Poměrně nedávno se na plátnech našich kin objevil film s názvem Princ z Persie - Písky času na motivy jedné z novějších verzí počítačové hry, dnes téměř patřící mezi základní vzdělání člověka, který se někdy setkal s počítačem. Film však není jediným produktem, který (snad) fanoušci a příznivci hry vytvořili. Na Crweconu se mi dostal do ruky (a následně jsem si poctivě za peníze koupila) komiks, taktéž s názvem Princ z Persie (bez podtitulu) - v následujícím článku tedy čekejte několikanásobné hodnocení.

Bylo několik lidí s různými povahami a různými rodinami a ti se tak dlouho hledali, až se našli... aneb tak by se dal ve stručnosti shrnout celý děj postarší romantické podivnosti z dílny studia Gainax. Koho termíny postarší, romantický, podivnost či Gainax děsí, nemusí číst dál, protože to pravděpodobně bude přesně to, co si myslí, že to je.

Konečně je to tady. Po roce a půl, co jsem si tohle anime stáhla, jsem ho konečně dokoukala, tudíž vám přináším recenzi na jedno z nejoblíbenějších anime vůbec. Co je na něm tedy tak úžasného, že se každému líbí?

Píše se rok 1989, začátek éry Seika (ale moment! Éra Seika? Taková přece neexistuje! Neměla by 1989 začínat Heisei?), japonský lid válčí za svobodu projevu a za zrušení cenzury. V celé zemi platí zákon o kvalitě médií, jehož vynucování má na starosti výbor procházející veškerá knihkupectví a zabavující knihy, které se zrovna nehodí. Ano, všichni dobře známe komunistické metody, které se prosazovaly u nás. Kdo by ale čekal, že toho roku vznikne i jiný zákon, který knihovnám dovoluje mít vlastní ozbrojené jednotky a chránit i zakázané knihy? Pěkná blbost, řekl by si někdo. Dokud by se nepodíval na wikipedii, kde jasně stojí, že tento příběh byl inspirován skutečnou událostí.

K-popovou skupinu s názvem DBSK (Dong Bang Shin Ki) v podstatě skoro neznám. Vím, že jde o pět vokalistů, kteří rozhodně nevypadají na svůj věk. Taky jsou nesmírně nadaní, spoustu písniček nazpívali bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů a musím říct, že ty písničky jsou prostě boží. Skupinu mi však trochu přiblížila série sitcomů nazvaná Banjun Drama. DBSK v ní totiž hrají sami sebe.

Vítejte do rána v podivně mlhavém světě, kde nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Zde si totiž nikdo nemůže být jistý, jestli náhodou na ulici nepotká obřiho kocoura, který je vlastně učitelem baletu, krávu, jež by mohla být s trochou představivosti jeho žákyní, nebo třeba malé roztomilé děvčátko, co chodí jako kachna, mluví jako kachna, chová se jako kachna, dokonce se jmenuje Kachna... a ve skutečnosti je to kachna. Bohužel i taková kachna se čas od času může zamilovat.

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.

Zatímco někteří lidé spí, jiní mohou v noci dělat úplně jiné věci. Třeba takové, které jim navždy změní život. A možná, že navždy změní život i jejich okolí. Možná samotný fakt, že si někde náhodou jen tak sednete a v tu chvíli se tam objeví ještě někdo jiný, vám může změnit život. A taky nemusí.

Kdysi jsem četla jakýsi příběh s podtitulem Nová pohádka o Popelce. Byly k tomu nádherné kresby od Mikoláše Alše a já ten příběh skutečně milovala. Vpravdě se ale Popelce příliš nepodobal. Mnohem spíše bych za novou pohádku o Popelce považovala třináctidílé anime nazvané Prétear aneb legenda o sněhobílé princezně Prétear.

To, že vás někde naštvou a vy odejdete či vás vyhodí, ještě nemusí být nutně špatné. Člověk si trochu zamrmlá a zanadává, pomyslí si o těch, kteří jím či jeho tvrzením pohrdli, jací jsou to hlupáci, a jde dál. V normálním případě, samozřejmě. Každý vidí na odchodu vždy nejdřív to špatné, ale když už se náhodou stane, že díky tomu třeba narazíte na začarovanou princeznu, do které se následně zamilujete, ještě takový odchod oceníte.