Můj příběh

K napsání tohoto článku jsem se odhodlávala dlouhé roky. Není lehké psát svůj vlastní příběh bez přikrášlení. Není lehké prezentovat svoje vlastní pocity tak, jak je opravdu cítíte. Není lehké uznat, že jste v životě udělali nějakou kardinální chybu. A zejména pak není lehké psát o lidech, které milujete, a připustit sobě i zbytku světa, že vám ublížili. Není to lehké, protože se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste jim odpustili, ale přitom víte, že ve vás zůstává bolest a pocit křivdy.

Vím, že každý dělá chyby. Já jsem dozajista ublížila spoustě lidí. Někteří v sobě tu křivdu možná mají dodnes.

Mně, ač ji neskonale miluji, ublížila moje rodina. Věřím, že všichni jednali podle svých nejlepších úmyslů. Že se o mě starali, jak nejlépe uměli. V žádném případě na ně nechci házet špínu. Ale abych svůj příběh mohla vylíčit tak, jak ho skutečně vidím, musím zmínit i jejich chyby. Pokud si tohle někdo z mých rodičů přečte, prosím, ať čte až do konce. Snad pochopí. A snad pochopí i to, že samotné napsání a zveřejnění tohohle poměrně choulostivého příspěvku je pro mě opravdu důležité.

Představuji vám tedy svůj příběh.

Jsou různé druhy závisti. V základu bych ji rozdělila na závist plynoucí z nesnášenlivosti či namyšlenosti – tedy takovou, kdy druhému něco nepřejete a místo toho to přejete sami sobě, a závist plynoucí z touhy – tedy takovou, kdy prostě jen toužíte mít něco, co má někdo jiný. Zejména když něco mají všichni kolem vás a vy jako jediní to nemáte, je ona závist z touhy hodně silná. Tuhle závist zná každý z nás.

Já jsem v životě záviděla hodně věcí a nad většinu jsem se časem dokázala nějak povznést. Materiální závist už mě netrápí, protože ač jsem někdy mírně v nouzi, nikdy se to nedostalo nad únosnou mez. Netrápí mě ani láska – i tohle štěstí jsem si našla. Jedna závist mi ovšem přetrvává. Závidím totiž lidem okolo jejich zdraví. A to jak fyzické, tak to duševní.

Ale abychom to vzali pěkně od začátku…

Svět mi odmalička dával najevo, že jsem jiná. Neumím věci zaobalovat, ať se snažím sebevíc. Podávám všechno v surovém stavu. Mluvím jasně, upřímně, obšírně, snažím se podávat co největší množství relevantních informací… a taky beru všechno nesmírně vážně. Takhle jak to popisuju, určitě to zní hrozně hezky. Jako něco, co by chtěl umět každý člověk. Ale věřte mi – pokud nezvládáte nic jiného, nedá se s tím žít. I když často vidíte skutečnost, i když se snažíte rozlišovat mezi světem pocitovým a rozumovým, lidi tuhle vaši analytickou preciznost nebudou přijímat. Pro mnoho lidí jsou některé skutečnosti těžko přijatelné a když jim je budete předkládat bez obalu tak, jak jsou, nedokáží je pochopit. Nedokáží tím pádem pochopit ani vás a nebudou se s vámi bavit.

Máte-li obrázek o mé povaze, přidejte si ještě pár věcí. Například to, že mě doma odmalička učili, že na vzhledu vůbec nezáleží, a oblékali do mnohokrát nošených hadrů po mých třech starších sestrách – a protože beru věci tak vážně, svým rodičům jsem pozorně naslouchala a jejich slova o vzhledu si vzala k srdci. Bylo mi tedy úplně jedno, jak vypadám.

Nebo si přimyslete fakt, že se u nás doma kouřilo. Kouřili rodiče, potají kouřily i sestry, kouřila rodina, která s námi sdílela náš dům a bydlela o patro níž. Vyplývá z toho, že jsem páchla po kouři – což jsem si samozřejmě jako malá vůbec neuvědomovala. Zejména když jsem na kouř byla tak zvyklá, že jsem ho ani necítila.

Můžete si taky přidat, že u nás panoval všeobecně negativní vztah ke sportu a také k téměř jakékoliv novější populární kultuře. Rocková či jakákoliv hudba obsahující bicí hudba byla bigbít a zpravidla se u nás nesměla pouštět. Filmy typu Vrchní prchni byly zkrátka špatné. A opět – se svou dokonale vážnou a ustrnulou povahou jsem všechny tyhle věci vzala jako fakt a světu jsem tedy hrdě prezentovala, že většina sportu a kultury je zkrátka objektivně špatná.

V tomto duchu jsem přišla do mateřské školky. Není se tedy čemu divit, když si mě ostatní děti začaly dobírat. Sice už jsem pomalu ještě před nástupem do školky uměla perfektně číst, protože to byla důležitá součást vzdělání a mentálního rozvoje, ale zato jsem si neuměla zavázat tkaničky. Smrděla jsem, byla jsem předpojatá proti skoro všemu, dávala jsem všechno najevo takříkajíc na plnou hubu a vypadala jsem, jak kdybych vylezla z kontejneru. Kdybych tehdy byla kýmkoliv z mých vrstevníků, taky bych se se sebou nechtěla bavit.

Skončila jsem tedy osaměle na lavičce u okna, zatímco všichni ostatní si hráli a užívali spoustu zábavy. Když jsem si náhodou vyhlédla nějakou pěknou hračku, okamžitě mi ji sebrali. Když jsme hráli hry, byla jsem vždycky ta, proti které se všichni spikli. A aby toho nebylo málo, tak jsem z té vší ukřivděnosti na lidi křičela a byla agresivní, protože člověk beroucí věci tak vážně jako já má v sobě zakořeněné ustavičné nutkání měnit věci k lepšímu – a to za každou cenu.

Věci se k lepšímu samozřejmě nezměnily.

Ke konci školky se našla jedna holčina, která byla i přes svůj nízký věk ochotná přehlédnout všechny moje vady a začít se se mnou bavit. Zjistila jsem, že se v její společnosti dokážu smát. Že na ni mohu mluvit bez agrese a ona mi naslouchá. Konečně jsem našla štěstí. To štěstí trvalo pár dní, možná týdnů. Pak školka skončila, já jsem nastoupila do školy a se svou kamarádkou už jsem se nikdy neviděla.

Do školy jsem šla s úsměvem. Konečně se všechno změní, říkala jsem si. Bude to nový začátek. Nová příležitost. Nová naděje.

Hned první den vyšlo najevo, že jsem pořád stejně nenáviděníhodná osoba jako předtím. A abych se náhodou nenudila, posadili mě do lavice k cikánskému chlapci, který byl rozmazlený, zákeřný a agresivní.

Ve škole to chodilo jinak než ve školce. Děti ve školce se mi posmívaly a nechtěly se se mnou bavit. Spolužáci ve škole byli rafinovanější. Bavilo je intrikovat, vymýšlet si, jak mě můžou donutit, abych zesměšnila sama sebe. Naoko se se mnou bavili, ale mnohokrát mě donutili zranit sama sebe, udělat něco, co se nesmí, nebo se nějak veřejně shodit. Když se jim to zrovna hodilo, využívali mě. Ve škole jsem se naučila nejen se lidí stranit, ale taky se jich bát. Školu mi to natolik znechutilo, že i k učení jsem získala odpor a odmítla jsem se mu jakkoliv věnovat. Když jsem si rodičům stěžovala, že mě lidé nemají rádi, odpověď zněla, že takoví lidé mi přece nestojí za tu starost a nemám se jimi vůbec zatěžovat. Na dlouhou dobu jsem to vzala jako absolutní pravdu.

Doma mezitím panovala zvláštní atmosféra. Bylo nás šest – já, rodiče a tři sestry. Přesto si už nedokážu vybavit moc chvil, kdy by naše rodina byla pohromadě. Sestry tak střídavě utíkaly z domu a náhodně se zase vracely. Slévá se mi, kdy tam kdo byl a kdy ne. Spolehnout jsem se nemohla na nic. Táta byl celé dny od rána do večera v práci a skoro jsem ho neviděla. Mamka se živila překlady a nechtěla, aby ji kdokoliv vyrušoval.

Scházeli jsme se u večeře. Pamatuji si, že jsem byla celkem upovídaná – vždycky jsem měla spíše extrovertní povahu. Moje introvertní stránka je čistě obrannou reakcí. Ale čím dál víc jsem cítila napětí, které v domě panovalo. Táty se z nějakého důvodu báli snad všichni. Nemyslím si, že by to byla jeho vina. Jen jakožto velký a (někdy násilně) respektovaný pán domu doplatil na celkovou atmosféru. Máma zase neustále pracovala nebo byla ve svém světě a sestry, které – když zrovna byly doma – se střídaly o domácí práce, to nesly dost těžce. Takže jsem se postupně přestávala těšit i ze společnosti vlastní rodiny. Večery jsem trávila v napětí, v noci jsem zpravidla víc četla své oblíbené knížky, než abych spala, a ráno jsem se probouzela do ticha, protože táta už byl pryč a mamka před desátou nevstávala.

Nesnídala jsem, rovnou jsem odešla do školy. Samozřejmě bez svačiny. Ze strachu z rodičů jsem odcházela včas. Příchody do školy už ale včasné nebyly. Stejný strach jsem měla i ze spolužáků a do školy se mi nechtělo. Trávila jsem obrovské množství času venku – jak před školou, tak i po ní. Znalo mě snad celé naše městečko. Občas jsem se někde zastavila a dala si třeba hrušku od nich ze zahrádky. Místní dědečkové a babičky mě měli rádi. Společnost ocenili a já jsem přinejmenším uměla být velice zdvořilá. Navíc jsem měla načteno, bylo tedy i o čem si povídat.

Jenže pak se začaly věci řešit a já o tuhle možnost postupně přicházela. Několikrát se stalo, že mě volali rozhlasem. Zažila jsem veřejnou potupu, čím dál víc jsem se za sebe styděla, ale čím víc jsem se styděla, tím víc jsem se bála s kýmkoliv mluvit. Někdy jsem utíkala se psem do polí, kde jsem dlouho seděla a vymýšlela si příběhy, které mi pomáhaly utéct od mých problémů. Někdy jsem prostě jen svírala pěsti a nenáviděla. Časem se z té nenávisti stala skrytá agrese, touha někomu – komukoliv – hrozně moc ublížit. Občas se mi v něčí společnosti zjevila vidina jeho znetvořeného těla. I ve chvílích, kdy jsem vědomě žádnou nenávist necítila. A někdy – doma docela často – jsem zkrátka předstírala pohodu, zatímco vnitřně jsem se klepala nejistotou.

Tehdy jsem začala simulovat. Myslím, že to začalo nějakou skutečnou chřipkou či angínou. Když jsem ležela doma s nemocí, měla jsem v pokoji klid, nikdo mě neobtěžoval, byly tam knihy a máma se o mě starala. Byly to v té době nejlepší chvíle mého života. Mé podvědomí usoudilo, že tenhle způsob života vlastně není špatný, a tak jsem se začala „snažit“ být nemocná. Čas od času vyšla moje simulace najevo, ale čím dál častěji se stávalo, že jsem si nemoc zkrátka vsugerovala a pak jsem doopravdy nemocná byla.

Když mi bylo deset a nastoupila jsem do páté třídy, dostala jsem naději na únik. Rodiče mi řekli, že když budu mít dobré výsledky ve škole, třeba se mi podaří dostat se na osmileté gymnázium. Začala jsem se snažit. Na nějakou dobu jsem přestala být nemocná. Oproti předchozímu roku, kdy jsem na vysvědčení měla i nějaké ty trojky, jsem najednou skončila s jedinou dvojkou a jinak samými jedničkami. Dokonce se mi v té době rodiče věnovali a učili se se mnou, což jsem předtím neznala. Přijímací zkoušky na gymnázium jsem udělala vcelku bez problému a získala jsem novou naději.

Jenže jsem to byla pořád já. Pořád ta smradlavá neupravená holka s extrémními názory, co dovede být agresivní, když se cítí ukřivděná. Pořád ta holka, co se naučila bát se lidí a nenávidět.

Moje třída byla plná nadprůměrně inteligentních lidí, kteří ještě navíc většinou byli z poměrně dobrých rodin. Myslím, že nejeden člověk se tam ve vší upřímnosti a dobré víře pokoušel se mnou vyjít. Nicméně se mnou to zkrátka nešlo a nakonec těch několik lidí, co v sobě tehdy nějakou tu zákeřnost opravdu měli, převážilo.

Zklamání tentokrát nepřišlo okamžitě, ale velice pozvolna. O to horší ale bylo, když se něco stalo, protože vzhledem k tomu, kolik jsme měli učitelů, to po chvíli věděla úplně celá škola. Takže jsem se musela bát nejen ve vlastní třídě, ale i na chodbách i venku na ulici. Všude někdo číhal. Někdo, kdo byl připravený mi podrazit nohy, plivnout na brýle, hodit po mně zbytek od svačiny či mě nějak zesměšnit. Tělocvik se stal vysloveně mojí noční můrou. Kromě toho, že už samotná moje shrbená chůze vzbuzovala posměch, ve chvíli, kdy se dostal na scénu míč, měla jsem téměř jistotu, že pokud se mu nebudu vyhýbat, bude to bolet, i kdyby jen proto, že ho prostě neumím správně chytit.

Na gymnáziu jsem se přesto zpočátku snažila. V primě jsem skončila s vyznamenáním. Nebyla jsem nikterak vzorná studentka, ale tak nějak jsem držela krok. Aspoň v tom jsem měla útěchu.

Krátce potom, co jsem nastoupila do sekundy, si mě vzal táta stranou a oznámil mi, že máma má rakovinu. Tehdy jsem pořádně nechápala, co mi to říká. Trvalo mi, než jsem tu informaci vstřebala a než mi plně došlo, jaký dopad bude mámina nemoc na celou rodinu mít. A ve chvíli, kdy jsem si to začala uvědomovat, bylo najednou špatně všechno, co do té doby špatně nebylo.

Máma na tom začala být zle a často byla v nemocnici. Táta se pro změnu odstěhoval – nejprve o patro níž, ale časem byl doma míň a míň, až nakonec odešel úplně. Mámě sice pořád pomáhal, ale mně se čím dál víc ztrácel z dosahu – který ani předtím nebyl zrovna valný. Sestry doma povětšinou nebyly. Někdy se stávalo, že jsem byla v domě sama, a tak jsem se prostě schoulila na postel a několik hodin brečela strachy.

Ke konci sekundy jsem opět začala simulovat a značně se mi zhoršily výsledky ve škole. V tercii už jsem nesimulovala – začala jsem být opravdu nemocná. Trpěla jsem častými virózami a sem tam nějakou angínou. Dostala jsem se nad dvě stě zameškaných hodin za pololetí. Jedna ze sester v té době vyčetla mé nemocné mámě, že mě nechává simulovat a nevyžene mě do školy, ať to stojí, co to stojí. Na konci tercie jsem pak měla takový nedostatek známek, že jsem musela ze tří předmětů dělat komisionální zkoušky. Naštěstí jsem je nějak pokořila, ačkoliv čtyřka z matematiky mě zasáhla. Do té doby jsem žádnou čtyřku neměla. Jestli mi zbýval byť jen kousek sebevědomí, myslím, že po tomhle už mi žádné nezbylo.

Po nástupu do kvarty následovalo období absolutní rezignace. Pokud jsem se do té doby bavila alespoň s bratranci a jejich kamarády, v tomhle období jsem pomalu přestávala. Mívala jsem ve zvyku se před lidmi často a hodně smát. Asi jsem si tím něco kompenzovala. Brečela jsem hodně, ale nikdy ne před zraky ostatních. Před těmi jsem byla bláznivá holka, co neustále vymýšlí šílenosti a pořád se směje. V tomhle období jsem na to ale přestala mít sílu – a tak místo abych někoho požádala o pomoc (protože oni by mi stejně nevěřili, vykašlali by se na mě, obtěžovala bych je tím atp.), radši jsem se lidem začala vyhýbat.

Netrvalo ale dlouho, než jsem ve vlaku na cestách do školy a domů našla svou první opravdovou kamarádku, jistou slečnu L. Slečna L se mnou sdílela vášeň pro Pána Prstenů a Tolkienovský svět jako takový. Sbíraly jsme spolu kartičky z filmů, vymýšlely nové příběhy, obdivovaly Boromira a Faramira, dělaly jakýsi roleplay a dokonce vytvářely dřevěné meče. Slečna L pocházela z rodiny, která byla celá posedlá Tolkienem. Občas jsem k nim jezdila a v skrytu duše tiše záviděla. Jenže slečna L byla stejně stará jako já a o necelý rok později, když já jsem nastupovala do kvinty – tedy obdoby prvního ročníku čtyřletého gymnázia, přestoupila na pražskou školu. Naše styky se dost omezily a posléze skončily úplně, protože slečna L, nacházející se v podobně rozvrácené rodinné situaci jako já, utekla z domova.

Moje druhá kamarádka, objevivši se mi v životě krátce před odchodem slečny L, byla jistá slečna K. Slečnu K bych popsala jako osobu velice intenzivní, a to ve všech směrech, jaké si dovedete představit. I ona měla rozvrácenou rodinu. Mnohem víc než já nebo kdokoliv, koho jsem do té doby poznala. S matkou a sestrou utekly od otce, který je bil a týral, de facto se před ním skrývaly a doufaly, že je nikdy nenajde. Tak mi to alespoň bylo řečeno. Matka byla zákeřná, toho jsem si všimla na vlastní oči. Slečnu K se nebála zesměšnit před lidmi, otevřeně jí pohrdala a oslovovala ji ksindle.

Slečna K si to kompenzovala na několik způsobů. Přehnanou pozitivitou, která následně ústila v silné deprese. Intenzivními a často až násilnými vztahy s muži – někdy i s několika najednou. Záměrně ztřeštěným chováním, kdy ze sebe dělala kašpara, střídajícím se s hluboce filosofickými debatami inspirovanými undergroundovou kulturou. Slečna K nebyla hezká, ale byla velice přitažlivá. To bylo taky jediné, v čem měla skutečně sebevědomí, a tak se nebála toho v plné míře využívat. Kromě toho byla taky poměrně chytrá a přemýšlivá, ale moc si nevěřila, takže svou inteligenci nejrůznějšími způsoby zabíjela.

Nedokážu si pořádně vybavit, jak jsme se se slečnou K daly dohromady. Neměly jsme téměř žádné společné zájmy, ale ona měla neskutečný dar umět se bavit s kýmkoliv a za jakékoliv situace. Její společnost mě těšila. Posléze mi jí začalo být líto, tak jsem se jí snažila pomoct. Táta v té době začínal nový život a rozhodl se mi víc věnovat. Využila jsem toho. Místo abych byla schopná vnímat jeho pozornost, zaměřila jsem se na chudinku slečnu K, požádala tátu, aby ji s námi vzal na vodu, a vzala to hlavně jako záchrannou misi pro ni.

Někdy mezi kvintou a sextou jsem začala víc vnímat máminu přítomnost doma. Dostávala se ze své nemoci a zjevně ji mrzelo, že se mi tak dlouho nemohla věnovat. A tak se mi občas věnovala možná trošku moc. Dokonce na moje naléhání přestala kouřit doma.

Občas mi přišlo, že se o mě táta s mámou trochu přetahují. Ani jeden to nikdy nevyjádřil nahlas, ale oba toužili, abych byla s nimi, a oba se cítili ukřivdění, když jsem v něčem dala přednost tomu druhému. V rámci svých možností v té době dělali oba první poslední, aby mě podpořili. Nebyla jsem na takovou podporu zvyklá a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Byly chvíle, kdy jsem to dokonce brala jako zradu. Proč až teď? Proč tak najednou? Co ode mě chcete? A někdy jejich nevyslovené spory docházely tak daleko, že na sebe dokonce házeli za zády toho druhého špínu.

Zjistila jsem najednou, že jsem hrozně unavená. Že mě nebaví se s kýmkoliv přetahovat, nebaví mě čelit ve škole spolužákům – ač už starším a o něco rozumnějším – nebaví mě řešit problémy mých rodičů, případně jejich nových partnerů. Utíkala jsem ke slečně K, která mi dávala pocit, že mám ve světě nějaké poslání, že jsou lidé, kteří potřebují moji podporu a pomoc. Jenže tahle pomoc mě v mé situaci vyčerpávala taky a postupně jsem si to začala uvědomovat.

A tak jsem utekla.

Jednoho dne jsem na parapetu ve škole našla pohozený papír s prezentací jisté agentury ASSE, která nabízela studentům zahraniční pobyty. Nestálo mě to moc přemýšlení. Papír jsem sebrala, vzala ho domů a řekla tátovi „Tati, já chci letět na rok do Ameriky.“ Popravdě jsem čekala, že mě odmítne. Ten pobyt nebyl zrovna levný. Ale táta řekl, že jestli chci, tak teda poletím. A tak jsem na ten rok, kdy jsem měla být v Septimě, odletěla do Nebrasky, kde uprostřed široko daleko se rozprostírajících kukuřičných polí bydlela moje nová rodina.

Pobyt v Americe byl pro mě i pro mou hostitelskou rodinu očistec. Představte si mě – neupravenou oprsklou holku s vyostřenými názory a prořízlou hubou, která přijede do rodiny žijící typicky americkým polovičatě snobským životem a ještě navíc je silně katolická a svou víru prosazuje dost vehementně. Za svou píli, oddanost a vzorný život získala od města, kde žila, ocenění Rodina roku.

Nevadilo mi, že se každý večer modlí. Nevadilo mi, že chodí do kostela, a dokonce mi ani nevadilo, že mě brali s sebou. Ale to, že mi neustále předkládali, jak je bůh řešením všech problémů, že mi kázali, jak mám správně žít, a že žili životem natolik dogmatickým, že jsem se takřka dopustila hříchu, když jsem po utření nádobí neseřadila talířky ve skříni podle barvy, s tím jsem nedokázala žít. Kromě toho jsem brzy zjistila, že jsem pro ně kuriozitou – holkou z konce světa, kterou vychovali necivilizovaní barbaři. Přijela jsem „připravená na všechno“. Připravená přijmout cizí kulturu a poznat něco nového. Připravená jsem rozhodně nebyla. A znovu jsem byla nemocná.

Když jsem takhle jednou ležela s nemocí doma, sama, protože oba „rodiče“ byli v práci, jedna z mých „sester“ se vrátila domů na oběd a přivlekla s sebou asi deset kamarádek. Dělaly neskutečný rámus. Požádala jsem je o klid. Dělaly ho dál. Pohár trpělivosti přetekl, když některá z oněch kamarádek začala záměrně dupat po schodech a hlasitě se přitom smát. Vstala jsem a ona okamžitě utekla do obýváku za zbytkem. Moje výbušná povaha nezklamala ani tentokrát. Došla jsem za nimi a začala jsem přes všechnu bolest v krku řvát. Vyčerpala jsem na ně celou svou zásobu anglických sprostých slovíček. Děvčata sice už nevydala ani hlásku a zaraženě odjela, ale tahle událost předznamenala začátek mého konce.

Bylo mi vysvětleno, že děti si problémy neřeší samy, za děti je zásadně řeší rodiče a měla jsem je zavolat. Také mi bylo vysvětleno, že sprostá slova se neříkají. A když už jsme u těch výtek, raději mě ještě zkárali za to, že jsem přestala dělat domácí práce (proč asi? Mimochodem, moje „sestry“ jsem pracovat neviděla ani jednou), a také za to, že se s nimi v kostele chovám nepatřičně a neměla bych zpívat, když nejsem věřící.

Od Rodiny roku jsem se brzy odstěhovala a přistěhovala se k jiné, mnohem tolerantnější, žijící v úplně jiném městě nějakých pár stovek mil na jihovýchod. Pravděpodobnost, že se se svou první rodinou ještě setkám, byla minimální – obyvatelé Nebrasky totiž necestují.

Byly Vánoce, já neměla nic a přijela jsem do rodiny, kde mě vítali jako vlastní, zasypali dárky a dali vlastní, plnohodnotný pokoj. Myslela jsem, že se rozbrečím.

Pobyt ve druhé rodině byl bez nadsázky pohodový. Už jsem si zvykla na americký způsob života. K mému štěstí jsou lidé v Nebrasce vesměs velice otevření a přátelští, takže i přes jistý pocit nadřazenosti, který jim vštípila americká výchova, jsem byla po čase schopná se začlenit a v druhé škole jsem si našla i pár plnohodnotných přátel.

Samozřejmě pak přišly menší problémy. Moje nejlepší kamarádka se nesnesla s mou „sestrou“, takže nemohla k nám. Nebyl to ale zas takový problém, zkrátka jsem jela já k ní, nebo jsme si povídaly ve škole. Povídali si se mnou i ostatní. Už jsem nebyla kuriozitou, ale normální holkou, co se normálně baví. Naučili mě o něco lépe se oblékat. Když jsme se v něčem neshodli, vysvětlili mi, proč zastávají svůj názor, byli se mnou trpěliví a nedali mi vůbec příležitost ke vzteku. Bylo to úplně poprvé v životě, co jsem měla pocit, že někam patřím. Tak hrozně daleko od domova.

Během pobytu u své druhé rodiny v Americe jsem nezameškala ani jeden jediný den školy.

Domů jsem se těšila – moje první rodina mě naučila vážit si toho, co mám. Zároveň jsem ale cítila lítost, že už musím odjet. A strach.

Když jsem se vrátila, čekala mě spousta překvapení. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem se změnila. Jak moc se mou nepřítomností změnilo moje okolí. Přijela jsem, abych zjistila, že zničená slečna K utekla z domova a teď bydlí u mojí mámy, která ji částečně živí. Máma a táta se zbavili většiny své zášti vůči tomu druhému. Teď se dokonce snažili mluvit o sobě hlavně v dobrém a spíše mě sdílet, než se přetahovat. Ve škole zapomněli na staré problémy a začali se ke mně chovat jako k člověku. Ačkoliv jsem pořád měla silné zábrany, zjistila jsem, že se se svými spolužáky mohu normálně bavit. Maturitní ples a nácviky předtančení, které mu předcházely, patří mezi nejkrásnější vzpomínky mého života.

Přes to přese všechno jsem se nedokázala přenést přes svoje vzpomínky a vrátil se mi strach. Pamatovala jsem si, jak mě soudili, jak mě nenáviděli a jak jsem nenáviděla já je. Měla jsem strach z českého prostředí jako takového, protože jsem čekala, že mě lidi budou soudit zas. Protože kromě toho, že jsem se naučila neprojevovat ukřivděnost křikem, jsem to pořád byla já. Pořád jsem říkala věci narovinu a lidem se to pořád nelíbilo.

Moje sebevědomí navíc značně kleslo, když jsem zjistila, že slečně K nemůžu pomoct. Během našeho odloučení jsme se navzájem odcizily. Nikdy jsme neměly moc společných zájmů a po roce, co jsme se neviděly, jsme zjistily, že už nejsme moc schopné si navzájem naslouchat. Slečna K tedy žila v našem domě jakožto nepravá příbuzná, ale už ne jako kamarádka. Našla jsem si kamarádku jinou. Seznámily jsme se přes internet, když jsme přispívaly na jisté fórum s fantasy tematikou. Tahle kamarádka – říkejme jí slečna R – se mnou sdílela spoustu zájmů. Všeobecně jsme si rozuměly a dokázaly trávit hodiny času nekonečnými debatami o všem možném. A tak se stalo, že jednou slečna R přijela k nám na návštěvu. A slečna K na ni začala žárlit.

Od té doby dělala slečna K všelijaké vylomeniny, aby získala mou pozornost. Občas se jí to dařilo, ale brzy jsem si uvědomila, že naše rozhovory bývají poněkud jednostranné. Chtěla jsem, aby se slečna K trochu snažila sama pro sebe. Radila jsem jí, co dělat. Nabízela jsem jí peníze z vlastní brigády výměnou za to, že za mě udělá nějaké domácí práce. Naivně jsem jí dala peníze předem, jen aby pak svůj slib nedodržela. Následně začala lhát mé mámě, jen aby se nemusela dostavit na společnou večeři, a bránit mi v přátelství se slečnou R. To byla pro mě poslední kapka. Řekla jsem jí, že jestli něco takového udělá ještě jednou, už ji v našem domě nebudu chtít ani vidět. Toho večera se sebrala, odešla a už jsem o ní nikdy neslyšela. Ještě dlouho jsem si pak vyčítala, co jsem to udělala.

Přišel čas maturitní zkoušky. Vzpomínám na ni nerada. Bylo to velké selhání. Maturovala jsem z biologie, chemie, angličtiny a samozřejmě češtiny. V každém předmětu jsem měla smůlu na otázky, ovšem chemie a angličtina mě přesvědčily o tom, že moje špatné známky nezapříčinila jen smůla. Maturovala jsem ve čtvrtek jako předposlední ze všech. Zkoušející byli samozřejmě už unavení a chtěli to mít za sebou. Považovala jsem to trochu za nespravedlnost, ale potud to pro mě bylo pochopitelné.

Co už jsem snášela hůř, bylo, když se mě při zkoušení z radioaktivity zničehonic zeptali na životopis Marie Curie-Skłodowské. Jistě že jsem o jejím životě nevěděla nic. Jistě že to pravděpodobně nevěděl ani žádný z mých spolužáků, co taky maturovali z chemie. Ale do známky se to samozřejmě započítalo. Z chemie jsem měla za čtyři.

Když přišla angličtina, vzali mi vítr z plachet úplně. Tématem byla věda a technika. Měla jsem připravené, o čem budu mluvit. Chtěla jsem začít vývojem vědy od pravěku a pokračovat postupně až po současnost. Nenechali mě říct ani slovo a začali se vyptávat na konkrétní vědce. Dostala jsem z angličtiny za tři. Po roce stráveném v Americe, kde jsem získala ocenění za každý předmět, který jsem absolvovala, a maturitní diplom podmíněný absolvováním kursu angličtiny pro rodilé mluvčí. Zatímco někteří spolužáci, kteří uměli anglicky sotva pípnout, dostali za jedna. Měla jsem celkem jasnou představu o tom, co se děje.

Vzhledem k jisté pomaturitní depresi jsem se dokázala na vysokou školu dostat až o rok později. Nastoupila jsem na aplikovanou biochemii do Brna, kde jsem se taky seznámila s částí české komunity fanoušků anime. Našla jsem si mezi nimi svého prvního partnera – nebo spíš on si našel mě. Nebudu se k našemu vztahu dlouze vyjadřovat. Byl vypjatý, intenzivní a pravděpodobně si s dotyčným nemáme navzájem co vyčítat. Nesnesitelní jsme byli oba a navzájem jsme si to dávali takříkajíc sežrat. Nicméně takhle to v partnerských vztazích občas chodí. Ovšem jak se chovalo naše okolí, to jsem z dlouhodobého hlediska nesla mnohem hůř.

Můj první ex je – nebo býval – velice kontroverzní osoba. V komunitě, kde jsme se pohybovali, byl hodně známý. Měl mnoho obdivovatelů, ale taky ho spousta lidí nesnášela. Mezi mými přáteli byly zastoupené obě dvě skupiny, a tak nutně muselo docházet k rozkolům. Já jsem tomu nepřidávala, protože jsem ho na jednu stranu jakožto svého přítele zarytě bránila, ale když mě naštval, chvílemi jsem se cítila mstivě a nemluvila jsem o něm pěkně. Mluvila jsem mnohdy v protikladech a své vlastní přátele tak neustále mátla. Když jsem byla nešťastná, vracela se mi moje agresivita. Promítlo se to i do nejrůznějších projektů, na kterých jsme společně pracovali.

Jenže mí přátelé, místo aby si se mnou sedli a řekli mi, že je se mnou něco špatně, začali si šuškat za mými zády. Nedělali to všichni, někteří jen nečinně přihlíželi a raději se od všeho drželi stranou. Ale šuškačů bylo hodně. Někdy nepokrytě pomlouvali. Někdy šuškali na nesprávnou adresu, a tak šly informace od jedněch úst k dalším a při každém dalším vyřčení měnily svou podobu. Pak jsem se od lidí, které jsem viděla prvně v životě, dozvídala, že tuhle někoho pomlouvám, tamhle na někoho brojím, tuhle jsem někoho podrazila, jindy jsem zase „nenávistivá pí*, která se neustále přetvařuje, je blbá, neschopná a nikdo by s ní neměl chtít spolupracovat…“

Začala jsem poznávat závist z druhé strany. Zjišťovat, kolik lidí mi závidí, co mám, aniž by vůbec tušili, co to obnáší. Kolik lidí mě nenávidí jen za to, že se bavím s určitými osobami – ať už protože mi závidí, nebo nenávidí dotyčné osoby. Nebo i za to, že se snažím dělat věci správně. Jednou jsem vylíčila svou situaci mámě a ptala jsem se jí, jestli měla v mém věku taky takový problém s lidmi. Jestli jí to přijde normální. Řekla mi, že poznala hodně lidí, co ji nesnášeli, ale nikdy nezažila tolik pomlouvání a intrikaření.

Po roce studia na biochemii mi byla zjištěná alergie na organická rozpouštědla. V laboratořích se mi dělalo nevolno, takže jsem školu musela opustit. Naštěstí jsem v té době byla přihlášená na studium japonštiny a italštiny. Přihlášku jsem podala spíš ze zvědavosti – chtěla jsem si vyzkoušet přijímací zkoušky. Využila jsem ale příležitosti, zkoušky jsem úspěšně absolvovala a nastoupila na filosofickou fakultu.

Na začátku druhého zkouškového, přesně na moje narozeniny, se se mnou můj první přítel rozešel. Zkouškovým jsem málem neprošla. Z počátečních zkoušek jsem neudělala skoro žádnou. Zhroutila jsem se, zavřela jsem se do pokoje a nechtěla s nikým mluvit. Důvodem bylo i to, že drtivá většina mých přátel mě opustila. Lidé, kteří do té chvíle až téměř brojili proti mému příteli, byli najednou jeho nejlepší přátelé. Zůstala jen věrná slečna R, která v té době měla tolik vlastních problémů, že jsem se na ni nemohla obrátit, a pak pár „přátel na pokec“, které jsem v té době ještě neznala tak dobře, nebo se s nimi moc nestýkala. Udělala jsem přesně to, co jsem dělala jako malá. Zavalila jsem se knížkami a četla jsem. Utekla jsem do jiného světa.

Přes prázdniny mě někteří z mých „přátel na pokec“ částečně vytrhli z deprese. Bylo těžké na celou situaci nemyslet nebo si jí nenechat zkazit den, ale čas od času se mi to povedlo. Občas jsem dřela na nějakém projektu, jen abych se uklidnila. Ke konci prázdnin jsem opět onemocněla. Nějakým zázrakem jsem se nakonec donutila naučit se na pár zářijových zkoušek a zachránila si studium.

Od té doby jsem se mezi lidmi cítila opět nesvá. Byla jsem přesvědčená, že se lidem nedá věřit. Nezabránilo mi to v mluvení, ale vždycky, když jsem před lidmi mluvila nebo i cokoliv dělala, bála jsem se, co si zrovna myslí. Když jsem měla nervy – ze školy, z rodiny, ze vztahů – bylo to horší. Cítila jsem se špatně psychicky i fyzicky. A ve chvíli, kdy nervy trochu polevily a uvolnila jsem se, byla jsem okamžitě nemocná.

Nemoci přetrvaly po celé studium. Tak tak jsem doháněla docházku, někdy jsem žádala o výjimky a děkovala osudu, že mi přidělil tak ohleduplné učitele, se kterými se dalo domluvit. A hodně jsem prodlužovala.

Ve čtvrtém roce svého studia jsem se rozešla se svým druhým přítelem, který se na mých nervech náležitě přičinil. Důvod rozchodu – byl na pokraji alkoholismu. Milovala jsem ho a nedokázala jsem se koukat. Přišlo pro mě druhé zhroucení. Ne tak intenzivní. Nikdo mě neopustil. Ba právě naopak, spousta lidí mě podpořila i přesto, že se mnou v té době muselo být k nevydržení. Jenže než to udělali, přihlásila jsem se na studijní pobyt v Japonsku s tím, že „přece teď nemám co ztratit“. Už v létě před odletem jsem si začala uvědomovat, jak velká chyba to byla.

To léto jsem se rozhodla, že dám svůj život do pořádku. Byla jsem hodně aktivní. Jezdila jsem s kamarády na akce, uspořádala velkou grilovačku, objela celou svou rodinu a dala do pořádku všechny svoje vztahy. Na konci prázdnin jsem na sebe byla hrdá. Nezbýval jediný člověk, kterému bych něco dlužila. Byla jsem schopná bavit se s kýmkoliv a o čemkoliv. Bylo mi dobře. Pak jsem začala uvažovat, že z toho nechci odjet. A krátce před odletem jsem onemocněla těžkou angínou.

Do Japonska jsem se vypravila na antibiotikách. Přiletěla jsem do země, kde bylo léto ještě v plném proudu a běžná denní teplota byla 35°C ve stínu o vlhkosti 95 a víc procent. Vzhledem k poměrně intenzivnímu uvítacímu programu školy jsem angínu musela přechodit. Když jsme pak nastoupili do školy, trávili jsme dny v klimatizovaných učebnách, kde bylo standardně kolem dvaceti stupňů. Mrzla jsem. Do školy jsme to měli čtyři kilometry pěšky po asfaltové ulici mezi železobetonovými stavbami, učebnice, které jsme používali, byly značně objemné, a k tomu jsem si vždycky nosila svetr, do kterého jsem se pak ve škole zabalila. Začala jsem na hodinách kašlat a postupně se mi kašel zhoršoval. Ale nemohla jsem si dovolit nechodit do školy.

Tím, že mi bylo neustále blbě, neměla jsem ani moc sílu bavit se s ostatními studenty. Několikrát jsem si dovolila jet na skupinový výlet, ale většinou jsem stejně byla oddělená od davu. Po semestru jsem se vrátila na měsíc a půl domů, zmeškala svou vlastní přivítací party, protože jsem byla opět nemocná, strávila chvíli s přítelem a rodiči a pak jela zpět.

Můj stav se moc nezlepšil. Záhy jsem zjistila, že i když se snažím, tak si s ostatními studenty nerozumím. V jednom kuse probírali vztahy, anebo své oblíbené herce či herečky, jak moc se jim líbí a s kým by je případně spárovali. Anebo probírali, jak je v Japonsku hnusně. Protože v létě bylo odporně vedro a jindy odporně foukalo. Nebo byl tajfun. A v zimě nebyl sníh. Případně pili a probírali, jak je ta či která kultura závadná. A pomlouvali se navzájem. Zjistila jsem, že asi nerozumím lidem. A tak jsem se jich stranila dál.

Ke konci pobytu jsem si našla dvě kamarádky z Británie, se kterými jsem strávila příjemných pár chvil. Svěřily se mi, že mají s ostatními stejný problém jako já. Od té doby jsem trávila většinu času s nimi. Zpříjemnily mi alespoň poslední dva měsíce mého pobytu v Japonsku.

Když přišlo zkouškové, dostala jsem opět angínu. Opět jsem ji musela přechodit. Na žádnou zkoušku jsem se neučila, neměla jsem na to sílu. Naštěstí všechny obsahovaly látku probíranou v semestru, takže byly vcelku snadno splnitelné a prošla jsem s dobrými výsledky.

Domů jsem přiletěla s horečkou a hned další den jsem šla na ORL. Paní doktorka mě nechala vyležet a následně mi dala prášky na podporu imunity. Prášky fungovaly tak, že obsahovaly všechny možné infekce a tělo si na ně mělo udělat obranu. Bylo mi řečeno, že kdybych onemocněla, mám je okamžitě vysadit. Samozřejmě jsem onemocněla a léčbu jsem nedokončila. Stalo se mi to už poněkolikáté a veškerá motivace ještě něco zkoušet se postupně vytratila.

Přede mnou byl poslední půlrok studia. Když jsem zrovna nebyla nemocná, kašlala jsem. Kašel se pořád horšil. Někdy jsem se téměř dusila. Nejhorší byla výuka. V každé hodině jsem se za sebe styděla, protože jsem věděla, že můj kašel ostatní obtěžuje. Byla jsem často nemocná. Nicméně studium jsem nakonec úspěšně dokončila.

Následovalo hledání práce, které se rychle změnilo v přihlášku na magisterské studium. Asi mi přeskočilo. Do hodin jsem stále chodila s kašlem, stále jsem obtěžovala okolí a stále jsem byla často nemocná. Nechala jsem si alespoň vyspravit zuby a utratila za ně většinu úspor. Mírně to pomohlo, ale přece jen ne dost. Kašlala jsem pořád, a čím víc jsem byla vynervovaná, tím horší to bylo. Anebo znuděná. V případě magisterského studia na olomoucké univerzitě často platilo obojí najednou. Studium bylo nezáživné, nepřineslo mi téměř nic nového a získala jsem dojem, že se nás lektoři snaží udřít jen proto, abychom něco dělali, nikoliv aby nás něco naučili. Zejména ti japonští. Našly se tam dvě výjimky, ale jinak mě studium ubíjelo. Po roce jsem se rozhodla, že mi za to nestojí.

Jakožto nedostudovaná japanistka, která není v ničem moc zběhlá, jsem narazila na vážný problém s prací. Z veřejně dostupných inzerátů jsem se nehodila prakticky nikam. Co se týče těch ostatních příležitostí, nevěděla jsem moc, jak je hledat. Zeptala jsem se snad všech svých známých a přátel. Nakonec mi jeden z nich našel práci u jednoho svého pracovního partnera.

Opět jsem dojížděla do Brna, tentokrát do práce. Byla jsem nadšená, že konečně pracuju a vydělávám peníze. Že nejsem na nikom závislá. Doufala jsem, že teď se všechno začne uklidňovat. V práci mě přivítal mile vypadající pan šéf a požádal mě, abych mu zachránila firmu. V tu dobu jsem si nebyla jistá, co to obnáší, ale samozřejmě jsem s nadšením kývla.

Náplní mé práce bylo… všechno. Od obstarávání skladu přes vyplňování a vydávání faktur po komunikaci s klienty i dodavateli. Firma to byla maličká, měla včetně mě a šéfa čtyři zaměstnance. Zaučoval mě kolega, kterého jsem po čase měla nahradit. Jenže kolega byl zaprvé extrémní chaotik, který si nikdy nic nezapisoval, všechno nosil v hlavě a pak to postupně zapomínal, zadruhé neměl o všem takový přehled, jak si myslel, a zatřetí způsobil několik velkých problémů – například že nám klienti dlužili v součtu skoro tři miliony korun a že dodavatelům jsme dlužili zhruba polovinu téhle částky. A tak ještě dřív, než jsem byla pořádně zaučená, jala jsem se napravovat průšvihy.

Jenže pokaždé, když to vypadalo, že mám něco vyřešené, problém se zkomplikoval, nebo vyvstal nějaký nový. Během práce jsem postupně odkrývala, na co všechno se zapomnělo, co se ututlalo, nebo zkrátka ignorovalo. Klienti a dodavatelé nám to taky neusnadňovali. Najednou jsem zjistila, že se nás všichni snaží nějakým způsobem okrádat, nebo z nás dělat hlupáky. Práce bylo tolik, že jsem prakticky každý den dělala přesčas a vracela se domů tak pozdě, že jsem se v rychlosti najedla, umyla a šla spát. Další den nanovo. Osobní život zmizel úplně. A tak jsem po měsíci pro změnu onemocněla z přepracování.

Nemoc byla horší než obvykle. Ani po dvou týdnech jsem se necítila o moc lépe, ale už jsem byla tak unavená a přespalá, že jsem se prostě zvedla a opět nastoupila do práce. Tam se to mezitím zvrtlo. Kolega dělal čím dál víc problémů a šéf už ho nemohl vystát. Panovala nepříjemná atmosféra. Počátkem dalšího měsíce začal kolega docházet jen tři dny v týdnu a vybírat dovolenou a následující měsíc pak odešel. I přes to všechno se mi nějakým záhadným způsobem podařilo urovnat všechny dluhy a vrátit firmě relativní stabilitu.

Záhy jsem ale zjistila, že je toho na mě moc. Firma byla sice malá, leč měla pár tisíc klientů, které jsme museli pravidelně obstarávat. Aby jedna jediná osoba zařizovala veškeré účetnictví, obstarávala sklad, komunikovala s klienty i dodavateli, dávala dohromady smlouvy, zařizovala přepravu zboží, poskytovala informace po telefonu či mailu, hledala nové příležitosti, vymáhala dluhy, a ještě se u toho stačila na lidi usmívat a být na ně příjemná, je zkrátka nereálné. Pro člověka, který je ve firmě nový a nedostal řádný výcvik, naprosto nemyslitelné. A přesto se to ode mě očekávalo.

Když jsem nebyla schopná tohle všechno splnit, začal mi to šéf vyčítat. Pak se začal ptát, proč s tím mám takový problém, ale ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, abych mu odpověděla, přerušil mě a začal kázat. Pak mi začal předvádět, jak se ta moje práce dělá a jak je ve skutečnosti jednoduchá. Co na tom, že všechny ty úkony udělal špatně a kdybych to tak udělala já, bude na mě řvát. Z jeho strany to byla práce triviální.

Už jsem v práci nezůstávala přesčas. Rozhodla jsem se, že mi to za to nestojí. Nestíhala jsem tak jako tak. Řvalo se na mě tak jako tak. Jezdila jsem tedy domů načas, abych alespoň mohla mít ty čtyři hodiny na klidnou večeři, koupel a nějaký ten film s přítelem. Přesto jsem byla čím dál víc vyčerpaná, přepracovaná a moje výkonnost klesala. Domlouvala jsem se se šéfem, že přibere ještě dalšího pracovníka, ale když došlo na činy, začal se vymlouvat. Mnohokrát jsem se ho snažila přimět, aby se tomu věnoval. Ve svém volném čase jsem sestavila inzerát, který jsem mu pak předala s tím, že ho může použít. Bezvýsledně.

Opět jsem se čím dál víc dusila a byla nemocná. Po zhruba pěti měsících mé služby v této firmě se nade mě šéf postavil jako učitel, začal mi rozkazovat, co přesně mám dělat, a tlačit na mě, že jsem pomalá. Pak se začal dost agresivně dotazovat, jak je možné, že nejsem schopná dělat, co mám. Vyskočila jsem na nohy a zařvala na něj, že to proto, že nevím, co dělám, a pořád se na mě tlačí. Bylo to poprvé, co jsem na sebe byla hrdá, že jsem na někoho zařvala.

Ze zoufalství jsem dala na facebook zprávu, že nutně potřebuju výpomoc. Připojila jsem k ní inzerát, která jsem sestavila. Ozval se mi jeden člověk. Jeho životopis jsem předložila šéfovi, který předpojatě zkritizoval dotyčného jméno i veškerý zbytek obsahu, ale neochotně oznámil, že tedy může přijít na pohovor.

Šéf po svém dobrém zvyku dorazil na pohovor pozdě. Když přišel, udělal veliké kázání a pak bez jakéhokoliv ptaní prohlásil „Přijďte v pondělí, my vás začleníme a můžete začít pracovat.“ A chlapec poslušně přišel.

Následně jsem si vyslechla, jak jsem neefektivní, slabá, jak pohrdám skvělou příležitostí…

Po šestém měsíci jsem se zhroutila úplně. Měla jsem už podanou výpověď, ale zbývaly ještě dva měsíce do konce lhůty. Začala jsem mít z nervů křeče v břiše a průjmy. Po týdnu už jsem se nemohla hýbat. Zašla jsem si k doktorovi a vyžádala si neschopenku až do konce mé výpovědní lhůty.

Docela ráda bych při této příležitosti podotkla, že z mých blízkých přátel byla slečna R jediná, která se mi během téhle kontrolky vůbec ozvala. Jinak jsem neměla žádnou zprávu. Žádnou návštěvu.

Po kontrolce jsem měla jet na grilovačku s přáteli. Znechuceně jsem ji odvolala. Nechtěla jsem se s nimi vidět. Nechtěla jsem se vlastně vidět vůbec s nikým.

V září minulého roku, měsíc po uplynutí mé výpovědní lhůty, jsem začala díky mámě pracovat jako překladatelka na volné noze. Chvilku mi trvalo, než jsem se zaučila. Pak bylo chvilku příjemné období, kdy jsem zkrátka pracovala, šlo mi to a byla jsem šťastná. Jedinou překážkou byl můj kašel, který se začal postupně zmírňovat. Dostala jsem naději.

Nedlouho poté jsem šla na operaci s rukou. Měla jsem s ní problémy už roky, ale až před pár měsíci doktoři konečně přišli na to, co s ní je. Operace proběhla a já se vrátila domů v bolestech, ale s napravenou rukou. Samozřejmě jsem takhle nemohla pracovat, takže jsem práci musela na nějakou dobu přerušit. Netušila jsem, že nebudu schopná pracovat víc než měsíc, a i pak jen omezeně. Mezitím se přese mě přehnaly dvě virózy – jedna střevní, jedna průdušková.

Po návratu jsem odpracovala jen kousek, ale za to pro mě s ne úplně pohyblivou rukou dost stresujícím tempem. Projekt, na kterém jsme pracovali společně s mamkou a dvěma známými, byl úspěšně dokončen a překladatelský rok uzavřen. Věděla jsem, že další rok si opět budu muset shánět nějakou práci.

Přišel čas Vánoc. Nastaly návštěvy, vánoční nákupy a pak samotné svátky. Na Štědrý večer jsem opět pocítila ostrou bolest v krku. Říkala jsem si, že to bude jen nějaká rýmička, tak jsem na sebe byla trochu hodná, ale pokračovala jsem v běžném provozu. O den později jsme s přítelem jeli na návštěvu k jeho příbuzným a následně k nám domů, kde se další den měla konat druhá vánoční oslava s mou rodinou.

K večeru jsem dostala zimnici, která se v noci proměnila v horečku. Rýmička to asi nebyla. Oslavu jsem strávila zabalená v dekách na gauči a domů mě společně s přítelem vezl táta autem, abych nemusela jet vlakem. Doma se z rýmičky stal zánět průdušek a následně angína. Snažila jsem se ji vyležet, pít zázvorový čaj, kloktat a dávat si obklady. Dřív to fungovalo. Tentokrát ne, nemohla jsem ani spát. Takže jsem od doktorky dostala antibiotika.

Od začátku nemoci uplynuly tři týdny. V tuto chvíli ležím doma, stále v posteli, unavená a neschopná fungovat, nemoc mě odmítá opustit a já tiše závidím ostatním jejich zdraví.

Nechci znít útrpně. Vpravdě je mnoho lidí, kteří jsou na tom hůř než já. Ale někdy se ptám sama sebe, jestli je opravdu nutné, abych ztratila polovinu života léčením nemocí a různých neduhů. Vím, že původ mých nemocí je psychický. Vím dokonce, z čeho vyplývají. Doba, kdy pro mě nemoc byla příjemnější než zbytek reality, dávno pominula. Nechci být nemocná. Ale podvědomě do ní stále znovu unikám. Stejně jako mám doteď problémy s jakoukoliv interakcí s jiným člověkem.

Je ve mně natolik zakořeněný pocit, že jsem něco míň, nějaká špína, se kterou lidi mluví, jen protože musí, že při každém svém slově zvažuji, co si o mně ten, s kým zrovna mluvím, myslí. Bojím se před lidmi pouštět svou oblíbenou hudbu, aby mě za to neodsuzovali. Někdy mi přeskočí při nějaké běžné každodenní činnosti – například když si mažu máslo na chleba, a pak najednou začnu přemýšlet, jestli si moje okolí neříká, jak jsem neschopná, že si ho mažu úplně špatně. Pak zpanikařím a lidi si opravdu začnou ťukat na čelo.

Když tu tak sedím s třítýdenní nemocí, přemýšlím, jestli se někdy skutečně uzdravím. Mám spoustu problémů a všechny jsou titěrné. Moje nemoci nikdy nepřesáhnou závažnost zánětu průdušek či angíny. Spousta lidí si myslí, že simuluju. Mnoho se jich kvůli tomu se mnou přestalo bavit. A nikdo samozřejmě nechce poslouchat, že je mi pořád blbě.

Zkoušela jsem na sobě už změnit tolik věcí. Ponětí o módě sice nemám žádné, ale přesto už se alespoň oblékám jako člověk. Zbavila jsem se nespočetného množství zlozvyků. Má agresivita se omezuje už jen na chvíle, kdy je mi opravdu zle. Svou výřečnost a přehnanou upřímnost… se mi krotit nedaří. Koliduji mezi chvílemi, kdy se za to proklínám a kdy si říkám, že bych ji měnit neměla. Že jsem to já a že by mě lidé měli takhle přijmout. Jenže nepřijmou.

Konstantní problém s komunikací a zdravím vyústil v negativitu, která vede k dalšímu komunikačnímu bloku. Ať se snažím být pozitivní, jak chci, někdy to prostě nejde. Lidé nechtějí, abych byla negativní. Ani já nechci být negativní. Ale… znáte ten pocit, když je vám zle a donutíte se silou vůle být veselí? Je to nepříjemné, že? A pak se vám někdy stane, že předstíráte tak dlouho, až se to provalí a vy vybuchnete, nebo se zhroutíte.

Odmalička pociťuji samotu. Pocit samoty je nesmírně skličující. Je to popravdě ten nejhorší pocit, co znám… a ten, který ve mně většinu času převládá. Někdy mě nutí bojovat o pozornost a uznání. Protože nejsem pro lidi atraktivní jako prostá lidská bytost, snažím se to kompenzovat neustálou aktivitou. Pomáháním na conech. Přednášením. Překládáním. Psaním. Naprosto čímkoliv, co by lidi mohlo zaujmout. Nevím totiž, jak pro ně být bezpodmínečně dobrým člověkem. Když se koukám kolem sebe, bojím se, že se to nikdy ani nedozvím.

Víte… až do tohohle odstavce jsem si myslela, že mým největším přáním je, abych byla konečně zdravá. Uvědomila jsem si, že tomu tak není. Mám jen jedno velké přání. Chtěla bych žít s vědomím, že o mě lidi stojí.

15 komentářů u „Můj příběh“

  1. *hug* Je hrozně divný, že o tobě vlastně nic nevím… Jsem v tomhle tak háklivá na soukromí, že se nikoho neptám moc na „interní věci“, když sám od sebe nezačne… Ale děkuju, že sis tu upustila páru :) Netušila jsem, že jsi takhle často nemocná, nějak jsem tě od dob, co se známe, vnímala jako někoho, kdo má určitě skvělej život, cestuje do zahraničí, zatímco já se prakticky nikam nedostanu… Hádám, že každej máme něco, co bysme rádi změnili, nebo udělali jinak, kdyby to šlo. Uzdrav se brzo, a neboj, tady jeden mrňavej stalker tě má fakt rád :D :3

    OdpovědětOdpovědět
  2. Báro, mám Tě ráda a rádi s dětmi vzpomínáme na různé chvíle, co jsme spolu prožili dohromady s Benem, s Májou a se Zuzkou. Jsi velmi nadaná v mnoha směrech a obdivuji, jak zacházíš s jazykem, jak jsi v tom příběhu dokázala být upřímná a jak jsi dokázala popsat své prožívání a chování a všechna zranění a zklamání ze vztahů. Jak jsi pojmenovala to, co v Tvém jednání vyvolává takové reakce lidí kolem, které Tě zahánějí do kouta a do nemoci. Tvoje sebereflexe je silná a je dobré, že jsi tomu všemu dala otevřený průchod, protože to je cesta k úzdravě. Určitě to všechno bude ještě dlouhá cesta, ale bude ti mnohem líp, neboj. A život ti přinese mnoho krásných překvapení, které Tě odmění za dobré a láskyplné činy. Měj se ráda a hýčkej se, jsi úžasná! :)

    OdpovědětOdpovědět
  3. A to jsem si říkala, že zrovna já mám pech :)
    Ne, teď vážně. Už kdysi dávno, když jsme se poznaly přes blog, jsem si myslela, že jsi fakt úžasný člověk, asi starší než já, protože jsi mi přišla strašně soběstačná, zkušená, talentovaná (se skvělou angličtinou, psala povídky, dělala titulky a uměla různě programovat), byla jsem přesvědčena, že budeš strašně cool vysokoškolačka nebo možná dokonce někdo s dobrou prací, kdo se v životě vyzná. Pak jsem teda zjistila, že jsme asi stejně staré :)) Ale tady ten obdiv asi zůstal, prostě vždycky pro mě budeš ta osoba, kterou uznávám. Já takových lidí moc neznám, většinu mám v kategorii, že i když je mám fakt ráda, tak sama sebe si cením o fousek víc.A asi tohle je ten důvod, proč třeba některé ty problémy snesu lépe. Myslím, že ty jsi totiž opravdu hodný člověk. A citlivý. Jo, možná že neumíš správně reagovat, ale opravdu opravdu ti záleží na lidech a na tom, aby tě měli rádi. Takže pak tě hrozně mrzí, když tě třeba špatně pochopí nebo ti ještě nějak křivdí. Tvou rodinu neznám, ale vždycky jsem měla dojem, že jsi z rodiny nějakých intelektuálů – skvělých vzdělaných lidí s rozhledem, kteří se tě snažili vychovat jako individualitu, která prostě nepůjde hned s davem. Což se jim asi povedlo, ale ona ta individualita někdy s tím davem jít hned nechce, ale ráda by s ním třeba postála a pokecala, protože prostě nechce být sama. To je úplně normální.
    A ještě něco ti napíšu: pamatuju, jak jsi psala, že se ti v práci líbí a pak za půl roku, že potřebuješ nemocenskou, nebo to s tebou sekne. Já se tě hned na Natsu ptala, jak to máš teď. Fakt, od toho statusu jsem furt přemýšlela, jak to řešíš, jak jsi to vyřešila, byla jsem zvědavá, jak se ti daří. Jenže nerada píšu zprávy, protože mám strach, že třeba budu rušit nebo nepřiměřeně vyzvídat. Hrozně mě to zajímalo, jestli jsi v pohodě, ale ty už jsi nic víc nenapsala a mě bylo blbé se ptát. Takže minimálně máš asi kamarádku, která tě zná dlouho, má tě ráda (a že my dvě jsme se kolikrát dovedly o něco zuřivě přít), ale je to hlupka, která není schopná se zeptat, protože je srab.

    OdpovědětOdpovědět
  4. Ahoj,

    nebudu se rozepisovat, protože na to nemám čas.Každá věta, nebo souvětí, které jsi napsala totiž zaslouží dlouhosáhlou odpověď.Je jedno, kolik jsi napsala „normostránek“, ale vše zasluhuje okomentovat.
    Každopádně před tebou smekám klobouk.Nejen kvůli tomu, že jsi dokázala „jít se svou kůží na trh“, ale i kvůli tomu, že jsi přes to všechno dokázala v životě zvládnout tolik velkého (třebas by se to tvým náročným rodičům nemuselo zdát dostatečné).Snad bude někdy příležitost pokecat na dalších ročnících festivalu Akimacuri (na všechny ty všelijaké Cony totiž zásadně nejezdím).
    Připadám si teď jako největší idiot.Kdybych věděl jen zlomek z toho, co jsi včera napsala (psala jsi mi o operaci rukou, ale neměl jsem představu o tom, jak to může být vážné), tak se nebudu otravně domáhat dalších příběhů o Raethai, nebo Yrith, které mi občas pomohou oprostit se od vlastních starostí. :)
    Omlouvám se a přeji ti, ať se vše jen zlepšuje.Máš pravdu, že zdraví je základ.To ostatní si člověk už tak nějak najde, nebo ono si najde jeho. ♥
    Dobrou noc.

    J.

    OdpovědětOdpovědět
  5. @Dee, @Pavla, @Beldaran: Děkuji. Napsala jsem vám do zpráv. :)

    @Buceknew: Děkuji. :)
    Ale myslím, že si to špatně vykládáš. Vůbec mi nevadí, žes mě žádal o další kapitoly. Naopak mi to ukázalo, že o mou práci má někdo zájem. To člověka potěší. Bohužel nemůžu vždycky vyhovět právě kvůli té své situaci, ale tak už to holt je. Rozhodně mě však neurazí, když mi někdo dá najevo, že si moje příběhy rád čte a těší se na další. :)
    Jinak mí rodiče jsou nároční jak v čem. Nikdy mi neřekli nic na způsob, že by ze mě byli zklamaní. Naopak, spíš se zdá, že jsou na mě hrdí. Nemění to však nic na tom, že se stalo, co se stalo, a že z toho jsem teď psychicky dost v háji. Budu se s tím muset nějak poprat.
    I mně Raeth a Yrith pomáhají uvolnit stres. Hodlám v nich pokračovat. Nicméně – první dvě kapitoly Yrith přepisuju. Nelíbí se mi, jak jsou napsané… a Yrith je zrovna dílko, které bych odfláknout nechtěla. Na to ji mám moc ráda. :) Takže pokračování se ještě trochu protáhne. Na druhou stranu – v přepracovaných kapitolách bude i pár nových pasáží. :)
    Přeju ti, aby ses se svými starostmi zvládl úspěšně vypořádat. :)

    (Mám v tom komentáři moc smajlíků… :D Holt. Od napsání toho článku je mi o poznání líp. Potřebovala jsem to.)

    OdpovědětOdpovědět
  6. @chill: Jsem moc rád, že ti mé škemrání o další příběhy nevadí, ale stejně bych tolik neotravoval, kdybych věděl, že…
    Ať už jsou na Tebe rodiče hrdí, nebo nejsou tak věřím, že nepřestaneš bojovat (v tom dobrém slova smyslu) a vše zvládneš.
    Mně se líbil už první příběh o Yrith, i když se v něm v podstatě nic neudálo.I tak jsem dokázal mezi řádky vyčíst, že půjde o něco moc velikého.Přímo to z toho příběhu vyzařovalo.Napětí, nervozita, předtucha blížících se velikých událostí a temnota prozatím se schovávající ve stínech, kam nedosáhne světlo svící.Druhý příběh mě v tom jen utvrdil.Vůbec mi nevadí, že je přepracováváš a moc rád si je přečtu znovu (asi tak po patnácté) i s novými pasážemi. :) Prosím nezapomeň znovu dát odkaz na Aki, kterou mám jako domovskou stránku.Dříve či později se k nim dostanu a přečtu si je.
    Omlouvám se za strohou a asi chaotickou odpověď.V noci mě se na mě znovu vrhla chřipka.Nemyslí mi to a hlava je totálně mimo. :) Mám asi tak 3h na to, abych se uzdravil a odjel do Prahy na koncert, a tak odepisuji v rychlosti. :)
    Držím palce, ať se ti daří a pamatuj, že i za mraky září slunce.

    OdpovědětOdpovědět
  7. @Buceknew: Jaj, tak to přeji rychlé uzdravení!

    A já na Akihabaru vůbec nechodím. Odkazy se tam dávají „samy“ – mají to ve feedu. Ale to je teda docela blbé… možná budu muset stránky stěhovat a pak už to tam mít nebudou. Ani ten feed asi znova na požádání nepřidají, bo už nepíšu o anime. Nějak mě omrzelo. Ačkoliv teď jsem se na něco koukla a Anime-Planet mi pogratulovalo, že jsem strávila čtyři měsíce na anime. Ach jo. :D

    OdpovědětOdpovědět
  8. Dlouho jsem přemýšlel, zda něco napsat, jelikož tě osobně neznám, a tudíž je otázka, jak si to ode mě přebereš. Plus je i otázka jak moc může být zkreslený můj pohled na tebe na základě článku. Rovnou tě tedy upozorňuji, že to co píši níže je třeba brát s rezervou. A že to stojí pouze na mém úhlu pohledu a zkušenostech.

    Abych řekl pravdu, tvé přání na konci článku je vlastně tvůj největší nepřítel. Vážně chceš stavět svou hodnotu na názoru cizích(bráno všechny jiné než jsi ty :-) ) lidí? Dle mě to moc stabilní základy nejsou. Když použiji příklad, tak je to jako s kurzem Bitcoinu. Lidské mínění tě může vynést až do sfér, kdy si budeš připadat nadřazeně, stejně jako tě poslat na absolutní dno. Nebylo by jednoduší a lepší si místo horské dráhy určit vlastní konstantní hodnoty na základě sebereflexe?
    Tím se vlastně dostáváme k bodu dva. Proč je pro tebe vlastně tak těžké mít sebe sama ráda, že na to potřebuješ ostatní? Zde se vlastně zacykluješ. Když nedokážeš mít ráda sama sebe, jak můžeš chtít aby tě brali ostatní?
    Až vyřešíš tohle, tak budeš mít mnohem stabilnější základy, a můžeš se začít zaobírat, jak se zbavit „obraného kopacímu reflexu“ či dalších démonů z minulosti.

    A být tebou, bych zkusil zařadit do repertoáru na začátek tyhle 4 pravidla:
    Přestaň se srovnávat.
    Buď jaká chceš být, ne jakou tě chce okolí.
    Sebeobětování pro ostatní, abys došla uznání, je nesmysl. Přitáhne to hlavně lidi, kteří toho budou zneužívat.
    Moc stavíš věci na nějakém očekávání. Což je nesmysl, akorát to přinese zklamání. Nečekej od lidí vděčnost, ani že když ti bude špatně, že za tebou přijde zástup kamarádů s pugetem (to je trochu sci-fi). Všechno tohle jsou projevy dobré vůle, nikoliv věc kterou lze vymáhat či si ji nárokovat. Pokud tak někdo učiní, tak to ber jako příjemné překvapení. ;-) Uvidíš, že svět pak bude veselejší.

    OdpovědětOdpovědět
  9. @Farao: Díky moc za postřehy. Co na to říct, než že máš pravdu. Ono já si tohle do jisté míry uvědomuju… moje podvědomí, duše, nebo jak to nazvat, už moc ne. Jak ji přesvědčit? Toť otázka. Ale je dobře, že jsi to uvedl v kontextu mého článku a upozornil mě, že si vlastně protiřečím. Nějak mě to ani nenapadlo. Zkusím se nad tím zamyslet… zapracovat.

    Díky, že sis udělal čas na přečtení a okomentování. Hodně mi to dalo. :)

    OdpovědětOdpovědět
  10. @chill: „Jak ji přesvědčit?“ jednoduché řešení, jako podrbat se za levým uchem a třikrát se otočit a vše je OK, bohužel neexistuje. A jaká je správná cesta ti neřeknu. Každý jsme jiný, co je pro jednoho optimálně cesta, může být pro druhého tankodrom.
    Co ale asi budeš muset udělat tak či tak, je začít se vrtat ve své hlavě. Zahlť svou hlavu otázkami: Proč cítím v danou chvíli co cítím? Co mě k tomu vede? Co mi to dává? Co mi to bere? atd. Pokud hlava vrací nesmysli nebo se zadrhne, zkus se na danou věc podívat z jiného úhlu a otázku přeformulovat. Půjč si z knihovny knížky o seberozvoji, čti citáty moudrých, přečti si o budhistické filozofii atd. v podstatě je to jedno. Kolikrát stačí, že tam bude nějak jinak formulovaná otázka nebo myšlenka, která by tě nenapadla, a posune tě to dál. Pak najednou začneš zjišťovat, že se na nějakou věc dá koukat několika způsoby, ačkoliv sis myslela, že jen jedním, a zrovna tím nejblbějším. Pak se začne myšlení pomalu ohýbat.

    Horší to pak je např. s „obraným kopacím reflexem“. Pokud to už děláš od malička, tak předpokládám, že znáš stavy, že to uděláš, a pak s časovým odstupem „A sakra, udělala jsem to zase.“ V horším případě ti to ani nedojde. To je stejné jako se zlozvyky. Člověk je má automatizované a blbě se s tím pracuje. Nejlepší by bylo, kdyby člověk vedle sebe měl někoho, který tě na to hned upozorní. Ale takový člověk by asi musel být sadomasochista, aby si to užíval, a furt tě na to upozorňoval. Na druhou stranu, když si začneš dostatečně vážit sama sebe, tak zrovna kopání kolem sebe může pomalu samo zmizet, protože ti dojde, že ve skutečnosti jediný člověk, kdo ti může ublížit jsi ty sama. Tudíž pak není důvod proč kolem sebe kopat.

    OdpovědětOdpovědět
  11. @chill: Děkuji za podporu.Ve středu mám jít na operaci a nemocného mě těžko vezmou. :) Jestli se přestanou dávat odkazy na Aki, tak jsem pěkně v zadeli, protože nejsem zvyklý sem chodit.Buď se to tedy budu muset naučit, nebo mi po vydání dalšího příběhu pošli info na mail. ;)

    OdpovědětOdpovědět
  12. Ahoj chill, neznáme se, jsem jen další stalker, který občas na tvůj blog zavítá a sem tam něco přečte. Už nevím, jak jsem se sem proklikla, ale bylo určitě z nějaké anime stránky.

    Nicméně, chtěla jsem ti hlavně říct, že jsem minulý týden dělala to tvoje kuřecí na medu s tzatziki a bylo to boží. Jako fakt jsem skoro celý večer chodila stále k pánvi a ujídala :D

    Ani pořádně nevím, co jsem tímto komentářem chtěla říct, snad jen to, že o tvoje výtvory jsou super a je o ně zájem, a že ti přeju ať všechny problémy a nemoci překonáš a zakusíš pořádný a pohodový život.

    Měj se fajn!
    I.

    OdpovědětOdpovědět
  13. @Farao: Díky. Začnu se soustředit hlavně na to, abych byla sama sebou. Všimla jsem si, že když si to dostatečně opakuju, občas to i má nějaký výsledek.

    @Buceknew: Nakonec se asi adresa měnit nebude, takže by to neměl být problém. Chvíli to vypadalo, že úplně technicky nezvládnu přesun domény (kvůli zahraničnímu registrátorovi), ale nakonec dobrý.

    @Fujiri: Díky moc. Jsem ráda že chutnalo a že se moje tvorba líbí. V tom případě možná těch receptů zkusím nahodit víc. :)

    OdpovědětOdpovědět
  14. @chill: Tak to jsem rád. :) Kdyby se nakonec přeci jen vyskytly komplikace, tak bych byl moc vděčný za upozornění na email.

    OdpovědětOdpovědět
  15. Nemám rád dlouhý čtění, ale zde jsem udělal vyjímku.
    Pěkný příběh ze života.
    Napíšu to, jak bych to řekl komukoli do očí.

    Ser na to, co si ostatní myslí o tobě.
    Nervy máš jenom jedny a jejich názor tě neživí.
    Oblíkej se v čem se cítíš dobře. (osobně preferuju věci ze sekáče, pokud to někomu vadí, je to pouze jeho problém)
    V práci mě maj za negativistu. Já říkám, že jsem akorát realista. Tím diskuze končí.
    Ty že máš ,,problém s komunikací s lidma“? Co mám tedy já? :-)
    Takovýhle příběh bych ani nesesmolil, natož ho někde uveřejnit.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *