raethai_cover_v02

Raethai – kapitola desátá: Ještěří souboj

Poznámka do začátku: Řevy jsem nepřepisovala do české transkripce, protože jsem neměla tušení, jak bych přepsala zdvojené samohlásky (hlavně oo, které se čte jako ú). Takže jsou prostě tak, jak byly v originále.


Cesta do Bílého průsmyku ubíhala hladčeji, než Raethai očekávala. Faendal i Sven se ukázali být užitečnými společníky na cesty. Zatímco Faendal používal svoje vybroušené elfské smysly, aby skupinu uchránil před březí medvědicí nebo našel tu nejschůdnější cestu, Sven tu a tam odstranil balvan či kládu, které jim cestu blokovaly. K Raethaiinu překvapení oba dva většinu cesty mlčeli, stejně jako ona, a když už došlo na hovor, mluvili stručně, k věci a nehádali se. Argoniánka si toho velice cenila.

Horský pás dělící Vorařovské údolí od plání Bílého průsmyku překročili za svítání. Raethai se na chvíli zastavila a zahleděla se do dáli. Přes svou zdánlivou monotónnost měly pláně kouzlo, které nedokázala popsat. Nesčetné keříky a traviny neustále čechral vítr a mezi nimi se proháněli sobi. Tu a tam se v mdlém ranním světle třpytilo jezírko nebo pás řeky či potoka a mezi nimi ve značných rozestupech stály osaměle farmy a mlýny, ale také jedna polorozpadlá strážní věž. Nad tím vším se jako bezvěký strážce tyčilo město Bílý průsmyk korunované Dračí síní, sídlem jarla.

„Musím vám Nordům uznat,“ zaslechla za sebou Raethai Faendalův hlas, „že máte styl. Nedokážu si představit, že by lesní lid dovedl najít v tundře takovou krásu a ještě ji o něco doplnit.“

„Já si zase nedovedu představit, že bychom celý svůj život strávili na stromech,“ odvětil na to Sven. „Co tam děláte? Závody ve šplhu?“

Faendal se trpce zasmál. „Kéž by. Většina z nás spíš staví cesty pro Aldmerský spolek. Což je důvod, proč jsem odešel. Skyrim je snad poslední svobodnou říší v Tamrielu.“

„Ale kdo ví, na jak dlouho.“

„Pravda. Kdo ví…“

Raethai neřekla nic. Myšlenka, že by Spolek dobyl i Skyrim, v ní vyvolávala nevolnost. Ale co mohla udělat, aby tomu zamezila? Nedokázala sama porazit ani dva elfy, natož celou armádu. V Morrowindu byla hledaným zločincem a tady ji málem popravili. Jak by mohla něco změnit?

Mlčky se pustila dolů z horského srázu. Po levé ruce měla útes, ze kterého čas od času spadla hrouda tajícího sněhu. Raethai volila cestu tak, aby se mu nikdy nedostala do rány.

„Tady to vezmi ještě trochu doprava,“ radil Sven. „Sejdeme sice z cesty, ale bude to bezpečnější. Cesta není zpevněná a občas se drolí.“

Raethai vděčně přikývla. Mít po svém boku Norda a elfa se rozhodně vyplatilo.

K bráně Bílého průsmyku dorazili krátce před polednem. Stráže zamávaly Raethai na pozdrav a hodily zvědavým okem po jejích společnících, ale jinak jim nevěnovaly zvláštní pozornost. Ve městě to ovšem byla jiná.

„Ra… škyt… Raet!“ zavolal na ni Brenuin potácející se před Kobylou a praporcem. V ruce držel, jak bylo jeho dobrým zvykem, celý korbel medoviny a vesele poskakoval do rytmu nějaké písničky, co měl nejspíše v hlavě. „Družiní… škyt… ci říkali, že prý jsi… škyt… dostala tentokrát pěkně na frak!“

Raethai se zasmála. „Kdyby jen to,“ zvolala v odpověď a zamávala na pozdrav.

Fralia Šedovlasá jí s úsměvem a uznáním pochválila novou zbroj a Carlotta jí na přivítanou nadělila nálož čerstvých jablek. Argoniánka je v rychlosti napěchovala do svého rance a vyrazila kolem uvadlého stromu před schody k Jorrvaskru a následně nahoru, přímo k Dračí síni.

„Ty jsi tu docela oblíbená, co?“ zeptal se pobaveně Sven.

Raethai pokrčila rameny. „Za většinu místních bych vložila ruku do ohně.“

„Ty tu ale nebydlíš tak dlouho, ne? Ralof říkal něco o tom, že tě poznal během toho útoku v Helgenu.“

„Pár měsíců. Dost dlouho na to, abych si tu mohla lidi oblíbit.“

„A oni tebe,“ uchechtl se Faendal. „Máš dar. Nordové zpravidla nevidí cizince rádi. Zvlášť elfy a, kočky a ještěrky. Slyšel jsem dokonce, že Khajiiti mají úplně zakázaný vstup do měst.“

„Samozřejmě. Nikdo nechce mít na krku obchod se skumou,“ odfrknul si Sven.

„Jako by žádný Nord nikdy neprodával skumu,“ řekla Raethai odměřeně.

„Možná se pár takových najde. Ale u Khajiitů je to téměř jisté.“

„A co se povídá o Argoniánech, Svene?“

Bard se zarazil. „No…“

„No?“

„Nevím… nechtěl jsem…“

Raethai teatrálně pokrčila rameny a rozhodila rukama. „Ne že by mi to nebylo jedno,“ pronesla důrazně. Skoro cítila, jak se Sven při zvuku jejího hlasu otřásl a sotva se ubránila pobavenému úsměvu.

Konečně dorazili k Dračí síni. Stráže ji tiše pozdravily a otevřely bránu do velkolepého sálu. Jarl Balgruuf seděl jako vždy na svém trůně a neklidně se ošíval. Raethai si dovedla představit, že dřevěné křeslo nebylo zrovna příjemné na sezení, tím méně, když v něm měl člověk strávit drtivou většinu dne. Mezi sloupy se proháněly tři jarlovy děti, dva chlapci a jedna dívka, a k velké nelibosti jedné z místních služek kolem sebe trousily drobty ze sladkostí. Z Farengarovy pracovny se ozývalo tiché bublání, Irileth stála jako vždy ve střehu po Balgruufově boku a Proventus Avenicci, jarlův komoří, znechuceně pozoroval statného Norda sedícího u stolu, který si lačně ládoval do úst vepřové výpečky. K Argoniánčině překvapení to byl Balgruuf, kdo si první všiml jejího příchodu.

„A vida,“ promluvil a rázem se v křesle narovnal. „Naše hrdinka z Helgenu se vrací zpět. Copak nám neseš? Máš pro Farengara, oč tě žádal?“

Raethai zrychlila krok, až stanula přímo před trůnem. Její dva společníci ji nejistě následovali a drželi se přitom v uctivé vzdálenosti za ní.

„Mám víc než to,“ řekla. „Moje zprávy vás nepotěší.“

„Tak sem s nimi.“

„K Západní strážní věži se blíží drak a bude tam co nevidět. Pokud tam už není.“

Jarl ztuhl. Pak se pomalu obrátil k Dunmerce po svém boku.

„Irileth…“

„Jdu na to,“ prohlásila strážkyně s úklonou. „Je to jen jeden drak. Postaráme se o něj.“

„Nevíš, jak je silný. Nevíš o něm nic. Nehraj si na hrdinku, Irileth. Získej co nejvíc informací a pak stáhni muže do bezpečí. Nehodlám nic riskovat.“

Elfka s vážným výrazem ve tváři přikývla. „Neboj. Nežiju takhle dlouho pro nic za nic.“

Balgruuf ztěžka vydechl a vstal. Z vedlejší místnosti se jako vítr přihnal Farengar Ohnětaj a upřel na jarla toužebný pohled.

„Slyšel jsem něco o drakovi? Mohl bych taky…“

„Ne,“ zavrtěl rázně hlavou Balgruuf. „Je mi líto, Farengare. Potřebuju někoho, kdo tu bude se mnou a ochrání město v případě, že by se něco semlelo. Ovšem ty,“ obrátil se k Raethai, „tebe bych chtěl požádat, abys šla s Irileth a pomohla jí. Jestli tu má někdo zkušenosti s draky, jsi to ty.“

Raethai beze slova přikývla, ačkoliv se na souboj s drakem vůbec necítila a už vůbec se necítila být zkušená. Draka viděla jednou a jediné, k čemu se tehdy zmohla, byl bezhlavý úprk. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Pár rudě žhnoucích očí a tělo černé jako uhel, drápy ostřejší než nejvybroušenější čepel, a když ta stvůra zařvala, z nebe se začaly snášet hořící balvany a pálit vše kolem. Raethai se při té vzpomínce bezděčně otřásla. Balgruuf si toho zřejmě všiml, neboť věnoval Argoniánce znepokojený pohled, ale pak se obrátil ke svému komořímu.

„Provente, vyjdi do ulic a postarej se, aby se lidé ukryli do bezpečí. Ať zalezou do sklepů nebo kamkoliv, kde se nedostane oheň. Nechci riskovat, že se ta stvůra dostane do města a vyvraždí půlku obyvatel.“

„Jako by se stalo,“ pravil Císařský s úklonou a rychle vyrazil k východu. Irileth pokynula Raethai, aby ji následovala, a vydala se Proventovi v patách.

„Farengare, přinesla jsem vám tu dračí desku,“ řekla ještě Argoniánka a shodila svůj ranec. „Najdete ji uvnitř. Můžu si to tu nechat? Nemyslím, že mi to v boji přijde vhod.“

„Podívám se po ní,“ odvětil čaroděj. „Hodně štěstí.“

„Hodně štěstí i vám.“

S tím se pustila za Dunmerkou a její společníci ji následovali. Jakmile opustili Dračí síň, Raethai se k nim otočila.

„Pokud nechcete, nemusíte se mnou chodit. Nebudu vás hnát do boje s drakem.“

Sven si odfrknul. „Jsem bard, mám nordskou krev a nadto zapomínáš, že jsem tu dobrovolně. Půjdu s tebou. Pokud tam zemřu…“ pokrčil rameny. „Aspoň zemřu se ctí. Třeba si na mě někdo vzpomene a složí o mně baladu.“

Raethai zacukal koutek. „Bereš smrt na lehkou váhu.“

Sven jen pokrčil rameny.

„Nordové už jsou takoví,“ zasmál se Faendal. „Zvykneš si. I já půjdu s tebou. Jednou jsem řekl, že tě budu následovat, a to hodlám dodržet. Nakonec… je to pro Camillu.“

Při tom jméně sebou Sven trhnul. Faendal se na něj ušklíbl.

Trojice se pustila dolů po schodech a ulicemi k hlavní bráně. Cesta z Dračí síně netrvala zdaleka tak dlouho jako cesta nahoru. Raethai téměř seběhla kopec, na kterém pevnost stála. Byla nervózní a čím blíže svému cíli byla, tím víc ji pomyšlení na setkání s drakem děsilo. Měla z něj špatný pocit, zlou předtuchu, která sílila každým okamžikem. Nejistota ji však nutila k činnosti, a tak běžela, co jí síly stačily, až těsně před bránou dostihla Irileth, která svolávala stráže.

Kolem Dunmerky se seběhla skupina mužů ve žlutých zbrojích. Raethai si všimla, že není jediná, komu pomyšlení na nadcházející bitvu nedělá dobře. Ačkoliv všichni muži svorně přísahali, že se s drakem vypořádají, několik jich nejistě přešlapovalo na místě a ruce se jim zatínaly a opět uvolňovaly. Raethai chvíli přemýšlela, jestli je tak děsí drak samotný, anebo mají strach z neznámého. V jejím případě to pravděpodobně bylo obojí.

Konečně se všichni shromáždili. Irileth si stoupla na vyvýšenou plošinu kousek od Nalitého lovce a promluvila. Její hlas ani trochu nepřipomínal onu podezíravou Dunmerku, na kterou byla Raethai zvyklá z Dračí síně. Místo toho se jasně, zvučně nesl vzduchem a Argoniánka cítila, jak ji nejistota pomalu opouští.

„Máme před sebou velkou bitvu,“ pronesla Irileth k mužům. „Bitvu, v níž můžeme mnohé ztratit, ale taky získat. Zapomeňte na strach. Strach vám boj nevyhraje. Myslete na slávu a na všechny, které chcete chránit. Myslete především na to, že chcete chránit. Jednejte s rozmyslem, pozorujte a pak útočte. Pokud budete mít pocit, že na něco nestačíte, řekněte člověku, co stojí za vámi. Když nebudete zrovna bojovat, stále pozorujte. Je to jen jeden drak. I draci musí mít slabinu. Budeme-li bojovat spolu a jako jeden muž, porazíme ho. Víte, co máte dělat.“

Muži zahalekali v souhlas a brána se otevřela. Skupina vyběhla ven a lehkým poklusem se vydala k západu. Raethai najednou zamrazilo. Ještě, než se před nimi otevřel výhled na starou věž s masivními rozpadajícími se zdmi, vzduchem se rozlehl řev, při kterém tuhla krev v žilách. Někteří se přikrčili. Jiní zrychlili. Argoniánka patřila k těm, kteří vzhlédli k obloze a pátrali po okřídleném stínu. Po draku však nikde ani stopy. Chvíli sledovala líně plující mraky a přemýšlela, jestli se běs neskrývá za nimi. Tu možnost však vyloučila, když se mraky o kousek posunuly. Drak stále nikde.

Skupina se pomalu blížila k věži. Raethai si s hrůzou uvědomila, že z různých míst kolem i na věži stoupá k nebi temný dým. Zrychlila, aby se dostala do čela a měla dobrý výhled. Při pohledu na okolí věže zalapala po dechu.

Rozštěpené doutnající trámy a roztříštěné kameny byly to nejméně znepokojivé. Roztrhané a ohořelé kusy oblečení o něco víc. Pak ale její oči utkvěly na dvou tělech ležících vedle sebe. Muž a žena, oba v ruce svírali meč, těla obou byla pokryta šrámy a na mnoha místech také temnými dýmajícími skvrnami. Leželi vedle sebe, drželi se za ruce a jejich prázdné oči zíraly k nebi. Raethai pevně semkla rty a podvědomě vyvolala kouzlo, které nyní jiskřilo na konečcích jejích prstů, připravené k výstřelu.

„To vypadá zle,“ ozvala se vedle ní Irileth. „Rozdělte se a připravte luky! Ta potvora tu někde bude. Buďte ve střehu a nenechte se vyvést z míry. Létá, takže nečekejte na povel. Palte, jakmile ji uvidíte. Vy dva!“ zavolala na dva strážné, jednoho lučištníka a jednoho šermíře. „Jděte dovnitř a prozkoumejte to tam. Zjistěte, jestli je někdo naživu. Pokud ano, přiveďte ho, nebo ho chraňte.“

Muži kývli na souhlas a rychle se vytratili. Raethai stále hypnotizovala oblohu. Nikde nic.

Slunce se pomalu začalo sklánět k západu a stráže už omrzelo stále hlídat prostor nad svými hlavami. Začaly pomalu poklimbávat a polevovat v pozornosti. Mezitím dva muži, které Irileth vyslala prozkoumat věž, odvedli posledního přeživšího, vojáka s popálenou celou levou částí těla, do bezpečí města. Jinak se nikde nepohnul ani lísteček.

Raethai si povzdechla. „To čekání je únavnější než celý pochod přes hory.“ Její ještěří ocas nakreslil několik kroužků do vyprahlé země.

„Třeba se vyřádil a jde si najít zase jinou oběť,“ pokrčil rameny Faendal. V tu chvíli se řev ozval znovu. A jako na zavolanou se zpoza věže vynořilo obrovské okřídlené tělo. Raethai si znovu připravila kouzlo.

„Palte!“ zařvala Irileth a ukázala na draka. Nato sňala ze zad svůj luk hbitě vypálila první šíp.

Všechny vystřelené šípy draka minuly. Olbřímí ještěr jako by se smál jejich marným pokusům jej byť jen škrábnout. Poletoval okolo a jeho hlas rezonoval Raethai v uších. Občas vypálil proud plamenů na někoho z vojáků a vykřikoval přitom slova, která se Argoniánce vlévala do duše.

Yol Toor Shul! Oheň. Peklo. Slunce.

Raethai se zašklebila a chvíli draka pozorovala. Na první pohled chaotický pohyb najednou začal dávat smysl. Okřídlený běs se pohyboval v pravidelných smyčkách a jeho směr byl snadno předvídatelný. Brzy dokázala přesně určit, kudy poletí. A navíc to vypadalo, že chrlí jen oheň. Jako by…

Pousmála se a prsty jí obklopily třpytící se ledové střepinky. Zdvihla ruce a zformovala je do jednoho silného oštěpu. Pak vypálila.

Drak její vypočítanou střelu nečekal. Ledový hrot jej zasáhl do břicha kousek od pravé zadní nohy. Okřídlený tvor zařval a udělal ve vzduchu přemet, aby se podíval, kdo ho zasáhl. Jeho oči, na rozdíl od očí draka z Helgenu barvy uschlého listí, se setkaly s Raethaiinými. Argoniánka stála chvíli jako přikovaná. V těch očích byla zloba tak hluboká, že ji mrazilo. Chvilku zatoužila utéct a schovat se někam do bezpečí. Pak se v ní však probudilo něco, co nikdy dřív nepoznala.

Byla to touha ničit, vládnout, dominovat. Nevědomky zasyčela a vypálila další kouzlo. Drak se tentokrát elegantně vyhnul. Raethai pálila dál a dál, čím dál rychleji, a drak také čím dál rychleji reagoval, nedbaje na šípy, které svištěly kolem něj a občas se nějaký z nich odrazil o jeho šupiny. Zdálo se, že tahle bitva se odehrává jen mezi dvěma ještěry a okolní svět pro ně neexistuje. Kolem křičeli a pobíhali lidé, někdo snad dokonce křičel přímo na Raethai, ale ona slyšela a viděla jen svého okřídleného nepřítele.

A pak jí najednou kouzla došla. Drak poletoval kolem v kudrnatých kličkách a řval bolestí od četných zranění, která utržil téměř výhradně od Raethai. Záhy si však všiml, že Argoniánka už nestřílí. Vytasila meč a čekala. Tak tak se vyhnula ohnivému proudu, který mu sršel z tlamy. Uskočila za kamenný blok ležící kousek od věže. Drak se na ni vrhnul a ona se rozběhla, aby unikla řítící se bestii. Okřídlené tělo dopadlo kousek od ní a ještě chvíli pokračovalo po zemi. Za sebou nechávalo hlubokou brázdu. Raethai zalapala po dechu, když po ní chňaply zubaté čelisti, ale rychle se vzpamatovala. Koutkem oka sledovala, jak draka obklopila skupina lidí s tasenými meči a začala do něj bít. Zvíře zařvalo vzteky a bolestí a udělalo rychlou otočku. Několik lidí smetl jeho ocas, některé vzal drak do čelistí a odhodil daleko od sebe. Muži křičeli a čepele řinčely. Raethai využila příležitosti a skočila drakovi na krk. Hrot jejího meče zamířil rovnou k jeho očím. A pak se drak vznesl.

Raethai vykřikla a pevně se chytila jeho krku. Ještě zaslechla někoho křičet její jméno, než všechny zvuky zanikly na pozadí svištění okolního vzduchu a mávání křídel. Raethai se křečovitě držela výstupků na dračím těle, které jí klouzaly pod prsty. Bázlivě sledovala ubíhající zem a přemýšlela, kolik stop ji od ní asi dělí. Pak se drak propadl o několik desítek stop dolů a Argoniánka se zalkla hrůzou. Zraněné tělo přestávalo tvorovi sloužit.

Stačili doletět do borového hájku, než se drak opět svezl po zemi. Smýkl sebou a Raethai sletěla rovnou do rozbrázděné hlíny. Chvíli bojovala s šokem a otupělostí z nárazu, než se dokázala postavit na nohy. Drak byl stejně omámený jako ona. K jejímu štěstí se vzpamatovala dřív než on. Rozhodla se pokračovat tam, kde skončila, a zaútočila zvířeti přímo na hlavu.

Meč se mu zabodl přímo do oka. Vzduch rozčísl výkřik plný agonie. Drak už se ani nebránil. Nechal svou protivnici, aby zasadila další ránu. A pak další. A znovu.

„Dovakhiin… to ne!“ vykřikl ještě, než vydechl naposled.

Raethai se omámeně svezla podél jeho těla a ztěžka oddechovala. Pak si však všimla něčeho, co ji donutilo rychle vstát a uskočit.

Drakovo tělo se vznítilo. Od hlavy až ke špičce ocasu jej pohltily jasné plameny, až musela Argoniánka uhnout očima, jak ji oslňovala jejich záře. Pak se oheň změnil v proud jisker, který vytryskl přímo k Raethai. Ta polekaně uskočila, ale jiskry ji následovaly. Rozběhla se, ale dostihly ji, sotva urazila pár stop. Pak ji obklopily a Argoniánce se na chvíli zatmělo před očima.

„Mirmulnire,“ ozval se temný hlas. Vzhlédla, aby se její oči setkaly jinými, temně rudými. Před ní se do výše tyčil uhlově černý drak a pohledem ji poutal k zemi. Promluvila, ale ten hlas nepatřil jí.

„Ano, můj pane?“ Hlas byl plný bázně, snad dokonce strachu. Zjevila se jí vidina bolesti. Mučení. Plameny a led. Ponížení. Otřásla se.

„Čas se naplnil. Přichází zúčtování. Povstane nový nepřítel. Najdi ho a učiň mu konec.“

„Ano, můj pane.“

„Jestli tentokrát selžeš, nebude už cesty zpět.“

„Ano, můj pane.“

Vidina se rozplynula. Argoniánka si uvědomila, že jiskry proudí přímo do ní a plní ji pocity a vzpomínkami. Vykřikla a padla na kolena, když ji přemohl naráz smutek, vztek, bolest, beznaděj a neukojitelná žízeň po moci. Zavřela oči a ruce pevně semkla kolem vlastní hrudi. Chvíli nevnímala nic než nezastavitelný příval pocitů a emocí. Pak vše pominulo a zrak se jí pročistil. Klečela na zemi celá špinavá a sedřená, hleděla na holou dračí kostru a třásla se. Pak se za ní ozvaly hlasy.

„Raethai!“ Byl to Faendal. „U všech bohů, Raethai! Jsi v pořádku? Dokážeš vstát? Co se tady stalo?“

Raethai se ohlédla. Faendal se Svenem se opírali o jednu z borovic a ztěžka oddechovali. Zbytek vojáků byl daleko za nimi. Chvíli na ně nepřítomně zírala. Pak ji najednou zachvátila nevolnost a ona se rozběhla k nejbližšímu stromu. Sotva se o něj stačila opřít, útroby se jí obrátily vzhůru nohama.

Chvíli tam stála a jen se snažila popadnout dech a srovnat myšlenky. Pak se neochotně obrátila na svoje dva společníky.

„Já… nevím, co se to se mnou děje,“ prohlásila bezmocně.

Oba muži na ni zírali, Faendal nechápavě, Sven obdivně a překvapeně. Pak se Nord zasmál.

„U svaté Devítky, nikdy jsem nedoufal, že něco takového uvidím! Ty jsi drakorozená!“ zvolal. „Dokážeš zařvat?“

„Z-zařvat?“

„Ano. Drakorození přece umí používat dračí řevy. Mluvit dračí řečí, porážet své nepřátele pouhým vyřknutím slova… dokážeš to?“

Raethai se zhluboka nadechla a přivřela oči. V myšlenkách se vrátila zpět do Mohyly temných vod, zpět k té tajemné zdi se zářícími runami. Jak bylo to slovo, které tam tehdy objevila? To jedno slovo, ze kterého cítila sílu tak obrovskou, že by se před ní sklonil sám svět?

Pak ho ucítila. Zhmotnilo se v ní a dralo se ven. Nedokázala ho zadržet. Cítila, jak se jí zmocnila vlna vzrušení, když jí vylétlo z úst.

„FUS!“

„U všech bohů!“ vyjekl Faendal a chytil se stromu, když jej tlaková vlna hrozila smést.

„Takže je to pravda!“ vydechl Sven obdivně. Raethai vylétla ruka k ústům.

„Ale co to znamená?“ ptala se roztřeseně.

„Znamená to, že můžeš bojovat s draky a brát si jejich sílu. Že můžeš ovládat svůj Hlas a srovnat se zemí celé armády pouhým slovem! Je to obrovská čest!“ Bardovi svítily oči vzrušením. Raethai se zamračila.

„To se mi nelíbí.“

„Proč ne? Víš, kolik toho dokážeš?“

Raethai neodpověděla. Pomyšlení na tak obrovskou moc ji děsilo a nevěděla proč. Děsilo ji snad dokonce více než vidina smrti setnutím mečem z aduláru. Drakorozená… neměla ponětí, co to znamená. Drakorození bývali císaři. Drakorozený býval Tiber Septim, než se stal bohem Talosem. Znamenalo to snad, že i ona má jakýsi… božský původ? Z té myšlenky se jí dělalo nevolno. Rychle si přikryla ústa rukou a jen bezmocně zavrtěla hlavou. Pak zbystřila. Zdálky slyšela dunění, jako by se blížila bouře. Zahleděla se směrem, odkud zvuk přicházel, a oči jí utkvěly na skupině vojáků dusajících tundrou s dunmerskou bojovnicí v čele. Raethai si promnula spánky a přemýšlela, jestli má smysly omámené z předchozího nárazu. Zavřela oči a pokusila se zvuk vytěsnit.

Přerušil jej jiný. Tentokrát to byl nepříjemný, hluboký tlukot. Argoniánka se poplašeně otočila, ale za sebou spatřila jen svoje dva společníky, kteří ji stále nevěřícně sledovali. Kolem Faendalova ucha proletěla můra divoce mávající křídly. Elf se po ní ohnal. Svištění vzduchu kolem jeho ruky znělo Raethai jako ohlušující burácení. Ztěžka se nadechla a obrátila pozornost zpět k přicházející skupině. Soustředila se přitom na svůj dech a snažila se zapomenout na ohlušující zvuky svého okolí. Irileth, který k ní přiklusala jako první, přelétla bojiště pohledem a zamračila se.

„Tohle jsem nečekala,“ řekla se svraštěným obočím. „Vedla sis dobře. Až překvapivě dobře. Ale… proč jsou tu jen kosti? Co se stalo? Zdálky jsme viděli nějaké světlo…“

Raethai na ni hleděla, neschopná slova. I Dunmerčin hlas zněl příliš dunivě, jako by byl stokrát zesílený a odrážel se od neviditelných zdí. Argoniánka měla pocit, že se jí pomátly smysly.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Irileth nejistě.

„Asi… asi jsem se při pádu praštila do hlavy,“ odpověděla Raethai omámeně.

„Pomůžu ti–“

„Ne!“ vyjekla Argoniánka bezděčně. „Já… pardon… děkuju… zvládnu to sama.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto. Můžeme už jít?“

„Můžeme. Ale co ty kosti?“

Raethai bezmocně zavrtěla hlavou. Na pouhý okamžik se ohlédla za svými dvěma společníky, kteří jen svorně pokrčili rameny. Pak se obrátila zpět k Irileth, která ji sledovala se zdviženým obočím.

„Jsem drakorozená…“ měla na jazyku. Neřekla to. Jen pouhá myšlenka, že by o sobě před celou skupinou hrdých nordských bojovníků prohlásila, že je drakorozená, jí zněla směšně.

„Nevím. Když jsem dopadla, oslepilo mě světlo… a pak tu zbyly už jen ty kosti.“

Irileth jí věnovala dlouhý, zkoumavý pohled, až se Argoniánka nejistě ošila. Pak jen zavrtěla hlavou a pokynula všem přítomným, aby ji následovali zpět do Průsmyku.

Cesta byla pro Raethai utrpením. Nedokázala si na svoje nové vnímání zvyknout. Přišlo jí, že bledé světlo měsíce ji oslňuje, zvedající se vítr ševelící v nízkém porostu tundry a zurčící voda Bílé řeky ji ohlušují a dusání vojáků s ní třese, jako by se země měla každou chvíli propadnout. Místo halasně se bavících vojáků slyšela jen zmatenou kakofonii hlasů a zvuků. Nevnímala, co se kolem ní děje, a pokud na ni někdo promluvil, nevšimla si toho. Po chvíli se uzavřela do vlastního světa tichých, zoufalých myšlenek a jen doufala, že se cesta do Dračí síně neprotáhne.

Bohužel ji však svatyně její mysli před realitou neuchránila. Raethai měla pocit, jako by se dívala do zrcadla. Před ní stál její dvojník a dotazoval se, co si počne. Co bude, až odejde z Dračí síně a vrátí se do Jorrvaskru? Bude všechno jako dřív? Bude stejně jako předtím plnit malé úkoly a dostávat za ně pár zlatek, aby se uživila a mohla si nechat vyleštit meč a koupit pár lektvarů na cesty? Bude si moci večer zajít do Kobyly, aby si popovídala s místními a odmítla několik pozvánek na medovinu?

Ne… nic nebude jako dřív. V Jorrvaskru bude o jednoho člena méně a kromě už ustálených nepřátel se Družiníci budou muset bát elfů z Aldmerského spolku. Venku bude Raethai čekat jedna výzva za druhou. Lidi se jí budou bát nebo ji využívat. Budou od ní očekávat divy a chodit za ní s přáními, která nedokáže splnit. Její matka měla moc. A právě z toho důvodu ji zabili.

Před Dračí síní se Irileth zastavila a obrátila se k přítomným. Raethai do ní málem narazila, naštěstí se ale včas zastavila a v duchu si za svou nepozornost vyhubovala. Dunmerka ukázala snad úplně první úsměv za celou dobu, co ji Raethai znala.

„I když to nakonec byla naše argoniánská přítelkyně, co draka zabila,“ promluvila jarlova strážkyně ze svého vyvýšeného místa na schodech, „vy všichni jste šli hrdě do boje, abyste ho zastavili. Vy všichni jste jí dali čas, aby se drakovi mohla postavit. Každý z vás v tom boji sehrál svou úlohu. Jsem na vás hrdá. Jsem hrdá, že nikdo z vás z boje nevycouval a poté, co ji drak odnesl, jste všichni běželi za ní jako jeden muž. Teď běžte říct svým ženám, mužům a dětem, že jste se ve zdraví vrátili. Odejděte hrdě a s hlavou vztyčenou. Bílý průsmyk bude ve vašich rukách v bezpečí, tím jsem si jistá.“

Raethai se bezděčně usmála. Nikdy by do té drsné Dunmerky s hlubokým hlasem neřekla, že bude mít takový dar slova. Doslova cítila, jak se muži a ženy kolem ní uvolnili. Všichni až na Raethai, její dva společníky a Irileth se postupně rozešli do svých domovů. Poslední čtveřice po chvíli vyrazila přes dřevěný můstek do Dračí síně.

„Říkám vám, že budou potřebovat zkušeného mága!“ ozvalo se zevnitř, jakmile se dveře Dračí síně otevřely. Jarlův dvorní čaroděj promlouval s naléhavostí, ale také vzrušením. Raethai jen zavrtěla hlavou.

„A já ho potřebuji také,“ prohlásil nesmlouvavě jarl Balgruuf. „Prostě…“

„Jsou tam už příliš dlouho!“

„Možná byste se mohli podívat ke dveřím,“ přerušil je hlas Proventa Avenicciho. Po překonání krátkého schodiště vedoucího k ohništi ve středu síně se čtveřici otevřel výhled na dva argumentující muže. Ti se na ni s překvapením otočili. Proventus, stojící jako obvykle po jarlově pravici, si jen odfrknul a s rukama zkříženýma přes prsa se opřel o zeď.

„Irileth!“ zvolal Balgruuf. „Jste zpátky! Mí muži slyšeli řev. Je všechno v pořádku?“

„Naprosto v pořádku,“ ohlásila strážkyně. „Drak je mrtvý. Bohužel ještě předtím stačil pozabíjet hlídku Západní věže.“

Balgruuf si povzdechnul. „Provente, uvědom, prosím, jejich rodiny a uspořádej těm mužům řádný pohřeb. Nechť jejich duše spočinou v míru v Sovngardu.“ Pak se obrátil zpět k Irileth. „Ještě nějaké další zprávy?“

Dunmerka přikývla. „Za zabití draka vděčíme tady naší ještěří hrdince. Stala se ale taková zvláštní věc…“

Balgruuf zdvihnul obočí a věnoval Irileth tázavý pohled, který v mihotajícím se světle plamenů působil skoro až hrozivě. „Co se stalo? Chození okolo horké kaše přece nemáš ve zvyku.“

„Je těžké to vysvětlit. Neviděla jsem přesně, co se stalo. Ten drak ji nabral a odnesl pryč. Pak jsem viděla jen záblesk… a když jsme konečně dorazili, byla tam jen ona a dračí kosti.“

Jarl svraštil obočí a obrátil svůj pohled k Raethai. „Můžeš nám k tomu něco–“

Svůj dotaz nedořekl. Celá Dračí síň se náhle otřásla, až se všichni stojící zapotáceli. Raethai šokovaně vyjekla a přitiskla se ke sloupu, aby se neskácela k zemi. V ohništi divoce zapraskalo a z vysokých trámů se snesl nános prachu. Ze stolů kolem ohniště s kovovým zacinkáním spadlo několik příborů. Pak se ozvalo hromové dunění. Raethai v něm dokázala rozpoznat slovo.

DOVAKHIIN!

Volali ji. To byl její titul. Drakorozená. Bezděčně si přitiskla ruce na uši. Pak se rozhostilo ticho.

„To byli…“ vydechl Balgruuf po chvíli, „Šedovousí… co se děje?“

„Dovakhiin,“ ozval se Farengar a v očích mu zajiskřilo. „Tak říkají v dračí řeči drakorozenému.“

Jarl mu věnoval tázavý pohled, než očima probodl Raethai. „Je to pravda?“ oslovil ji. „Jsi drakorozená?“

Argoniánka nesměle pokrčila rameny. „Nevím… možná… asi. Něco… něco do mě z toho draka proniklo. Síla… nebo tak něco. Nerozumím tomu, co znamená být drakorozená.“

Balgruuf si poposedl v křesle a ztěžka se opřel o područku. Raethaiin pohled zabloudil nad jeho hlavu, kde byla ke zdi připevněná dračí lebka. Byla tam vždycky a Raethai ji považovala za přirozenou součást Dračí síně. Najednou si ale uvědomila, že ji její přítomnost znervózňuje. Nebyla si jistá proč.

„Být drakorozená znamená mnoho věcí. Že můžeš vládnout mocí, o které se jiným ani nesnilo, že můžeš brát drakům jejich sílu a troufat si na nepřátele, na které si žádný obyčejný smrtelník netroufne. Také to znamená, že musíš dělat volby a rozhodnutí, která žádného obyčejného smrtelníka nikdy trápit nebudou.“

Raethai vydechla. Dosud si neuvědomila, že zadržuje dech. Balgruufova slova ji z nějakého důvodu uklidnila. Na rozdíl od Svena jí nepředkládal jen tu světlou stránku.

Pak se ze strany ozvalo odfrknutí a Raethai, stejně jako ostatní v místnosti, se obrátili k Irileth.

„Lhala jsi mi,“ zavrčela Dunmerka s nepřátelským výrazem ve tváři.

„Já…“

„Říkala jsi, že nevíš, co se stalo.“

„A možná to skutečně nevěděla,“ vložil se do hovoru Balgruuf. „Nech ji, Irileth. Zaslouží si klid. Zachránila město.“

„Jsi příliš mírný, Balgruufe–“

„A budu ještě mírnější. Udělala jsi pro nás hodně, Raethai. Dávám ti tímto titul zemana Bílého průsmyku a svolení ke koupi vlastního domu v mém městě. Také ti přidělím zbraň ze své pokladnice a vlastního strážce. A nakonec… to, co se dnes stalo, zůstane jen mezi námi. Vy všichni,“ jarl přejel pohledem po všech přítomných, „jste vázáni přísahou mlčenlivosti, pokud Raethai neřekne jinak. Její totožnost je její věc, a pokud si nepřeje, aby to někdo další věděl, pak budeme její přání respektovat.“

Raethai vzhlédla a její oči se setkaly s Balgruufovýma ledově modrýma. Tak tak se udržela, aby jí z očí nevyhrkly slzy. Pak jen klesla na kolena a sklonila hlavu.

„Děkuju,“ zašeptala.

„Zradí nás, Balgruufe,“ zasyčela Irileth. „Nevěřím jí.“

„A máš mé plné pochopení, Irileth. Je to tvoje práce. Moje práce je odměňovat ty, kteří si to zaslouží. Doufejme, že se mýlíš.“

Dunmerka si odfrkla. „Nespustím tě z očí,“ pohrozila Raethai. Argoniánka jen s nesmělým úsměvem přikývla.

„Až budeš chtít, Raethai, domluv se tady s Proventem. Předá ti zbraň a představí ti tvou strážkyni. Předpokládám, že si budeš chtít jít odpočinout.“

Argoniánka přikývla. „Stavím se sem, jak budu moct,“ řekla. Jarl pokýval hlavou v odpověď a s tím Raethai propustil. Argoniánka si pospíšila ven, cestou popadla svůj ranec a pokynula svým dvěma společníkům, kteří ji svižným krokem následovali. Jakmile za nimi zapadla brána, zhluboka nasála chladný noční vzduch a obrátila se k Faendalovi se Svenem.

„Tady,“ vylovila odněkud z útrob svého rance měšec a hodila ho Faendalovi, „vezměte si to. Hned u tržiště ve spodní části města je hostinec U Kobyly a praporce. Tam se ubytujte. Já se musím vrátit do Jorrvaskru.“

Elf měšec potěžkal a pak mu zacukal koutek. „Já nevím jak tady náš přítel bard,“ řekl, „ale já jsem tu ze své vlastní vůle. Živit mě nemusíš. Jen slib, že na sebe dáš pozor a zítra o sobě dáš vědět.“ S tím jí hodil měšec zpátky. Argoniánka ho nemotorně chytila.

„Nerad to přiznávám, ale musím se svým elfským… přítelem… souhlasit,“ přitakal Sven. „Budeme tě zítra čekat.“

Raethai jen vděčně přikývla. Naposledy jim zamávala a pak se vypravila nočním Průsmykem k medovinové síni družiníků. Cestou věnovala jeden pohled uschlému stromu uprostřed malého náměstí osvětleného koši se žhavými uhlíky. Na dřevěné lavičce u jeho kořenů seděla ona žebrácká dívenka, kterou Raethai čas od času obdařila zlaťákem nebo dvěma, a útlýma ručkama si objímala kolena. Argoniánku ten pohled rozesmutnil. Jako by najednou všechno prožívala stokrát silněji. Odvrátila od dívky oči a pokračovala k budově postavené z lodi obrácené dnem vzhůru.

Jorrvaskr ji přivítal svým typickým přítmím a vůní pečeného masa. Oproti dřívějšku tu však bylo nezvyklé ticho. Raethai hodila okem po temném místě po její levici, které nyní zelo prázdnotou. Dříve tam vždycky někdo zápasil, zpravidla Athis a Njada. Dnes ne.

Několik lidí jí tiše zamávalo na pozdrav. Nikdo ji nevítal s úsměvem, ale nikdo se jí ani nestranil. Raethai přemýšlela, jestli se Vilkas nebo Farkas zmínili o tom, kým je. Mlčky přešla místnost a občas někomu opětovala gesto pozdravu. Pak sešla po schodech do sklepení a zamířila rovnou do ložnice. Náhlý náraz ji přinutil zvednout hlavu. Zjistila, že hledí do očí Njadě Mlátičce. Nordčin výraz byl všechno, jen ne přátelský.

„Podívejme, kdo se vrátil,“ sykla.

„Ahoj,“ pravila Raethai vyhýbavě a uhnula očima.

‚Ahoj,‘ říká. Myslíš si, že ‚Ahoj‘ to tu dá do původního stavu?“

„Co po mně chceš, Njado?“

„Špatná otázka. Doteď mi není jasné, co na tobě Kodlak vidí. Neumíš se bít, neumíš pít, a jakmile se do něčeho zapleteš, tak Jorrvaskr trpí. Athis je pryč. Teď si děláme nepřátele v politických kruzích, a co víc, přímo u Aldmerského spolku. A ty si sem jen tak nakráčíš, jako by se nechumelilo?“

Raethai bezmocně pokrčila rameny. „Nikdy jsem si nic z toho nepřála.“

„Ale stalo se to,“ zavrčela Njada, „a stalo se to tvojí vinou. Něco ti povím, ještěřice. Ty si asi myslíš, že jsme tu jedna velká šťastná rodina, co se každé ráno před prací přivítá připitomělými úsměvy a každý večer bude hrát pro radost kostky… ale my jsme bojovníci. Jsme lidi, co se bijou za Skyrim a místní lid. Jsme lidi, co nikdy nespí a jsou neustále ve střehu. Ty sem nikdy nezapadneš. Jsi slabá, neschopná a máš spoustu keců, ale skutek utek. Nikdy tě nepřijmu. To přísahám.“

„Tak hele…“

„Tak hele! Ono to odmlouvá! Já na vytáčky nejsem, holčičko. Kodlak si myslí, že máš nějaký dar. Teď s tím začal i chudák Vilkas. Je mi jedno, cos mu provedla, ale na mě tohle neplatí, rozumíš? A teď se mi kliď z očí.“

Raethai zkřivila tvář vzteky. Chvíli měla nutkání popadnout Nordku za límec a praštit s ní o zem. Nějaký další hlas uvnitř ji nabádal, aby to udělala. Aby se jí pomstila za všechny ty dny, kdy ji její sestra ve zbrani ponižovala. Ten pocit ji vyděsil. Zaťala pěsti a sklopila pohled k zemi. Beze slova Njadu obešla a místo do ložnice zamířila do jídelny, kde zpravidla trávili čas Kodlak s Vilkasem. Ke své úlevě je tam skutečně našla. Jako obvykle ani jeden z nich nespal. Místo toho v tichosti po malých doušcích popíjeli medovinu a těšili se z přítomnosti toho druhého. Když Raethai vstoupila, zvedli k ní oba hlavu.

„Vida, děvče,“ pravil Kodlak a pohodil hřívou sněhobílých vlasů. „Vrátila ses dřív, než jsme tě čekali.“

„Jsi v pořádku?“ otázal se Vilkas. „Když jsme tě odnesli do Vorařova, nevypadala jsi zrovna…“

„Naprosto,“ přerušila ho Argoniánka, příliš rozrušená, než aby věnovala pozornost překvapivě starostlivému tónu v Nordově hlase. „Děkuju za optání.“ Kývla postupně na Kodlaka i Vilkase. „Já… něco bych potřebovala.“

„Ano?“

„Potřebuju vycvičit v boji.“

Vilkas jí věnoval zmatený pohled. „Co tak najednou? Nevšiml jsem si, že bys dříve jevila takový zájem.“

Raethai cítila, jak se jí nehty na obou rukou zaryly do kůže na dlani. Nikdo ji nebude ponižovat. Nikdo se jí nebude vysmívat. A už vůbec jí lidi nebudou přisuzovat schopnosti, které jí nikdy neměly patřit. Byla rozzuřená a vyděšená zároveň. A kromě toho cítila nenadálý příval síly, která se toužila dostat ven.

„Teď mám,“ prohlásila rozhodně. „A budu mít, dokud ze mě nebude ta nejlepší zatracená bojovnice ve Skyrimu!“

Vilkas se rozesmál. „Máš velké cíle, ještěrko.“ Pak vstal, poklepal ji po rameni a naklonil se k ní tak blízko, až cítila jeho dech. „Uvidíme, jestli ti to odhodlání vydrží i po zítřejší lekci,“ zašeptal šibalsky, „Dovakhiine.“

5 komentářů u „Raethai – kapitola desátá: Ještěří souboj“

  1. Díky za další kapitolu.To je sice fajn, že je složena ze skoro šesti tisíc slov, ale i kdyby jich měla 3x víc, tak pro mne nebude dostatečně dlouhá.Každou z nich totiž přečtu jedním dechem. :) …tím tě samozřejmě nenabádám k navýšení kvantity na úkor kvality.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Doufám, že jsem tě mými bláboly nějak nenaštval a mohu se těšit na další kapitoly.Už mám absťák.Já vím, že „na povel“ se psát nedá a máš důležitější věci, ale už se nemohu dočkat pokračování.

    OdpovědětOdpovědět
  3. To ani ne, ale to víš… nemoc, Animefest, práce, třídní sraz… :) Další kapitola je momentálně rozepsaná a ve fázi 2100 slov. Jsem asi tak ve třetině až půlce, ještě uvidím, jak mě to bude napadat. :)

    OdpovědětOdpovědět
  4. @chill:
    To jsem moc rád a a chápu, že jsou přednější věci.S další kapitolou rozhodně nespěchej na úkor svých potřeb a povinností.Stačí mi vědět, že je rozpracovaná a mám se na co těšit.♥ Moc ti děkuji za povzbuzující odpověď a dodání naděje. ;-)

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *