K-popovou skupinu s názvem DBSK (Dong Bang Shin Ki) v podstatě skoro neznám. Vím, že jde o pět vokalistů, kteří rozhodně nevypadají na svůj věk. Taky jsou nesmírně nadaní, spoustu písniček nazpívali bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů a musím říct, že ty písničky jsou prostě boží. Skupinu mi však trochu přiblížila série sitcomů nazvaná Banjun Drama. DBSK v ní totiž hrají sami sebe.

Ahojte všichni. Mám pro vás velký úkol - ve vašich rukou je nyní osud mé seminární práce z Četby japonské beletrie v překladech. Proč? Rozhodla jsem se, že při jejím psaní využiji i názorů ostatních čtenářů, proto bych vás chtěla poprosit, abyste mi vyplnili jistý dotazníček. Je to jen třináct otázek, z nichž pět nemusíte vůbec vyplňovat. Je anonymní a nezkoumá žádné znalosti, pouze názory. Prosím, pomozte mi, vyplňujte a šiřte dále (klidně třeba hoďte i na vlastní stránky, já budu jen ráda). Pokud se vám bude chtít, rozepište se, i to se mi hodí. Mnohokrát děkuji.

Mám takový nejasný pocit, že už je to nehorázně dlouho, co jsem naposled psala něco o sobě. Pro ty z vás, kteří mají tyto příspěvky rádi a neustále žadoní o další, tu teď jeden mám. Možná ani nebude příliš dlouhý - i když, uvidíme. Koukejte se na to z pohledu pisatele - právě teď začínám něco psát a ještě vůbec nevím, v co se to vlastně vyvine - jako lidský život.

Vítejte do rána v podivně mlhavém světě, kde nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Zde si totiž nikdo nemůže být jistý, jestli náhodou na ulici nepotká obřiho kocoura, který je vlastně učitelem baletu, krávu, jež by mohla být s trochou představivosti jeho žákyní, nebo třeba malé roztomilé děvčátko, co chodí jako kachna, mluví jako kachna, chová se jako kachna, dokonce se jmenuje Kachna... a ve skutečnosti je to kachna. Bohužel i taková kachna se čas od času může zamilovat.

Když jsem byla malá, měla jsem v oblibě loli sukýnky a roztomilé blůzky. Měla jsem jich pomálu, a tak jsem je také zřídkakdy nosila. To, že v té době nebyly trendy, je ale fakt, který ze mě na dlouhou dobu udělal freaka, který se neumí oblékat. Dnes mám již nějaký ten pátek nejvíce v oblibě co možná nejpytlovatější teplákové soupravy. Trendy to sice není, ale aspoň je v tom dobře a teplo. Se svým vkusem a množstvím peněz se mi ovšem do trendu snad nikdy trefit nepodařilo.

Dneska jsem jela se žlutým autobusem Student Agency pravidelnou linkou Praha-Brno-Ostrava v 16:30 zpět na místo svého učiliště. Když ke mně přišel steward s novinami (mimochodem byl milý, zodpovědný a působil inteligentním dojmem. To se mi stalo asi poprvé), vzala jsem si jeden výtisk nejmenovaného již téměř bulvárního plátku a začetla jsem se. A onen výtisk mě inspiroval k napsání tohoto článku.

Pookřej. :)

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.

Zatímco někteří lidé spí, jiní mohou v noci dělat úplně jiné věci. Třeba takové, které jim navždy změní život. A možná, že navždy změní život i jejich okolí. Možná samotný fakt, že si někde náhodou jen tak sednete a v tu chvíli se tam objeví ještě někdo jiný, vám může změnit život. A taky nemusí.

Kdysi jsem četla jakýsi příběh s podtitulem Nová pohádka o Popelce. Byly k tomu nádherné kresby od Mikoláše Alše a já ten příběh skutečně milovala. Vpravdě se ale Popelce příliš nepodobal. Mnohem spíše bych za novou pohádku o Popelce považovala třináctidílé anime nazvané Prétear aneb legenda o sněhobílé princezně Prétear.