Tuším, že recenzi na nějaké dílo, kde vystupují personifikovaná zvířata, jsem tu ještě neměla. Většinou taková díla moc ráda nemám. Mám ráda zvířata, jaká jsou, mám ráda lidi, jací jsou, a nemám příliš potřebu tyhle dva prvky přírody míchat dohromady. Legenda o sovích strážcích se však stala tou šťastnou výjimkou potvrzující pravidlo, na kterou jsem se podívala a prohlásila "Tohle je přesně to, co jsem chtěla vidět." Musím tedy upozornit, že jsem se distancovala od sovího elementu v tomhle filmu - koukala jsem zkrátka na film, kde vystupují lidé v podobě sov, a podle toho taky bude vypadat má recenze.

Poměrně nedávno se na plátnech našich kin objevil film s názvem Princ z Persie - Písky času na motivy jedné z novějších verzí počítačové hry, dnes téměř patřící mezi základní vzdělání člověka, který se někdy setkal s počítačem. Film však není jediným produktem, který (snad) fanoušci a příznivci hry vytvořili. Na Crweconu se mi dostal do ruky (a následně jsem si poctivě za peníze koupila) komiks, taktéž s názvem Princ z Persie (bez podtitulu) - v následujícím článku tedy čekejte několikanásobné hodnocení.

Vítejte do rána v podivně mlhavém světě, kde nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Zde si totiž nikdo nemůže být jistý, jestli náhodou na ulici nepotká obřiho kocoura, který je vlastně učitelem baletu, krávu, jež by mohla být s trochou představivosti jeho žákyní, nebo třeba malé roztomilé děvčátko, co chodí jako kachna, mluví jako kachna, chová se jako kachna, dokonce se jmenuje Kachna... a ve skutečnosti je to kachna. Bohužel i taková kachna se čas od času může zamilovat.