Vy všichni, co se právě díváte do své RSS čtečky, co tu paprika zase zplodila, můžete rovnou kliknout na přečteno. Je to totiž pro těch více jak 60 lidí, kteří mi do ankety vyplnili, že neví, co RSS je. Momentálně mi ukazatel ukazuje 42%, což je podle mě docela obdivuhodné číslo. Pokusím se vám tedy tematiku přiblížit a třeba i některé z vás navnadit na snadnější brouzdání po internetu. Nečekejte ode mě ale žádný vědecký názor, protože vím, k čemu má RSS sloužit, ale co to opravdu je a jak to funguje, to vlastně nemám ani tušení.

Ajajaj... strážci mají problémy. A nejen strážci. Měsíc na Facebooku a už mám ve všem jasno. Už je mi jasné, proč vlastně na něj tolik lidí nadává a zároveň na něm zůstává, chápu, proč se zaměstnavatelé bojí brát lidi, co na něm mají účet. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak může být jedna sociální síť takhle zneužitelná... ale je. Existuje obrana? Inu, existuje. Nebuďte blbí.

Už je to nějaký ten pátek, co Beldaran napsala na svůj blog o tom, jak se k ní chovali v tramvaji, ale já na to narazila nedávno a inspirovalo mě to k tomu, abych sepsala pár bodů, které si vždy živě připomínám, když vykročím z domu. :) Upozornění: Všechny následující informace jsou sepsány na základě skutečných událostí.

Kdo tu četl můj článek a AF? Asi už všichni víte, že se mi něco stalo. Moc jsem to po internetu probírat nechtěla, ale vzhledem k tomu, že to probírá snad každý přede mnou i za mými zády, asi se nemusím stydět oznámit, že jsem zase nezadaná. Ty zlé potvory nazývané hormony se mnou mlátí takovou silou, že se dost často vůbec neovládám, ale po důsledném promyšlení vám všem řeknu jedno: gratulace k rozchodu je odporná, nemorální a netaktní věc. Pokud si myslíte, že nám takhle bude lépe, budiž, je to vaše právo. Ale gratulovat k události, která mě dohání k několika dnům ustavičného pláče, to je věc, co mě značně znechutila. Ti, co by třeba měli takové sklony v budoucnu, nechť si to vezmou k srdci. Musela jsem si kvůli vám opatřit malého zachránce - a tím zachráncem není nikdo jiný než Artemis Fowl.

Víte, jak to vypadá, když se sejdou na chatu Taylor, Veve a chill a nastane chvilka nudy? Ne? Rozhodly jsme se, že bloggerkám prokážeme velkou službu a uděláme jim morální kodex. Sami můžete posoudit, jestli se nám povedl. Veve, Tay, moc děkuji, tomu se říká týmová práce. :)

Jestli se vám stýská... ehm, co vám mohu poradit? Přijeďte na Animefest, nebo alespoň do Brna. Tolik k mým plánovaným recenzím, tolik k plánovanému reportu z Fénixconu, který už asi nedám dohromady. :( Mohla bych sice napsat třeba o právě uběhlém Sconu, ale z toho byste moc neměli, protože kromě probdělé noci a následně strašné bolesti hlavy si z něj téměř nic nepamatuju. Musím říct, že kolaps z přepracování není zrovna moje oblíbená aktivita, ale poslední dobou se stává takřka rutinní - a to dokonce i pro některé z mých přátel, což vůbec nepovažuji za příjemné.

Na téma Avatar by James Cameron jsem tedy opravdu článek psát nemínila, už jen proto, že než jsem stihla cokoliv sesmolit, předběhl mě hintzu. Bohužel se mi ale přihodilo, že když jsem jednoho dne procházela své velmi oblíbené i méně oblíbené blogy a stránky, narazila jsem na spoustu postřehů, recenzí i parecenzí a kupodivu ohlasy byly kladné! Můj nevlastní bratr prohlásil, že Avatar byl jedním z nejlepších filmů, které viděl... a já se šokovaně ptám: "Proč proboha?!" Upozorňuji, že následující článek nemá za cíl film shodit, nicméně nemá s recenzí příliš společného, možná se v něm objeví těžce subjektivní myšlenky a je také pravděpodobné, že se spoustě z vás vůbec nebude líbit. :) Ach, jak jsem nadšená, že tohle mohu napsat.

Dámy a pánové, musím se vám omluvit, ale teď už se fakt musím někde vyřvat. Co je příčinou mého vzteku? Facebook. Pokud jej máte rádi, doporučuji vám si tento příspěvek nečíst. Je absolutně subjektivní a mohl by vás pořádně pobouřit.

Když jsem byla malá, měla jsem v oblibě loli sukýnky a roztomilé blůzky. Měla jsem jich pomálu, a tak jsem je také zřídkakdy nosila. To, že v té době nebyly trendy, je ale fakt, který ze mě na dlouhou dobu udělal freaka, který se neumí oblékat. Dnes mám již nějaký ten pátek nejvíce v oblibě co možná nejpytlovatější teplákové soupravy. Trendy to sice není, ale aspoň je v tom dobře a teplo. Se svým vkusem a množstvím peněz se mi ovšem do trendu snad nikdy trefit nepodařilo.

Dneska jsem jela se žlutým autobusem Student Agency pravidelnou linkou Praha-Brno-Ostrava v 16:30 zpět na místo svého učiliště. Když ke mně přišel steward s novinami (mimochodem byl milý, zodpovědný a působil inteligentním dojmem. To se mi stalo asi poprvé), vzala jsem si jeden výtisk nejmenovaného již téměř bulvárního plátku a začetla jsem se. A onen výtisk mě inspiroval k napsání tohoto článku.