raethai_cover_v02

Raethai – kapitola devátá: Hra na lásku

Jedna oddechovka. Vždycky jsem si přála, aby ten quest dopadl takhle. Takže tak trošku splněný sen. :D


Od Raethaiina probuzení ve Vorařově uplynul pouhý den, ale Argoniánka se z nějakého důvodu už cítila svěží a připravená na další cestování. Delfína nad jejím zázračným zotavením vrtěla hlavou, ale nakonec ho komentovala jen slovy „No co, o to míň práce pro mě.“ Raethai se tomu zasmála.

Většinu předchozího dne strávila zabraná do knihy, kterou si půjčila od Delfíny. Kniha byla stručným shrnutím historie a nebyla ničím zvlášť zajímavá. Přesto ji Raethai hltala, jen aby se dozvěděla víc o tom, kým by vlastně mohla být. Drakorozená… podle knihy byli drakorození všichni císaři Tamrielu a pak ještě několik dalších. Všichni do posledního byli lidé, Nordové nebo Císařští. Drakorození měli za úkol chránit Tamriel před zlovolnými daedrami a udržovat Dračí ohně v Chrámu Vyvoleného, které sloužily jako pečeť bran Zapomnění. Nikde však nebyla zmínka o tom, co se stane, až drakorození vymřou, ani o Alduinovi. Argoniánka prohledala ještě několik knih, které našla na Delfínině stole, ale nesetkala se s o moc větším úspěchem.

Druhý den ji hledání omrzelo, a tak raději vyšla ven a plnými doušky vdechovala čerstvý vzduch. Bylo svěží ráno, mezi domy se převalovaly chomáče bílé mlhy tu a tam prosvětlené ranním sluncem. Od řeky se ozývalo zurčení vody, v korunách vysokých borovic zlehka šuměl vánek, opodál se zpod nízkých křovisek ozývalo šveholení křepelek a po kamenné cestě vedoucí středem vesnice se proháněly dvě děti. Za nimi vesele poskakoval chundelatý pes, něžně chňapal dětem po rukou a nohou a pohazoval přitom povislýma ušima. Raethai se bezděčně usmála a vykročila na cestu.

Několik lidí věnovalo Argoniánce zvědavé pohledy. Přemýšlela, jestli je zaujalo její brnění, nebo zkrátka nejsou zvyklí na její rasu. Kráčela mezi malými dřevěnými domky a očima se vyhýbala kolemjdoucím. Brzy objevila kovárnu, o které jí říkala Delfína. Bylo to jen malé obydlí se zastřešeným dvorkem, na kterém pracoval jediný muž. Plně se soustředil na rozpálený zahnutý kus kovu, který mu spočíval na kovadlině, a tak ani nepostřehl, když se Argoniánka objevila vedle něj.

„Co to bude, až to bude?“ zeptala se. Kovář sebou poplašeně trhnul a tak tak se vyhnul tomu, aby mu horoucí kov spadl na nohu.

„U všech bohů, holka, tys mě ale vyděsila!“ zaburácel a zhluboka se nadechl. „Dělám obutí pro podkoního z Bílého průsmyku. Ty jeho kobyly už mají kopyta celá ochozená. Ale ty máš určitě důvod tu být. Co tě sem přivádí?“

„Potřebuji nabrousit meče a vyspravit brnění.“

„Hm.“ Kovář se postavil a změřil si Raethai od hlavy až k patě. Pak se podrbal na bradě. „Ti dnešní dobrodruhové. Samá přezka a kůže, hlavně aby byli jak v peřince, ale aby se pořádně chránili, to ne. Pořiď si něco lepšího. Do Skyrimu se vrátili draci. Myslíš, že tě tohle ochrání před jejich spáry?“

„A co byste mi tak poradil?“

„Hmmm… vypadáš na někoho, kdo se potřebuje rychle pohybovat. Nerad to přiznávám, ale ty elfské věci z aduláru nejsou vůbec špatné. Pak tu mám tohle. Poslal mi to po částech Eorlund, já to jen dal dohromady.“

Kovář se sklonil k truhle u zdi a chvilku v ní šátral. Pak vytáhl brnění poskládané z menších plátů odlehčené oceli vyztužené kůží a pevnou tkaninou modré barvy. Raethai mu věnovala obdivný pohled.

Zdálo se, že každá rýha i záhyb mají své opodstatnění. Brnění bylo lehké, na pohled pohodlné, skýtalo ochranu před šípy i čepelí a navíc vypadalo k světu. Argoniánka přemýšlela, kolik asi takové brnění stojí.

„Za pět tisíc zlatek je tvoje,“ pravil kovář, jako by jí četl myšlenky. Raethai se bezděčně zalkla.

„Pět… tisíc?“ vydechla. „Za to si můžu koupit dům!“

Kovář se rozesmál. „Nečekal jsem, že mě vezmeš tak vážně. Tisíc septimů. A přihodím pár náhradních přezek.“

Argoniánka si odfrkla. „To jsou fóry. Přesto u sebe tisíc zlatek nemám.“

„Nu, kdybys změnila názor, myslím, že tu ještě chvilku bude.“

„Děkuji. Můžu vám tu zatím nechat svoje meče? Na nabroušení snad ještě mám.“

Kovář přikývl a vzal si od Raethai čepele. Přejel je pohledem a pousmál se, když mu zrak padl na meč z nebeské oceli. „Zítra si pro ně přijď.“

Raethai kývnutí opětovala a rozloučila se. Rozhodla se trochu prozkoumat Vorařov, a tak se loudavě vydala rovnou za nosem.

Vorařov byl maličká víska. Lidé se na ulicích zdravili a zastavovali na kus řeči, tu a tam někomu utekl pes či slepice a v ohradách za malými dřevěnými domky s doškovými střechami se pásly krávy. Kolem nebylo nic než hory a lesy, které vesničku chránily před mrazivým skyrimským větrem. Netrvalo dlouho a Raethai měla Vorařov křížem krážem prochozený. Pro nedostatek možností se zastavila u místní pily a začala zkoumat její mechanismus.

„Hlavně si nestoupejte na to dřevo,“ ozvalo se za ní. „Když to uděláte, skončíte na kousky.“

„Děkuju za varování,“ pousmála se Raethai a otočila se, aby pohlédla mluvčímu do tváře. Byl to štíhlý Bosmer s takřka bílými vlasy. Ve tváři měl útrpný výraz. „Ehm… udělala jsem něco?“

„Prosím?“

„Nevypadáte zrovna… nadšeně.“

Muž se její poznámce trpce zasmál. „Nejsem nadšený celkově. Kdo by taky byl, když se mu snaží vzít ženu jeho snů.“

Raethai zdvihla obočí. „Nejste vy náhodou Faendal?“

„Vy mě znáte? Mluvila jste se Svenem, že?“

„Ne. Jen… s lidmi okolo.“

„S Camillou? Určitě o mně mluvila, že?“ V elfově tváři bylo až dětské očekávání kontrastující s jeho vysokou postavou a bělostnými vlasy. Raethai sotva dokázala potlačit smích.

„Ne, nebyla to Camilla,“ odvětila a bezděčně nechala do svého hlasu proniknout špetku pobavení.

„Ah… škoda. Ale víte co? Mohla byste mi pomoct. Odměním se vám.“

„No nejsem zrovna dobrý dohazovač,“ pravila Raethai pochybovačně a ukázala na svůj obličej.

„Tak jsem to nemyslel. Myslíte, že byste odnesla Camille dopis?“

„Milostný?“

„Něco na ten způsob,“ odpověděl elf a uhnul očima směrem k řece. Pak vytáhl zpod své tuniky obálku ze zažloutlého papíru. Raethai se zamračila.

„Co je uvnitř?“ zeptala se.

„Slova lásky a pravdy.“

Argoniánka vzala dopis a teatrálně pokrčila rameny. „Dobrá, vezmu jí ho.“

S tím odešla směrem k domu Lucana a Camilly. V půlce cesty se však zastavila a rozhlédla. Pátrala mezi křovisky a malými dřevěnými stavbami, až našla, co potřebovala. Mezi dvěma domky vedla úzká stezka směrem k úpatí hor. Končila někde vzadu mezi borovicemi a byla zcela opuštěná. Raethai si sama pro sebe kývla, rychle změnila směr a vplížila se do hloučku statných jehličnanů. Za jedním si našla pěkné místečko ukryté před zraky vesničanů a tam dopis otevřela. Úhledným písmem plným kudrlinek tam bylo napsáno:

Moje nejdražší Camillo,

Toužím po tom, abys byla má.
Abys mi prala spodky
a myla moje jemné zlaté vlasy,
abys mi na mé plotně uvařila
a starala se o můj dům, až budu na cestách.

Tvůj
Sven

Raethai zacukal koutek. Musela Delfíně uznat, že minimálně elfa odhadla dobře. Složila dopis zpět do obálky a vydala se zpět. Když se dostala na hlavní cestu, zamířila přímo do hostince, kde brnkal na loutnu bard. Tóny, které se rozléhaly místností, byly jemné a nerušivé, skoro jako by muž nestál o žádnou pozornost. Raethai zamířila přímo k němu a čekala, až píseň dohraje.

„Přejete si, má paní?“ oslovil ji bard s úklonou, jakmile dozněl poslední tón.

„Vy toužíte po Lucanově sestře?“ zeptala se napřímo. Muž sebou cuknul, až mu loutna málem vyklouzla z ruky.

„To… ano. Proč se ptáte?“

„A je něco z tohohle pravda?“ Natáhla ruku, aby mu podala dopis. Bard jej vzal a otevřel. Raethai sledovala, jak se muž postupně začal třást vzteky.

„Ten barbar!“ zavrčel, až se několik hlav v hostinci otočilo jejich směrem. „Jak si dovoluje… to nenechám bez odezvy!“

„Prosím. Máte volnou…“

„Počkejte! Počkejte chvilku, hned sepíšu nový dopis.“

Raethai podrážděně svraštila obočí. To si opravdu všichni ve Skyrimu myslí, že cizinci se nejvíc hodí na poslíčky?

Sven se na chvíli usadil u prázdného stolu. Mezi mnoha papíry s načmáranými texty písní vylovil jeden prázdný, z boty si vytáhl brk a rychle papír popsal. Pak jej podal Raethai.

„Prosím, doneste Camille tohle. To jí otevře oči.“

„Fajn,“ řekla Raethai o něco nevlídněji, než měla v plánu. Pak odkráčela ven.

Už se ani nesnažila skrýt. Otevřela dopis přímo na cestě a očima přejela řádek po řádku. Tentokrát se vzteky roztřásla ona.

Drahá Camillo,

vím, že jsem na dveře Tvého domu zaklepal již mnohokrát a že jsme se za ta léta velice sblížili. Přesto prosím nevkládej do našeho vztahu přílišné naděje. Jsem pravým synem Valenwoodu a svou pokrevní linii bych nikdy nezradil, jen abych se mohl dvořit Císařské. Doufám, že nadále zůstaneme dobrými přáteli, pokud tedy uznáš právoplatnou nadvládu Aldmerského spolku nad vaší rasou a budeš mě náležitě respektovat.

S pozdravem

Faendal

Raethai zatnula pěsti, až se papír v její ruce protrhnul. Několik lidí na cestě jí věnovalo podezíravý pohled. Argoniánka se rozešla rychlým tempem náhodným směrem, ale záhy za sebou uslyšela svoje jméno. Otočila se a málem se zalkla. Za ní stála samotná Camilla a na rtech jí hrál lehký úsměv.

„Ráda vás zase vidím,“ pozdravila ji Císařská. „Jak to dopadlo s tím dračím spárem?“

Raethai si v rychlosti nasoukala papír do rukávu.

„No vidíte!“ zvolala. „Málem bych zapomněla. Mám ho v hostinci.“

„To je skvělá zpráva! Tak se zastavte a najdeme něco, co vám můžeme dát výměnou. Já teď musím k Alvorovi vyměnit pár věcí, ale k večeru mě tam zastihnete.“

„Ráda,“ usmála se Raethai. Camilla takřka odtančila ke kovárně. Argoniánka vydechla a znovu vytáhla dopis. Ještě několikrát si ho pročetla. Pak se zhluboka nadechla a donutila se uklidnit. Volným tempem vyrazila zpět k hostinci.

Když vstoupila, zamířila hned k bardovi obklopenému skupinou posluchačů. Sven zrovna zpíval Věk útoku a několik okolo stojících Císařských mu k tomu vesele notovalo. Raethai počkala, než píseň skončí, a pak k němu s co možná nejpřesvědčivějším úsměvem přistoupila. Pokynula mu a bard se k ní zvědavě naklonil.

„Camilla se s vámi chce sejít,“ špitla. „Prý jestli byste mohl být za hodinu za mostem. Pokud možno nepozorovaně.“

Svenovi se rozšířily oči nadšením. „Vskutku? Vyřiďte jí, že tam určitě budu!“

Raethai přikývla a úsměv se jí ještě rozšířil. Chvíli pozorovala barda, jak vesele brnká další písničku. Pak se vydala opět ven.

Najít Faendala jí netrvalo déle než čtvrthodinu. Bosmer byl tak zabraný do sekání dříví, že ji neslyšel přicházet. Když ho Raethai oslovila, trhnul sebou a tak tak udržel sekyru v ruce.

„Tohle mi nedělejte!“ vyjekl. Raethai nedokázala potlačit úsměv, když si vzpomněla na předchozí reakci kováře. „Tak jak jste dopadla?“

Raethai se pousmála. „Camilla vás chce vidět. Za necelou hodinu za mostem, a máte přijít nepozorovaně.“

Faendal se rozesmál. „Lepší zprávu už jste mi nemohla přinést! Děkuji! Mám nazbyt jen pár zlatek, ale…“

„Jen si je nechte,“ zavrtěla hlavou Raethai. „Budou se vám hodit.“

„Jste si jistá?“

„Naprosto.“

„Ale jak se vám odvděčím?“

„Nechte to být,“ mávla Raethai rukou. „No, když mě omluvíte…“

„Jistě. Ještě jednou děkuji!“

Raethai se zasmála. Pak rychle vyrazila přes vesnici, minula hostinec i hokynářství, proběhla kolem výskajících dětí a jejich psa a přitom se každou chvíli rozhlížela, aby se ujistila, že ani Sven ani Faendal nejsou nablízku. Za mostem vyhledala to nejhustší křoví a ukryla se za jeho větve. Pak čekala a tiše naslouchala zurčení vody, bzučení hmyzu a šumění větru ve větvích stromů. Někde v blízkosti byl slyšet zvonivý zvuk nirnského kořene. Raethai si vzpomněla, jak jí matka jako dítěti vyprávěla příběhy o lidech, které nirnský kořen zachránil. Bloudili v lesích celé dny, až k nim nakonec po větru dolehlo jejich zvonění, oni jej následovali a dostali se tak k řece. Malé děti se vždycky učily najít cestu podle zvuku a záře té tajemné rostliny.

Zvuk kroků vytrhl Raethai z jejích myšlenek. Podívala se k mostu. Jako první dorazil Sven. Rozhlédl se kolem, pak pokrčil rameny a opřel se o zídku na kraji mostu. Uplynula jen krátká chvilka, než se připojil i jeho elfský rival. Oba se na sebe pohrdlivě podívali.

„Co tu děláš?“ zeptal se Sven a obočí se mu svraštilo do jedné spojité linky.

„Na rozdíl od tebe mě sem pozvala sama Camilla,“ odsekl Faendal a založil si ruce na prsa.

„Vskutku? Trpíš šálením mysli, příteli. Měl by sis jít odpočinout.“

„Já? To to se touláš tím svým bardským světem plným písniček a lásky a pro oči nevidíš, co je skutečné. Běž, mám tady s Camillou důležitou schůzku.“

„To je zajímavé. Pokud vím, pozvala sem mě, ne tebe.“

„Prosím?“

„To já jsem dostal pozvání. Camilla by nikdy neztrácela čas s takovým ubožákem jako ty. Prý prát spodky… tak o tom ty tajně sníš! A pak to házíš na druhé!“

„Co…“ Faendal se zarazil, ve tváři výraz zuřivosti a pobouření. „Ta Argoniánka! Ušila na nás boudu!“

„Takže Camilla o tom vůbec neví!“ Sven v okamžení vytasil dýku a Bosmer ho bez váhání následoval.

„Někde tady bude. To jí nedarujeme.“

Muži se rozběhli každý opačným směrem, jeden k řece, jeden směrem k horám. Chvilku pátrali v okolí, brodili se vodou, prohrabávali trávu a hulákali na sebe.

„Našel jsi něco?“

„Tady nic!“

„Tak hledej dál!“

„Mně to říkat nemusíš!“

Raethai se bránila výbuchu smíchu. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by se mohla ukrývat v křoví, které je tak moc na očích. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je vždycky tma.

Když už drahnou chvíli pátrali bez výsledku, Argoniánka prostě vystoupila z křoví a ležérně se opřela o zídku na mostě.

„Vida,“ řekla, „jak se dva rivalové, co na sebe ještě před chvilkou kuli neplechu, dokáží dohodnout, když mají společného nepřítele.“

Oba dva se naráz otočili a jako vítr se přiřítili k ní.

„Ty mrcho ještěří!“

„Jak se opovažuješ?!“

„Jak se opovažuju?“ vyštěkla Raethai nasupeně. „Jak se opovažujete vy? Víte, co by Camilla udělala, kdyby o vás zjistila pravdu? Jeden jak druhý… ty, Faendale, dělat z barda chlípníka! Nechovej se jak nabubřelý Altmer. Myslela jsem, že valenwoodský lid má na víc. A ty, Svene!“ Raethai se do hlasu vloudil hluboký vrčivý zvuk, skoro jako by mluvil drak. Oba muži bezděčně o krok ustoupili. „Spojovat svého rivala s Aldmerským spolkem? Podívej se! Tenhle muž přišel do Vorařova, aby tu žil poctivým životem. Pracuje na pile. Nord jako ty by měl být vděčný za každého elfa, který s těmi bídáky nemá nic společného! Tak se usmiřte a jednejte každý za sebe. Žádná žena by nechtěla milovat někoho, kdo jedná takhle podle.“

Chvíli bylo ticho. Oba muži stáli ve střehu, dýky napřažené před sebe, ale v uctivé vzdálenosti od soptící Argoniánky. Občas na sebe po očku mrkli, ale jinak měli zrak upřený na ni a v obličeji bázeň.

První promluvil Sven. „Na Argoniánku máš… nečekaný smysl pro čest.“

Faendal jen tiše přikývl.

Raethai pokrčila rameny. Hlavou se jí mihlo několik myšlenek o předsudcích a také jejím morrowindském původu. Neřekla nic a nehnula ani brvou.

„Ale co jsi řekla není nic než pravda. Camilla si zaslouží lepší jednání.“ Bard pomalu vložil dýku zpět do pochvy a sklopil zrak k zemi. Faendal se hořce zasmál.

„Myslím,“ pravil, „že si ty zlaťáky přece jen zasloužíš. Cítím se jak hlupák, kterým opravdu jsem.“

Raethai zavrtěla hlavou. „Jen si je nech. Budou se ti hodit.“

„Ale…“

Argoniánka elfa umlčela mávnutím ruky. „Za podobné ‚služby‘ si peníze neberu.“ S tím odkráčela zpět do vesnice.

V hostinci bylo veselo. Skupinka Nordů v rohu místnosti popíjela medovinu a hlasitě si prozpěvovala staré nordské nápěvy. U dalšího stolu seděly dvě rodiny s dětmi, které se halasně přetahovaly o talíř s bábovkou, nyní už značně rozdrolenou. Několik dalších hostů sedělo či stálo roztroušených okolo, někteří tiše, jiní se mezi sebou bavili. U baru v zadní části místnosti stáli Orgnar s Delfínou, ve tvářích zachmuřené výrazy, a o něčem se spolu dohadovali. Jakmile Raethai vstoupila, plavovlasá Nordka na ni zamávala a rychlým krokem jí vyšla vstříc.

„Raethai!“ zvolala naléhavě. „Máme problém. Musíš se okamžitě vrátit do Bílého průsmyku!“

„Cože? Proč?“

„Pojď se mnou.“ Delfína ji popadla za ruku a táhla mezi stoly, přes pokoj a potemnělou chodbou až do své skryté místnosti. Tam se sklonila nad načmáranou mapou a vedle ní položila papír plný poznámek a čísel.

„Podívej.“

Raethai věnovala papíru pochybovačný pohled. Pak se koukla na mapu. Pak znovu na papír. Pokrčila rameny. „Moc tomu nerozumím.“

Delfína vzdychla. „To je jedno. Já ano. Moc daleko jsem se nedostala, ale dokázala jsem rozluštit, kde se objeví první drak.“ Poklepala na křížek na mapě. Raethai na něj chvíli koukala, než pochopila.

„To je…“

„Západní strážní věž. Hned u Průsmyku. Někdo musí Balgruufa varovat.“

Raethai přikývla. „Provedu.“

„A Raethai…“

„Ano?“

„Šetři sílu na přechod přes hory. Pokud tě elfové chytnou u vody, unikneš jim. V horách… nevím nevím.“

Druhé kývnutí. Chvilku na sebe jen koukaly, než se Argoniánka otočila a vyrazila do svého pokoje. Rychle naházela věci do rance, a to včetně těch několika drahokamů a dýky, které našel Farkas v Mohyle temných vod. V ruce si nechala jen dračí spár a vyrazila ven. Ve dveřích hostince ještě zamávala Orgnarovi, než se vydala směrem ke kovárně.

„Omlouvám se!“ zavolala na kováře, který byl zrovna zabraný do opravy plátového brnění. „Musím si ty meče vzít dneska!“

Muž se po ní otočil a pomalu položil kladivo i brnění na kamenný ponk před sebou. „Už odcházíte?“

„Musím. Naléhavá záležitost.“

„Vy Družiníci a vaše naléhavé záležitosti,“ pousmál se kovář. „No nekoukej na mě takhle. Nesli tě sem pomalu po kouskách, jistěže víme, kdo jsi,“ doplnil se smíchem, když Raethai zdvihla obočí. „Ty meče máš nabroušené. Najdeš je támhle,“ mávnul rukou směrem ke sloupu, kde byla opřená řada zbraní. „Nech mi na stole dvě zlatky a utíkej.“

„Díky!“ zvolala Raethai. Odněkud z váčku u pasu vylovila o dva zlaté septimy víc, než musela. Pokrčila rameny, položila je na kraj kovářova stolu, a aniž by počkala na odpověď, vydala se k hokynářství. Slunce už se pomalu sklánělo k západu a stíny se prodlužovaly. Raethai se zamračila. Neměla dobrý pocit z cestování v noci. Ale kdyby kvůli jejímu pohodlí měli zemřít lidé…

Rychle myšlenku zapudila a vstoupila do skromného obchůdku. Na pozdrav zamávala zlatým spárem a vysloužila si tak dva zářivé úsměvy.

„Rádi vás vidíme!“ přivítal ji Lucan. „Polévku?“ Kývl na Camillu, která hned odcupitala k ohništi, kde vesele probublával v kotli hustý voňavý vývar.

Raethai zavrtěla hlavou. „Spěchám, musím do Bílého průsmyku. Jdu jen předat tohle.“

„A jedla jste něco?“

Argoniánka vzdychla.

„Tak se na cestu posilněte. Přece neodejdete s prázdným žaludkem.“

Raethai se neochotně nechala usadit ke stolu. Camilla hbitě nabrala plnou misku a přikrojila skývu chleba.

„Děkuji,“ pravila Argoniánka a pustila se do jídla. „Vaříte opravdu dobře.“

„Babiččiny recepty. Zemřela loni v létě stářím, ale to, co za sebou nechala, nám nikdo nevezme.“

Raethai se usmála. Bylo hezké poslouchat o rodinách obyčejných lidí. Ona sama skutečnou rodinu nikdy neměla. Matka byla věčně pryč a otce ani nepoznala. Jestli měla nějaké sourozence, tak o tom nevěděla. Prarodiče neznala ani z doslechu a pokud se mohla domnívat, buď její matku opustili, nebo zemřeli v zajetí otrokářů.

Sbohem, Argoniánko. Kéž skončíš stejně bídně jako tví mizerní rodiče.

Raethai se otřásla. Na znepokojené pohledy svých hostitelů zareagovala mávnutím ruky a omluvným úsměvem. Přesto vzpomínku nedokázala úplně zapudit. Co mohli mít elfové proti jejím rodičům? Mluvili o dědictví. Mohli snad myslet ještě něco jiného než její dračí krev?

Tok jejích myšlenek přerušilo zabušení na dveře.

„Vstupte!“ zvolali Lucan i Camilla unisono.

Dveře se otevřely, dovnitř vpadli Faendal se Svenem a sotva popadali dech. Bard měl přes záda přehozený obrovský ranec plný něčeho, co řinčelo dutým, kovovým zvukem.

„Raethai…“ vydechl elf a ztěžka se opřel o jednu ze židlí. „Chvála Devítce, že jsme tě tu ještě zastihli!“ Pak se znepokojeně rozhlédl po místnosti. „Ale… proč jsi vlastně tady?“

Raethai se bezděčně ušklíbla a ukryla tak svoje překvapení nad oslovením i Faendalovým voláním k Devítce. „Potřebovala jsem tady Camille říct něco velice důležitého.“

Oba dva v tu ránu zbledli. „A… co jste řešily?“ zeptal se Sven nejistě.

„Všechno.“

Nord s elfem si vyměnili znepokojené pohledy. Pak jejich oči zabloudily ke Camille, která stále ještě stála mezi stolem a ohništěm a nechápavě klouzala pohledem z jednoho na druhého.

„Ty!“ zavrčel Sven a ukázal třesoucím se prstem na Raethai. Argoniánka nevinně naklonila hlavu na stranu a předstírala zvědavost. Chvíli se nikdo nehýbal, jako by se zastavil čas. Pak se naráz Raethai, Sven i Faendal rozesmáli.

„Ať tě vezme Zapomnění, Argoniánko!“ zvolal Bosmer a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Promiňte, ale…“ ozvala se Camilla zmateně.

„To nic, drahá Camillo,“ usmál se na ni Sven a vysekl hlubokou úklonu. „Jen jsme s Raethai trochu žertovali.“

Raethai pokrčila rameny. „Jen jsem je trochu zlobila, no.“

Camilla se zasmála. „Jen tak dál. Tihle dva to potřebují jako sůl.“

„Hej!“

Tentokrát se rozesmáli úplně všichni.

Po chvíli plné příjemného povídání o místním životě a lidech a dobrého jídla se Raethai zvedla.

„Měla bych už jít,“ řekla. „Brzy se setmí a já bych byla do půlnoci ráda v horách. Potřebuji co nejrychleji vyrazit do Průsmyku.“

Camilla i Lucan přikývli. „Tohle je vaše,“ pravil Lucan a vtiskl jí do ruky váček napěchovaný mincemi.

„A tohle,“ doplnila Camilla, podávajíc drobný, úhledně zabalený raneček, z nějž se linula vůně čerstvého pečiva, „je na posilněnou. Abyste do toho Průsmyku ve zdraví dorazila.“

„Děkuji. Moc si toho vážím.“

„To my si vážíme toho, co jste pro nás udělala.“

„Počkej,“ zastavil ji Sven. „Nehledali jsme tě jen tak pro nic za nic. Máme prosbu. A taky malý dárek.“

„Prosbu a dárek?“

„Víš,“ začal Faendal a do hlasu se mu vloudila špetka nejistoty, „po dnešku nás tak napadlo, že bychom mohli taky začít dělat něco užitečného.“

„Třeba jako pomoci chránit tenhle kraj,“ doplnil Sven.

„Tak jsme si říkali…“

„…že bychom třeba mohli…“

„…jít s tebou?“

„A… co byste se mnou na cestách dělali?“ podivila se Argoniánka.

Sven pokrčil rameny. Faendal jen rozhodil rukama.

„Třeba se připojili k Družiníkům.“

„Nebo k jarlově stráži.“

Raethai se uchechtla. „Kdo jsem, abych bránila případným pomocníkům. Ale připravte se na to, že ta cesta bude možná trnitější, než to vypadá.“

Oběma mužům se ve tváři objevil zářivý úsměv.

„S tím právě počítáme. A proto jsme ti taky pořídili tohle.“ Sven shodil ranec z ramenou a v rychlosti jej rozvázal. Látka hladce sklouzla z jeho obsahu a odhalila tak brnění z lehkých plátů, kusů kůže a pohodlně vyhlížející látky. Bylo to přesně ono brnění, které Raethai dříve tak obdivovala u místního kováře.

„Ale…“ hlas se jí zadrhnul.

„Žádné ale!“ oponoval Faendal. „Jestli si ho někdo zaslouží, tak to jsi ty. Ještě nikdy jsem neviděl, aby místní někoho zvenčí přijali tak rychle. Zejména Argoniánku.“

„Tisíc zlatek…“ zašeptala Raethai.

Nord i elf ji poplácali každý po jednom rameni.

„Tak ho dobře využij.“

Raethai vděčně přikývla. Vypůjčila si od Camilly podkrovní pokoj, aby se do nové zbroje mohla nasoukat. Padla jí jako ulitá a ona jen šťastně obdivovala pečlivě vyměřené záhyby a spoje.

„Vypadáte dobře,“ prohlásila Camilla, když Argoniánka sešla ze schodů zpět.

Všichni ostatní souhlasně přikyvovali. Raethai se usmála.

Když společně se dvěma novými společníky odcházeli vstříc Bílému průsmyku, ještě několikrát se ohlédla zpět. Možná ve Skyrimu přece jen najde skutečný domov.

Raethai v novém brnění

2 komentáře u „Raethai – kapitola devátá: Hra na lásku“

  1. Děkuji za zpříjemnění nedělního dne.Tak brzy jsem další díl ani nečekal. :) Pokaždé se do toho tak začtu, že je mi líto, když dojdu až na konec kapitoly a nemohu pokračovat dál.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Tak tu máš další kapitolu. Je i o trochu delší než obvykle, tak snad neutrpěla kvalita. :D

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *