové, než Alduin znovu povstane k moci.

„Alduin,“ vyslovila Raehtai a otřásla se. Al-du-in, Požírač světů. Nejistě se ohlédla za sebe. Zdálo se jí, jako by ji někdo pozoroval, ale v místnosti nebylo kde se schovat. Odmítavě zavrtěla hlavou a v rychlosti se nasoukala zpět do svého brnění, což, vzhledem k obvazům kolem jejího těla, nebyla vůbec snadná práce. Desku i spár položila zpět do vaku, popadla svůj ranec a vykročila z místnosti. Delfína stála u baru a tiše se bavila s Orgnarem. Oba dva měli ustarané výrazy. Jakmile se Raethai objevila ve dveřích, Nordka na ni zamávala a pokynula jí, aby ji následovala. Raethai zvědavě zvedla obočí a beze slova vykročila za ní.

Ocitly se v téže místnosti, kam ji Delfína zavlekla toho večera, kdy se poznaly. Delfína prozkoumala každičký kout a pak zamkla dveře na tři západy.

Přišla sem dost naslepo. A ta Nordka z ní taky nebyla zrovna odvařená. Podle toho, co říkal…

Raethai zavrtěla hlavou. „Tohle nemá smysl,“ řekla.

„Cože?“

„Poslouchají vás. I minule vás poslouchali. Ti elfové, co mě zajali, věděli o našem rozhovoru.“

Nordka vzdychla. Pak jen rychle přešla místnost a otevřela šatník, který se ukázal být ve skutečnosti tajným vstupem do potemnělé chodby. Raethai si ho zvědavě prohlédla.

„Pojď za mnou,“ vyzvala ji Delfína. Argoniánka vstoupila a počkala, až za nimi její společnice zamkne. Pak se vydaly krátkou chodbou do místnosti, která vypadala docela obyčejně až na pár zvláštních kusů brnění a zahnutých mečů, které ji zdobily. Uprostřed místnosti byl stůl a na něm několik knih.

„Jste si jistá, že teď už vás nikdo neuslyší?“

„Docela jistá. Farengar mi zařídil, aby se v téhle místnosti rušila magie. Neviditelní být nemůžou a magický odposlech nepřipadá v úvahu.“

Raethai hvízdla. „Možná jsem jarlova mága podcenila.“

„Jako mnozí,“ ušklíbla se Delfína. „Ale když už jsme u toho, co ta dračí deska? Máš ji?“

Raethai přikývla a vyložila kamennou desku na stůl.

„Neskutečné,“ řekla Nordka a zahleděla se na vyrytou mapu. „Ta věc je přesně tím, v co jsme doufali.“

„A to?“

„Mapou. Mapou, která nám řekne, kde se budou objevovat draci.“

Raethai zaostřila na změť tenkých protínajících se linek. Mapa byla posetá drobnými křížky. Argoniánka svraštila obočí.

„Tady všude se objeví draci?“

„Budou se objevovat postupně. Teď jen odhalit správné pořadí. Půjč mi to, obkreslím si ji. Pak ji dones Farengarovi. Nezmiňuj před ním moje jméno. Balgruuf má na dvoře špehy.“

„Což znamená, že já bych se odtamtud měla držet co nejdál,“ podotkla Raethai kysele.

„Vědí dlouho, že v Průsmyku bydlíš. Takové věci se rozkřiknou. Neboj, uvnitř města si na tebe netroufnou.“

„Doufám, že máte pravdu.“

Delfína tajemně pokrčila rameny.

„Asi bych se měla rychle vydat na cestu.“

„V tomhle stavu nepřežiješ ve skyrimské divočině ani půl dne,“ namítla Nordka. „Počkej tu, než se ti zranění zhojí. Mezitím můžeš navštívit Alvora. Nabrousí ti zbraně a vyspraví brnění.“

Raethai přikývla. „Dobře.“ Pak si všimla oné knihy s černými deskami. Byla zdobená stříbrným symbolem císařského draka a na deskách měla vyrytý nápis „Kniha o drakorozených“. Raethai na okamžik zaváhala. Pak se obrátila k Delfíně.

„Mohla bych si to půjčit?“

Nordka jí věnovala tázavý pohled. Chvíli na sebe beze slova hleděly.

„Proč ne,“ řekla Delfína nakonec. „Ale nevyneseš ji ven z tohohle hostince.“

Raethai přikývla.

„Jo a Raethai?“

Argoniánka zdvihla obočí. To bylo poprvé, co ji Delfína oslovila jménem.

„Opovaž se mě zradit. Zrádce nešetřím.“

Raethai se hořce zasmála. „Jako bych měla na výběr,“ zavrtěla hlavou. Pak vzala knihu, sedla si do rohu místnosti a ponořila se do světa mezi řádky.


Jen malá autorská poznámka na konec: Omlouvám se za prodlevu a za případné zhoršení kvality. Měla jsem teď (a stále mám) opravdu dost těžké období, které mi bere sílu i inspiraci. Mám hroznou chuť psát, ale občas to prostě nejde. Tak snad to na tom textu není příliš znát.

3 komentáře u „Raethai – kapitola osmá: Drakorozená“

  1. Děkuji za pokračování příběhu.Už jsem ani nedoufal, přestal to sledovat a když to konečně přišlo, tak jsem to o pár dní prošvihl.Také nemám nemám nejlepší období, ale tohle mi vlilo krev do mých studených argoniánských žil.Přeci jen jsem na tom lépe než hrdinka těchto příběhů. ;)
    Ještě jednou díky za pokračování a jen tak dál!!!

    OdpovědětOdpovědět
  2. Lépe než mí hrdinové je na tom leckdo. Já je ráda týrám. :D
    Každopádně děkuji moc za další pozitivní komentář. Tohle mě motivuje. :)
    Hmmm, asi se podívám, jestli nenajdu nějaký plugin, který by zasílal upozornění na nové kapitoly mailem. Myslím, že takové jsou. :)

    OdpovědětOdpovědět
  3. @chill:

    Toho týrání jsem si všiml hned, ale čte se to hezky (jen upozorňuji, že nejsem žádný sadista) :D
    Já na mail chodím jen sporadicky a spíš jen kvůli výplatnici, takže to asi moc nevyužiji.Pro mne je lepší si to v rámci časových možností hlídat a bohatě stačí dávat odkaz na Aki, kterou mám jako domovskou stránku. ;)
    Přeji ti, aby to těžké období brzy pominulo a mohla ses soustředit na další psaní super příběhů (samozřejmě nejen kvůli tomu, ale hlavně ať se máš celkově dobře).

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *