Raethai – kapitola dvanáctá: Vlčí úděl

Do sklepení Jorrvaskru zvuky okolního světa nedoléhaly. Raethai neslyšela šumění listí ve větru ani tiché zurčení vody proudící celým městem od Dračí síně. Přesto ale cítila, jak se země chvěje. Jak sténá pod tíhou vichrem namáhaných staveb, jak se všechen život, který ji prostupoval, zmítá neklidem. Přes tiché oddechování okolo spících Družinic a hlasité chrápání, doléhající k ní z vedlejšího pokoje, zaslechla dvoje plíživé kroky. Jedny byly ladné a elegantní, jako kočka pátrající po kořisti. Druhé rázné a rozhodné, jako vlk připravený na divoký hon. Raethai se rychle naučila rozeznávat členy Družiníků podle chůze. Tohle byli Aela a Skjor vyrážející na noční lov. Nebylo to zdaleka poprvé, co ti dva opustili Jorrvaskr, jakmile první slavík pozdravil vycházející měsíce. Tentokrát však v rytmu jejich kroků zněla neobvyklá naléhavost.

Raethai chvíli strnule ležela. Hlavou jí zmítaly neklidné myšlenky. Utichly, když se kroky dvou družinických veteránů vzdálily. Náhlé ticho ji však znepokojilo ještě víc, a tak se v tichosti vydala v jejich stopách. Proplížila se kolem skomírajícího ohně v přízemí medovinové síně, koutkem oka pozorujíc jednoho z nováčků, který měl být zrovna na stráži a krb udržovat. Ležel roztažený přes několik židlí s rukama visícíma přes jejich okraj, copánky slámových vlasů rozhozené na všechny strany, a tiše si bručel ze spaní. Raethai do něj jemně šťouchla a rychle vykročila do tmy.

Aela a Skjor zrovna mizeli rohem Jorrvaskru směrem k Nebeské kovárně. Raethai v tichosti pospíšila za nimi. Zaslechla zvláštní, hrkavý zvuk, jako točící se mlýnské kameny. A pak všechno utichlo a nebylo slyšet nic. Obešla špičku lodi tvořící střechu medovinové síně, ale po dvou Družinících nebylo ani vidu, ani slechu. Znepokojeně se otočila kolem dokola jako káča a rozhlížela se po měsíčním svitem zalité krajině. Nikde nikdo. Obešla Jorrvaskr a u hradeb ji do tváře uhodil chladný vítr z hor oddělujících běloprůsmyckou tundru od bezútěšných morthalských močálů. Ledový poryv s sebou nesl dračí křik. Raethai se otřásla. Pokračovala dál, ale po dvojici jako by se slehla zem.

Zamračila se. Družiníci přece k cestování nevyužívali magii. Zvláště pak Aela se Skjorem, kteří byli posedlí lovem jako za starých časů. Nespoutaná Aela se smrtonosně přesným lukem a Skjor s čepelí tak ostrou, že lehkým švihem dokázala přetnout obra v pase. Zvědavě nakoukla přes hradby a ke svému údivu je spatřila, jak odměřeným poklusem míří severovýchodně podél vnějších zdí města. Pečlivě hradby prozkoumala, ale žádné místo se nezdálo porušené. Očima změřila vzdálenost od místa, kde stála, k lodnímu trupu a zamračila se. Ačkoliv to nebylo daleko, určitě by je byla musela vidět, jak přeskakují zeď. Za ní navíc nebylo nic než strmá skaliska, přes která by se dvojice sotva dostala tak rychle.

Raethai udělala kolečko mezi hradbami a cestou směrem nahoru ke kovárně. Pak další. Vítr ponuře šuměl v korunách stromů a nad hlavou se jí prohnalo několik těžkých mraků. Když dal poslední z nich opět průchod bledému měsíčnímu světlu, ve skále podpírající Nebeskou kovárnu se náhle zjevil takřka neznatelný kulatý obrys. Raethai si byla jistá, že ještě před několika dny by jej její obyčejný, necvičený zrak nebyl schopný rozeznat. Nyní jej viděla tak ostře, jako by byl obtažený zářivou barvou.

Rukama přejela po jeho okraji a nahmatala skulinu v drsném kameni. Zkusila zatlačit na jeho střed, ale nepohnul se ani o píď. Poodstoupila, aby získala perspektivu. Zády vrazila do něčeho pevného a pohyblivého, až uskočila a ruce jí instinktivně obklopily dva jiskřící shluky ledových střepinek. Když se její oči setkaly s Vilkasovými šedými, zrušila kouzlo a svěsila paže.

„Co tu děláš?“ zeptal se bez okolků. Hlas měl ledový jako kry plující po Moři duchů a pohledem ji špendlil k zemi. Raethai zamrazilo.

Kývla hlavou směrem k zakrytému otvoru ve skále. „Skjor a Aela odešli.“

Vilkas na ni beze slova upíral oči.

„Tudy,“ dodala nesměle.

„Já vím. Dělají to tak vždycky.“

Nord stál bez hnutí a stále ji sledoval. Raethai nervózně přešlápla na místě.

„Udělala jsem něco?“

„Udělala.“

„Možná bys mohl být trochu… konkrétnější?“

Vilkas se nadechl ke slovu. Z úst mu uniklo syknutí a Argoniánka bezděčně přivřela oči v očekávání salvy výčitek. Místo toho se zpovzdálí ozval Kodlakův hlas.

„Vilkasi,“ pravil tónem otce laskavě kárajícího milovaného syna, když se vynořil zpoza převráceného lodního trupu. „Znáš příběh Kalleho Vodobijce?“

„Mistře, proč…“

„Víš, že nejsem ničí mistr. Tak znáš jej?“

„Neznám, pane.“

„Co se takhle posadit? Noc je ještě mladá, a přece bychom nestáli u dobrého příběhu.“ Aniž by čekal na odpověď, vykročil zvěstovatel Družiníků vpřed a zamířil k sezení na východní straně Jorrvaskru. Uvelebil se na své oblíbené lavičce a svým společníkům pokynul, aby ho následovali. Raethai si bez okolků sedla po jeho boku. Vilkas zaváhal. Kodlak jemně poklepal na oprýskaný lak na dřevě. Tmavovlasý Nord se konečně s povzdechem posadil.

Kodlak sepjal ruce a dlouze, zhluboka vydechl. Pak promluvil a z jeho hlasu byl slyšet podtón úsměvu.

„Falkreath je město nacházející se v roklině pod skalami, kudy teče několik stružek. Poloha je to vskutku nešťastná, neb musí osada každoročně čelit v dobách jarní oblevy záplavám.“

Vilkas se zamračil a nejistě se ošil. Raethai cítila v jeho neklidu otázku, kterou však nevyslovil. Místo toho čekal s očima upřenýma na zvěstovatele, jehož si vážil jako vlastní rodiny. Vítr mu pohrával s temnými kadeřemi a plnil jeho tvář třepotavými stíny.

„Bývaly doby,“ pokračoval Kodlak, „kdy byly sněhové bouře ve Skyrimu mnohem zuřivější a vánice mnohem vydatnější. Tehdy Falkreath v zimě pokrývalo tolik sněhu, že po půldni bez neustálého odhrabávání nešlo otevřít vlastní dveře. Obleva bývala krutá, a když si lidé nedali pozor, přinášela oběti.

V tu dobu žil ve městě muž jménem Kalle, povoláním truhlář a in-ži-nýr, jenž měl na všechno nějaké to udělátko. Pyšnil se zručností dávných dwemerů a inovativností bretonských mágů, avšak jedno mu scházelo, a to byl zdravý úsudek. Svými sousedy byl Kalle považován za starého blázna. Přátele neměl a rodina ho opustila, a tak zůstal sám se svými vynálezy.

Jednoho roku po obzvláště krutých záplavách se rozhodl, že této formě utrpení učiní konec. Začal vymýšlet, jak by vodě zamezil, aby se do města dostala. Postavil kolem celého města hrazení, ale voda je přetekla. Zvýšil ho, ale voda prosákla zemí. Pokusil se tedy vytvořit hráz a svést vodu do jiného koryta, ale břehy se provalily a voda vylila. A zatímco lidé ve městě vymýšleli způsoby, jak během povodní zkrátka ochránit své zásoby a zvířectvo, Kalle vymýšlel nová a nová řešení. Vymyslel mlýn, který měl vodu hnát zpět do hor, či takzvaný sušák, který ji měl pomocí velmi silného plamene na místě vysušit.

‚Voda je náš nepřítel,‘ opakoval lidem, ‚s vodou se musí bojovat.‘

Rok od roku byly jeho nápady bláznivější a bláznivější, až nakonec sestrojil armádu ‚hrabačů‘ a ‚odlévačů‘ z oceli, se kterou táhnul proti vodě. Lidé se mu smáli a na další povodeň, která měla být neobvykle silná, zkrátka opustili město. A tak Kalle Vodobijec vyrazil do boje se svým nenáviděným živlem. Toho roku jej voda smetla a odnesla a od té chvíle už o něm nikdy nikdo neslyšel.

Ty, Vilkasi,“ pravil Kodlak s tichým zasmáním, „jsi tak trochu jako on. Snažíš se předejít něčemu, co musí přijít. Osud rozhodl že Falkreath musí každoročně čelit záplavám. A zrovna tak osud rozhodl, že Raethai se jednou musí dozvědět, kdo jsme. Je to přirozený řád věcí. Jí v žilách koluje dračí krev. Cítí stejně, jako cítíme my. A nám v žilách koluje krev vlčí. Možná nejsme pokrevně příbuzní, ale naše podobnost z ní činí člena rodiny.“

Zatímco Vilkas sebou trhnul, Raethai nehnula brvou. Nebyla překvapená. Říkal jí to přece sám Vilkas. Tak proč se nyní zdráhal? Měl snad strach? On, který hrdě kráčel do každé bitvy? On, který se nebál každým dnem riskovat vlastní život pro dobro ostatních? On, který stál na její straně, když ji celý Jorrvaskr začal nenávidět za ztrátu milovaného člena? Vždycky z něj cítila neklid. Ale ne takový, jaký z něj sálal dnes v noci. Něco bylo jinak. Špatně.

„Tak to není,“ řekl tmavovlasý Nord. Hlas se mu mírně zachvěl a záhy jej zastřel závan větru. Chladný, nepříjemný poryv přinášející teskné volání a pach krve. Raethai si uvědomila, že tuhle noc není Vilkas jediný, kdo cítí strach. Nervózně zakmitala zubatým ocasem a ruce si přitiskla k tělu. „Jen nechci přijít o…“

„Vím,“ přikývl Kodlak. „Ale osudu nelze stát v cestě. Co kdybys naší ještěří společnici řekl pravdu?“

Vilkas si dlouze povzdechnul a ztěžka se opřel o sloup za svými zády. Zahleděl se k východu, kde nad obzorem skrz potrhaná mračna problikávaly hvězdy. Ruce měl sepjaté v klíně a nervózně točil palci.

„Tam za těmi dveřmi,“ začal pomalu, „se ukrývá tajemství toho, kým skutečně jsme. Budeš-li se chtít stát jednou z nás… přináležet k jádru rodiny, jímž je Kruh, pak půjdeš tam a svou minulost necháš za sebou. Odtamtud se nikdo nevrací stejný.“

„Z tvých slov,“ řekla Raethai, „je cítit bolest. Máš odpor sám k sobě. Tak proč? Proč ses stal tím, kým jsi?“

Kodlak se hořce zasmál. Chvíli bylo ticho rušené jen skučením větru ve škvírách mezi dřevem a kameny. Stromy a křoviska v okolí se prohýbaly pod jeho náporem, ale vzdorovitě odolávaly. Pak Vilkas opět promluvil.

„Abych porozuměl. Abych pochopil muže, který mně a mému bratru zachránil život. Abych… abych dokázal pomoct.“ Zabořil hlavu do dlaní a z úst mu unikl roztřesený vzdech. „On mě volá,“ vydechl zoufale a obrátil zrak ke Kodlakovi. „Nedokážu mu vzdorovat.“

Zdáli se ozvalo divoké vytí. Raethai přeběhl mráz po zádech a šupiny na ocase se jí postavily. To nebyli vlci.

„Tak jdi,“ pobídl ho zvěstovatel tiše. „Víš, že musíš.“

Vilkas vyskočil na nohy a obrátil se ke kamennému průchodu pod Nebeskou kovárnou. Pak zaváhal a otočil se k Raethai. Sklonil se a pevně jí stiskl ramena.

„Ještěrko,“ řekl s nečekanou něhou. Překvapeně k němu vzhlédla. „Nebuď takový hlupák jako já. Jsou věci, které nepochopíš, i když jsi jich součástí. Jsou věci, které nejsou určené k tomu, aby je kdokoliv chápal. Nebuď jako já.“

S tím se obrátil a odešel. Raethai se zvedla a sledovala ho až ke skrytému otvoru ve skále. Kodlak ji jemně chytil za ruku.

„Zdá se, že se dalších pár dní budeš muset trénovat sama,“ pravil.

Argoniánka pokývala hlavou. „Na běhání jeho vedení nepotřebuju.“

„Tak se nestrhej. Vilkas by nebyl rád, že ti to říkám, ale účelem téhle části cvičení je poznat své vlastní meze.“

„Tak proč mi to neřekl?“

„Proč si myslíš, že tě včera zastavil, než jsi svůj úkol dokončila?“

„A kde jsou jeho meze?“ opáčila ona. Očima zabloudila k horám vyčuhujícím daleko za hradbami. Zdáli se ozvalo vytí. Byla si jistá, že to nebyl vlk.

„Neboj,“ usmál se stařec. „On je ještě zná. On ano… ovšem Aela a Skjor, to je jiná.“

„Jsou v nebezpečí?“

„Jak se to vezme. Vezmeš-li v potaz jejich lásku k Pánu lovu… možná jen čekají, až nadejde jejich čas a budou se k němu moci připojit.“

„To přece nemůžou!“

„Že ne?“

„Ne.“

„Proč by nemohli?“

„Protože…“ Raethai udělala nervózní kolečko od lavičky k sloupu a zpátky, „jsou tu lidi, kterým na nich záleží… mají povinnosti vůči Družiníkům i Skyrimu… a Skjor je zodpovědný za naši sázku s Vilkasem a měl by aspoň být svědkem jejího završení!“

Kodlak se hlasitě od srdce rozesmál. „Kéž by tě tak slyšel. Milá Raet, jestli jsi někdy pochybovala, že tady zapadneš, tak už nepochybuj. Pojď, půjdeme spát. Připozdívá se a ty máš před sebou dlouhý den.“

Raethai přikývla, ale nenásledovala Kodlaka do Jorrvaskru. Místo toho vyšla nahoru k Dračí síni a, ignorujíc podezíravé pohledy stráží, vstoupila. Od noční hlídky si vyžádala přístup do nejvyšších pater vedoucích na sérii balkónků, z nichž byl výhled na širý kraj, od Vyšného Hrothgaru až po horské hřbety na severu, k Rorikovu dvorci a ještě dále za něj, kde se rozprostíraly Pláně Markarthu poseté nízkými povadlými stromky a keříky jalovce. Pohled z výšky ji nečekaně uklidnil. Pozorovala stříbřitě se lesknoucí pásy řek protínající krajinu, vysoké hory, jejichž špičky halila hustá oblaka, a drobně vyhlížející domky rozeseté po rozlehlé tundře. Skyrim jí ležel na dlani. Byl její. Jen její.

Uvelebila se na jedné z četných říms a s pocitem vnitřního klidu konečně upadla do spánku.

Několik dalších dní se neslo v duchu ustavičného běhání kolem Bílého Průsmyku. Místní ji stále vesele zdravili a čas od času se zastavila na slovíčko se Svenem a Faendalem, kteří si v Průsmyku ke značné nelibosti Anoriatha z Nalitého lovce otevřeli obchod s loveckými potřebami. Večerem konkuroval Sven místnímu bardu Mikaelovi a lákal děvčata i otrhané veterány na písně o chrabrých hrdinech a sličných pannách, zatímco Faendal si našel místo u Jorrvaskru a učil mládež zacházet s lukem, což měla mít původně na starosti Aela, avšak její divoká povaha z ní nedělala příliš spolehlivou učitelku. Jarl Balgruuf odmítl v těch dnech několik císařských delegací, z nichž jedna ho nechala v tak mizerném rozpoložení, že se ještě dva dny poté celé město pohybovalo po špičkách. Tedy, s výjimkou Raethai, která dál zarputile běhala a trénovala svou výdrž. Den co den přitom myslela na svého mistra, jenž pobíhal někde venku, daleko od domova, a ve vlčí podobě zachraňoval Skyrim a své dva náruživé druhy.

Když se konečně dopracovala na dvacet pět koleček, přišel za ní Farkas a položil před ni několik kamenů různých velikostí.

„Chytří lidé jako Vilkas nebo Kodlak říkají, že není nad zdravý úsudek a rychlý instinkt. A já jim věřím. Ale přesto jsou chvíle, kdy člověku hrubá síla zachrání život. Na, ty máš ode mě. Po každém kole desetkrát každou rukou zdvihni ten, který tak tak uneseš. Až se ti bude zdát lehký, přejdi na další.“

Přátelsky na ni zamrkal a medvědí rukou ji poplácal po rameni. Raethai zasténala, ale uposlechla jeho rady.

„Vy bratři se nezapřete,“ zabručela mrzutě, když odcházel. Vesele se jejím slovům zasmál. Přesto na pozadí onoho smíchu zaslechla smutný podtón. Snad to byl stesk. Snad výčitka. Raethai ten zvuk naplnil úzkostí.

Běhala dál. Běhala za žáru poledního slunce i v dešti, běhala, když se do ní opíral ledový vítr z tundry a celé cvičení jí ztěžoval. Běhala, když se přes Bílý průsmyk přehnala sněhová bouře a všichni se choulili v teple svých domovů či kolem ohně v Kobyle a praporci, kde jim Hulda servírovala nahřátou medovinu a skopovou pečínku. Po večerech sedávala střídavě s Farkasem a ostatními veterány v Jorrvaskru a se Svenem a Faendalem v hostinci a naslouchala vyprávění o tajemném bezhlavém duchovi brázdícím okolí Průsmyku či o starých hrdinech ovládajících dračí řeč, kteří se nebáli postavit dračí hrozbě čelem a bít se za svou vlast. Na noc často chodila na vyhlídku do Dračí síně. Místní si na ni rychle zvykli. S výhledem na širé dálavy se jí usínalo nejlépe. Plnil ji nadějí, i když netušila na co a z čeho ona naděje vyplývá.

Dvanáctého dne se Raethai probudila s pocitem nenadálého strachu. Ráno přineslo šedavou plískanici. Déšť bubnoval do střechy za jejími zády a smáčel větve stromů dole ve městě, bez hnutí svěšené dolů. Vítr se úplně zastavil, jako by se snad měl zastavit i sám čas, a oblohou neprolétl jediný ptáček.

Ještěrka vyskočila na nohy. Rychle proběhla celým sídlem jarla, nechávajíc za sebou mokrou stopu. Gerda, místní služebná, jí věnovala nevraživý pohled a s pobouřeným výrazem se chopila koštěte a hadru. Balgruuf ji sledoval se zdviženým obočím a děti před řítící se Argoniánkou uskakovaly do bezpečí za mohutnými vyřezávanými sloupy.

Cesta do Jorrvaskru za normálních okolností trvala jen chvilku. Teď měla Raethai navzdory svému tréninku pocit, že běží celou věčnost. Z takřka holého stromu uprostřed města, který míjela, pod tíhou kapek spadnul jeden z posledních uschlých kvítků. Žebrající děvčátko v zelených šatech, jež zde obvykle sedávalo, se nyní nejspíš ohřívalo v Huldině starostlivé péči. Raethai běžela, co jí síly stačily.

V Jorrvaskru bylo neobvyklé ticho. U ohně seděly bez hnutí a beze slova Njada s Riou, ve tvářích ponuré výrazy a v rukou korbely s medovinou. Neřekla jim nic, jen v tichosti pokračovala do sklepení, kde zamířila rovnou do místností na opačné straně, kde se zpravidla zdržoval Kruh. A tam, na lůžku obklopeném Družiníky, leželi Vilkas s Aelou, tváře i končetiny potrhané takřka k nerozeznání a pokryté krví. Po jejich boku klečela služebná Tilma a jemně jim rány čistila navlhčeným plátnem. Raethai se rozhlédla. Jeden chyběl.

Prodrala se mezi svými druhy a pořádně si prohlédla Vilkase. Oddechoval mělce a obtížně a oči měl upřené vzhůru ke stropu. Poklekla a vzala ho za ruku. Lehce sebou trhnul.

„Ještěrko,“ zašeptal chraplavě.

Bez váhání natáhla ruku a nechala jí proudit léčivou magii. Chytil ji za zápěstí a zarazil ji.

„Přestaň. Přestaň, prosím… na tyhle rány léčivá kouzla nepomohou.“

„A co pomůže?“

Vilkas vzdychl. „Čas,“ pravil tiše.

„Kde…“

„Skjor… tam zůstal.“ Vilkas zavrtěl bezmocně hlavou. „Nemáš tušení… neměla bys mít tušení… nedokázal jsem nic dělat. Vůbec nic. Tisíc stříbrných čepelí… nechali nás se dívat…“

Z oka mu skanula jediná, horká slza, jež v krvi pokrývající jeho obličej zanechala tenkou, vybledlou stopu. Jeho ruka stiskla tu její. Raethai stisk opětovala.

„Ještěrko.“

„Jsem tady.“

Vilkas na svém loži ztěžka přikývl. „Tak tu zůstaň. Nechoď dnes cvičit. Buď tu se mnou.“

Položila hlavu k jeho. „Budu,“ řekla. „Budu tady, jak dlouho budeš chtít.“

1 komentář u „Raethai – kapitola dvanáctá: Vlčí úděl“

  1. Děkuji za další příběh o Raethai.Sice na to poslední dobou nemám hlavu (a budu si ho muset přečíst ještě několikrát), ale jsem ti vděčný, i když mě vlastně psychicky rozhodil ještě víc.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *