"Říká se, že dějiny jsou nejlepším z učitelů. A příběhy o skutcích dávno minulých určují, kým v současnosti jsme a kým v se v budoucnu staneme. Takové historie nám prý s každým vyprávěním přinášejí osvícení a světlo pravdy. Povím ti jeden takový příběh. Je mi důvěrně známý, neboť jsem jej dával dohromady téměř po celý život a zapisoval jej do této knihy..."

Jen tak narychlo - nedávno jsem tu postovala článek na téma Hetalie, mohli jste si všimnout, že tu probliknul. Už tu zase není, protože se mi ozvalo pár lidí s feedbackem poukazujícím na skutečnost, že článku není moc dobře rozumět a lidi z toho nabývají dojmu, že jsem snad mangu překládala z donucení. Není tomu tak, skutečně jsem ji překládala z vlastní vůle a ráda. Nicméně článek jsem se nakonec rozhodla místo úpravy nezveřejnit vůbec. Proč, to vám bohužel nesdělím, kdybyste měli echt velký zájem to vědět, můžete mi napsat nějak soukromě. Veškeré soudy nechám na vás. Možná se jednou stane, že napíšu něco o Hetalii obecně, ale to se stane, až na tenhle článek úplně zapomenu, abych náhodou neplácala zas nějaké kraviny. (Ačkoliv ho mám pořád schovaný... měla bych ho smazat? Hm...) No, každopádně se teď jdu věnovat článku, co už mám dlouho rozepsaný, tak snad se tu za nějakou chvíli objeví.

Cože jsem vám to sem psala naposled? Jo, kjógen a škola. Inu... ve škole se leccos změnilo. Realizovala jsem opravdu všechna řešení, která jsem měla v rukávě. A jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože se mi to skutečně vyplatilo. A mohu vás uklidnit, hned po tomhle článku plném dalších nesmyslných výžblebtů mého života sem přidám ještě jeden, který vás možná bude zajímat. :) Mimochodem, varování - následující text bude opravdu dlouhý a nebude obsahovat obrázky.

Áno áno, nejspíš si zase říkáte, kde se flákám, když jsem tu měla mít už spoustu naslibovaných věcí (ne, ani jedna z těch recenzí, co jsem tu před dvěma týdny vydala, není z těch, co jsem vám slibovala). No, ono to není tak jednoduché, jak jsem si myslela, že to bude. Ale všechno vám to pěkně povím.

Spíš než recenze tohle bude stručný (!) nažhavený report z mého sledování s jedním jediným cílem - udělat jasnou čáru mezi anime a mangou. Ti, kdo sledují Kaichou wa Maid-sama a nečetli mangu, ti, kdo uvažují o tom, jestli se začít koukat na anime, ti, co přemýšlejí, jestli radši barevnou a pohyblivou variantu nebo nějaké to počtení, věnujte, prosím, pozornost následujícímu textu.

Na ToGetHer jsem se podívala díky Nime. Ta se na to podívala díky Gladness. Obě o tomto taiwanském dramatu napsaly velmi pěkně a pochvalně. Zpočátku jsem si říkala, že až to zkouknu, nebudu psát žádnou recenzi ani dojmy, protože holky už za mě všechno napsaly. Ale mýlila jsem se. Ráda bych ToGetHer předvedla zase z trošku jiného úhlu pohledu.

Woe. Ne, nebude to o sexu. Abych pravdu řekla, sem měl přijít vlastně úplně jiný článek, ten vás ale čeká později. Kdyby se vám náhodou zdálo, že nějaká část tohohle příspěvku nedává smysl, klidně se mi vysmějte a vpalte mi to do očí. Je to dost možné, momentálně jsem totiž ve velmi... řekněme ubohém stavu. A když jsem si šla udělat čaj, zapla jsem si otevřenou prázdnou konvici...

Dlužím vám minimálně jeden report. Proč tu ještě není? Ne, neměla jsem napilno. Učit bych se sice měla, ale moc to nepraktikuji. Snad již brzy začnu. Zkrátka jsem byla líná. Četla jsem si, hrála jsem hry... a v sobotu jsem odjela na úžasnou manga-fan chatu s Jarníkem, Lusi, Hejtym, Drowíkem a v neděli se k nám připojil i ledman. Díky jim, bylo to tam skvělé! Ale teď už k předminulému týdni a Advíku... a upozorňuji, bude to dlouhé a nebudou obrázky!

Sbalily se do takového malého uzlíčku a nechaly se odnést asi někam hodně daleko. Týden minulý byl pro mě natolik vyčerpávající, že se z něj asi ještě nějakou dobu budu vzpamatovávat, a to šlo jen o *pouhý* cyklisťák v jižních Čechách, na kolo jsem se navíc odhodlala jen dvakrát z celého týdne. Neznamená to však, že bych o zábavu neměla postaráno.
Varování: Následující text je výplodem chorobné grafomanky, která neručí za to, že po jeho přečtení se vám nebudou plést písmenka mezi sebou!

Vy všichni, co se právě díváte do své RSS čtečky, co tu paprika zase zplodila, můžete rovnou kliknout na přečteno. Je to totiž pro těch více jak 60 lidí, kteří mi do ankety vyplnili, že neví, co RSS je. Momentálně mi ukazatel ukazuje 42%, což je podle mě docela obdivuhodné číslo. Pokusím se vám tedy tematiku přiblížit a třeba i některé z vás navnadit na snadnější brouzdání po internetu. Nečekejte ode mě ale žádný vědecký názor, protože vím, k čemu má RSS sloužit, ale co to opravdu je a jak to funguje, to vlastně nemám ani tušení.