Tuším, že recenzi na nějaké dílo, kde vystupují personifikovaná zvířata, jsem tu ještě neměla. Většinou taková díla moc ráda nemám. Mám ráda zvířata, jaká jsou, mám ráda lidi, jací jsou, a nemám příliš potřebu tyhle dva prvky přírody míchat dohromady. Legenda o sovích strážcích se však stala tou šťastnou výjimkou potvrzující pravidlo, na kterou jsem se podívala a prohlásila "Tohle je přesně to, co jsem chtěla vidět." Musím tedy upozornit, že jsem se distancovala od sovího elementu v tomhle filmu - koukala jsem zkrátka na film, kde vystupují lidé v podobě sov, a podle toho taky bude vypadat má recenze.

Byl jednou jeden pán, a ten pán měl strašně rád fantasy. A protože měl rád fantasy, četl mnohé knížky a samozřejmě hrál hry naživo. A když už hrál hry, vymyslel si k nim také vlastní svět. Koncept paralelního světa je poměrně oblíbeným tématem v psychologii, ve fyzice, ve sci-fi i ve fantasy, je to něco, co je většině lidí vlastní. Onen pán si tedy vymyslel svět s mnoha možnostmi, aby si v něm našlo místo co nejvíce lidí, a ten svět představil veřejnosti. Pán se jmenoval Ed Greenwood a jeho svět Forgotten Realms.

Poměrně nedávno se na plátnech našich kin objevil film s názvem Princ z Persie - Písky času na motivy jedné z novějších verzí počítačové hry, dnes téměř patřící mezi základní vzdělání člověka, který se někdy setkal s počítačem. Film však není jediným produktem, který (snad) fanoušci a příznivci hry vytvořili. Na Crweconu se mi dostal do ruky (a následně jsem si poctivě za peníze koupila) komiks, taktéž s názvem Princ z Persie (bez podtitulu) - v následujícím článku tedy čekejte několikanásobné hodnocení.

Na téma Avatar by James Cameron jsem tedy opravdu článek psát nemínila, už jen proto, že než jsem stihla cokoliv sesmolit, předběhl mě hintzu. Bohužel se mi ale přihodilo, že když jsem jednoho dne procházela své velmi oblíbené i méně oblíbené blogy a stránky, narazila jsem na spoustu postřehů, recenzí i parecenzí a kupodivu ohlasy byly kladné! Můj nevlastní bratr prohlásil, že Avatar byl jedním z nejlepších filmů, které viděl... a já se šokovaně ptám: "Proč proboha?!" Upozorňuji, že následující článek nemá za cíl film shodit, nicméně nemá s recenzí příliš společného, možná se v něm objeví těžce subjektivní myšlenky a je také pravděpodobné, že se spoustě z vás vůbec nebude líbit. :) Ach, jak jsem nadšená, že tohle mohu napsat.

K-popovou skupinu s názvem DBSK (Dong Bang Shin Ki) v podstatě skoro neznám. Vím, že jde o pět vokalistů, kteří rozhodně nevypadají na svůj věk. Taky jsou nesmírně nadaní, spoustu písniček nazpívali bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů a musím říct, že ty písničky jsou prostě boží. Skupinu mi však trochu přiblížila série sitcomů nazvaná Banjun Drama. DBSK v ní totiž hrají sami sebe.

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.