raethai_cover_v02

Raethai – kapitola čtvrtá: Nová rodina

Dny před Raethai utíkaly jako voda. Bílý Průsmyk byl město plné života a navzdory válce, která zuřila venku za jeho zdmi, byli místní lidé sdílní a překvapivě důvěřiví. Anebo prostě usoudili, že nemají co ztratit, což byla možná v období války pravda. I přesto se zde našlo několik pletichářů a v hostincích a putykách nikdy nebyla nouze o drby.

Ku prospěchu Raethai bylo, že lidé vždycky něco potřebovali. Tu někam něco odnést, tu vyřídit vzkaz… práce poslíčka byla sice nudná a úmorná zároveň, ale zlatky, které si tak získala, jí alespoň zajistily teplou večeři a postel, ve které mohla přenocovat. S místními se sblížila velice brzy a k jejímu překvapení ji rychle přijali za svou.

Byla tu krásná Ysolda, která znala prodejce ve Skyrimu jako nikdo jiný a vždy měla připravenou nějakou peprnou historku o tom, jak nějaký z jejích kočičích přátel unikl nařčení z černého prodeje. Byl tu Redgard Nazím, aristokrat tělem i duší a oblíbené téma na hospodské večery nad džbánkem piva či medoviny. Jeho soukmenovec Amren působil spíše jako Nord pějící o slávě svého rodu, zatímco jeho žena Saffir měla ryze redgardsky praktického ducha. Hned zrána na tržišti vždy klevetily Lilith a Fralia, starší dámy, obě hrdé občanky Bílého Průsmyku již od útlého mládí. A pak tu byla Carlotta Valentia, jejíž krása a temperament byly vábničkou pro většinu mužů z okolí.

Raethai měla s oplzlými mužskými vlastní zkušenost. Jen málokdy je vábila ještěří elegance obyvatel Temného močálu, ale i přesto se našli tací, kteří si troufli, snad jen pro to kruté potěšení ze zesměšnění jiné kultury. Dominance, to bylo vše, oč stáli. Proto jednou, když se jí Carlotta po jednom obzvláště vyčerpávajícím dni svěřila, že na ni má spadeno místní bard a velice nevybíravě jí nadbíhá, nabídla Argoniánka svou pomocnou ruku.

Toho večera byla v Kobyle a praporci, místním hostinci, hlava na hlavě. Družiníci se zrovna vrátili z výpravy a k Raethaiině nelibosti se pro jednou rozhodli být společenští. V jednom rohu spolu u malého stolku seděli Jon Bojemil a Olfina Šedovlasá. Raethai naklonila v překvapení hlavu na stranu a chvilku je pozorovala. Oba vypadali nervózní, jako by se báli, že je tu někdo objeví – a nebylo divu, když jejich rody spolu byly na ostří nože. Argoniánka se při pohledu na ně pousmála. Alespoň někdo tu má rozum.

Mikael, zdejší bard a Raethaiin cíl, stál u ohně uprostřed hloučku tancujících a halekajících lidí a prsty klepal po povrchu kůží potaženého bubínku. Raethai si sedla na lavičku opodál a pozorovala veselí přimhouřenýma očima. Nedlouho nato jí v ruce přistál korbel plný medoviny a ona s sebou trhla, když si vedle ní přisedl Farkas.

„Že jsme dneska měli úspěšný lov, zvu tě na kapku něčeho dobrého. Zlatopalcova výběrová,“ prohlásil spokojeně a zazubil se na ni.

Kdyby Raethai měla vlasy, jistě by se jí zježily odporem. Opatrně položila korbel na zem a úzkostlivě se usmála. „Děkuji za nabídku,“ pravila, „ale nerada bych si zopakovala svou předchozí zkušenost. Jak se daří Vilkasovi?“ optala se ještě, když si uvědomila, že nerudného Družiníka nikde nevidí.

„Jako obvykle. Sedí někde v hlubinách Jorrvaskru a společně s naším Zvěstovatelem se utápí v melancholii.“

„Jak veselý chlapík,“ zavrtěla Raethai hlavou.

„Vilkas patří k těm nejlepším z nás. Třeba ho jednou poznáš a pochopíš.“ Z Farkasova hlasu čišela úcta.

„Třeba,“ přikývla Raethai s úsměvem a zvedla se. Zvuk bubnu utichl. Teď byla její chvíle.

Farkasovy oči ji sledovaly, jak přešla místnost a zaťukala pěvci na rameno. Bard se na ni otočil a ve tváři se mu objevil pohrdavý výraz.

Ah, skvělé. Další, co nesnáší Argoniány, pomyslela si Raethai.

„Má paní, čím vám mohu posloužit?“ zeptal se. Raethai se zamračila. Mohl by se alespoň snažit, aby jeho hlas nezněl tak strojeně.

„Nu, jedna věc by se našla,“ řekla se a rty se jí zvlnily v úsměvu. „Víte, je tu takový problém. Problém jménem Carlotta Valentia.“

„To jsem si mohl myslet,“ odfrknul si bard a jeho maska zdvořilosti se vytratila. „Poslala tě za mnou, co? Ona si snad myslí, že jí na to skočím. Že se smiluju a nechám ji být. Ale to se mýlí. Takové jako ona čekají, až přijde někdo, kdo je zkrotí. Ona čeká na mě.“

Několik přítomných hlav se otočilo jejich směrem.

Raethai svraštila obočí a založila jednu ruku v bok. Dovolila si krátkou pauzu, aby zesílila váhu svých slov. Pak pravila: „Carlotta má dceru. Nemá čas laškovat s chlípnými zpěváčky, které víc než jejich hudba zajímá velikost jejího poprsí. Takže?“

Nejeden hlas utichl a Raethai na sobě ucítila mnoho pohledů. Rozhodla se je ignorovat.

„Chceš mi snad vyhrožovat?“ otázal se Mikael tiše.

„Chci slib, že ji necháš na pokoji.“

„A když odmítnu?“

Raethai pokrčila rameny a vyslala jeho směrem malý plamen magického ohně. Kožená blána bardova bubínku vzplála a brzy po ní zůstala jen prázdná díra. Mikael vyjekl překvapením.

„Ty…!“ Odhodil bubínek na zem a napřáhl se, aby ji přirazil ke sloupu. Raethai zvedla ruce dlaněmi k sobě – gesto míru, které mágové v Tamrielu používali, aby dali najevo, že nehodlají čarovat – a teatrálně se rozhlédla po místnosti.

„Být tebou bych byla opatrná. Kdo ví, kolik nadějných dam, co potřebují zkrotit, se teď dívá, jak tu krotíš jednu beznadějnou ještěrku.“

Mikael se zarazil a zbledl. O okamžik později svěsil ruce podél těla a ztěžka vydechl.

„Dobrá,“ prohlásil poraženě. „Vyhrála jsi. U všech bohů, ta ženská ale ví, kde si hledat přátele.“

Raethai se zasmála. „Hlavně že si rozumíme.“ S tím se otočila, jen aby ji přivítal bouřlivý potlesk. Nejeden obyvatel Bílého průsmyku jí halasně provolával slávu. Argoniánka zvědavě zvedla obočí a zamířila zpět k Farkasovi.

„Hádám správně, že místní svého barda nemají zrovna v oblibě?“ zeptala se.

„Naprosto,“ zakřenil se tmavovlasý Nord. „Na to už se ale napiješ, ne?“

Po Farkasově boku se objevil Jon Bojemil a souhlasně pokýval hlavou. „Děvče, co má kuráž za tři nordské chlapy, to se jen tak nevidí,“ zahřímal uznale. „Až jednou budu bardem, pak se tenhle bude divit. Jen tak dál, napij se s náma. Škoda, že tohle nemohl vidět Fanouš, ten by měl radost.“

„Fanouš?“

„Jo jo,“ vzdychnul Jon s nostalgií v hlase. „Vidíš támhle ty dva u baru? To jsou Floki a Bóža. A to dunmerské děvče s pometlem je Rawerra. Byli to jeho nejlepší přátelé. Vy dobrodruzi si to sem v poslední době hrnete jak stádo hladových kolčaváků. A to je dobře, takové jako vy potřebujeme jako sůl. Tihle čtyři se seznámili právě tady, v Kobyle. Byli nerozluční… než je Fanouš opustil. Skvělej chlap to byl, ten náš Fanouš. Teď asi zapíjí svůj život v Sovngardu a čeká, až se k němu připojíme.“

Raethai mlčela a uvažovala, co na to říct. Než si však stihla svoje slova rozmyslet, do dlaně se jí opět tlačil korbel. Farkas na ni mrknul.

„Aspoň jeho dobrou duši bys mohla zapít,“ pobídl ji. Jon souhlasně pokýval hlavou a rukou se bezděčně zatahal za svůj pečlivě pěstěný plavý vous stažený do úhledné oháňky. Raethai se plácla po čele.

„Já to vzdávám,“ zasmála se a popadla korbel. „Jen pak nelitujte, až zjistíte, že z toho Norda zas tolik nemám.“ S tím se několika plnými doušky napila, až si hlasitě říhla. Všichni okolo se rozesmáli. „Na Fanouše!“ zvolala, a s tím se k ní připojila celá Kobyla.

Netrvalo dlouho, než se Raethai začala potácet a zrak se jí zamlžil. Smála se společně s Farkasem a Jonem a poslouchala strašidelné historky místních obyvatel o zbloudilých duších, bezhlavých jezdcích, tajemných bludičkách, které lákaly osamělé poutníky do močálů kolem Morthalu, a nakonec i o dracích. Jen matně si vzpomínala, že ji na sklonku večera Farkas doprovodil do jednoho z pokojů v hostinci a s péčí matky starající se o dítě ji uložil do postele. Pak všechno pohaslo.

Navzdory únavě a dobrému rozpoložení se Raethai nespalo dobře. Tu noc jí zmítaly divoké sny. V každém z nich svět nakonec pohltily plameny z úst draka černého jako bezměsíčná noc.

Toulala se lesem, v jedné ruce třímala meč a druhou přízračně ozařovalo připravené ledové kouzlo. Údolí, kterým procházela, bylo rozlehlejší než pláně Bílého průsmyku. Po jeho okrajích stály sem tam sochy bez tváře, mlčenliví strážci, kteří nikdy nespali. Všude bylo ticho, vítr nešuměl v korunách stromů, vzduchem se neozýval křik ptáků. Raethai neslyšela dokonce ani vlastní dech či kroky. Jako by se na tom místě zastavil čas.

Obloha byla prázdná. Nebyly na ní ani mraky, ani hvězdy, ani slunce. A přesto viděla, jako by byl den.

Něco jí říkalo, ať jde dál a neohlíží se. Jako by za zády měla samotnou smrt. Přidala do kroku a pospíšila si úzkou pěšinou mezi křovisky ze svahu dolů. Neviděla daleko před sebe. Kdykoliv se před ní otevřela loučka či jí cestu přehradila stružka, nejistě se rozhlížela kolem a čekala, co na ni vyskočí. Nepřišlo však nic.

Po chvíli, která působila jako celá věčnost, se dostala na zvláštní místo. Otevřená planina byla pustá až na holé sloupy z neopracovaného kamene, které se tyčily vysoko nad stromy obklopující celou plochu. Raethai opatrně vykročila dál. Míjela sloup za sloupem, až dorazila ke třem vyšším. Každý z nich byl opatřen hlavicí s plošinou na jejím vrcholu, a o každý se opíral jeden člověk. Byli to Nordové, statní, urostlí a s tvářemi plnými odhodlání. Dva muži a jedna žena.

„Selhali jsme,“ pravil jeden z nich tiše. „Náš věk pominul, ale náš odkaz je stále naživu.“

„Selhali jsme…“ opakovali po něm další dva. Pak se trojice rozplynula. Nezůstalo po ní ani stopy.

Raethai se zamračila a vydala se dál. Cesta jako by neměla konce. Další tři pilíře se tyčily nad ostatními. U prostředního stál muž, jehož Raethai znala. Viděla ho mnohokrát v podobě četných soch rozesetých po celém Tamrielu. Muž ve zbroji, za kterou by se nestyděl žádný císař, s hadem u nohou a svírající velký meč. V Cyrodiilu byl vyobrazován jako drak.

Podíval se jí do očí pronikavým pohledem a vzdychnul. „Dokud budou hořet ohně v Chrámu Jednoho, bude Tamriel v bezpečí,“ ujistil ji, než se rozplynul v obláček páry, který se vytratil neznámo kam.

Na místě po jeho pravici se objevil starý muž. Jeho pohled mluvil o moudrosti, bolesti a mnoha zimách strávených úmornými boji s přáteli i nepřáteli. Muž na ni chvíli zkoumavě hleděl a pak promluvil. „Říše povstanou a padnou bez mrknutí oka, bohové budou jen přihlížet. Ale co je jeden lidský život pro boha? Strávil jsem svůj čas hledáním hrdinů a jediné, co jsem našel, byla zkáza. Ohně dohořely.“

Třetí muž se objevil u sloupu na opačné straně, jakmile tento zmizel. Poslední byl mladý pohledný kněz. Na hrudi se mu skvěl náhrdelník Akatoshe. Na svůj věk měl pohled ustaraný a čelo mu brázdily hluboké vrásky.

„Třetí věk skončil,“ řekl. „Jsi poslední z nás. Jedině tvoje krev může vyhrát tuhle válku. Nesmíš nás zklamat.“

Raethai otevřela ústa, aby se na něco zeptala, ale muž v kněžské róbě se před ní rozplynul jako všichni ostatní.

Na vrcholu prostředního ze sloupů se zhmotnilo okřídlené tělo posázené černočernými šupinami. Jedině dvě rudé oči žhnoucí jako ohně Zapomnění dávaly vědět, že onen tvor je naživu. Raethai vzhlédla a dech se jí zastavil. Znala ho. Měla pocit, jako by celý její život byl její součástí.

„Jsi jen pouhý smrtelník,“ odfrknul si drak. „Jsi bezmocná. Vždycky jsi byla a dobře to víš. Co jsi kdy v životě dokázala? Bojíš se. Máš strach, že přijdeš o svou svobodu. Myslíš si, že ses dokázala vymanit. Jenže zapomínáš, že jsi stále vězněm svého osudu.“

Raethai se chtěla bránit, ale nemohla. Nedokázala vydat ani hlásku, jako by ji něco připravilo o hlas. Bezmocně se dívala, jak se mohutná křídla roztáhla a ji zalil temný stín. Drak přistál přímo před ní a hlavu přiblížil na pár palců od jejího obličeje. Chtěla ucuknout, ale nohy ji zradily.

„Jsi slabá. Nejsi nic víc než nástroj. Narodila ses jako otrokyně… a jako otrokyně taky zemřeš.“

S tím vyletěl do výše a zalil krajinu oslnivými plameny. Raethai zavřela oči a cítila, jak se pilíře kolem ní hroutí. Všechno se propadalo do hlubin času, sžíráno ohněm, který nešel uhasit.

Raethai se zprudka posadila. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že hlasitě křičí. Ruka jí vystřelila směrem k ústům a zorničky měla rozšířené hrůzou. Zhluboka se nadechla a zaostřila. Zjistila, že se dívá do tváře Vilkasovi a vyjekla ještě jednou.

„No no, to chceš vzbudit celou hospodu?“ zavrčel na ni.

Raethai se opatrně rozhlédla po místnosti a když zjistila, že do ní okny proudí sluneční svit, zvedla nechápavě obočí.

„Slunce je vysoko na obloze, ale nejsi jediná, komu ta veselice dala pořádně zabrat,“ potřásl Nord hlavou. „U všech bohů, co na tobě Farkas vidí.“

Argoniánka se zamračila. „Nevím o tom, že bys byl povinen mi dělat chůvu.“

Vilkas otevřel ústa na protest, ale hned je zase zavřel. Chvilku na sebe zírali, než k ní natáhl ruku. Raethai chtěla ucouvnout, ale nebylo kam. Dotkl se jejího čela a vzdychnul.

„Ty… jsi stejná jako my,“ řekl tiše.

„A to znamená co?“

„Nepředstírej. Právě jsem ti řekl jedno z našich největších tajemství.“

„Nechápu.“

„Ráda děláš z lidí voly?“ obořil se na ni Vilkas. „Argoniány tu sice nevídáme často, ale už jsem jich pár potkal a vím, že tělesnou teplotu mají nižší než my. Určitě ne vyšší.“

„Jsem nemocná?“

Vilkas na ni chvíli zíral a pak vzdychnul. „Kouslo tě něco v poslední době?“

Raethai svraštila obočí. „Co by mě tak mělo kousnout?“

„Já… popravdě nevím. Jako vlk cítit nejsi… a medvěda bych snad taky poznal. Je ještě něco, co způsobuje lykantropii?“

Argoniánka prudce vyskočila z postele a prstem namířila na Norda. „Hloupý žert. Moc hloupý žert. A ne. Podle tvé teorie bych mohla být tak leda pavoukodlak, a o tom už bych dávno věděla.“

„Ty jsi vážně případ pro Sheogoratha,“ zavrtěl Vilkas odevzdaně hlavou. „Poslyš… vím, že naše první setkání nebylo zrovna slavné, ale i přesto bych tě chtěl pozvat mezi Družiníky.“

„To je podezřelé,“ ušklíbla se Raethai.

„Farkas se za tebe přimluvil. Důvěřuji jeho úsudku. Má něco, co já ne, a to mu budu vždycky závidět.“

Raethai zvedla obočí v nevyslovené otázce.

„Čuch na lidi.“

„A to doslova, co?“

Vilkas se poprvé zasmál. „Jo… doslova. Chytáš se rychle. Zapadla bys mezi nás.“

„Nu,“ pravila Argoniánka, znovu se usadila a pohodlně si přehodila nohu přes nohu, „a co z toho budu mít?“

„Čest a sláva jsou pro tebe málo?“

„Těch mám plné zuby z Helgenu. Ještě něco?“

„Z Helgenu?“ vytřeštil na ni Vilkas oči. „Ty… tys přežila Helgen?“

„Tak nějak to bylo.“

Vilkas pomalu přikývl. „Takže Farkas se v tobě nemýlil. Nějakou sílu v sobě máš.“

Raethai obrátila oči v sloup. „Oni mají všichni pocit, že přežít katastrofu je nějaké hrdinství. Tak se podívej. Nejsem žádná válečnice. Neumím dělat hrdinské kousky a čest,“ Argoniánka přivřela oči ve vzpomínce na svoje loupeže v boji o holé přežití, „tu znám jen z nordských pohádek. Pověz mi, co tebe táhne k Družiníkům?“

Vilkas si promnul bradu a zamyšleně se zahleděl na vyhaslou svíčku, která spočívala na nočním stolku vedle Raethaiina lůžka. „Peníze,“ prohlásil nakonec.

„Peníze?“ protáhla Raethai nevěřícně. „Kecáš.“

„Možná,“ odpověděl vyhýbavě Nord. „Otázka ale zní – co ty?“

„Budou se mi smát, že neumím pít.“ Raethai našpulila rty, dobře si vědoma, že takové gesto jí na šarmu nepřidá.

„To se mezi námi rychle naučíš,“ odvětil Vilkas s kamenným výrazem. „A možná by tě mohlo zajímat, že budeš mít po dlouhém dni vždycky kam se vrátit.“

Raethai sebou cukla. Rodina. Zařekla se, že už si nikdy žádnou nenajde. A přesto…

„Fajn,“ špitla nakonec. „Jestli to tak vynáší… přidám se k vám.“

„Dobře,“ pravil Vilkas. „V tom případě mám pro tebe první úkol.“

„Ano?“

Tmavovlasý Nord vstal a odepnul si od opasku pochvu s mečem a hodil ji na postel vedle místa, kde seděla Raethai. „Hned vedle Jorrvaskru je Nebeská kovárna, kde pracuje Eorlund Šedovlasý. Vezmi tam můj meč a nech ho nabrousit. A opatrně. Tahle čepel je pravděpodobně cennější než ty sama.“

S tím zamířil ke dveřím. Raethai vyskočila, ruce sevřené v pěsti a rty stažené do úzké čárky.

„Ty…“ zavrčela, ale než mohla svoje nařčení dokončit, zmizel jí z očí. Vystřelila z pokoje na úzký balkon, z nějž byl výhled na hlavní dveře Kobyly a praporce. Vilkas se jí brzy objevil ve výhledu. Dveře se otevřely, ještě než se dotkl kliky, a v nich se objevil Farkas. Vilkas ho zlehka poplácal po rameni.

„Hotovo,“ řekl a vytratil se do prosluněného Bílého průsmyku.

Raethai se podívala na meč, který jí ležel na posteli. Tak takhle to je, pomyslela si vztekle. Proč já vždycky všem věřím? Proč?

Pak zaťala pěsti tak, že se jí nehty zarývaly do dlaní.

Jen počkej. Ty ještě uvidíš.

Nato popadla zbraň a vyrazila z pokoje, jako by jí za patami hořelo.

20161118211503_2 20161118211503_1 20161109195041_1 20161109194954_1 20161109194937_1 20161109194848_1 20161109194844_1 20161109193927_1 20161109193301_1 20161109192447_1 20161109141416_1 20161109140143_1 20161109135405_1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *