Ač se zpožděním, přináším vám zážitky z každoroční ostravské chlastačky nazvané MAniFest. Pro mě to kupodivu nebyla jen chlastačka, byla jsem na celých dvou přednáškách a postřehla promítání minimálně dvou anime (to protože jsem se při nich snažila usnout, a nesmějte se mi. :P No dobrá, trochu můžete). Začalo to nicméně už v Brně, kde jsem se sešla se skupinou brněnských otaku vyrážejících stejným směrem.

Opožděně se zvláštní omluvou Dee, které jsem report slíbila, vám přináším zážitky z Tolkienconu 2011 (ano, přesně na tuhle akci odkazoval ten veliký animovaný banner tady nahoře). A jistě si dovedete představit, jak moc mi na tom zážitku záleželo, když jsem byla měsíc dopředu rozhodnutá, že zkouškové nezkouškové, já se tam prostě dostanu. Nelitovala jsem, zkoušky už mám povětšinou za sebou a čeká mě další veselý semestr na MU.

Poslední dobou moje reporty nahánějí lidem hrůzu. Mohu ale rovnou říct, že tohohle se nemusíte bát, dokonce ani když ho píšu hned den po příjezdu z akce, protože Akiconu nemám příliš co vytknout. Jediné, nad čím přemýšlím, je, kam nacpat tu hromadu věcí, co jsem prožila předtím - jako Aki Macuri, úžasné divadelní představení Ostře sledované vlaky, dušičkový výlet na hřbitov nebo třeba zpívání gospelů. No, tak jak bych to jen řekla... všechno se to událo a všechno to bylo skvělé. Korunu tomu pak nasadil koncert Tarji Turunen, kde nadšení sálalo jak z ní, tak z publika. Já tu ženskou prostě miluji. A je to jedna z toho mála, co si mohou dovolit neoblékat se do příliš extravagantních věcí a nepobíhat po jevišti jako maniaci, protože lidi přišli za její hudbou a ona je připravená jim ji naservírovat na stříbrném podnose. Prostě paráda. :) Ale teď už k Aki. Report bude (snad) kratší.

Cože jsem vám to sem psala naposled? Jo, kjógen a škola. Inu... ve škole se leccos změnilo. Realizovala jsem opravdu všechna řešení, která jsem měla v rukávě. A jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože se mi to skutečně vyplatilo. A mohu vás uklidnit, hned po tomhle článku plném dalších nesmyslných výžblebtů mého života sem přidám ještě jeden, který vás možná bude zajímat. :) Mimochodem, varování - následující text bude opravdu dlouhý a nebude obsahovat obrázky.

Áno áno, nejspíš si zase říkáte, kde se flákám, když jsem tu měla mít už spoustu naslibovaných věcí (ne, ani jedna z těch recenzí, co jsem tu před dvěma týdny vydala, není z těch, co jsem vám slibovala). No, ono to není tak jednoduché, jak jsem si myslela, že to bude. Ale všechno vám to pěkně povím.

Dlužím vám minimálně jeden report. Proč tu ještě není? Ne, neměla jsem napilno. Učit bych se sice měla, ale moc to nepraktikuji. Snad již brzy začnu. Zkrátka jsem byla líná. Četla jsem si, hrála jsem hry... a v sobotu jsem odjela na úžasnou manga-fan chatu s Jarníkem, Lusi, Hejtym, Drowíkem a v neděli se k nám připojil i ledman. Díky jim, bylo to tam skvělé! Ale teď už k předminulému týdni a Advíku... a upozorňuji, bude to dlouhé a nebudou obrázky!

Sbalily se do takového malého uzlíčku a nechaly se odnést asi někam hodně daleko. Týden minulý byl pro mě natolik vyčerpávající, že se z něj asi ještě nějakou dobu budu vzpamatovávat, a to šlo jen o *pouhý* cyklisťák v jižních Čechách, na kolo jsem se navíc odhodlala jen dvakrát z celého týdne. Neznamená to však, že bych o zábavu neměla postaráno.
Varování: Následující text je výplodem chorobné grafomanky, která neručí za to, že po jeho přečtení se vám nebudou plést písmenka mezi sebou!

Snad mi všichni organizátoři, přátelé a jiní bližní odpustí, když zde budu mluvit o Animefestu 2010 jako o své osudové akci. Otázka, na kterou se lidi ptají nejčastěji - užila sis to nebo ne? Vpravdě? Ano i ne. Mám-li být upřímná... po Animefestu mnou projíždí strašlivá vlna hořkosti, která ale se samotnou akcí nemá vůbec co dělat. Pokusím se tedy mluvit jen o tom lepším a to horší... to si nechám pro ty, kdo se zeptají. Mimochodem, omluvte výpadek sekai.cz a některých jeho funkcí, náš poskytovatel se nám právě projevil jako "velice spolehlivý", opravy budou asi chvíli trvat.

Mám takový nejasný pocit, že už je to nehorázně dlouho, co jsem naposled psala něco o sobě. Pro ty z vás, kteří mají tyto příspěvky rádi a neustále žadoní o další, tu teď jeden mám. Možná ani nebude příliš dlouhý - i když, uvidíme. Koukejte se na to z pohledu pisatele - právě teď začínám něco psát a ještě vůbec nevím, v co se to vlastně vyvine - jako lidský život.

Tohle všechno vlastně začalo, když mě Tay tuhle zimu opět požádala, abych jela s ní, a když to nevyjde, tak už to vážně nepřežije. A já opět souhlasila. Ono to vyšlo, ale to jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně jdu. V pondělí, když jsem se vracela ze zápisu na školu, jsem si šťastně zarezervovala Pendolino do Ostravy. V úterý jsem si zabalila a nadšeně jsem zjistila, že se mi do mého obřího báglu vejde i ten kvalitní kopací míč Adidas, co jsem slibovala, že s sebou vezmu (ale ne, že bychom ho tam zrovna používali). Sbalila jsem si všechno možné kromě toho hezkého černého trika (co jsem si uvědomila, že mám, až když jsem jela zase domů...), pláště, stříbrných věciček a zkrátka veškerých těch věcí, co se na metalový koncert hodí nejvíce - nečekala jsem totiž, že se tam lidé budou řídit podle nějaké módy a pak jsem z toho byla dost paf. Abyste rozuměli, toto byl můj úplně první hudební festival, na kterém jsem byla.