Tak uplynul další rok našeho života. Pro mě se poslední dva roky nesou ve světle velkých událostí a životních změn. Určitě jste si všimli, že příspěvků sem posílám pomálu. Není na ně čas, a když už se nějaký najde, trávím ho jinak, protože nechci jen sedět u počítače a psát (což dělám prakticky pořád, když se učím, jak jste si vy, co mě máte na facebooku či se mnou trávíte čas na irc, jistě všimli). Nicméně když už jich sem posílám tak málo přes rok, teď na konci vám nějaký ten čas věnuji a protože jsem velmi (možná příliš) sdílná, udělám zde shrnutí událostí, které mě za ten rok potkaly.

Cože jsem vám to sem psala naposled? Jo, kjógen a škola. Inu... ve škole se leccos změnilo. Realizovala jsem opravdu všechna řešení, která jsem měla v rukávě. A jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože se mi to skutečně vyplatilo. A mohu vás uklidnit, hned po tomhle článku plném dalších nesmyslných výžblebtů mého života sem přidám ještě jeden, který vás možná bude zajímat. :) Mimochodem, varování - následující text bude opravdu dlouhý a nebude obsahovat obrázky.

To je ale divný nadpis, co? Ale opravdu, škola je zákeřná. Už jen fakt, že udělám každou zkoušku, na kterou se vůbec neučím, jednu dokonce jen díky tomu, že hraji počítačové hry, a zkoušky, na které se drtím kolik dní od rána do večera, ne a ne dát, je podezřelé... ale tím to zdaleka nekončí a pro vás, aktivní, chytré a přemýšlivé čtenáře, tu mám dnes dva úkoly.

Jestli se vám stýská... ehm, co vám mohu poradit? Přijeďte na Animefest, nebo alespoň do Brna. Tolik k mým plánovaným recenzím, tolik k plánovanému reportu z Fénixconu, který už asi nedám dohromady. :( Mohla bych sice napsat třeba o právě uběhlém Sconu, ale z toho byste moc neměli, protože kromě probdělé noci a následně strašné bolesti hlavy si z něj téměř nic nepamatuju. Musím říct, že kolaps z přepracování není zrovna moje oblíbená aktivita, ale poslední dobou se stává takřka rutinní - a to dokonce i pro některé z mých přátel, což vůbec nepovažuji za příjemné.

Ahojte všichni. Mám pro vás velký úkol - ve vašich rukou je nyní osud mé seminární práce z Četby japonské beletrie v překladech. Proč? Rozhodla jsem se, že při jejím psaní využiji i názorů ostatních čtenářů, proto bych vás chtěla poprosit, abyste mi vyplnili jistý dotazníček. Je to jen třináct otázek, z nichž pět nemusíte vůbec vyplňovat. Je anonymní a nezkoumá žádné znalosti, pouze názory. Prosím, pomozte mi, vyplňujte a šiřte dále (klidně třeba hoďte i na vlastní stránky, já budu jen ráda). Pokud se vám bude chtít, rozepište se, i to se mi hodí. Mnohokrát děkuji.

Mám takový nejasný pocit, že už je to nehorázně dlouho, co jsem naposled psala něco o sobě. Pro ty z vás, kteří mají tyto příspěvky rádi a neustále žadoní o další, tu teď jeden mám. Možná ani nebude příliš dlouhý - i když, uvidíme. Koukejte se na to z pohledu pisatele - právě teď začínám něco psát a ještě vůbec nevím, v co se to vlastně vyvine - jako lidský život.