Sbalily se do takového malého uzlíčku a nechaly se odnést asi někam hodně daleko. Týden minulý byl pro mě natolik vyčerpávající, že se z něj asi ještě nějakou dobu budu vzpamatovávat, a to šlo jen o *pouhý* cyklisťák v jižních Čechách, na kolo jsem se navíc odhodlala jen dvakrát z celého týdne. Neznamená to však, že bych o zábavu neměla postaráno.
Varování: Následující text je výplodem chorobné grafomanky, která neručí za to, že po jeho přečtení se vám nebudou plést písmenka mezi sebou!

Kdo tu četl můj článek a AF? Asi už všichni víte, že se mi něco stalo. Moc jsem to po internetu probírat nechtěla, ale vzhledem k tomu, že to probírá snad každý přede mnou i za mými zády, asi se nemusím stydět oznámit, že jsem zase nezadaná. Ty zlé potvory nazývané hormony se mnou mlátí takovou silou, že se dost často vůbec neovládám, ale po důsledném promyšlení vám všem řeknu jedno: gratulace k rozchodu je odporná, nemorální a netaktní věc. Pokud si myslíte, že nám takhle bude lépe, budiž, je to vaše právo. Ale gratulovat k události, která mě dohání k několika dnům ustavičného pláče, to je věc, co mě značně znechutila. Ti, co by třeba měli takové sklony v budoucnu, nechť si to vezmou k srdci. Musela jsem si kvůli vám opatřit malého zachránce - a tím zachráncem není nikdo jiný než Artemis Fowl.

Snad mi všichni organizátoři, přátelé a jiní bližní odpustí, když zde budu mluvit o Animefestu 2010 jako o své osudové akci. Otázka, na kterou se lidi ptají nejčastěji - užila sis to nebo ne? Vpravdě? Ano i ne. Mám-li být upřímná... po Animefestu mnou projíždí strašlivá vlna hořkosti, která ale se samotnou akcí nemá vůbec co dělat. Pokusím se tedy mluvit jen o tom lepším a to horší... to si nechám pro ty, kdo se zeptají. Mimochodem, omluvte výpadek sekai.cz a některých jeho funkcí, náš poskytovatel se nám právě projevil jako "velice spolehlivý", opravy budou asi chvíli trvat.

Jestli se vám stýská... ehm, co vám mohu poradit? Přijeďte na Animefest, nebo alespoň do Brna. Tolik k mým plánovaným recenzím, tolik k plánovanému reportu z Fénixconu, který už asi nedám dohromady. :( Mohla bych sice napsat třeba o právě uběhlém Sconu, ale z toho byste moc neměli, protože kromě probdělé noci a následně strašné bolesti hlavy si z něj téměř nic nepamatuju. Musím říct, že kolaps z přepracování není zrovna moje oblíbená aktivita, ale poslední dobou se stává takřka rutinní - a to dokonce i pro některé z mých přátel, což vůbec nepovažuji za příjemné.

Mám takový nejasný pocit, že už je to nehorázně dlouho, co jsem naposled psala něco o sobě. Pro ty z vás, kteří mají tyto příspěvky rádi a neustále žadoní o další, tu teď jeden mám. Možná ani nebude příliš dlouhý - i když, uvidíme. Koukejte se na to z pohledu pisatele - právě teď začínám něco psát a ještě vůbec nevím, v co se to vlastně vyvine - jako lidský život.

Tak na úvod bych chtěla přiznat, že k napsání tohohle článku mě inspiroval Frael, jehož blog jsem opět navštívila a zastyděla jsem se, jak dlouho jsem tam nebyla... pravda, od mé poslední návštěvy tam přibyl pouze jeho zážitek ze srazu, ale už je to tak dávno, že to člověku až nahání husí kůži. Tak tedy jaký byl sraz...