Proč? Odpověď je jednoduchá. Oblečení, které jsem si sama vybrala a koupila, bych za celý svůj život spočítala na prstech jedné ruky, vyjma spodního prádla a ponožek. Když jsem chodila na střední, nedala jsem oblékání vůbec nic. Jakmile jsem pak dostala pár těch hezčích mikin a obstarala si něco málo pěkných přilnavých trik, začaly se nosit věci tak extravagantní, že jsem módě vůbec nestačila. A k tomu všemu jsem v té době odjela do Nebrasky, kde džínsy s mikinou byly vrcholem všech trendů a mou zálibu v různě barevných kalhotách z nejrůznějších typů tkanin si tamější obyvatelé vykládali téměř jako úchylku.
Teď? Mám bůhvíkolikery zděděné džíny a módu příliš neřeším. Mít peníze a sehnat něco na málo prsatou holku s velkým obvodem hrudníku, možná by to byla jiná.
Uklidnila mě moje nevlastní sestra. I když mám občas sklony považovat ji za marnivou a infantilní, najdou se chvíle, kdy mi její slova připadají skutečně moudrá. A řeknu-li jí, že jí závidím, že ona dovede mít styl a já jsem v tomhle ohledu absolutně neschopná, odpoví mi, že jestli na můj „styl“ někdo shlíží, je to jeho problém. Vzhledem k tomu, že dobře vím, jak Mája umí dát najevo svůj názor, zahřálo mě u srdce.

Zamyslím-li se ale nad tím, co to vlastně je takový trend? Nevím, jak toto slovo popisují odborníci, ale já bych je nazvala jakýmsi dobovým kodexem, který určuje způsob života. Za renesance byly trendy řádně zašněrované korzety a baculaté krinolíny s kraječkami, ale také přesvědčení, že život se má žít naplno bez spoléhání se na jakoukoliv vyšší existenci, a stavby v antickém stylu. Člověk by trendy asi měl trochu studovat, aby si vůbec měl s lidmi o čem povídat. Znalosti jsou to vskutku zajímavé, nicméně nad některými dnešními trendy mi zůstává rozum stát.

Co je dnes tedy trendy? Především být jiný než ostatní, originální. Za renesance tu krinolínu nosily všechny dámy. Dnes, pokud najdete vedle sebe dvě děvčata nosící triko se stejným střihem, bude vám to připadat divné.
Nejvíc tu snahu o originalitu pozoruji v architektuře. Zkuste se projet třeba po takovém pražském Chodově. Na té straně, kde je obchodní centrum, má budovy mnoho velkých společností, některé jsou společné pro několik podniků, jiné patří jen jedné společnosti (např. budova Telefonicy O2). Čeho si ale nelze nevšimnout, je to, že každá z těch budov vypadá úplně jinak, a ty rozdíly jsou vpravdě propastné. Člověk už se nemůže spolehnout ani na to, že jsou prosklené, protože ani to už není tak úplně pravidlem.
Dalším výrazným rysem doby je vyjadřování lidí. Zde mi srdce jihne při pomyšlení, že moderní česká a vlastně celkově evropská (+ japonská, indická a taiwanská) společnost se do jazyka snaží cpát co nejvíce anglikanismů, moderní americká společnost si jazyk co možná nejvíce komolí, aby zněl kewl, a obyvatelstvo celého světa si pomalu zvyká na vyjadřování ve zkratkách, a to zejména v psaném projevu. Bohužel už ale pronikají i do toho mluveného. Nejhorší ze všeho ale je, že poptávka po kvalitě projevu je tak ubohá, že se už nikdo neobtěžuje s hledáním kvalitních překladatelů a korektorů, natož tedy s tím, aby do zpravodajství najali nějaké slušné moderátory a reportéry. Člověk se dnes prakticky nemá z čeho učit vlastní jazyk.
Možná ještě horší než trendy vyjadřování a jazyka je móda drogových návyků. Pilo se vždycky a pít se bude stále. Ale zatímco před pár lety jsem měla pocit, jako by kouření začínalo být silně out a drogy nebyly zas tolik v oblibě, dnes je tomu jinak. Ačkoliv naprostá vetšina lidí v mém okolí nekouří, na ulicích kolem sebe vídám stále více a více lidí, kteří tímhle svým ošklivým návykem zamořují vzduch. I tu marihuanu si doma pěstuje zase čím dál víc lidí a ty tvrdé drogy se také nešíří zrovna málo – i když zde se mohu spolehnout jen na statistiky z novin a z internetu, upřímně opravdu neznám nikoho, kdo by byl na pervitinu, heroinu či jiné podobné nechutnosti – nebo o tom alespoň nevím a jsem tomu ráda. Něco jako vyhlášky typu „na zastávkách je zakázánou kouřit“ nebo „každá restaurace bude mít nekuřácký prostor“, to se lidé zřejmě rozhodli absolutně ignorovat. Bohužel, hledíc na popelník umístěný přímo pod obrovskou cedulí ZÁKAZ KOUŘENÍ na pražském Smíchovském nádraží, nevím, jestli se mám spíš smát nebo plakat. Dobré na tom je, že čím více budou lidé kolem mě kouřit, tím více mě to bude odpuzovat.

Jsou ale i oblasti, kde trendy dnes už nemají příliš velký vliv. Například hudba. Ano, uznávám – existuje moderní hudba, existují oblíbené styly a žánry, oblíbené kapely, zpěváci či zpěvačky, ale člověk má dnes v hudbě víceméně absolutní „svobodu vyznání“. Revivalové a retro kapely sklízí úspěchy stejně dobře jako nejnovější metalové nebo třeba hip-hopové hity. Vcelku populární je v poslední době i vážná hudba a do popředí se hodně dostává hudba orientální. Lidé jsou otevření novým věcem, dělí se na příznivce toho či tamtoho a mají v dnešní době jistotu, že vždycky najdou něco, co se jim bude líbit. Samozřejmě, pokud přijdete s Beethovenem mezi skupinku náctiletých pipinek, které žerou Billieho z Green Day, se zlou se potážete. Ale víceméně platí, že proti gustu žádný dišputát. Jásám, před třemi lety jsem na gymnáziu se svými Beatles byla poslána tam, kde slunko nesvítí.

Internetové trendy

Skvělá kapitola, nemyslíte? Ať jde o generace starší či mladší, všichni už si pomalu začínají zvykat, že internet vládne světu. Nelze se bez něj hnout a čím dál více služeb se zprostředkovává online. Vznikají díky tomu výrazy typu „googlit“ (nebo už ošklivě překombinované gůglit), „postnout“, „pastnout“ atp. Ani já se příliš z trendů nevymykám – ačkoliv mám tendence se těm supernovinkám bránit, nakonec mě stejně vždycky pohltí. Trend blogování si mě našel ještě dříve, než jsem vůbec věděla, že to je či bude v módě. Trend stahování her, cracků k nim, programů s nelegálními licencemi, ten mě přešel, ostatně jako spoustu lidí, když se Microsoftí software stal cenově dostupným, kontroly se zpřísnily a rozšířily se user-friendly (vidíte, další trendy termín) verze linuxu (a já přestala mít zálibu v hraní her). Dnes je možná v módě mít spíše software legální, ale pochybuji, že to má co do činění s tím, že by se to lidem nějak líbilo. :)
Jednomu internetovému megatrendu však stále unikám. Je jím ona veleslavná sociální síť, kde si lidé „rezervují tváře“ – čili Facebook. Nutno říci, že ještě před půl rokem jsem byla alergická i na to, když to slovo někde zaznělo. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš, když si vaši přátelé dvě nebo tři hodiny v kuse povídají jen o tom, co všechno dělají na fejsbuku a kolik tam mají přátel, přemýšlíte, proč vy se s těmi lidmi vlastně bavíte. Inu, párkrát jsem se trošku vztekla a byl klid. Takový, že jsem byla schopná věci přehodnotit a začít brát celý tenhle povedený vynález s nadhledem. Jsem schopná ocenit jeho kvality a uznat, že někomu se třeba k něčemu hodí. Zastávám názor, že za to, že se kvůli profilům na Facebooku vyhazuje z práce, si dotyční mohou sami (když najdu na našem oblíbeném serveru novinky.cz článek, jehož nadpis zní „Kvůli facebooku se zase propouští“ a pod tím zprávu, že jakýsi zaměstnanec tam zveřejnil polovinu firemních rozpočtů, musím zauvažovat nad tím, kolik lidí asi bude schopných si tu zprávu „přeložit“ tak, aby dávala smysl, a kolik jich pak vcelku bezdůvodně onu nešťastnou síť odsoudí). Na druhou stranu ale ano – jsou s ním problémy a nejeden člověk si stěžoval na špatnou funkčnost, zbytečné moduly a doplňky, které nejdou pořádně vypnout, nebo třeba na to, že po smazání účtu v databázi zůstanou jeho osobní údaje. Bohužel, nemohu si pomoct, jakmile někdo začne na ten mnohými opěvovaný systém nadávat, musím se smát. A přesto tam budou chodit dál a dál nadávat a stěžovat si. :)
Jen dva dodatky – zaprvé jsem ráda, že i když nejsem na Facebooku, stále se najdou i společnosti, ve kterých jsem díky tomuto faktu skutečně in. Stejně jako kdysi Harry Potter nebo Eragon, i Facebook má nyní kromě svých uživatelů i celou řadu odpůrců nebo těch, kteří ho nepovažují za až tak převratný vynález, a k mému překvapení je jich docela hodně. A zadruhé – můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že se FB srovnává s Twitterem, když jsou to dvě úplně odlišné věci sloužící každá k něčemu jinému? Já to totiž nechápu.

Live trendy

S radostí musím konstatovat, že ačkoliv lidé na internetu tráví času spoustu, mnohým z nich nějaké chatování pokec s přáteli naživo nenahradí. Lidé chodí ven, interagují, baví se, hledají si partnery… a internet je jen další prostředek na usnadnění života, s nímž to někteří přehánějí, zatímco jiní se ho pouze naučili využívat ve svůj prospěch. Chodit ven je v módě, lidé navštěvují kina, jdou se napít, sportovat, jednoduše se procházet, nakupovat… já se držím jednoho stále se rozšiřujícího trendu – a to trávení času po čajovnách. Poslední dobou snad není týden, kdy bych nějakou nenavštívila. Láká mě ethno styl, čajové obřady, hudba s tím spojená… ale i různé variace (a osobně si myslím, že metalová čajovna – nápad mých přátel ze sekai – není úplně k zahození). Na druhou stranu mě tahle móda neláká natolik, abych si věšela po domě koberce a barevné hadříky, nosila dredy a dlouhé závěsovité sukně a žila alternativním životem. Miluji kompromis.
Live trendů je tolik a jsou natolik rozmanité, že se mi špatně shrnují. Zahrnují všechno od způsobu vybavení interiéru (to poslední dva roky hodně řešil táta, který si postavil nový dům. Se svou družkou se obávali, že se mi vybavení nebude líbit, kupodivu mi ale ten jejich moderní styl vůbec nevadí, ba právě naopak) přes styl oblékání či typy domácích mazlíčků po způsob stravování se, nakupování nebo trávení volného času. Když už jsme u těch mazlíčků – z nějakého důvodu si ve svém životě pamatuji období, kdy se kolem mě vyskytovala samá děvčata s dlouhými vlnitými plavými vlasy, která jezdila na koni a den co den o koních mluvila. Přišlo mi to hrozně umělé a vynucované, zkrátka jako když se chtěly předvést, že teď jsou teda in, protože jezdí na koni. Smutné. Dnes už koně tolik v módě nejsou, dokonce i trend zlatých retrieverů a labradorů pomalu přechází. Hádám, že nyní se bude nosit rasa poměrně mladá a zatím ještě nezdegenerovaná – border kolie. Mimochodem, pro ty začínám mít opravdu slabost. Strejda si jednu pořídil a… je to tak strašně roztomilé!
Nakupování je také velmi zajímavý trend – mezi oblečením a sportovním náčiním se vždycky najde značka či obchod, jenž právě vede. Ale například jídlo – pobavilo mě, když jsem si uvědomila, kolik reklam na různé obchody s potravinami se vysílá v televizi, když v naprosté většině případů lidé jdou prostě tam, kde to mají nejblíž. Často dokonce i když jde o „podřadné“ obchody typu Lidl, které skoro nikdo nemá rád. Kupodivu jim zákazníků neubývá.

Jak dnes k trendům přistupuji? Těžce. Dlouho jsem měla sklon se vymezovat vůči všemu, co bylo trendy. Nelíbilo se mi, když mi lidé žvanili do věcí, které se mi líbily, s tím, že jsem absolutně out. Odsuzovala jsem veškerou módu, všechno, co bylo oblíbené… zřejmě z pocitu, že mi je lidé vnucují. Navíc – nechci své rodiče z ničeho obviňovat, ale v tomto směru mě na život nepřipravili, ba právě naopak – zřejmě můj vývoj zpomalili. Jestli si tohle někdo z nich někdy bude číst, asi si pomyslí, co to ta jeho dcera tady blábolí za nesmysly. O našich rodinných návycích tady mluvit nebudu, protože by se to neslušelo, ale jedno mohu říct jistě – nejsou trendy a generation gap to příliš neomlouvá. Nyní zastávám ten názor, že člověk by měl mít alespoň přehled o tom, co se zrovna nosí. Mám-li to říct upřímně, nikdo se asi nedokáže vyhnout úplně všem trendům a stejně tak nikdo nedokáže být trendy ve všech směrech. Za dnešní společnost jsem ale nesmírně vděčná, protože dokud člověk nemluví vysloveně z cesty (a často i když mluví), dovede jeho okolí být velmi tolerantní a chápavé. Stačí něco málo znát a mít věci, které vás baví, a s jistotou si najdete lidi, s nimiž si budete mít co říct. Tak doufejme, že se onen „trend tolerance“ udrží co nejdéle.