Neverwhere_v02

Neil Gaiman: Nikdykde

Poslední dobou mám celkem čtecí horečku. Je to i tím, že dojíždím do školy hodinu tam a hodinu zpět, takže mám na čtení spoustu času. Několikrát už jsem si říkala, že na něco napíšu recenzi, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Nikdykde však vyhrálo jackpot, a tak jsem se rozhodla, že na něj recenzi napíšu, protože mi za to jednoduše stojí. Tady je. :)

Byl jednou jeden pán jménem Richard Mayhew. Tenhle pán byl výjimečný tím, že byl obyčejnější než všichni ostatní. Měl naprosto obyčejnou kancelářskou práci, naprosto obyčejnou přítelkyni, naprosto obyčejné kamarády a kolegy a bydlel v naprosto obyčejném bytě uprostřed naprosto obyčejného Londýna. Jeho život byl tak obyčejný, jak jen jste si ho mohli představit, se vší tou přízemní zábavou, jako je chození do muzeí a galerií, sledování filmů a pití alkoholu. Na otázku „Jak se máš?“ by nejspíš pravdivě odpověděl „Jde to.“ Zkrátka obyčejný muž ve středních letech relativně bezstarostně vedoucí zcela všední život bez jakýchkoliv dobrodružství, bez vzrušení, bez napětí a horečného běhání či přemýšlení. Tomuto muži se však jednoho večera stala nehoda. Učinil totiž dobrý skutek.

Pro dobrotu na žebrotu, říká se. Pokud člověk najde na zemi krvácející dívku a chce jí pomoct, za normálních okolností postačí, když jí zavolá záchranku. Richard Mayhew měl ale tu smůlu, že v tomto případě se na záchranku spolehnout nemohl a dívku musel odnést k sobě domů, neboť v nemocnici „by ji našli“. Dívka, kterou našel zraněnou na ulici a kvůli které opustil svou přítelkyni, byla divně vypadající, divně oblečená, paranoidní, i její jméno, Dvířka, bylo divné… vypadala jako z jiného světa a zkrátka byla na všechny strany podezřelá. Ještě podezřelejší na ní bylo, že mluvila s krysami a používala divoké holuby na posílání vzkazů. I přesto Richard utajil její přítomnost před dvěma pochybnými existencemi, které se náhle objevily před jeho dveřmi a hledaly svou ztracenou sestru, jejíž popis shodou okolností přesně odpovídal popisu Dvířky. Následně musel absolvovat náročnou cestu londýnskou podzemkou, aby do svého bytu navedl poněkud cynického markýze De Carabase, který si Dvířku odvedl. A tím byla celá záležitost vyřízena. Tedy aspoň zdánlivě.
Když se však Richard chystal druhého dne do práce, události nabraly nečekaný spád. Nezastavil mu jediný taxík. Nemohl si koupit lístek na metro. Když se konečně dostal do práce, všichni ho ignorovali a jeho kancelář už mu nepatřila. A když se dostal domů, stal se svědkem toho, jak jeho domácí bez mrknutí oka pronajímá jeho byt novým nájemníkům. Existence Richarda Mayhewa se vypařila z povědomí celého světa. A tak se vydává na strastiplnou cestu, aby našel sám sebe, a objevuje Londýn v podobě, o které se mu ani nesnilo. V zapomenutém světě Podlondýna na něj čeká dobrodružství, které mu má změnit celý život. Pokud si to tedy bude přát.

Když jsem zkoušela Nikdykde číst poprvé, zasekla jsem se po pár desítkách stránek a knížku jsem nedočetla. Při druhém pokusu jsem pochopila proč. Byla jsem prostě malá a nechápavá. Nikdykde je totiž knížka, která vám nic neřekne napřímo, text plný humoru skrytého mezi řádky, fantastična, které je cítit i přes minimalistické popisy, scén, které vás děsí jen tím, jak vyznívají skutečně. Navíc to také není knížka, která by svého čtenáře vrhla rovnou do víru dění. Vlastně by se dalo říct, že na těch tří stovkách stránek se toho celkově děje jen velmi málo. Přesto však dokáže být poutavá a napínavá. Jen to prostě není knížka pro děti.

Neil Gaiman
Neil Gaiman, autor knihy. Ačkoliv jeho rodiče prý nejsou původem Britové, on jako Brit na první pohled vypadá a vystupuje. A podle mého je to taky důvod, proč tu knihu napsal právě tak, jak ji napsal. :)

Začnete-li číst Nikdykde, pohltí vás atmosféra obyčejnosti, kterou Richard vyzařuje. Naprosto se do něj vžijete a budete s ním cítit. O to horší pro vás pak ale bude moment, kdy je Richard uvržen do světa Podlondýna, kde nic nedává smysl. V Podlondýně se člověk nemůže spolehnout na estetické cítění, v němž byl celý svůj život vychováván, ani na svoje mravy a hodnoty. Najednou potká někoho, kdo si za trochu informací nechá zaplatit posmrkaným kapesníkem, podivná a leckdy nechutná stvoření, která dokáží ocenit i rozbitý kočárek, bytůstky tak zvláštní, tak hravé a nevyzpytatelné, že si přestane být jistý, jestli je dítětem on, nebo všichni v jeho okolí. V Podlondýně zkrátka nic nedává smysl. Tedy alespoň ne takový, na jaký jste zvyklí. A když se tak čtenář prokousává tou navrstvenou kupou nesmyslů tak zajímavých, že se od nich nedokáže odpoutat, zhruba ve dvou třetinách knížky najednou zjistí, že to vlastně všechno smysl dává. Bez zbytečných popisů a vysvětlování, bez sáhodlouhých úvah a polemizování. Ten smysl tam najednou je, vynořil se z hlubin a uhnízdil se ve čtenářově mysli tak nenápadně, že má dotyčný pocit, jako by tam byl vždycky.

Pokud jsem vás výše zmíněným popisem vyděsila, nemusíte se bát. Navzdory tomu všemu se totiž Nikdykde čte velmi dobře. Napsané je čtivě, má spád a především neobsahuje žádné sáhodlouhé popisy, což je mimochodem jeho další velmi zajímavá vlastnost. Pan Gaiman se v popisech vůbec nevyžívá, naopak je vcelku minimalizuje, ale i přesto z těch pár náznaků, které do textu vloží, vytvoří ve čtenářově mysli naprosto jasnou a ucelenou představu o tom, jak popisovaný objekt či postava vypadá. Jen sotva byste si představili naturalistické dílo s minimalistickými popisy, a přesto je Nikdykde právě to. Dílo, při jehož četbě se budete zalykat odporem i přesto, že jediné, co se dozvíte z textu, je, že jistá postava právě něco pojedla. Kniha, z níž vám při popisu polorozpadlé nemocnice bude běhat mráz po zádech, ačkoliv stará polorozpadlá nemocnice je vlastně úplně normální výjev. Budete nad tím přemýšlet s odstupem a ptát se, proč vás to vlastně tak vzrušuje, protože přece není důvod. Abych pravdu řekla, i kdybych chtěla, nedokázala bych vám na to odpovědět, protože ten text vlastně vypadá úplně obyčejně.

A zatímco popisy postav, věcí, míst a situací jsou sice minimalistické, ale přesto tam jsou, popisy lidských vlastností v Nikdykde prakticky chybí. Nebude vám sděleno, co je Richard za člověka, jestli je Dvířka hodná či schopná nebo jaký je markýz De Carabas. I přesto si o povaze jednotlivých postav vždy dokážete udělat obrázek. Proč? Inu, pan Gaiman pojal věci velice realisticky. Stejně, jako odhadujete lidi kolem sebe podle toho, jak se chovají a co dělají, můžete to udělat i při čtení Nikdykde. Žádné zbytečné povídání, žádné předsudky. Poznejte je zkrátka sami.

Jistě jste už pochopili, jak moc se mi Nikdykde líbilo. Považuji ho za geniálně napsané. Způsob, jakým je text inteligentní a přesto lehce čitelný, srozumitelný a určený pro kohokoliv, kdo by si chtěl prostě a jednoduše odpočinout u knížky, mě doslova fascinoval. Neil Gaiman prostě dokázal, že nemusíte být intelektuálně založený šílenec jako Immanuel Kant nebo Umberto Eco a používat nesmyslnou hatmatilku či co možná nejsložitější větné konstrukce, abyste napsali inteligentní text. Nemusíte se vyžívat v sáhodlouhých popisech každičkého detailu, abyste čtenáři umožnili něco si představit, jako to měli ve zvyku pánové Victor Hugo a J.R.R. Tolkien. A nemusíte ve stylu paní Rownlingové předkládat publiku, že určité postavy jsou moc zlé, aby pochopilo, že jsou schopné zabíjet. Se vší úctou k výše zmíněným pěti autorům považuji Nikdykde za geniální proto, že se od podobných technik oprostilo a představilo mi úplně nový minimalistický styl tvorby, odlehčený a příjemný, ale přitom ne osekaný o důležité prvky. Způsob, jakým je tato kniha napsaná, nádherně zdůrazňuje už tak vysokou kvalitu příběhu. Je to jednoduchý příběh, který si na nic nehraje, napsaný jednoduchým stylem, který si taky na nic nehraje. Tady by se asi hodilo dodat, že knížka byla napsaná na motivy seriálu, takže příběh není originální. Kdybych si ale tuto informaci nenašla, ani by mě to nenapadlo, a to už něco znamená. Snad jedinou věc, kterou bych Nikdykde vytkla, je trochu delší rozjezd, což je podle mě v kontrastu s tou škálou předností, které jsem vyjmenovala, výtka zanedbatelná. A tudíž jej každému rozhodně doporučuji.

9 komentářů u „Neil Gaiman: Nikdykde“

  1. Souhlas, Neverwhere jsem si tuhle pořídil páč Good omens měly v originále strašnou obálku, a je to super kniha co jsem přečet na jeden zátah, ikdyž jsem pak nedoved vůbec říct o čem byla. Gaiman byl vlastně autrem původního scénáře a knihu z toho udělal páč scénář musel přecejen přizpůsobovat jinejm lidem. Fajn přístup.) Seriál jsem ale neviděl, protože 90. léta.

    OdpovědětOdpovědět
  2. Velmi zajímavá a čtivá recenze, bohužel se ale s tvým názorem nedokážu ztotožnit. Kdykoliv se s někým o téhle knize bavím, mám zkrátka a dobře pocit, že jsem četla něco úplně jiného, než ostatní :/ Pustila jsem se do ní, protože Dobrá znamení, která napsal Gaiman ve spolupráci s Pratchettem, jsou jednou z mých nejmilovanějších knih, a chtěla jsem zjistit, jak by se mi pan spisovatel líbil samostatně, když je teď tak hrozně populární.
    Neříkám, že bylo Nikdykde špatné čtení, ale asi jsem měla prostě… poněkud vyšší očekávání. Potenciál postav Podlondýna a vůbec celého tohoto podzemního města mi přijde hodně nevyužitý. Takže hlavní hrdina a jeho skupinka jen běhá sem tam, je vláčen z jedné nelogické a nevysvětlené situace do druhé… podle mě škoda.

    OdpovědětOdpovědět
  3. @Ely: Tohle je taková zajímavá psychologie. Čekáš-li od něčeho, že to bude naprostá pecka, zpravidla tě to zklame. Já to tak měla u Pulp Fiction a u Sekáče od tebou zmíněného Pratchetta. Jsem si taky vědoma toho, že pokud si tuhle mou recenzi přečte někdo, kdo to ještě nečetl, a pak se díky ní rozhodne to zkusit, může ho to pěkně zklamat. Jenže jsem si to hodnocení nemohla odpustit. :))

    Pokud se týče těch nevysvětlených situací, to je právě to, o čem jsem tu mluvila. Ony tam vysvětlené jsou. V jedné jediné větě celé knížky, která není ani popisná, ani vysvětlující, vlastně působí, jako by tam byla jen tak mimochodem. Řekla bych, že je to takový test pro čtenáře, jestli si toho všimnou. Ale jako jasně, nemůže se líbit každému, no. Možná tě zklamal právě ten minimalismus, který mě tak nadchnul. Chystám ještě pár recenzí, tak snad se pak najde něco, v čem se shodneme. :)

    OdpovědětOdpovědět
  4. Seriál se mi třeba (narozdíl od knihy) fakt moc nelíbil. Ale ta rozhlasová hra od BBC, co vyšla nedávno, je super! Tu určitě doporučuju.

    OdpovědětOdpovědět
  5. @chill: Máš pravdu, většinou to tak bývá (a souhlasím s Pulp Fiction! ^^‘).

    Některé situace, reálie Podlondýna… možná jsem něco míjela a ve skutečnosti je to geniální kniha, to opravdu nevím a nevylučuju. V mých vzpomínkách je ale Nikdykde zapsáno spíše jako takový ekvivalent Alenky pro vyzrálejší čtenářstvo. Jako dospělý čtenář potřebuju nějaké pozadí příběhu, na kterém se potom orientuju a ne knihu typu Alenka v říši divů, kde se někde něco děje a někde něco existuje a prostě to tak je a čtenář by vlastně neměl moc zapojovat mozek a jen se nechat unášet. To bohužel není můj styl :/
    Chtěla jsem dát Gaimanovi samozřejmě ještě další šanci. Z jeho American Gods jsem měla celou dobu pocit, že přijde něco epického, úžasného, světoborného… ale ono se nakonec tak nějak nic extra neudálo, byl to takový decentní závěr a já měla pocit, jako bych čekala ohňostroj a místo toho někdo praskl nafukovací balónek. A opět jsem měla dojem, že by z tématu šlo vytěžit daleko více. Tož to s panem spisovatelem zkusím ještě napotřetí, v plánu je The Ocean At The End of the Lane, a doufám, že mě konečně o svých kvalitách přesvědčí ^^

    OdpovědětOdpovědět
  6. Aha, tak mně se právě líbila a dodnes líbí i Alenka. A asi už chápu, co ze mě dělá japanofila. Japonci totiž takhle často tvoří taky a mně se prostě líbí tahle nahodilost, protože mi ukazuje obyčejné věci ve světle fantazie. Dost věcí kolem mě prostě je a já ani neuvažuju, proč tam jsou. Kámen, který mě něčím zaujme, člověk, kterého potkám a získám díky němu inspiraci, knížka, na kterou úplnou náhodou narazím v knihkupectví, která způsobí nějaký menší převrat v mém životě… mně se takové věci dějí a oceňuju je v jejich prostotě. A když si pak představím, že bych měla narazit na svět, kterému nebudu rozumět, taky to nejspíš bude vypadat tak, že je všechno nesmyslné a naprosto nahodilé. Situace se budou dít bez kontextu, lidi budou mluvit a jednat bez kontextu… a právě japonská kultura mě naučila přestat hledat nutně ve všem smysl. Řekla bych, že to můj život značně odlehčilo.

    (Jo, teď to asi zní jako hrozná slátanina. Well, pište si o nesmyslech a nahodilostech. 8-DDD)

    OdpovědětOdpovědět
  7. @chill: Vidíš, teď tady objevujeme určité zásadní souvislosti a možná tedy i důvod, proč mě se vlastně většina japonských knih nelíbí nebo bych je vesměs ohodnotila takovými pěknými neutrálními třemi hvězdičkami z pěti :D

    OdpovědětOdpovědět
  8. @Ely: Dle toho cos tu psala, bych řekl, že tě ani Oceán nenadchne, dle mě to je jeho slabší kniha. Doporučil Sandmana, i když je to komiks, z knih spíš Hvězdný prach nebo Anansiho chlapce.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *