Pookřej. :)

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.

Zatímco někteří lidé spí, jiní mohou v noci dělat úplně jiné věci. Třeba takové, které jim navždy změní život. A možná, že navždy změní život i jejich okolí. Možná samotný fakt, že si někde náhodou jen tak sednete a v tu chvíli se tam objeví ještě někdo jiný, vám může změnit život. A taky nemusí.

Kdysi jsem četla jakýsi příběh s podtitulem Nová pohádka o Popelce. Byly k tomu nádherné kresby od Mikoláše Alše a já ten příběh skutečně milovala. Vpravdě se ale Popelce příliš nepodobal. Mnohem spíše bych za novou pohádku o Popelce považovala třináctidílé anime nazvané Prétear aneb legenda o sněhobílé princezně Prétear.

To, že vás někde naštvou a vy odejdete či vás vyhodí, ještě nemusí být nutně špatné. Člověk si trochu zamrmlá a zanadává, pomyslí si o těch, kteří jím či jeho tvrzením pohrdli, jací jsou to hlupáci, a jde dál. V normálním případě, samozřejmě. Každý vidí na odchodu vždy nejdřív to špatné, ale když už se náhodou stane, že díky tomu třeba narazíte na začarovanou princeznu, do které se následně zamilujete, ještě takový odchod oceníte.

Příliš inteligentní děti to nikdy neměly jednoduché. A když takový příliš inteligentní chlapec z vysoko postavené rodiny, která ztratila velkou část své cti i bohatství, navíc přijde o otce (zločince, kdyby to někoho zajímalo), matka mu zešílí a jediný, na koho se může spolehnout, je jeho Butler, pravděpodobně to nemůže dopadnout zrovna dobře.

Svět kolem nás se příliš nemění, ačkoliv žije vlastním životem a stárne. Ironické na tom je, že se mění právě ty věci, které životem nedisponují. Svět se pouze vyvíjí. Lidé mají bohužel tendence se nudit a chtít od života čím dál víc. Proto vynalézají a vynalézají... a často vůbec netuší, co všechno takovým vynálezem vlastně mohou způsobit.

Určitě jste si ten poslední zhruba půlrok říkali, co se to s tou paprikou k čertu děje. Proč jí ty stránky neběží? Kde je? Někteří z vás si všimli, že stále píšu komentáře na své oblíbené blogy, stále je pročítám, dělám přátelům layouty a zkrátka žiju. Vlastním životem. Ne, neumřela jsem. Ale i tak se dá říct, že jsem se znovu narodila. Nebo aspoň tyhle stránky.

Velká A’Tuin je jediný tvor v celém širém vesmíru, který ví, kam jde. Bohužel, protože ošklivé zlověstné rudé hvězdy si takové věci rozhodně neuvědomují. Velká A’Tuin si asi naopak neuvědomuje, jak jsou takové zlověstné rudé hvězdy ošklivé. Jak jistě všichni víte, všeho moc škodí. Příliš velké množství magie na jednom místě také škodí. Příliš velké množství magie v jedné hvězdě je katastrofa, která by mohla zničit svět.

Tohle všechno vlastně začalo, když mě Tay tuhle zimu opět požádala, abych jela s ní, a když to nevyjde, tak už to vážně nepřežije. A já opět souhlasila. Ono to vyšlo, ale to jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně jdu. V pondělí, když jsem se vracela ze zápisu na školu, jsem si šťastně zarezervovala Pendolino do Ostravy. V úterý jsem si zabalila a nadšeně jsem zjistila, že se mi do mého obřího báglu vejde i ten kvalitní kopací míč Adidas, co jsem slibovala, že s sebou vezmu (ale ne, že bychom ho tam zrovna používali). Sbalila jsem si všechno možné kromě toho hezkého černého trika (co jsem si uvědomila, že mám, až když jsem jela zase domů...), pláště, stříbrných věciček a zkrátka veškerých těch věcí, co se na metalový koncert hodí nejvíce - nečekala jsem totiž, že se tam lidé budou řídit podle nějaké módy a pak jsem z toho byla dost paf. Abyste rozuměli, toto byl můj úplně první hudební festival, na kterém jsem byla.