Přesně takovým chlapcem je Artemis Fowl. Narozdíl od jiných navíc věří v existenci magických bytostí, zejména leprikónů. A leprikóni mají co? Správně, zlato. Mají toho zlata hodně, a kdyby ho Artemis získal, mohl by rodině vrátit její slávu. Možná by mohl i nalézt svého ztraceného otce.
Věci ovšem nejsou tak jednoduché, jak se zdají být. I kdyby o samotných členech skřítčí populace nebyla řeč hned na prvních stránkách knihy, čtenáři bude jasné, že v tomto příběhu magické bytosti rozhodně existují. Jejich technika je ale vyspělá a oni dělají všechno proto, aby je lidé neodhalili. Lidská zvědavost je totiž tou nejhorší zbraní, o jaké se takovému skřítkovi může zdát. Na ochranu a utajování před lidmi mají dokonce speciální policejní jednotku, k níž mimo jiné patří i agentka Myrta Krátká.
Myrta je živým důkazem toho, že v některých věcech jsou skřítkové přece pozadu. Například emancipace, neboť Myrta je v podstatě zakladatelkou tohoto pojmu ve světě skřítků. Je jediným členem skřítčí policie LepREKO ženského pohlaví a nejednou na to doplatila. Přechody od jednotky k jednotce byly pro ni už celkem běžná věc. Ne, že by Myrtu ta diskriminace nerozčilovala, spíš než ten typ, který když se naštve, zařekne se a nedá okolí šanci mu cokoliv dokázat, se však jevila jako dobrodruh, který se nebojí riskovat porušit nějaký ten předpis v zájmu dobré věci, ale také občas něco opomene.
Skřítkové si musí svou magii dobíjet. Je to stejné jako s energií. Skřítek čaruje a čaruje, než mu dojde magie, a pak musí za úplňku na vhodné místo, kde si magii doplní. A protože Myrta je lajdák od přírody a magii si už dlouho nedobila, stalo se jí jednou, když byla v akci, že jí došla. Skřítčí agent bez magie je asi jako pistole bez nábojů. Zkrátka nepoužitelný. Myrta se tedy rozhodla, že si magii urychleně doplní. Jenže v tu chvíli se na scéně objevil právě Artemis Fowl.
Dlouho cestoval a pátral, vyhazoval velké peníze, jen aby se dostal k sebemenšímu náznaku informace o existenci skřítků, až nakonec jednoho dne v Číně konečně objevil starou vílu, která mu poskytla tajemství, jež tolik potřeboval. Přišly dlouhé dny studia, než konečně zjistil, jak dosáhnout svého cíle. A tam, v jisté oblasti Irska, kde se kapitánka Krátká rozhodla doplnit si magii, se ti dva střetli.

Možná se vám nyní zdá, že jsem vám toho řekla příliš. Nebojte se, moje shrnutí zahrnuje jen úplný začátek první knihy ze série o Artemisi Fowlovi. Řekla bych vám, že ta kniha je pro děti. Na první pohled se tak skutečně tváří, ale musím tuto myšlenku popřít. Některé narážky či vtipy, a že jimi autor rozhodně nešetří, by dítě prostě nepochopilo. Neřekla bych, že Artemis Fowl není kniha pro děti, ale ani že je pouze pro děti. Každý si v ní najde něco. Dospělý si spíš užije skrytý typicky britský humor, zatímco dítě půjde hlavně po ději a bude sledovat, jaký má kdo charakter.
Konkrétně charakter Artemise Fowla je vytvořen tak, aby dítě mělo sklon ho litovat. Z recenzí a postřehů, které jsem četla na internetu, jsem vysledovala, že děti a ženská část populace vidí Artemise jako nešťastného chlapce, který zoufale pátrá po východisku ze své situace, zatímco muži a lidé tak zhruba nad 25-30 let jej hodnotí jako malého spratka, co má jednoduše příliš roupů. Já v něm vidím každou chvíli něco jiného. Hlavní hrdina příběhu má zkrátka velmi složitý charakter. Asi jsem toho viděla a přečetla příliš na to, abych mohla říct, že je nepředvídatelný, ale do jisté míry by se i to o něm dalo tvrdit.
Když se kouknu na příběh samotný, částečně mi připomíná Harryho Pottera. Máme tu střet dvou světů, dvou úplně odlišných civilizací, z nichž jedna, ta magická, o té druhé dávno ví a v zájmu svém i té druhé civilizace se snaží svoji existenci utajit. I populační vnímání magického světa je v obou knihách podobné, skřítkové jsou totiž pevně přesvědčení, že jsou na mnohem vyšší úrovni než lidé, ale pro samou pýchu a radost ze svého pokroku nevidí, že v mnoha jiných ohledech jsou na tom lidé vlastně o dost lépe. Musím ale varovat příznivce Harryho Pottera, v nichž právě vzplanul nadšený plamínek očekávání a radosti z dalšího zajímavého počtení, i jeho odpůrce, kteří teď Artemise zavrhli, najdete tu i velmi podstatné rozdíly, například ve stylu, jakým je kniha napsaná, v tom, že rozhodně nejde o žádné školní drama a v neposlední řadě také v tom, že hlavní hrdina zdaleka není takový jednoduchý sympaťák, citlivka či emo troska (to už záleží na tom, jaký díl zrovna čtete), jako je Harry.

Pokud ale mohu mluvit za sebe, těm, kterým se fantasy, potažmo sci-fi nepříčí, tuto knihu rozhodně doporučuji. Bohužel spíše v originále, z překladu se příliš česky nenaučíte. Ať už je to práce překladatele či korektora, v některých místech jsem se bohužel jen chytala za hlavu, když jsem viděla ty češtinářské omyly. Číst se to dá, ale žádnou extra jazykovou úroveň rozhodně nečekejte.