Legenda o Drizztovi

Legenda o Drizztovi

V drowštině neexistuje slovo pro lásku. Nejbližším pojmem je asi ssinssrigg, ale ten popisuje spíše tělesný chtíč a sobeckou chamtivost. Pojetí lásky sice v srdcích některých drowů existuje, ale pro skutečnou lásku, nesobeckou touhu, která často vyžaduje osobní oběti, není ve světě zavilého, nebezpečného soupeření místo.

– Drowův odkaz I. (díl VII legendy o Drizztovi), str. 73. Pokud sérii budete číst od začátku, ať už od kteréhokoliv začátku (vysvětlím), ještě vám chvíli potrvá, než se k této promluvě dostanete. Nemění to však nic na tom, že celkem přesně vystihuje, okolo čeho se točí celý děj série knih o temném elfovi, který se narodil ve špatný čas na špatném místě. Na úvod však prozradím, jak jsem se ke knížkám vůbec dostala, ačkoliv těm, kteří si přečetli předchozí článek, je to určitě jasné.

V průběhu hraní Icewind Dale, Planiny ledového větru, jsem si uvědomila, jak moc mě uchvátil samotný svět, ve kterém se odehrává její příběh. Věděla jsem, že Forgotten Realms znamenají víc než pouhý název herního světa, mluví o nich kdekdo, byly k nim vytvořeny spousty her a napsány spousty knih a komiksů. Jestli byl natočený nějaký film, to netuším (tedy, vím o Dungeons and Dragons, onen film se mi celkem líbil, ale dnes již dokážu pochopit skalní fanoušky hry DnD a světa Forgotten Realms, kteří naprosto upřímně považují film za prachsprostou urážku). A tak jsem začala pátrat. Wikipedie prozradila, že přímo o Planině ledového větru, tedy oblasti, v níž už se díky hře trochu vyznám, existuje trilogie od R.A. Salvatorea. Ještě zajímavější na tom bylo, že ústřední postavou je Drizzt, temný elf, jehož jméno mi nebylo neznámé. Tak jsem po knížkách sáhla.

Planina ledového větru není úplným počátkem Drizztova příběhu, ale je první trojicí knih, které o něm byly vůbec vydané. Proto jsem s ní začala a jsem velice ráda, že jsem to tak udělala.
Na počátku (první kniha se jmenuje Magický krystal) se tedy seznamujeme s Drizztem, temným elfem (kdo tápe, ať po mně nežádá vysvětlení, temní elfové čili drowové jsou zkrátka takovou vymožeností Forgotten Realms, kde představují protipól elfů normálních, jakousi jejich temnou stránku), který se na rozdíl od svého lidu řídí pevnými zásadami a snaží se chránit to, co je mu drahé. Dozvíme se něco málo z jeho minulosti, a vyvodíme si pro příběh podstatný závěr, že temní elfové nemají zrovna dobrou pověst a Drizzt, jakožto velká anomálie svého lidu, tím trpí, protože okolí ho neustále soudí, aniž by o něm vůbec něco vědělo. Má jen pár přátel, trpaslíka Bruenora, jeho adoptivní lidskou dceru Catti a magického černého pantera Guenhwyvar. Jenže teď jeho domov a přátele začali ohrožovat skřeti, obři a jiné bytosti různých tvarů, velikostí a barev pod vedením přihlouplého kouzelníka, kterému se náhodou dostal do ruky velmi mocný artefakt (a ano, dostal se mu tam sám a vědomě).

Jak začnete číst Magický krystal, uvědomíte si několik věcí. Zápletka je až směšně jednoduchá, což ale zas tak nevadí. Z knížky je strašně znát, že je z herního světa, často i kvůli použitému slovníku. To by se taky dalo zkousnout. Nejhorším prvkem knížky je ale hlavní postava. Drizzt se zdá nevýrazný, až nepodstatný. Jeho charakter nezaujme. Představuje jakési absolutní dokonalé nudné dobro, které vás ničím nepřekvapí. Nemá vtipné hlášky ani zajímavé výstupy. Prostě nic. Právě kvůli hlavní postavě se knížka strašně špatně čte. A právě kvůli tomu jsem ráda, že jsem Planinu začala číst jako první. Radím vám – přetrpte to. Přetrpte první polovinu prvního dílu a zjistíte, že se to lepší. Drizztovy úvody před každou další částí knihy to o něco usnadňují – byly napsané až dodatečně, čtou se dobře a dávají čtenáři nahlédnout do elfovy mysli a svědomí. Díky nim jsem si uvědomovala, že Drizzt skutečně žije. A jak jsem se dostala k dalším knihám a k novým a mnohem zajímavějším příběhům, začala jsem ho konečně poznávat i přímo v ději.
Hned po Planině jsem si přečetla trilogii Temný elf, která popisuje Drizztovo dětství (ale vyšla původně až po Planině). Hned mi četba přišla zajímavější, přibyla zde značná dávka psychologie, děj se trochu oddálil konceptu her a čtenář dostal vysvětlění na mnoho otázek. Drizzt začíná řešit nejedno vnitřní dilema, bojuje se svým okolím, které ho do jisté míry formuje, a také poznáváme, že nevidí svět až tak černobíle, jak se mohlo zpočátku zdát. Temné říše, kde vyrostl, jsou navíc zajímavé samy o sobě, svět drowů je vlastně taková jedna velká politická scéna, kde silní bojují o moc a slabí o místa po jejich boku. Moc hezky je do toho zapojené i náboženství, Menzoberranzan, domov temných elfů, odráží, jak moc je víra spjatá s reálným životem a jak velký vliv má na to, kdo a jak nám vládne. Skoro jako bych si četla nějakou historickou knížku.
Drizzt sám mě postupně začal opravdu zajímat. Stal se z něj někdo, kdo se sice řídí jistými zásadami, ale také chybuje. Jeho zásady navíc nezahrnují pošetilé „nikdy nebudu zabíjet“, spíše se přiklání k „budu zabíjet, jen když to bude potřeba“, což je přístup mně hodně sympatický (a pragmatický, což – jak se ještě dozvíte – je součástí drowí přirozenosti). Čtenář je svědkem tápání mladého elfského hocha, narážení, omylů a postupného utváření těchto zásad pod vlivem okolností. Líbí se mi to. Je to sice zjednodušené do té míry, aby se to všechno vměstnalo do pár knížek, ale velmi pěkně napsané. Drizzt zkrátka ožije.
Bob Salvatore se bohužel musel omezit na herní svět a jeho pravidla. Samozřejmě, každý svět má svá omezení, ale zatímco se pokoušel popsat Drizztovu povahu barvitě z mnoha možných stránek, okolní svět zůstal tak trochu černobílý. Drizzt je anomálie, neodpovídá své přirozenosti a autor si k němu může leccos přimyslet. Okolní svět se však často dělí na dobro a zlo. Několikrát je u Drizzta zdůrazněno, že je hraničář, tudíž brání všechny dobré bytosti před zlými. Trpaslíci jsou prostě trpaslíci, dolují a kovají. Svirfneblini jsou prostě svirfneblini a milují své kameny. Hobiti jsou prostě hobiti, snaží se někde usadit a žít si svůj líný, spořádaný život. Skřeti jsou zlí a bezvýhradně hloupí, stejně jako většina obrů či trolů, elfové hrdí a vznešení, drowové zákeřní padouši s vysokými politickými cíli. Všechno máme pěkně zaškatulkované a ve výsledku tak jediným zajímavým národem zůstávají opět lidé. A pak je tu Drizzt. Je to trochu škoda, protože čtenář je tak ochuzen o spoustu překvapivých zvratů, které by jinak mohly nastat. Nevím, kde je vlastně pointa zakládání nesčetných ras, když představují opět jen charakterové stereotypy, které se téměř zásadně nemění. Jenže Bob si bohužel vybral svět s jasnými pravidly a musel se přizpůsobit.

Drizzt Drizzt Drizzt

Abych nemluvila jen o příběhu a postavách samotných, měla bych zmínit také kvalitativní stránku textu. V první knize až dvou Planiny ledového větru je skutečně znát, že se Bob potřeboval rozepsat a nějakou chvíli mu to trvalo. Potřeboval si utřídit myšlenky i slova a ještě si nebyl tak úplně jistý, jakým směrem chce příběh vlastně hnát. Časem se jeho projev značně zlepšil, ačkoliv několik výtek bych měla. Zaprvé omezené výrazové prostředky – opravdu je prazvláštní, když se uprostřed detailního popisu souboje najednou dočtu, že se Drizztovi „nějak podařilo vykrýt nepřítelův útok“. Tohle si může dovolit pan Pratchett, který v podobném vyjádření jistojistě ukryje nějaký takzvaně „kulervoucí“ vtípek, ale ne někdo, kdo se snaží psát „seriózní“ fantasy. Podobných případů je tam spousta. Styl psaní by taky potřeboval trochu vybrousit, zvlášť bych vynechala popisy zcela očividných věcí (jako bych četla „Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. Víte, to, že je Sokrates člověk, znamená, že je taky smrtelný.“), které čtenáře jen zbytečně zdržují a matou. Někdy mi zkrátka přišlo, že knížka je psaná pro malé děti, ačkoliv tematicky a obsahově rozhodně vypovídá o tom, že cílovou skupinou jsou lidi v mém věku. Naštěstí i to se průběžně zlepšuje. Co ale zůstává, je strašně časté opakování slov, hlavně pokud jde o podmět. Na některých stránkách dvě třetiny vět začínají slovem Drizzt. Je tam tak předrizztováno, že bych se nedivila, kdybych Drizzta volala ze spaní. Autor zřejmě neuznává věty se zájmenným podmětem a překladatelka zase nevyjádřený podmět. Každá nová věta má podmět konkrétní. Nevím, jestli tohle Boba někdo učil s tím, že text pak bude srozumitelnější a jednoznačnější, ale byla bych raději, kdyby se to zase odnaučil, protože se to opravdu blbě čte.
Co se překladu týče – překladatelky jsou dvě. Planinu ledového větru překládala Dagmar Krafková. A paní (či slečna) Krafková je rozhodně Moravačka. Vždycky je mi strašně líto, když to na těch překladech okamžitě poznám. Vcelku mi nevadí, když se hovorové výrazy, i třeba typické pro určité dialekty, používají v přímé řeči. Obvykle se tím autor/překladatel snaží něco naznačit, nějak postavu odlišit. Ale opravdu strašně mi vadí, když se tahle slova používají v popisech vypravěče, kde nemají co dělat. Tak jako mě maminka mnohokrát peskovala za mé oblíbené „akorát“, já teď peskuji paní Krafkovou za hadru a zavazet. Ta slova tam prostě nepatří. A ne. A ne. A ne. Navíc se očividně nevyzná v interpunkci, rozdíly mezi mě a mně jí taky nic neříkají a správné tvary podmiňovacího způsobu nebo minulého času zvratných sloves pozdravila z rychlíku. A korektor při práci očividně chrápal, protože překlepů se zde najde plno.
U paní Kateřiny Niklové, která přeložila snad všechny Drizzty, co u nás vyšli, kromě Planiny, jsem naopak zaznamenala jen jednu chybu, a to minulý čas zvratných sloves. Zásadně používá „jsi se“ místo „ses“. To se kupodivu nevztahuje na kondicionál, kde správně používá „bys“ nebo „by ses“ a žádné „by jsi“, „bys se“ nebo „by jsi se“. Jinak je její překlad příjemný, dobře čitelný a jsou z něj znát už nějaké ty zkušenosti (nebo fakt velký talent).
Edit: Ok, ještě jedné chyby jsem si dodatečně všimla, a tou je špatné skloňování jmen (v obou překladech). Přivlastňovací adjektivum od Catti se tvoří přidáním -in, správný tvar je tedy Cattiin a nikoliv Cattin, jak s oblibou obě překladatelky používají.
A teď k terminologii. Pro blázny do Forgotten Realms – ano, byla jsem obeznámena s tím, že kdosi vypracoval nějaký překladový klíč jako doporučení převodu názvů ze Zapomenutých říší. Abych pravdu řekla, je mi to jedno. Nezajímá mě to. Co zajímá mě jako čtenáře a kritika, je jen a pouze kvalita překladu. Jestli je to podle klíče nebo ne, to je vedlejší a irelevantní.
Uvedu zde jeden příklad za všechny – městečko zvané v originále Lonelywood. Ve hře Icewind Dale pro něj použili překrásný mým uším lahodící výraz Pustoles. Dagmar Krafková měla ve svém překladu Pustý les. Je to sice podobné, ale tak pěkně mi to nezní. Nejhorší ovšem je, že ani v rámci jedné knižní série není překlad jednotný, protože pro tu samou dědinu Kateřina Niklová či někdo z jejích korektorů použil výraz Osamělý les. Uznávám, že co do významu je Osamělý les nejpřesnější, protože název v tomto případě značí, že město je odlehlé, zastrčené někam mimo zbytek civilizace. Ale v případě názvů jde o zvukomalebnost snad více než o význam, a navíc je potřeba mít překlad jednotný.
Druhá věc, která se mi nelíbí – názvy typu Bryn Shander nebo Lac Dinneshere. Ve hře zachované, v překladu přepsané jako Bryn Šander a Lac Dinešere. Tak zaprvé, překlad NENÍ transkripce! Tohle mi vadí a vadí mi to hodně. Klíč neklíč, tenhle přepis je špatně a nikdo na tom nic nezmění. Píšeme snad Ňú Jórk? Nebo Šikágo? Nepíšeme. Tak proč Bryn Šander? A zadruhé – všimněte si, že ani tento přepis není jednotný. Lac Dinešere se totiž čte Lak Dinešere, tak proč se v Lac zachovalo ono c? Chápu českou transkripci japonštiny, kdy jsme nuceni nějakým nám pochopitelným způsobem přepsat slova, která stejně původně nejsou tvořená pro latinku. Ale přepisovat už hotová jména psaná písmem, které nám je vlastní? Apeluji na překladatele, nedělejte to. Z mého úhlu pohledu se tím potlačuje celkem důležitá část kultury.

Mohlo by se zdát, že jsem tu knížky od pana Salvatorea vlastně jen zdrbla a vůbec se mi nelíbí. Nedejte na to, není tomu tak. Už mám bohužel v povaze dívat se na věci kritickým okem a často vypichovat slabiny, ale pravdou je, že právě dočítám sedmý díl a třesu se na další. I přes všechny vady na Drizztovi docela visím, knížky mi přijdou napínavé a ráda se k nim vracím. Poskytují mi spoustu možností k bezrizikovému přemýšlení a Drizzt… je zkrátka postavou, s níž se ztotožňuji. Jsem si vědoma, že mladý drow je pouze fiktivní postava. Není skutečný, ale je mi prostě tak podobný! Jeho názory, to, jak vnímá svět, zásady, váhání a dilemata… jsem reálný člověk a dělám víc chyb, ale ve výsledku docházím ke stejným závěrům jako Drizzt. Prostě v něm vidím sama sebe. Je milé vědět, že aspoň někdo přemýšlí podobně jako já. Vždyť autor takhle přece přemýšlet musí, ne?
Dost bylo psaní, tenhle článek je ještě delší než ten předchozí. Příště o Forgotten Realms.
Dee, dáváš pozor? Zaznamenáváš? Už máš Drizzta přečteného? ;)

P.S. Existuje také komiks o Drizztovi. Je prakticky stejný jako knížka, namalovaný je pěkně a detailně, ale dávám přednost hromadě písmenek před obrázky. Barevné komiksy se mi prostě čtou blbě.

8 komentářů u „Legenda o Drizztovi“

  1. Problém pvního vydání Magického krystalu od Fantomprintu je v tom, že z časových důvodů se musel použít starší překlad, který vyšel u Návratu, jen s minimem úprav. Nové vydání už má překlad nový (toliko k nekonzistenci).
    Přepis do čitelnější podoby mi žíly netrhá. Je třeba to brát tak, že to co známe z anglického originálu je jen anglická podoba názvů (protože ve FR se samozřejmě nemluví anglicky, ale jinými jazyky), navíc už máme názvy jako třeba Hlubina (Waterdeep) nebo Stříbroluní (Silverymoon) :)

    OdpovědětOdpovědět
  2. Ahá, to jsem netušila. Pravda, na rok vydání jsem se nedívala, Planinu mám od tebe a zbytek z domova, případně nově koupený. Ale byla jsem opravdu ráda, když jsem dostala do ruky ten druhý překlad, je opravdu mnohem lepší.
    Jinak jsem si všimla ještě jedné věci, naletěla jsem sama sobě – dočetla jsem se, že Drizzt původně neměl být hlavní postava a že Planina byla psaná s tím, že hlavní bude Wulfgar. Salvatore to pak přizpůsobil reakci fanoušků. Heh, to leccos vysvětluje.

    OdpovědětOdpovědět
  3. čtu a zaznamenávám si, hledám jestli to nemá naše knihovna..=D
    jen tak mimochodem, nebude to jen drizzt, k čemu nepustí korektora, aby ti parchanti ušetřili peníze, pratchett, nix, všichni mí oblíbenci až na gaimana mají v textu tuny chyb a já mívám občas pocit, že bude nakonec lepší pustit se do originálu, už jen proto jak u toho vždycky bolestivě zamrkám – starší knihy mají většinou úroveň o dost lepší, bohužel to s tím jde takhle z kopce..=(
    jinak, všeobecně shledávám překládání některých jmen do češtiny velmi přijatelným, je to pak mnohem živější, ale neustálé změny mě taky žerou – například staré a nové vydání narnie, je to úplně něco jiného, to nové se snad snaží tvářit, že není jen pro malé děti, což sice podporuju, ale ne tímhle idiotským způsobem (pardon) – překlad pak oproti tomu staršímu působí hrozně zanedbaně, a přesně z tohohle důvodu jsem zkritizovala i Upíří polibky (nebo jak se ta kravina jmenovala), když začala v česku vycházet manga..=/ některým překladatelům se to holt asi zdálo, že se to dá přeložit levou zadní, ale úplně se vykašlali na překlad citoslovcí a zvuků, kterých je komiks plný =(((

    PS: jupíí, právě jsem přitáhla ze svýho prvního larpu!=D asi se rozpadnu, moje nožky ubohé..XD

    OdpovědětOdpovědět
  4. I Pratchett? Já z těch jeho knih četla jen pár (10-15, tuším), ale všimla jsem si tam opravdu minimálního množství drobných chybiček… naopak mi přijde, že Kantůrkovy překlady Pratchetta jsou opravdu jedny z nejlepších. Ale z těch novějších už jsem nečetla prakticky nic, no…
    Jinak co se týče citoslovcí a zvuků v manze, to je docela častý problém. Pamatuju si, jak třeba hintzu dostal mangu, do které sfx doplňoval, když se na to překladatel vybodl… a já u Hetalie měla zas strašný problém, protože tam těch sfx bylo tolik, že jsem je zkrátka přehlížela a musela doplňovat naněkolikrát. Ale byla to sranda. A musím se pochválit, vymyslela jsem tam i pár vtipných. :)

    Kde jsi byla na larpu? Povídej, přeháněj! Za co jsi byla? Bojovala jsi? Plnila questy? Expila? A tvůj kostým? 8-DDD

    OdpovědětOdpovědět
  5. no, byl u Českých Budějovic, tak jsem neodolala a nechala jsem se nalákat Raráškem (na netu madbone lady, Rarachovna, nevím jaká další jména ještě..XD), jen to bylo trochu narychlo, takže kostým jsem si půjčila..=) byly to skřetí války, takže dodneška propírám oblečení a kůži od černé barvy; navíc se to odehrávalo v kaolinovém lomu – místy jsme se brodili ve vodě skoro po kolena..=DDD jazyku larpařů zatím tak docela nerozumím, ale tak hlavním úkolem bylo sbírat na svém i cizím území diamanty a tu a tam bylo do toho ohlášeno pár questů jako zabít královnu nepřátel nebo najít plynové kapsy (to tam páchly vonné tyčinky pak..XD); všichni byli samozřejmě skřeti, bojovalo se jenom v těch lomech, tedy v úžasném bludišti, kde i mapa byla nanic, a s minimem světla (děkuju všem bohům že nechali člověka vynalézt svíčky..XD) – kol a kolem, byla to vážně zábava, ale doteď mě bolí celej člověk..=D i když se mi to nelíbí, nejspíš někde budou fotky, jen co se pražáci dostanou domů..XD

    OdpovědětOdpovědět
  6. Forgotten Realms tedy není můj šálek kafete, takže k tomu asi nic neřeknu. Jen nemohu nevyjádřit souhlas s tím, že film Dungeons & Dragons ničí dobré jméno hry, která se teď celkem zajímavě vyvíjí (popravdě řečeno jsem chtěl vypadat učeně a vykládat tu o pletkách drowí bohyně Lolth s bohem elfů Corellonem, a možná ještě Sehanine, ale zjistil jsem, že se v téí telenovele nevyznám takže, ehm, zájemce si dohledá.)

    Ani na základě recenze si Drizzta ale asi nepřečtu… jestli jsou to předsudky nebo jen nechuť nad těmi kopami knížek, netuším. Ale magický artefakt co se sám dostal do rukou hloupému čaroději je dobrou inspirací, thx

    OdpovědětOdpovědět
  7. Dee: Tyjo v lomu to muselo být zabijácké… 8-DDD

    wlkeR: Tak je fajn, že aspoň řekneš, že se v tom nevyznáš, většina lidí by dělala chytré. :)) Já nevím, jako mně ani tak nepřijde, že by to dobré jméno ničil, ale říkám, že chápu lidi, co si to myslí. Já beru film jako něco mimo Forgotten Realms, prostě mi k tomu nějak nesedí.
    A co se týče nechuti ke kopám knížek, to zase chápu, nakonec já s tím mám problémy pořád. Je asi deset různých sérií, co bych si fakt chtěla přečíst, ale kde vzít čas? :)

    OdpovědětOdpovědět
  8. Právě čtu Silver Streams (zvolila jsem tedy zřejmě méně šťastné pořadí, protože to čtu chronologicky od Drizztova narození) a uvědomila jsem si jednu zásadní věc – Drizzt žije několik desítek let v celibátu? Jak to snáší? A proč mu to Salvatore udělal? Když hrajeme DnD za drowy, tak na nás je PJ zlý, když nemáme pravidelný sex, a skoro dostáváme postihy…:-)

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.