raethai_cover_v02

Raethai – kapitola jedenáctá: Nebezpečné vyhlídky

Noc se vlekla, jako by daedry zpomalily čas, aby se mohly vysmívat osamělým duším netrpělivě vyčkávajícím rána. Raethai pod svou přikrývkou proklela snad každou daedru, na kterou si vzpomněla. V Morrowindu by ji za to prohlásili za kacířku a možná rituálně obětovali. Ve Skyrimu, zdálo se, k jejímu velkému štěstí většina lidí uctívala raději aedry. Raethai nevadilo ani modlit se k Talosovi. Byla si jistá, že kdyby z argoniánského lidu vzešel někdo tak mocný, že by pod sílou jeho dračího Hlasu podlehly celé národy, jistě by jej také uctívali. A co když…

Převalila se na posteli a zakryla si uši. Pak ztuhla, když se místností rozlehlo hlasité vrzání. Několik z Družiníků dřímajících na zbylých lůžkách se zavrtělo či převalilo. Naštěstí se nikdo z nich nezvedl a nikdo neotevřel oči – ačkoliv Raethai měla někdy pocit, že Družiníci ve skutečnosti nikdy nespí. Sálal z nich zvláštní neklid – takový, jaký sálá z divokých zvířat chránících si svá teritoria.

Ještě chvíli se marně snažila usnout, avšak kdykoliv jen trochu polevila v ostražitosti, myšlenky jí zalétly směrem k drakům a její podivné nové síle. Schoulila se do klubíčka, ale nakonec své snahy vzdala a ospale se vyhrabala zpod své přikrývky. Příval chladného vzduchu ji roztřásl, přesto se však donutila vyjít ze sklepení a opustit vyhřátou medovinovou síň. Noční mráz ji udeřil do nozder a zaryl se jí pod kůži. Raethai se přejela rukama přes nadloktí, spíše ze zvyku, než aby doufala, že se zahřeje. Zhluboka nasála čerstvý horský vzduch a vzhlédla k obloze.

Skyrimské nebe ji nikdy nepřestalo udivovat. Nepamatovala si, že by zde viděla na obloze dvakrát stejný úkaz. Ať už to byl hvězdný pás rozpínající se od obzoru k obzoru, zlatavá mlhovina připomínající dračí oko, nebo úchvatná polární záře zahalující moře temnoty jako nejjemnější závoj hrající všemi barvami, každá noc byla něčím výjimečná. Povlávající záře hrála odstíny tmavě modré až zelenkavé barvy a skrz ni prosvítaly poblikávající hvězdy jako drahokamy zdobící svatební závoj. Raethai se pousmála. V Cyrodiilu čas od času potkala svatební průvod. Vynalézavost, kterou švadleny vkládaly do tamějších svatebních rób, neznala hranic. Přesto si byla jistá, že by jim skyrimská obloha byla dobrou inspirací. Ve Skyrimu byly svatby mnohem uspěchanější. Lidé se s krášlením příliš neobtěžovali a jediným nezbytným doplňkem tu byl Mařin amulet. To v Morrowindu…

Podrbala se na hlavě. Nevěděla, jak vypadají morrowindské svatby. Život v otroctví a následně na útěku jí nedal mnoho příležitostí poznat tamější kulturu. Tiše si povzdechla a očima zabloudila ke shluku jasnějších hvězd přímo uprostřed jejího zorného pole.

„To je souhvězdí draka,“ ozval se za ní hlas a ona se poplašeně otočila. „Hned vedle něj je souhvězdí vlka.“

Hleděla do tváře Kodlaku Bělohřívému. I přes své stáří stál zvěstovatel Družiníků hrdě, s hlavou vzpřímenou a zády rovnými. V jeho postoji se zračila léta zkušeností v boji s mečem a v jeho šedomodrých očích poznání hluboké jako studna věčnosti. Stál tam, se zájmem Raethai pozoroval a ve tváři mu hrál lehký úsměv.

„Jak jste věděl, kam se dívám?“ zeptala se Argoniánka a po svém zvyku naklonila zvědavě hlavu na stranu.

„Měl jsem takové tušení.“ Bělovlasý Nord udělal pár kroků, až stál Raethai po boku, a po jejím vzoru vzhlédl k obloze. „Cítíš volání. Stejně jako ho cítíme my.“

„Vilkas vám něco říkal?“

„Neřekl mi nic. Víš,“ pravil a úsměv se mu o něco rozšířil, „znám toho chlapce už od mládí. Dovede to být pěkný darebák, ale když jde do tuhého, je Vilkas jedním z mála lidí, na které se vždycky můžeš spolehnout. Nikdy by tě nezradil. Zejména když to znamená, že by tím dal někomu dalšímu šanci tě popichovat.“ Spiklenecky na Raethai mrknul a opřel se o sloup.

„A neměl by právě to být účel?“

Kodlak se zasmál. Znělo to téměř jako štěknutí. „Představ si, že pořídíš svému psovi hračku. Lýkový uzlík, nebo třeba prostou doběla vyleštěnou kost. Myslíš si, že se o ni bude chtít dělit se zbytkem smečky?“

„Bere mě jako hračku?“ odfrkla si Raethai a v koutku jí zacukalo.

„Svou oblíbenou,“ prohlásil Kodlak potutelně. Argoniánka se zamračila. Nebyla si jistá, jestli ji to má těšit, nebo by se měla cítit dotčená. Povzdechla si a zamířila k nízké dřevěné lavičce, kde si sedla, nedbajíc na tenkou námrazu, která ji pokrývala.

„Jak jste to tedy věděl?“

„Tušil jsem to, už když jsi poprvé přišla do Jorrvaskru. Vnímáme trochu víc než… obyčejní lidé.“

„Tu noc, kdy…“

„Kdy jsi sem nechtěně vpadla ve své opilosti. Přesně tu.“

„A nic jste neudělal?“

„Ale no tak. Celý Jorrvaskr se sázel, kdy se Vilkas sebere a začne chtít věci po svém dobrém zvyku řešit. Přece bych jim tu zábavu nezkazil.“

Raethai se rozesmála. I Kodlakovi se v očích objevily veselé jiskřičky. Přisedl si k Raethai, až pod nimi lavička zaskřípěla, a pohodlně natáhl nohy.

„Když říkám tušil,“ pokračoval pomalu, „myslím tím, že jsem cítil, že jsi nám podobná. Co přesně jsi zač mi došlo, až když jsem dnes slyšel volání z Vyšného Hrothgaru.“

Raethai se ztěžka nadechla. Cítila potřebu něco říct, ale slova jí vázla v hrdle.

„Víš, že se tam jednou budeš muset vypravit.“

„Co jsou zač? Ti Šedovousí, myslím.“

„Prastarý řád kněží žijící vysoko v horách. Strážci Cesty Hlasu… ať je to, co chce. Nikdo o nich moc neví. Jen to, že k nim drakorození chodili do učení.“

„A co když touhle cestou nechci jít?“

Kodlak se opět pousmál. Raethai sledovala, jak se prsty na jeho rukou propletly a jeho palce hrají na honěnou. I onen zdánlivě vyrovnaný stařec působil neklidně. Možná víc než to.

„Bojíš se, a bojíš se právem. Ale pamatuj si tohle. Lidé ti budou říkat, že máš dar. Budou ti závidět a budou tě chtít využít. Další lidé ti budou vnucovat, že jsi prokletá a nezasloužíš si žít. Ty přesto dobře víš, že ani jedno není pravda.“

„Jak víte, co já vím?“

Starý Nord poklepal Raethai na hruď. Cukla sebou, ale jeho ruka, vrásčitá a posetá jizvami, se rychle opět stáhla.

„Odpověď najdeš tady. Naslouchej tomu, co ti říká.“

Raethai zvedla nechápavě obočí a vzhlédla, když se Kodlak opět zvedl ze svého místa.

„Víš, někdy sním o tom, že se jednou podívám do Sovngardu… snít přece není špatné, ne?“

S tím starý muž odešel a ponechal Raethai jejím zmateným myšlenkám.

Ráno se neslo v duchu nekonečného zívání a mžourání do jasného slunečního svitu. Raethai za celou noc nezamhouřila oka a raději strávila svůj čas venku v matném světle Massera a Secundy, kteří se k ránu vyhoupli zpoza potemnělého obzoru. Později vybledli v úsvitu, až je docela zastínil sluneční kotouč.

Když se z Jorrvaskru malátně vypotácel Torvar, místní bavič, se svým typickým ranním korbelem medoviny, zamířila Raethai do sklepní ložnice a zpod své postele vytáhla dvě jablka z menší zásoby, kterou jí předchozího dne obdařila Carlotta. Na rozdíl od zbytku Družiníků neměla ve zvyku snídat maso. Toho rána se ale zašklebila a zničehonic jí chuť ovoce přišla plytká. Zatoužila po pořádném voňavém kusu masa.

Povzdechla si a zamířila zpět do vrchní části Jorrvaskru, kde ve svém typickém kroužku seděli Farkas, Vilkas, Aela a Skjor. Raethai si beze slova přisunula židli a hrábla po bažantím stehnu, které se lákavě tyčilo mezi ostatními pochoutkami. Chvilku zkoumala zlatavou krustičku na jeho povrchu lesknoucí se v záři svící a ohně věčně plápolajícího v ohništi uprostřed síně, než se do něj zakousla.

„No nene!“ zahřímal Farkas a plácl Argoniánku po zádech, až jí málem zaskočilo. „Ani jsem nedoufal, že se někdy dožiju dne, kdy naše ještěrka posnídá pečínku!“

„Než se nadějeme, tak na hlavu porazí Torvara v pití,“ uchechtl se Skjor a mocně si přihnul přímo ze džbánu, který ležel na stole. Raethai se pousmála. Vzápětí k ní však dolehla slova. Trhla sebou. Mladší členové, roztroušení kolem místnosti, si spolu šuškali. Normální člověk by slova zajisté neslyšel. Raethai slyšela každé tak zřetelně, jako by je jejich mluvčí křičeli.

„Myslí si, že si získá přízeň Kruhu pojídáním pečínek…“

„…tak namyšlená…“

„…po tom, co provedla Athisovi…“

„…nedokáže ani ulovit medvěda…“

Argoniánka pevně semkla rty, popadla pečínku a zvedla se na nohy. Čtveřice k ní vzhlédla, ale ani jeden z nich nevypadal překvapeně. Skjor vzdychl a Aela pokrčila rameny. Farkas se tvářil soucitně. Jediný Vilkas seděl s výrazem tvrdým jako skála. Jeho ruka vystřelila vzhůru a popadla Raethai za nadloktí.

„Sedni si,“ poručil jí.

Raethai se zamračila. „Radši půjdu na vzduch.“

„Sedni si,“ zopakoval on a zkušeným pohybem ji strhnul zpět na židli.

„Nechci…“

„Poslouchej je. Dobře si je poslechni. Tohle jsi ty a tvůj život. S každým dalším útěkem pro tebe bude těžší tomu čelit.“

„Pusť mě.“ Raethai si dala záležet, aby její slova byla vyřčena prázdně a bez emocí.

„A co pak? Budeš osaměle sedět venku jak socha boha smutku a utápět se v tom, jak ti svět křivdí?“

„Třeba,“ prohlásila Argoniánka lhostejně. Škubla rukou a Nord ji v mžiku pustil. Jeho oči polekaně zabloudily k misce s výpečky, do které málem vrazil. Raethai se opět zvedla, popadla svou snídani a oddupala ven. Chvíli se rozhlížela, než se rozhodla vyšplhat o kus dál na zeď obklopující město a usadit se na jejím vrcholu s výhledem na rozlehlou tundru a pás hor za ní. Po cestě vedoucí údolím kolem Bílé řeky se volným tempem procházel obr a Raethai pozorovala, jak se všichni, kteří ho zahlédli, jali hledat pro sebe úkryt. Vzdychla a zakousla se do masa.

Bylo to zvláštní. Celý život strávila pod palbou posměšků a narážek, ať už na její původ, nebo na její otrockou minulost. Naučila se výsměch odevzdaně přijímat a příliš nad ním nepřemýšlet. Ale slova Družiníků se jí dotýkala. Raethai zaťala pěsti, když si uvědomila, že ona elfka v Mohyle temných vod měla pravdu. Nechtěla je ztratit.

Jenže možná nikdy nebyli na její straně.

„Družiníci nejsou zlí lidé,“ ozvalo se za ní. Raethai sebou trhla, až málem sletěla ze zdi. Při pohledu na ostré žulové kameny na pod ní zalapala po dechu. Pomalu přejela pohledem k zalesněnému podhůří a pak ke svému novému společníkovi.

Vedle ní se tak pohodlně, jak jen to na úzké, tvrdé a nerovné zdi šlo, usadil Farkas. Z kapsy kalhot ze silné kůže mu trčelo hovězí žebro. Raethai zacukal koutek.

„To jsem si nikdy nemyslela,“ řekla.

„Jsou nedůvěřiví. Časy jsou těžké. Neustálé nepokoje, války, politické spory… i Družiníci mají své nepřátele. Není to tak dlouho, co ses k nám přidala. Kruh ví, že ti může důvěřovat. Cítíme to. Oni ne.“

„I když jsem drakorozená a pronásleduje mě celý Aldmerský spolek?“

Farkas se zeširoka zazubil, vytáhl si z kapsy žebro a s chutí se zakousnul do jeho masa. „Přijali jsme tě mezi sebe,“ řekl po chvíli. „Já a Vilkas jsme taky nebyli zrovna k pohledání. Jsme tu skoro odmalička a když nás Kodlak přijal, jen jsme tropili neplechu a dělali si nepřátele. Jednou nás stráže pronásledovaly ze Samoty až k branám Průsmyku. Kodlak se za nás i přesto postavil. Nevím, proč by to neměl udělat i pro tebe.“

„Ale…“

„Někdy mi připomínáš Vilkase. Pořád jen přemýšlí. Co z toho máte? Já mám střechu nad hlavou, jídlo, rodinu i práci, která mě baví. Co víc bych si mohl přát?“

Raethai se usmála a poplácala Norda po rameni. „Na tom něco bude.“

„Každopádně jsem ti chtěl říct, že na tebe čeká Vilkas. Máte prý domluvené nějaké cvičení.“

„Už? Sotva jsem dojedla.“

Farkas pokrčil rameny. „Asi zkouška ze života. Nepřítel taky nebude čekat, až dojíš.“

Raethai se ušklíbla. „Proti tomu se nedá nic říct,“ pravila s úsměvem a ladně seskočila se zdi. Naposledy zamávala Farkasovi a otočila se zpět k Jorrvaskru, kde se rychle převlékla do svého brnění a k pasu si připjala meč.

Vilkas na ni čekal na cvičišti mezi rozestavěnými figurínami a terči a zkoušel ostří svého meče. Raethai k němu tiše přistoupila a čekala. Nord se dál věnoval meči, i když si byla jistá, že její příchod zaznamenal. Chvíli ho pozorovala, než si sedla opodál na kus travnaté plochy a pohodlně zkřížila nohy přes sebe. Vilkas si jí nevšímal.

Uplynula dobrá půlhodina, než Nord konečně zvedl hlavu a zabloudil očima jejím směrem.

„Nu,“ promluvil, „v první zkoušce jsi obstála.“

Raethai tázavě naklonila hlavu na stranu.

„Trpělivost ti nechybí.“

Argoniánka se trpce zasmála. Kdyby Vilkas věděl, čím vším musela projít, aby se vůbec dostala z Morrowindu, natož přes Cyrodiil, jistě by si podobné zkoušky nechal od cesty. Rozhodla se ale přistoupit na jeho hru. Místo aby položila dotaz, opřela se o lokty a čekala.

„Vypadáš vesele. Mnohem veseleji, než když si odcházela. Copak ti ten kulišák pověděl pěkného?“

Raethai pokrčila rameny. „Jen pár slov na vzpružení.“

Vilkas se zamračil. Raethai zdvihla obočí. Cítila z Norda něco zvláštního. Strach? Nejistotu? Nedokázala to pojmenovat, ale z nějakého důvodu z toho neměla dobrý pocit. Chtěla jej zapudit, ale nebylo jak. Čekala.

„Tak začneme,“ řekl Vilkas konečně.

Raethai zašátrala rukou po jílci meče, ale Nord jen zavrtěl hlavou.

„Dneska zbraně nebudeš potřebovat. Vlastně bych si tu na tvém místě nechal i brnění.“

„Co se bude dít?“

„Budeme trénovat tvou výdrž. Třicet koleček poklusem kolem celého Bílého Průsmyku. A opovaž se podvádět. Mám kolem zdí hlídače.“

Raethai vyvalila oči. „Cože?“

Vilkas zkřížil ruce přes prsa a přimhouřil oči. „Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že jsi šla trénovat.“

„Tohle není trénink, to je šikana!“

Nord se zasmál. „Než se naučíš bojovat, nauč se pořádně utíkat. A teď běž.“

Raethai zkřivila tvář, ale přesto se rozeběhla podél zdi směrem k bráně. Běžela mírným poklusem a cestou sledovala probouzející se život v Bílém průsmyku. Starou záhadnou Olavu Slabinku sedící jako obvykle před svým domem, v klíně rozhozené drobné kůstky, které zkoumala píď po pídi. Adriannu Avenicci, která si právě připravovala své kovářské náčiní. Sigurda, jenž jako obvykle štípal dříví pro Belethora (na co asi ten starý lišák potřeboval takového dříví?) a Olfrida Bojemila, který se po svém dobrém zvyku nadutě procházel po Větrné čtvrti a láskyplně si uhlazoval svůj pestrobarevný brokátový oděv prošívaný zlatou nití (Raethai si nemohla pomoct – za jediného rozumného člena rodu Bojemilů považovala Jona).

Někteří lidé na ni mávali, jiní se smáli a ukazovali si na ni. Olfina Šedovlasá jí věnovala povzbudivý úsměv.

„Tak on to přece udělal?“ zavolala za ní. „Jen se nedej! Ukaž mu, co dokáže ženské pokolení!“

Raethai zacukal koutek. Tak přece jen si Vilkas s těmi hlídkami nevymýšlel.

Běžela dál, minula Nazíma, který zrovna někomu zapáleně vyprávěl o své poslední schůzce s jarlem, několik elitních stráží u Dračí síně a Eorlunda zabraného do tvarování nějakého zvlášť složitého ornamentu na jílec dýky. Když se vrátila k Jorrvaskru, Vilkas seděl na lavičce, začtený do tlusté bichle, která mu spočívala v klíně. Tmavovlasý Nord ani nezvedl hlavu, jen zamával a bezvýrazně pravil:

„Do třiceti ještě dvacet devět. Jen pokračuj.“

Raethai zkřivila tvář, ale otočila se a znovu se rozběhla. Lidé ve městě na ni mávali a pobaveně se smáli, když je míjela, a občas na ni volali. Raethai se přinutila nepřemýšlet o tom, jestli sejí vysmívají, nebo ji povzbuzují, a běžela dál.

Prvních pět koleček uběhla bez větší námahy. Na jejím útěku z Morrowindu jí rychlé nohy a výdrž nejednou zachránily život. Další tři uběhla s menšími obtížemi a občasnou přestávkou, aby mohla popadnout dech. Obyvatelé Bílého průsmyku se na ni při každém dalším setkání usmívali ještě více zeširoka než předtím, což ji znervózňovalo. Braith, malá hubatá dcerka Redgardského páru Amrena a Saffir, na ni vyplazovala jazyk, zatímco drobný Lars Bojemil ji hlasitě povzbuzoval a v mezičase uskakoval z dosahu své společnice, která mu hrozila pěstmi. Raethai měla zpravidla život města ráda, ale v tuto chvíli jej proklínala.

Při devátém kole ji začaly pálit nohy a sotva popadala dech. Nedokázala si představit, jak jich uběhne třicet. Oproti Císařskému městu v Cyrodiilu byl sice Bílý průsmyk titěrný, ale to neměnilo nic na tom, že i jediné kolečko by běžnému člověku dalo zabrat. Nadto bylo obíhání hradeb obtížné kvůli jeho členitosti a rozložení jednotlivých čtvrtí.

Po začátku desátého kola se Argoniánka zadýchaně zastavila v hlavní brány a sklonila se, opírajíc se rukama o pokrčená kolena. Ačkoliv v tundře nikdy nebylo teplo a po pláních i mezi zdmi se proháněl ledový vichr, Raethai se cítila, jako by stála uprostřed pouště. Sluneční kotouč žhnul ze svého blankytného trůnu a nepříjemně ji oslňoval a ona si pro jednou přála, aby ho konečně zahalily mraky a snesly na ni trochu vláhy. Když se jí dech konečně zvolnil, zdvihla hlavu, zamžourala do oslepujícího zlatého svitu a pohrozila mu pěstí.

Za zády se jí ozval veselý smích a ona se obrátila. Chvilku mrkala, než její oči navykly stínu a ona rozpoznala postavy Svena a Faendala.

„To jsem vám k smíchu, pacholci?“ obořila se na ně, ale na rtech jí hrál pobavený úsměv.

„Vlastně i docela jo,“ mrkl na ni Faendal. „V hostinci se povídá, že prý ses s Družiníky vsadila, že dokážeš třicetkrát oběhnout město.“

Raethai zacukal koutek. „Tak on tomu říká sázka, pobuda jeden,“ odfrkla si. „Šikana to je! Jen jsem ho požádala o trénink a on vyrukuje s tímhle!“

Sven se hlasitě rozesmál. „To je nordský křest. Chceš-li se stát nordským bojovníkem, musíš nejprve dokázat, že jsi toho hodna.“

„Nejsem Nord.“

„Ale on, ať už je to kdokoliv, má nejspíš pocit, že máš srdce Norda. Je to velká čest.“

„Vilkas a čest… jo, to jde dohromady,“ prohlásila Raethai jízlivě. „A co z toho budu mít já?“

Sven k ní přistoupil a poplácal ji po rameni. „Zdá se, že náš přítel se v tobě zmýlil,“ usmál se. „Ale když to bereš takhle… řekněme, že dobrý pocit a trénink, který ti jednoho dne přijde k dobru.“ Pak se k ní naklonil tak blízko, že cítila jeho dech. „K čemu je ti dračí krev, když nemáš výdrž?“ zašeptal jí do ucha.

Raethai si povzdechla a přikývla. „Vy bardové…“

„Na tahle slova bardský výcvik nepotřebuji,“ zasmál se Sven. „A když jsme u toho, ten zdejší bard, Mikael… ať ho vezme Zapomnění! Kouska cti v sobě nemá, verše má oplzlé a ruce ještě oplzlejší. Bude zázrak, když se tam ta zrzavá dívčina z tržiště ještě někdy ukáže.“

Raethai zaťala ruce v pěsti, zubaté obočí se jí svraštilo a ocas máchnul takovou silou, až zvířil všechen prach kolem. „Ten parchant si troufá i na Ysoldu?“ zavrčela. „To mu vyšťavím!“

„Už se stalo,“ zasmál se Faendal. „Měla jsi Svena vidět. Ani když jsme spolu bojovali o Camillu, neviděl jsem ho tak rozlíceného. Pak mu tleskala celá hospoda. Včetně hostinské.“

Raethai se uchechtla. „To mi něco připomíná,“ řekla pobaveně. „Nu, půjdu zase honit svou neexistující nordskou čest.“

Oba muži přikývli.

„A Raethai?“ oslovil ji naposledy Sven.

„Ano?“

„Běhej svým srdcem.“

Argoniánka nechápavě naklonila hlavu na stranu. „Co to má znamenat?“

Sven jí věnoval záhadný úsměv, znovu ji poplácal po rameni a pak se spolu s Faendalem vytratili do ulic Bílého průsmyku. Raethai za nimi chvíli zírala, než se s povzdechem pustila dál.

Uběhla dalších pět kol, než se znovu zastavila. Byla v půlce svého úkolu, ale cítila se, jako by přeběhla celý Tamriel. Znaveně se zastavila u nádrže pod Dračí síní a celá se v ní namočila. Několik stráží ji podezíravě sledovalo.

„Ti dnešní dobrodruhové,“ zavrtěl jeden strážný hlavou, až mu helma zachřestila. „Když já byl ve vašem věku, běhal jsem po venku a hnal se za skutečným dobrodružstvím. Nakonec jsem dostal šípem do kolene. Ale tohle…“

Obrátil se a odkráčel pryč. Raethai se ušklíbla a chvilku se jen tak rochnila ve vodě, než se donutila vylézt a pokračovat v běhu.

Osvěžení trvalo přesně tři kola. Devatenácté už se téměř jen plahočila. Když jej s vypětím všech sil dokončila, postavil se před ni zničehonic Vilkas, ve tváři naprosto nečitelný výraz. Raethai se zastavila, snažíc se zakrýt svou únavu a zadýchanost, a pohlédla mu přímo do očí. Nord jí pohled bez ostychu opětoval.

„To by pro dnešek stačilo,“ řekl.

„Ale uběhla jsem jen…“

„Devatenáct kol. Vím, počítal jsem. Vedla sis popravdě líp, než jsem čekal.“

„Prosím?“

„Ani já nejsem úplný šílenec.“ Raethai si s úšklebkem odfrkla, což jí její mistr oplatil kyselým výrazem. „Zítra budeš svoje nohy proklínat. Běhej do třiceti a týden vůbec nevstaneš.“

„Tys…“

„Ale neboj. Ještě není všem dnům konec,“ usmál se na ni Nord. Raethai shledala jeho úsměv až příliš zářivým a bezděčně udělala krok zpět. „Do měsíce ti třicet kol bude připadat jako nic.“

„Do měsíce? To snad nemyslíš vážně!“

„Že ne?“

Raethai otevřela ústa, aby něco řekla, ale po chvíli je zase zavřela. Rezignovaně mávla rukou a otočila se směrem ke dveřím do Jorrvaskru. „Jdu se najíst,“ utrousila. Aniž se otočila, aby počkala na Vilkasovu reakci, vstoupila do medovinové síně a bez zaváhání si vybrala místo u největšího džbánu s medovinou. Několik mladších Družiníků po ní vrhalo nevraživé pohledy, zatímco dva starší – Farkas a Skjor – se k ní v tichosti přesunuli.

„Tak jaká byla lekce?“ zeptal se se zájmem Farkas nalil všem zlatavý mok. Raethai si usrkla o něco víc, než měla v úmyslu, a zkřivila tvář.

„Lekce?“ zaburácela. „Tohle že byla lekce? Týrání to bylo! A ještě se mi na konci vysmál! Ani mě to nenechal dokončit! A že prý jsem překonala jeho očekávání! Pche!“

Oba Nordové se halasně rozchechtali.

„Děvče děvče,“ pravil Skjor vesele, „Ty neznáš Vilkase. Ještě budeš ráda, že tě cvičí touhle cestou.“

„Jo!“ Argoniánka praštila s korbelem o stůl a popadla šťavnatě vyhlížející kus skopového na bylinkách. „Vsadím se, že těch třicet kol sám neuběhne!“

„Hmmm, opravdu?“ ozvalo se za ní. Otočila se, aby se podívala Vilkasovi přímo do tváře. Nordovi hrál na rtech zvláštní úsměv, ze kterého Raethai neměla dobrý pocit. Přistoupil blíž, lokty se opřel o opěradlo židle, na které seděla, a podíval se jí do očí z blízkosti, ze které se jí ježila pírka na hlavě. „Tak ty se vsadíš? A o co?“

Raethai zatrnulo. Vilkas měl nyní ve tváři téměř lačný výraz. O co mu šlo? Peníze? Čest, kterou ona nikdy neměla? Služby?

„J-já…“

„Jeden nápad bych měl,“ ušklíbl se Skjor a řádně si přihnul ze svého korbele.

„A jeje, Skjor a jeho nápady,“ zasmál se Farkas.

„Vskutku?“ zeptal se Vilkas. Raethai se nelíbil ten vzrušený lesk v jeho stříbrných očích.

„Když Vilkas vyhraje,“ promluvil Skjor s přehnaně vážným výrazem ve tváři, „Bude muset Raethai vypít celý velký džbán medoviny.“

„Hej!“

„A když prohraje?“ zeptal se Farkas s uchechtnutím.

„Hmmm…“

Raethai se zakabonila a našpulila rty. „Chceš říct, že jsi na to nepomyslel, protože přece není možné, aby tenhle nadutec prohrál.“

„Ale no tak,“ zasmál se Skjor a poplácal ji po rameni. „Dobře, tak když na tom trváte…“ Holohlavý Nord přejel pohledem od Raethai k Vilkasovi a zpátky. „Vilkas bude na jeden den vázán službou Raethai. Cokoliv ona řekne, to splní.“

Vilkas viditelně zbledl. „To si děláš srandu.“

„Ale no tak… ty přece neprohraješ,“ mrknul na něj Skjor.

„Ale ten princip je… buď spravedlivý, Skjore.“

„Spravedlivý? Dobře. Tak tedy… ten, kdo prohraje, bude celý den sloužit tomu druhému a na konci toho dne vypije velký džbán medoviny.“

Raethai vyskočila na nohy a praštila do stolu. „Co je tohle za soutěž?!“ zahulákala. „A beztak už jsem jeho poskok!“

„Tak proč ti to tak vadí?“

Všichni u stolu až na ni a Vilkase se rozesmáli. Raethai si jen odfrkla a založila ruce přes prsa, zatímco Vilkas chvíli jen tiše stál. Pak se potutelně usmál. „Jsem pro.“

„Ohó! Takže dohodnuto!“

„A mě se nikdo nezeptá?“ otázala se podrážděně Raethai.

„Tvoje slovo tady nemá váhu, holka,“ zasmál se Vilkas a poplácal ji po rameni. Argoniánka ucukla.

„Do Zapomnění s vámi, holoto!“ A s tím popadla svůj kus masa a oddupala ven.

Chvíli jen tak bezcílně bloumala městem a pozorovala okolí. Odpolední slunce pražilo, jako by chtělo roztát ledovce na vrcholu Jícnu světa a zalévalo vše jasným svitem. Okolo malého zeleného náměstí před Jorrvaskrem poletovali pestrobarevní motýli a lavičky obklopovaly roztodivné květy, jen strom uprostřed zůstával holý a smutný. Raethai mnohokrát přemýšlela, proč jej zde místní nechávají. Danika se několikrát zmínila o jeho léčivých účincích a vždy o něm mluvila se smutnou nostalgií v hlase. Snad doufala, že jej jednou vzkřísí.

Raethai se pustila po schodech nahoru k Dračí síni. Zničehonic zatoužila podívat se na město svrchu, a tak vyšplhala na jednu vyvýšenou část hradeb a porozhlédla se po kraji. Takhle shora vypadal Průsmyk malý, jako by ho dokázala přeběhnout pár kroky. Trpce se tomu zasmála. Strávila běháním více než půl dne, a to ani nedokázala splnit svůj úkol. Nedostala ani šanci…

Z myšlenek ji vytrhlo volání jejího jména. Otočila se, aby spatřila Farengara, jarlova dvorního čaroděje, jak na ni mává a gestikuluje, aby se k němu připojila. Raethai seskočila z hradeb a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

„Zdravím vás, Farengare,“ kývla na něj.

„No to je dost. Už máš doběháno?“

Raethai zacukal koutek. „Bohům žel. Nebo bohům dík.“ Pokrčila rameny. Mág jí věnoval tázavý pohled, ale pak ji napodobil a vyrazil směrem k bráně do jarlova příbytku.

„Pojď za mnou. Něco ti chci ukázat.“

Argoniánka jej následovala přes obrovskou vstupní a příjímací halu Dračí síně až k jeho pracovně. Jarlův trůn zel prázdnotou, jen na jedné ze židlí kolem dvou dlouhých stolů obklopujících ohniště seděl jeden z Balgruufových synů a podivně prázdným pohledem sledoval mihotající se plameny. Raethai mu věnovala rychlý pohled, než vešla do malé Farengarovy místnůstky. Dveře se za ní zavřely, až překvapením uskočila. Nebyla zvyklá, že lidé používají magii na tak všední úkony. Mírně se pousmála, než stočila svůj pohled k Farengarovi.

„Omlouvám se,“ začal čaroděj nejistě, až Raethai znervózněla. „Když jsem bral z tvého vaku ten dračí kámen, vzal jsem ještě něco. Příliš mě to fascinovalo, než abych to nechal být.“

„A to?“ Raethai vůbec neměla čas, aby své věci probrala. Přiznání ji překvapilo, ale místo aby cítila zlobu, přemohla ji zvědavost.

Farengar zašátral pod stolem a vytáhl obyčejně vyhlížející dýku a tři drahokamy modré, zelené a rudé barvy. Byly to přesně ty věci, které Farkas nalezl na dně truhly v Mohyle temných vod.

„A to je všechno?“ zeptala se zaraženě. Čaroděj se zasmál.

„To je víc než dost. Taky jsem si zezačátku myslel, že jsou to bezcenné tretky. Než jsem si všiml tohohle.“ Otočil k Raethai dýku tak, aby viděla na spodek její rukojeti. Byl prazvláštně tvarovaný a vydutý, jako by tam něco chybělo. Jediný pohled na kameny Raethai prozradil, co. Byly všechny stejného tvaru.

„Je magická?“

„Domnívám se. Ještě jsem nezjistil, jak funguje. Nejsem si ani jistý, jestli to vůbec zjistit mohu. Ne se znalostmi a výbavou, které mám k dispozici. Zjistil jsem ale ještě něco.“

„Ano?“

„Podívej se pořádně.“ Farengar popadl drahokamy a natáhl ruku, aby je Raethai mohla prozkoumat. Argoniánka si jeden z nich vzala a otáčela ho mezi prsty. Až když ho otočila největší ploškou k sobě, všimla si drobné, sotva znatelné rytiny. Zvědavě prozkoumala i ostatní kameny. I ony nesly tutéž rytinu.

„Co je to?“

Farengar se usmál a podal jí dýku. Při bližším prozkoumání se na ní dal spatřit reliéf, který do přesně zapadal do rytiny na kamenech. Raethai si nyní uvědomila, že jí připomíná býka s křídly. Zvedla nechápavě obočí.

„Okřídlený býk?“

Čaroděj s povzdechem přikývl. „Jsem si docela jistý, že jsem ten symbol už někde viděl. Jen si u všech daeder nemohu vzpomenout kde. Nemám tu potřebnou literaturu. Ale možná kdyby ses na cestách porozhlédla…“ Věnoval jí prosebný pohled.

Raethai si odfrkla. „Mělo mi dojít, že mě sem nezvete na čaj.“

„Nespěchám. Stačí, když podíváš, až budeš cestovat. Třeba na cestě do Vyšného Hrothgaru.“

„Co bych dělala ve Vyšném Hrothgaru?“

Farengar pevně semknul rty a Raethai téměř cítila, jak polknul nadávku. „Drakorozená… volání Šedovousých… Cesta Hlasu… nic ti to neříká?“

Argoniánka pokrčila lhostejně rameny. „Neříká.“

„Ty… vem tě Sheogorath! To nemáš žádnou čest?!“

„Čest a touha po klidném životě nejdou moc dohromady. Jestli dovolíte,“ ještěří dívka sevřela v jedné ruce dýku a ve druhé drahokamy, „tohle si vezmu zpět.“

„Zvědavost a klidný život taky nejdou dohromady,“ zavrčel mág dopáleně.

„Výjimka potvrzuje pravidlo.“ S tím Raethai odkráčela a nechala Farengara soptit ve své pracovně. Koutkem oka při odchodu zaznamenala, že do pracovny vstoupil Balgruuf. Chvilku uvažovala, že se otočí a pozdraví ho, ale nechuť setkat se s jeho dvorním čarodějem nakonec převládla. Z malé místnosti ještě zaslechla jeho hlas, který ji v jejím přesvědčení jen utvrdil.

„Moc ji rozmazluješ, Balgruufe!“ vyštěkl místo pozdravu. Raethai si povzdechla a udělala krok směrem ke schodům. Když ale zaslechla ustaraný jarlův hlas, strnula.

„Nech ji být, Farengare.“

„Proč? Měla by se jít učit. Přece nevěříš, že je drakorozená jen tak pro nic za nic!“

„Ne, nevěřím. Ale taky nevěřím, že je jejím posláním stát se poslem války.“

„Jak…“

„Dneska tu byl Marius z císařské hlídky a zajímal se, kdo že je ten drakorozený. Oni ji chtějí, Farengare. A s Hávy to nebude o moc lepší. Vědí, že strana, na kterou se postaví, vyhraje válku.“

„Ale…“

„Nevěřím, že cesta na Vyšný Hrothgar nebude hlídaná. Než se tam dostane, budou z jedné strany Císařští a z druhé Hávi.“

„Ale Balgruufe… tohle přece nemůže vydržet.“

„Nemůže… ale přesto jí chci dát tolik času, kolik budu moci. Protože jakmile ji objeví, už pro ni nebude cesty zpět.“

Raethai se otřásla. Jak rychle dokázali lidé reagovat, jakmile si mohli ukrojit sousto na vlastní talíř. A jak ohavní dovedli být, když jim šlo o dominanci. Unikla otroctví v Morrowindu a štvanici v Cyrodiilu, jen aby se dostala mezi kladivo a kovadlinu ve Skyrimu. Kam teď? Mezi útesy High Rocku? Do pouští Hammerfellu či džunglí Elsweyru? Ne… nemohla utíkat. Ať půjde kamkoliv, vždycky se najde někdo, kdo ji bude chtít buď znužít, nebo zabít. Beznaděj… už několik měsíců ji nepocítila. Nechtěla, aby se vrátila.

Vyšla z Dračí síně a pohlédla na rudé zapadající slunce. Celý Bílý průsmyk byl zbarvený karmínovou barvou a stráže si rukama zakrývaly otvory na oči v helmách, aby je záře neoslňovala. Vzduch se znatelně ochladil a v nížinách začaly poletovat první světlušky. Raethai vykročila směrem k Jorrvaskru. Z nějakého důvodu se nemohla dočkat, až zítra zase bude obíhat město.

3 komentáře u „Raethai – kapitola jedenáctá: Nebezpečné vyhlídky“

  1. Z počátku jsem si myslel, že se jedná o oddychovou kapitolu, vyplněnou nudným tréninkem pod vedením Vilkase.Teď z toho mám víc a víc sílící pocit beznaděje, zoufalství a předtuchu blížících se velkých a nepěkných událostí.Budu Raethai držet palce i na nohou, ať se ze všeho ve zdraví dostane.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Inu, oddychové pasáže musí občas vystřídat i něco, co ten příběh posune trochu dál. Raethai ještě čekají tvrdé zkoušky, a sázka s Vilkasem to nebude. :D
    Díky za komentář i za povzbudivá slova pro Raet. :)

    OdpovědětOdpovědět
  3. @chill:
    Už se na to posunutí moc těším. ;) Je mi jasné, že ta sázka je úplná prkotina ve srovnání s tím, co se blíží, ale už jen z chování Vilkase nemám dobrý pocit.No nechám se překvapit.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *