Archiv pro štítek: Raethai

Raethai – kapitola dvanáctá: Vlčí úděl

Do sklepení Jorrvaskru zvuky okolního světa nedoléhaly. Raethai neslyšela šumění listí ve větru ani tiché zurčení vody proudící celým městem od Dračí síně. Přesto ale cítila, jak se země chvěje. Jak sténá pod tíhou vichrem namáhaných staveb, jak se všechen život, který ji prostupoval, zmítá neklidem. Přes tiché oddechování okolo spících Družinic a hlasité chrápání, doléhající k ní z vedlejšího pokoje, zaslechla dvoje plíživé kroky. Jedny byly ladné a elegantní, jako kočka pátrající po kořisti. Druhé rázné a rozhodné, jako vlk připravený na divoký hon. Raethai se rychle naučila rozeznávat členy Družiníků podle chůze. Tohle byli Aela a Skjor vyrážející na noční lov. Nebylo to zdaleka poprvé, co ti dva opustili Jorrvaskr, jakmile první slavík pozdravil vycházející měsíce. Tentokrát však v rytmu jejich kroků zněla neobvyklá naléhavost.

číst dál »

Raethai – kapitola jedenáctá: Nebezpečné vyhlídky

Noc se vlekla, jako by daedry zpomalily čas, aby se mohly vysmívat osamělým duším netrpělivě vyčkávajícím rána. Raethai pod svou přikrývkou proklela snad každou daedru, na kterou si vzpomněla. V Morrowindu by ji za to prohlásili za kacířku a možná rituálně obětovali. Ve Skyrimu, zdálo se, k jejímu velkému štěstí většina lidí uctívala raději aedry. Raethai nevadilo ani modlit se k Talosovi. Byla si jistá, že kdyby z argoniánského lidu vzešel někdo tak mocný, že by pod sílou jeho dračího Hlasu podlehly celé národy, jistě by jej také uctívali. A co když…

číst dál »

Raethai – kapitola desátá: Ještěří souboj

Poznámka do začátku: Řevy jsem nepřepisovala do české transkripce, protože jsem neměla tušení, jak bych přepsala zdvojené samohlásky (hlavně oo, které se čte jako ú). Takže jsou prostě tak, jak byly v originále.


Cesta do Bílého průsmyku ubíhala hladčeji, než Raethai očekávala. Faendal i Sven se ukázali být užitečnými společníky na cesty. Zatímco Faendal používal svoje vybroušené elfské smysly, aby skupinu uchránil před březí medvědicí nebo našel tu nejschůdnější cestu, Sven tu a tam odstranil balvan či kládu, které jim cestu blokovaly. K Raethaiinu překvapení oba dva většinu cesty mlčeli, stejně jako ona, a když už došlo na hovor, mluvili stručně, k věci a nehádali se. Argoniánka si toho velice cenila.

Horský pás dělící Vorařovské údolí od plání Bílého průsmyku překročili za svítání. Raethai se na chvíli zastavila a zahleděla se do dáli. Přes svou zdánlivou monotónnost měly pláně kouzlo, které nedokázala popsat. Nesčetné keříky a traviny neustále čechral vítr a mezi nimi se proháněli sobi. Tu a tam se v mdlém ranním světle třpytilo jezírko nebo pás řeky či potoka a mezi nimi ve značných rozestupech stály osaměle farmy a mlýny, ale také jedna polorozpadlá strážní věž. Nad tím vším se jako bezvěký strážce tyčilo město Bílý průsmyk korunované Dračí síní, sídlem jarla.

číst dál »

Raethai – kapitola devátá: Hra na lásku

Jedna oddechovka. Vždycky jsem si přála, aby ten quest dopadl takhle. Takže tak trošku splněný sen. :D


Od Raethaiina probuzení ve Vorařově uplynul pouhý den, ale Argoniánka se z nějakého důvodu už cítila svěží a připravená na další cestování. Delfína nad jejím zázračným zotavením vrtěla hlavou, ale nakonec ho komentovala jen slovy „No co, o to míň práce pro mě.“ Raethai se tomu zasmála.

Většinu předchozího dne strávila zabraná do knihy, kterou si půjčila od Delfíny. Kniha byla stručným shrnutím historie a nebyla ničím zvlášť zajímavá. Přesto ji Raethai hltala, jen aby se dozvěděla víc o tom, kým by vlastně mohla být. Drakorozená… podle knihy byli drakorození všichni císaři Tamrielu a pak ještě několik dalších. Všichni do posledního byli lidé, Nordové nebo Císařští. Drakorození měli za úkol chránit Tamriel před zlovolnými daedrami a udržovat Dračí ohně v Chrámu Vyvoleného, které sloužily jako pečeť bran Zapomnění. Nikde však nebyla zmínka o tom, co se stane, až drakorození vymřou, ani o Alduinovi. Argoniánka prohledala ještě několik knih, které našla na Delfínině stole, ale nesetkala se s o moc větším úspěchem.

číst dál »

Raethai – kapitola osmá: Drakorozená

„Musí existovat způsob…“

„Jsme v hrobce, kde živí nemají co dělat. Nemusí.“

„Kdyby tu neměli co dělat, tak by byla zazděná, a ne protkaná pastmi a hádankami. Někdo se sem měl dostat.“

„Možná…“

„U všech daeder, je to jen hloupá truhla. Přece nemůže být tak těžké ji otevřít.“

Hlasy k Raethai pronikaly vzdáleně, jako kdyby mezi ní a jimi stála tlustá zeď. Ležela se zavřenýma očima a pomalu si uvědomovala, že je jí zima a bolí ji celé tělo. V pravém boku ji bodalo z nedávného zranění a v ruce na téže straně téměř postrádala cit. Celé její tělo prostupoval chlad, který mrazil uvnitř a pálil na kůži. Hlava jí třeštila z neznámého důvodu. A co hůř – byla svázaná.

číst dál »

Raethai – kapitola sedmá: Past

Slunce bylo ještě schované hluboko pod obzorem, když Raethai vzbudilo prudké zabušení na dveře. Neochotně se převalila na druhý bok a schoulila se pod přikrývkou, ale bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě hlasitěji.

„Kdo je tam?“ zasténala rozespale a přinutila se rozlepit víčka a rozhlédnout se po místnosti – bohužel marně, protože byla zahalená závojem černočerné tmy a přes těžký závěs zakrývající okno do ní neproudilo ani slabé měsíční světlo.

číst dál »

Raethai – kapitola šestá: Nový spojenec

Do Vorařova dorazili za tmy. Lavinu nepotkali, ale několikrát se Raethai musela potýkat s útočícími vlky. Už nějakou dobu přemýšlela, proč jsou zvířata ve Skyrimu tak agresivní. Zejména vlci se chovali prazvláštně. Náhodně napadali lidi na cestách a zacházeli daleko za hranice svých teritorií. Dokonce ani když Argoniánka útočila ohněm, neuhýbali a vrhali se po ní dál, jako by byli na hranici zoufalství a šílenství.

číst dál »

Raethai – kapitola pátá: Třeskuté setkání

Netrvalo dlouho a Raethai si připadala, jako by se v Jorrvaskru narodila. Družiníci na ní nešetřili drsným humorem a často si ji dobírali, ať už kvůli její přímé povaze, jejímu původu nebo beznadějné slabosti vůči medovině, avšak nikdy ne ve zlém. Jediní dva, se kterými měla Argoniánka problémy, byli odtažitý Vilkas a přísná Njada, která odmítala respektovat kohokoliv, kdo se k Družiníkům připojil až po ní. Raethai se několikrát pokusila s Nordkou navázat přátelský rozhovor. Vždy neúspěšně.

Zato Kodlaka, zvěstovatele Družiníků, a Eorlunda, místního kováře, který dodával celému Jorrvaskru zbraně, Raethai z hloubi duše respektovala. Byli pro ni nedosažitelnými cíli, lidmi, které obdivovala. Eorlund, oddaný mistr svého řemesla, jenž někdy působil, jako by jeho pravá manželka byla Nebeská kovárna a ne Fralia, která na tržišti prodávala šperky jeho vlastní výroby, a Kodlak, letitý vůdce Družiníků, jenž působil, jako by na jeho ramenou spočívalo víc než jen tíha zodpovědnosti za Jorrvaskr a jeho osazenstvo. Oni byli všechno, co ona ne. Čestní a oddaní, moudří a zkušení. Raethai stačila jediná myšlenka na svou vlastní minulost a věděla, že nikdy nebude jako oni.

číst dál »

Raethai – kapitola čtvrtá: Nová rodina

Dny před Raethai utíkaly jako voda. Bílý Průsmyk byl město plné života a navzdory válce, která zuřila venku za jeho zdmi, byli místní lidé sdílní a překvapivě důvěřiví. Anebo prostě usoudili, že nemají co ztratit, což byla možná v období války pravda. I přesto se zde našlo několik pletichářů a v hostincích a putykách nikdy nebyla nouze o drby.

číst dál »

Raethai – kapitola třetí: Nový život

„Takže?“ ptal se jí muž. Raethai mu zdánlivě bezostyšně pohlédla do očí. V mdlém světle několika svící nebyla schopná určit jejich barvu. Viděla jen, že ji pronikavě sledují, plné očekávání a podráždění. Jeho výraz byl téměř uhnaný, jako by ho neustále něco pronásledovalo. Nebo se možná celý svůj život hnal za kořistí. V každém případě to byl pohled plný jakési zvířecí divokosti, kterou nedokázala pojmenovat.

Co mu tak říct? Pravdu? Nebo lhát? Ze včerejší noci si příliš nepamatovala, ale vzpomínka na prostovlasého muže s lahví piva v ruce jí napověděla, že tam venku se toulá ještě někdo, kdo by mohl vypovídat.

číst dál »