Hurrdurr – kapitola první: Kat

Prolog

Pole rozkládající se kolem Rorikova dvorce byla zapadaná čerstvým sněhem. Krávy a ovce se schovávaly ve stodolách a ujídaly z krmelců napěchovaných pící. Osamělý jezdec na cestě se zastavil, když se uprostřed ticha najednou ozval ženský výkřik. Zamračil se a chvilku naslouchal. Pak se pousmál a vyrazil dál.

V domě opodál ležela na lůžku žena obklopená rodinou. V pokleku u ní byla Mařina kněžka v zašlé róbě a v ruce svírala čistý kus plátna namočený v rozehřáté vodě. V té zimě div hned znovu nezmrznul. Kněžka zlehka přiložila pravou ruku ženě na břicho.

„Víte, jak to chodí,“ řekla s úsměvem. „Musíte mu trochu pomoct.“

„Bude to trolí mládě, to mi věřte,“ vydechla žena na lůžku unaveně. Pak se roztřásla a znovu vykřikla.

„Ale Sildo,“ chlácholil ji muž s havraními vlasy a hustým, pečlivě pěstěným plnovousem. Jemně ji vzal za ruku a pousmál se. „Trolí mláďata se přece rodí už se zuby. A máš snad roztržené břicho? Nemáš! Tak vidíš.“

„Aby tě, táto, husa kopla,“ ulevila si Silda. „I ten trol by byl taktnější než ty.“ Pak zakřičela bolestí a vzepjala se, až se jí vyboulené břicho vztyčilo vzhůru.

„Už to bude!“ vykřikla kněžka. „Připravte mi tu vodu! A běžte někdo udržovat ten oheň, ať tu ten capart rovnou nezmrzne!“

Dvě děti z rodiny, statný hoch a dívenka s vlasy stejně černými, jako měl její otec, se rozutekly splnit zadané úkoly. Kněžka mezitím přidržovala třesoucí se ženu, jíž z očí prýštily slzy bolesti. Mezi obnaženýma nohama se jí objevila slepená tmavá čupřina, po níž pomalu následovala hlava. Muž po jejím boku s úsměvem přikyvoval, ale jak se pomalu objevovalo tělo, jeho obočí se pomalu ale jistě zdvíhalo vzhůru. Vzduchem se rozlehl dětský křik. Kněžka novorozeně opatrně vzala a přidržela, aby jej mohl otec několika zkušenými řezy oddělit od matky.

„Mámo,“ vydechl nakonec, „ty jsi snad měla pravdu.“

„Je chlupatej?“ ženin hlas zněl téměř zoufale. Kněžka se hýkavě zasmála.

„Statnej hošík,“ prohlásila s libostí. „Toho by vám mohli Atmořani závidět.“

„Mámo, máme Hurrdurra,“ uchechtl se muž a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Z tohohle bude drakobijec, to mi věřte,“ ozvala se znovu kněžka. Láskyplně pohladila dítě po hlavě, zabalila ho do pleny a přenesla ke stolu, kde už dívenka chystala široké vědro s vodou. Tam ho pečlivě omyla, osušila a zabalila do čistého plédu. Matka se mezitím s pomocí svého manžela posadila, aby jí kněžka mohla dítě podat. Věnovala mu kritický pohled a pak přimhouřila oči.

„Copak je tohle za zrůdičku?“

„Jakápak zrůdička? Pořádnej Nord je to!“

„Z tohohle bude leda tak kat. Děvčata se ho budou bát.“

Kněžka se na matku zamyšleně podívala a na tváři se jí objevil tajuplný úsměv. „Ta slova si dobře zapamatujte,“ řekla. „Nu, zdá se, že už tu nejsem potřeba. Zbytek už je na vás.“ S tím se mírně uklonila a vyšla dveřmi do bělostné zimy.

Kapitola 1. – Kat

Jmenuji se Hurrdurr. Tento příběh vypráví o mně a mém prokletí.

„Až jednou vyrosteš, bude z tebe kat,“ říkávali mi vždycky rodiče. Pak to od nich chytla celá vesnice. Vždycky jsem se těm jejich řečem smál… tedy až do té doby, než Rorikovým dvorcem projelo procesí šlechticů a vojáků ze Samoty a já byl skutečně požádán, abych pro ně pracoval jako kat.

„Máš dobré ruce,“ řekli mi. „A dobrých katů není nikdy dost.“

Dobré ruce, to tedy mám, ovšem požehnání bych tomu neříkal. Už od narození jsem byl větší než kdokoliv jiný, jak na šířku, tak na výšku. Děvčata přede mnou utíkala a chlapci po mně pokukovali z uctivé vzdálenosti. Nikdy jsem se nepral, nebylo s kým. Žádný hoch se neodvážil mě ani vyzvat. Jedinými dvěma výjimkami byli bratr se sestrou, kteří se mi zase pořád smáli.

Ovšem nejhorší to bylo, když jsem si s nimi chtěl povídat. Stačilo, abych se pousmál, a už mi všichni uhýbali z cesty, jako bych byl nějaká daedra. Trvalo dlouho, než jsem se dozvěděl důvod.

Jednou projížděl Dvorcem obchodník s cennostmi. Byl to první a poslední, kterého jsem v životě viděl, a jak tak znám skyrimské cesty, moc daleko se nedostal. Nicméně když už u nás byl, nabídl nám svoje zboží. Nic z toho jsme si samozřejmě nemohli dovolit, ale měl jsem tehdy sotva šestnáct zim a byl jsem zvědavý jak straka, a tak jsem se začal přehrabovat tou přehršlí blyštivých cetek, až jsem narazil na zdobené zrcátko. Zprvu se mi hrozně zalíbilo. To bylo, než jsem se podíval přímo do něj. Pak jsem málem ucukl hrůzou. Takový škleb, to jsem jakživ neviděl. Od té doby jsem žádné zrcadlo raději do ruky nevzal.

Někdy mi říkali chodící pohroma. V jeden obzvlášť chladný den se nám podařilo spotřebovat všechno topivo, a tak mi táta nařídil, ať jdu ven a nasekám dříví. Byl jsem tehdy opravdu malý kluk a se sekáním dřeva jsem měl pramalé zkušenosti. Věděl jsem ale, jak to dělá táta, a tak jsem prostě popadl sekeru a šel ven. Natahal jsem si ke špalku velké klády a nedbal na prazvláštní pohledy, co po mně vrhali občasní kolemjdoucí. Jenže jak jsem tak sekal, tak se mi špalek rozpadl. Udělal jsem si tedy nový, ale každý další vydržel jen pár seknutí. Když už jsem se s tím lopotil snad půlden, táta přišel a s křikem mě odtamtud vyhnal. Nechápu, co jsem dělal špatně…

Jednou jsem zase chtěl pomoct mamce. Nasbíral jsem jí bylinky na jídlo a přidal k nim pár snítek rulíku. Vždycky se mi hrozně líbily jeho květy, tak jsem myslel, že to mamku potěší. Ten den o mě zlomila dvě pometla.

Nakonec přišel ten osudový den. Odvedli si mě královi lidi, aby ze mě udělali kata. Táta na to řekl jen „A ještě že tak. Tady pro tebe stejně není místo. Stínání hlav, to je práce přesně pro tebe. Budeš konat spravedlnost a živit se jako poctivý člověk.“

S politováním musím oznámit, že víc už se mýlit nemohl.

Jeden by řekl, že kat, to je práce jako každá jiná. Jenže zabíjení lidí není jen tak. Nehledě na to, že vám zakryjí hlavu, aby nikdo nevěděl, že jste to vy, ale oni to stejně vědí. Hledí na vás z bázní nebo s pohrdáním, a o to víc, že se při výkonu práce schováváte za ten kus hadru, co vám přetáhnou přes hlavu. Nejradši bych ho ze sebe prostě strhnul, ale bonton holt káže jinak.

A tak jsem tak říkajíc vykonával spravedlnost. Zavíral jsem přitom oči, abych se na ty ubožáky nemusel koukat. Čas od času mi na špalku skončil nějaký opravdový zloduch. Vrah dětí, násilník… tehdy jsem byl rád, že ho mohu poslat do Zapomnění a osvobodit tak Tamriel od jeho skutků. Jenže pak tu byly nesčetné pletichy šlechticů, jarlů a jejich povedených správců či huskarlů, a vždycky, když se někdo někomu nehodil, skončil s nějakým úchvatným obviněním vykonstruovaným přesně na míru. Někteří z nich byli proradní až na kost. Ovšem jiní jen dělali svou práci. Stejně jako já…

Když se rozmohla válka, mé práce ironicky ubylo. Lidé si na zabíjení vystačili sami a nebylo k tomu potřeba kata. A tak jsem si udělal výlet domů, abych se podíval, jak se daří rodině. Sestra mi padla do náručí hned ve dveřích a nadšeně hlásala, že je zasnoubená. Když jsem jejího snoubence spatřil, nemohl jsem věřit svým očím. Hromotluk, skoro jako já, jen s plavými vlasy a copánky ve vousech.

„No světe div se, opravdu!“ vykřikl, když mě uviděl. „Alda mi o tobě povídala, ale nechtěl jsem jí věřit, že existuje další takhle pěkně rostlý Nord. Odteď ti budu říkat bratře.“ Pohodil hlavou, jako to dělávají vysocí elfové, a věnoval mi zářivý úsměv. Zuby se mu blýskaly, div jsem neoslepnul, a začal se tam producírovat jako princátko. Zajímalo mě, jestli si lidé s mojí postavou takhle získávají oblibu, ale když jsem to pak zkoušel v pokoji o samotě, málem jsem se přerazil o vlastní nohu. Odnesla to jedna stará váza, což jsem mámě radši neříkal, protože pak už bych se doma nesměl ukázat.

Zůstal jsem doma od úplňku Massera do úplňku Secundy, to období, jemuž s oblibou říkáme meziměsíc. Otec tehdy musel naléhavě do Bílého průsmyku, aby tam vyzvedl nějaké zboží od místního kováře. Vracel se v bouřce a tehdy se mu splašila kobyla a on skončil pod jejími kopyty. Objevili jsme ho s tělem pochroumaným, že se máma strachovala o jeho život. Tehdy poprvé jsem ocenil své katovské vzdělání.

Léčitel po ruce nebyl, a tak jsem ho zkušeně prohmatal a zjistil, že má vykloubenou kyčel a rozdrcené náprstní kůstky. Ošetřili jsme mu rány, zastavili krvácení a já mu nahodil zpět kyčel. Táta řval jako tur a hrozně mě proklínal. O desetiden později mi ale děkoval. Když jsem se na něj tehdy usmál a poděkoval, že mě dali na kata, všichni se na mě hrozně divně podívali. Mám pocit, že to byl můj první skutečný úsměv.

Pár dní nato přijela do města družina v čele s císařským generálem Tulliem a několika elfy v tmavých hábitech. Nikdy jsem Thalmorské neměl rád. Oni mají takové kyselé ksichty, že ten můj je proti tomu jako obrázek. Generál nám zaklepal na dveře a tázal se po mně.

„To musí být pořádná ryba, když sem váží cestu samotný generál,“ prohlásil jsem žertovně a pozval jej dál. On však jen zavrtěl hlavou a poodstoupil.

„Není času nazbyt,“ povídá mi. „Sbal se a pojď. Máš práci.“

„A co že tak najednou?“ zeptal jsem se nechápavě. „Co se děje?“

„Však uvidíš,“ odbyl mě on a mávl rukou. „Pospěš si, Helgen čeká.“

Přikývl jsem, ale jakmile jsem byl z dohledu, sám pro sebe jsem se zamračil. Helgen. Malé městečko uprostřed ničeho v horách. Žádná okázalá veřejná poprava. Tohle už znělo vážně.

20170219012241_1  20170219012423_1  20170219013103_1  20170219014942_1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *