No sense, no style, no nothing
Tak vám sem posílám… báseň. Už je to zhruba rok, co jsem napsala svou poslední, pominu-li těch pár pokusů při překladech a tu maličkost pro Lusi (ta se nepočítá, hned zjistíte proč). Moje básně… nemají prakticky žádnou uměleckou hodnotu. Pokud jde o ně, obvykle je nepíšu vůbec pro nikoho, jen pro sebe samotnou. Možná je to jeden z důvodů, proč se je bojím poslední dobou psát – sice se mi chce, ale ten blog už čte tolik lidí, kteří mě znají, že jsem na básně zatím nenašla odvahu. Básně jsou asi tím, co nejvíc odhaluje moji pravou podobu. Jenže je mi divně, je mi divně strašně dlouho a už to asi vážně potřebuju. Takže máte smůlu. Je tu báseň, komu se to nelíbí, může se mnou třeba přestat kamarádit. :P
Hledím tak do dáli,
slova mi dochází
a můj hlas službu mi vypovídá,
tam mezi opály
slunce už vychází,
smrtelník pravdu se nedovídá.
V srdci mám nicotu
hmotnou a bytelnou,
svírá mne, bolí a bere mi dech,
pro božskou dobrotu,
pro krásu světelnou
nešťastník v mučidlech nadobro zdech.
Těšíš se z bolesti,
nejdražší příteli,
dávíš se vzduchem a voda je jed,
tiše si šelestí
v smrtelné posteli
duše, co cítí jen oheň a led.
Lidé se otáčí,
zraky jsou upřené
na místo, kde kdysi smrtelník stál,
slzy je nezmáčí,
ty oči přivřené,
ty, jež nevidí, že stojí tam dál.
Hledím tak do dáli,
slova mi dochází
žádám vás, bohové, nechte mne jít,
tam mezi opály
slunce už vychází,
hlas tiše šeptá, že nechce již žít.
Komentáře
Přidej komentář