Zdravím vás. Ráda bych, abyste se zapojili do průzkumu ohledně anime vydávaných v Česku, zabere vám to maximálně dvě minutky. Děkuji moc. :)

Bylo několik lidí s různými povahami a různými rodinami a ti se tak dlouho hledali, až se našli... aneb tak by se dal ve stručnosti shrnout celý děj postarší romantické podivnosti z dílny studia Gainax. Koho termíny postarší, romantický, podivnost či Gainax děsí, nemusí číst dál, protože to pravděpodobně bude přesně to, co si myslí, že to je.

Konečně je to tady. Po roce a půl, co jsem si tohle anime stáhla, jsem ho konečně dokoukala, tudíž vám přináším recenzi na jedno z nejoblíbenějších anime vůbec. Co je na něm tedy tak úžasného, že se každému líbí?

Už je to nějaký ten pátek, co Beldaran napsala na svůj blog o tom, jak se k ní chovali v tramvaji, ale já na to narazila nedávno a inspirovalo mě to k tomu, abych sepsala pár bodů, které si vždy živě připomínám, když vykročím z domu. :) Upozornění: Všechny následující informace jsou sepsány na základě skutečných událostí.

Kdo tu četl můj článek a AF? Asi už všichni víte, že se mi něco stalo. Moc jsem to po internetu probírat nechtěla, ale vzhledem k tomu, že to probírá snad každý přede mnou i za mými zády, asi se nemusím stydět oznámit, že jsem zase nezadaná. Ty zlé potvory nazývané hormony se mnou mlátí takovou silou, že se dost často vůbec neovládám, ale po důsledném promyšlení vám všem řeknu jedno: gratulace k rozchodu je odporná, nemorální a netaktní věc. Pokud si myslíte, že nám takhle bude lépe, budiž, je to vaše právo. Ale gratulovat k události, která mě dohání k několika dnům ustavičného pláče, to je věc, co mě značně znechutila. Ti, co by třeba měli takové sklony v budoucnu, nechť si to vezmou k srdci. Musela jsem si kvůli vám opatřit malého zachránce - a tím zachráncem není nikdo jiný než Artemis Fowl.

Snad mi všichni organizátoři, přátelé a jiní bližní odpustí, když zde budu mluvit o Animefestu 2010 jako o své osudové akci. Otázka, na kterou se lidi ptají nejčastěji - užila sis to nebo ne? Vpravdě? Ano i ne. Mám-li být upřímná... po Animefestu mnou projíždí strašlivá vlna hořkosti, která ale se samotnou akcí nemá vůbec co dělat. Pokusím se tedy mluvit jen o tom lepším a to horší... to si nechám pro ty, kdo se zeptají. Mimochodem, omluvte výpadek sekai.cz a některých jeho funkcí, náš poskytovatel se nám právě projevil jako "velice spolehlivý", opravy budou asi chvíli trvat.

Víte, jak to vypadá, když se sejdou na chatu Taylor, Veve a chill a nastane chvilka nudy? Ne? Rozhodly jsme se, že bloggerkám prokážeme velkou službu a uděláme jim morální kodex. Sami můžete posoudit, jestli se nám povedl. Veve, Tay, moc děkuji, tomu se říká týmová práce. :)

Píše se rok 1989, začátek éry Seika (ale moment! Éra Seika? Taková přece neexistuje! Neměla by 1989 začínat Heisei?), japonský lid válčí za svobodu projevu a za zrušení cenzury. V celé zemi platí zákon o kvalitě médií, jehož vynucování má na starosti výbor procházející veškerá knihkupectví a zabavující knihy, které se zrovna nehodí. Ano, všichni dobře známe komunistické metody, které se prosazovaly u nás. Kdo by ale čekal, že toho roku vznikne i jiný zákon, který knihovnám dovoluje mít vlastní ozbrojené jednotky a chránit i zakázané knihy? Pěkná blbost, řekl by si někdo. Dokud by se nepodíval na wikipedii, kde jasně stojí, že tento příběh byl inspirován skutečnou událostí.

Jestli se vám stýská... ehm, co vám mohu poradit? Přijeďte na Animefest, nebo alespoň do Brna. Tolik k mým plánovaným recenzím, tolik k plánovanému reportu z Fénixconu, který už asi nedám dohromady. :( Mohla bych sice napsat třeba o právě uběhlém Sconu, ale z toho byste moc neměli, protože kromě probdělé noci a následně strašné bolesti hlavy si z něj téměř nic nepamatuju. Musím říct, že kolaps z přepracování není zrovna moje oblíbená aktivita, ale poslední dobou se stává takřka rutinní - a to dokonce i pro některé z mých přátel, což vůbec nepovažuji za příjemné.

Tak vám sem posílám... báseň. Už je to zhruba rok, co jsem napsala svou poslední, pominu-li těch pár pokusů při překladech a tu maličkost pro Lusi (ta se nepočítá, hned zjistíte proč). Moje básně... nemají prakticky žádnou uměleckou hodnotu. Pokud jde o ně, obvykle je nepíšu vůbec pro nikoho, jen pro sebe samotnou. Možná je to jeden z důvodů, proč se je bojím poslední dobou psát - sice se mi chce, ale ten blog už čte tolik lidí, kteří mě znají, že jsem na básně zatím nenašla odvahu. Básně jsou asi tím, co nejvíc odhaluje moji pravou podobu. Jenže je mi divně, je mi divně strašně dlouho a už to asi vážně potřebuju. Takže máte smůlu. Je tu báseň, komu se to nelíbí, může se mnou třeba přestat kamarádit. :P