My Asian Dream - chill.czss.net

[+] Úvod O stránce Kniha hostí Kontakt

Wtz


Kapitola 1. - Setkání v lese

Dokonce i na rytíře z Řádu gryfího srdce byl plavovlasý muž vypínající hruď k rozžhavenému slunečnímu kotouči stojící na vrcholu menšího travnatého pahorku velmi krásný. Stál tam a kochal se pohledem na prosvětlený les, který vrhal stíny na zelený koberec pod ním a prosycoval okolní vzduch svěží vůní dávající okolí vědět o nespočetném množství živých bytostí, jimž les skýtal útočiště. Nebylo tak úplně ticho. Něžný větřík si pohrával se zlatými vlasy onoho rytíře a tiše šuměl v listoví košatých stromů. Rytíř se zhluboka nadechl. Takhle svobodný se již dlouho necítil, neustále mu na ramenou spočívala tíha povinností rytíře z Řádu. Tímto dnem ale začínal jeho nový život. Rozhodl se, že od Řádu odejde. To byla ve zdejším kraji věc neslýchaná, nikdy se nikdo ani neodvážil vznést dotaz týkající se odstupu. On vlastně také ne. Byl zkrátka rozhodnutý opustit svůj domov a zkusit své štěstí někde jinde. Usmál se sám pro sebe, když si představil ostatní rytíře, jak po něm nešťastně pátrají. Věci jako útěk či jakékoliv porušování pravidel mu byly nepodobné, nikdo nepředpokládal, že by se zrovna on mohl dopustit tak velkého prohřešku. Ale patří jim to. Proč by se měl paktovat s tou bandou snobských bastardů dosazených na své místo jen díky svým falešným otcům a jejich takzvaně tajným pokladům, o nichž samozřejmě věděla celá říše. Od nynějška si bude užívat volnosti a žít svůj život tak, jak si to vždycky přál.
S tak příjemnými myšlenkami nyní vykročil vpřed a zanedlouho už se procházel ve stínu stromů, tu a tam odehnav nějaký dotěrný hmyz snažící se probojovat si cestu k jeho kůži. Když došel k roklině, po jejímž dně se plazila stříbřitá stružka ledové vody z hor tekoucí kamsi do neprobádaných údolí, všiml si obrovského kamene, který byl vsazen mezi kořeny jednoho z těch impozantních stromů, které má problémy obejmout i deset lidí. Kámen ho zaujal. Nebyl nijak zvláštně tvarovaný, dokonce ani neoplýval přílišným množstvím barev. Zdánlivě vypadal jako naprosto obyčejný šedý beztvarý kámen, tedy obyčejný, pomineme-li jeho velikost. Ale rytíř z něj cítil něco víc. Z horniny téměř sálal život. Kam až rytířova paměť sahala, nikdy se nesetkal s kamenem, který by na něj působil takto. Bylo to, jako by ho ten zapomenutý kus skály o něco prosil, jako by tu celou dobu čekal, až někdo přijde, všimne si ho a něco udělá. Dlouho tam rytíř stál a upíral své krásné bystré oči na jeho hrubý šedivý povrch. Kousek od něj zašustilo listí v náhlém poryvu větru a on si najednou uvědomil, že na jeho hlavu padá stará ulomená větev.
Sehnul se a zapotácel se. Z brašny, kterou měl dosud volně přehozenou přes rameno, se mu vysypalo několik věcí. Kousek sýra z jednoho ze statků patřících místním pánům, pletená zelená čapka, kterou dostal kdysi od své matky, a nakonec malý diamantový nožík, poklad, který si chránil víc než vlastní život. Usmál se, když si to uvědomil. Věděl přece, co s kamenem udělat. Dá mu tvář.
Pustil se tedy do práce. Byla to tvrdá dřina, i s diamantovým nožem se mu s tímto kamenem pracovalo těžce a sotva vyryl pár linek, musel si udělat menší přestávku. Položil nůž, usadil se do trávy na kraj potoka a vyndal si z brašny svůj sýr. V ten okamžik se mu zazdálo, že někde poblíž zaslechl lidský hlas. Nastražil tedy uši v očekávání něčeho dalšího, ale nic se nedělo. Už už se chystal zakousnout se do sýra, když jej zaslechl znovu. Nebylo pochyb, že někde blízko onoho místa se procházel ještě někdo další. A ten někdo si zpíval.
Rytíř se otočil po hlase a zanedlouho spatřil na kraji rokliny dlouhovlasého mladíka oblečeného do strohého temně zeleného varkoče v pase převázaného stejně zelenou stuhou a kalhot z jakési jemné tkaniny neznámého původu. Husté hnědé vlasy měl svázané do neupraveného ohonu kouskem černého provázku, hluboké pronikavé oči si měřily každou píď rokliny, každý lísteček na zemi, každý semenší kousek stromové kůry. Znenadání jeho zpěv utichl a jeho pohled ulpěl na diamantovém noži ležícím nedaleko onoho podivného živého kamene. Pak se otočil na rytíře a čekal.
Rytíř, soudě, že on má být tím, kdo započne konverzaci, příchozího oslovil.
"Zdravím, pane, jenž svým hlasem poctil tento les, tuto roklinu a s ní i mne, jen potulného rytíře bez cíle, který se rozhodl strávit nějaký čas na tomto místě a požehnat jistý starý kámen darem tvaru a podoby. Mé jméno je Jarník a býval jsem rytířem z Řádu, jenž jsem z vlastní marnivosti zavrhnul a opustil."
"Buď zdráv, poutníče s ostruhami," pravil dlouhovlasý muž v odpověď. "Říkají mi Hintzu. Jsem jen potulný bard, který hledá, koho by zas poctil svou písní, které osobě by prodal drahocenné informace a kde by v noci hlavu složil. Přicházím v míru a v míru také odejdu."
"Posečkej chvíli," zastavil ho rytíř. "Den se rychle chýlí ke konci, slunce už se sklání a ty brzy budeš sám muset čelit černé noci. Dělej mi společnost a až se měsíc vyhoupne nad koruny stromů a zalije vše svou studenou září, můžeme společně ulehnout a strávit noc zde mezi spadaným listím."
"Inu, proč ne," odvětil bard zamyšleně a přikývnul. "Alespoň jednu noc mi zkrátí dlouhou chvíli společník a snad i přítel." Seschlé listí pod ním zašustilo, když si sedal na tvrdou zem, a rytíř zaslechl, jak mu ve váčku u pasu chrastí zlato. Pozorně si ho prohlédl, jeho stroze oděnou vysokou postavu, silné paže, tvář, ač mladou, přesto zvrásněnou starostmi, jeho pronikavé jiskřící oči, hákovitý nos i rty pod ním. Po chvíli si uvědomil, co vlastně hledá.
"Poslyš, Hintzu, smím-li ti tak říkat," oslovil ho. Bard mu věnoval jeden z těch pohledů, které v sobě obsahují celou věčnost, Jarník však zůstal stát bez hnutí, jeho oči stále hledící svému novému společníkovi do tváře.
"Ty jsi bard. Že umíš zpívat, to jsem nemohl nepostřehnout, ale kde máš svůj nástroj? Kdepak je tvá loutna či harfa? Čím doprovázíš svůj zpěv před urozenou společností?"
Hintzu se lišácky usmál a pak se zatvářil tajemně.
"Můj nástroj je skryt hluboko v temnotách mé duše," pravil tiše. "Vychází na povrch, jen když je třeba."
Jarník vytřeštil oči, ale hned se zase uklidnil.
"Jsi snad i čarodějník?" optal se podezíravě. "Na jaký nástroj tedy vlastně hraješ?"
"Do čarodějníka mám vskutku daleko," zněla pobavená odpověď. "Jsem muž, který umí hrát na slova a jehož slova hrají na struny, které vlastní každý živý tvor. Pochopíš, až přijde chvíle, pokud máš zájem a chtěl bys se mnou putovat po kraji."
Jarník se usmál. Přítel na cestách se může vždycky hodit a Hintzu vypadal sice jako vychytralý lišák, ale přesto z něj byla cítit poctivost a dobrá duše. Nevěřil, že by mu z bardovy strany hrozilo něco zlého.
Po chvíli vzal opět svůj diamantový nůž a začal rýt do kamene. Jeho zručné ruce pečlivě vybíraly místa, kam se nůž měl zarýt a vytvořit zprvu sotva znatelnou linku. Pracoval pomalu a pečlivě, každou sebemenší stopu, kterou nůž zanechal v kameni, si zálibně prohlédl a v mysli se mu tvořil obraz tváře, jež pod jeho prsty pomalu získávala svoji podobu. Nůž se přitom pohyboval v rytmu zpěvu, kterým Hintzu obdařil své okolí. Zpíval o dalekých i blízkých krajích, o sporech měšťáků s lůzou spodin společnosti, o velkých zámcích, bájných princích a jejich krásných služebných, o tichu lučin i o rozbouřených mořských vodách. Jeho slova se však nikdy nedotkla jeho osoby. Jarník si nebyl jistý, jestli Hintzu ony kraje skutečně procestoval nebo pouze zpíval o věcech, o nichž slyšel a zdály se mu zajímavé či tajemné. Bard působil zvláštně. Jako by se v tom obyčejném člověku, který tu seděl na špinavé zemi a zpíval písně o světě, skrývala nadčasová existence neobyčejné moudrosti a zkušeností. Bylo to děsivé a hřejivé zároveň.
Jak den stárnul a do oranžova zbarvené slunce někde za korunami stromů začalo ztrácet svůj jas, Hintzuův hlas utichl a s ním i tiché škrábání Jarníkova nože. Z kamene nyní zírala směrem do rokliny nedokonalá usmívající se tvář. Hintzu věnoval kameni dlouhý zamyšlený pohled, než pravil: "Vypadá trochu jak trpaslík z bájí. Jen mu dodat plnovous a je z něj prvotřídní malý zlatokop."
Pak se uchechtl.
Jarník se podivil nad tou změnou v bardově hlase. Do té chvíle mu bard připadal spíše jako cestovatel mezi světy, ale jeho smích konečně prolomil ledy. Rytíř se zasmál v odpověď, z nějakého nepochopitelného důvodu mu najednou všechny jeho starosti přišly naprosto malicherné. Jako by mu bylo souzeno potkat dnes nejlepšího přítele, jakého si mohl přát.
Vzal ze své brašny jednu z těch kvalitních chutných uzenek, které jim každé ráno rozdávali v Řádu, a nabídl polovinu svému společníkovi. Hintzu beze slova přijal a vděčně kývnul hlavou. Najedli se v tichosti. Obloha zanedlouho potemněla, hvězdy však dvojice lidí sedících na koberci z šustícího hnědavého listí nemohla přes koruny stromů vidět. Oheň nezapalovali, chtěli zůstat jen tichými návštěvníky lesa, kteří se brzy vydají svojí cestou a nechají roklinu neposkvrněnou. Velmi brzy ulehli oba ke spánku, z nějž jednoho z nich probudil až skřivánkův hlas za úsvitu.

Hintzua to ráno vytrhlo ze sna jemné škrábání. To Jarník opět zpracovával kámen. Slunce už stálo vysoko na obloze a svými zlatými paprsky, které se tu ta tam prodíraly mezerami mezi listy, hladilo po tváři již téměř dokonalý reliéf vyobrazující tvář muže v nejlepších letech. Mladý rytíř - tedy již spíše umělec než rytíř - si pohrával s každičkým smítkem horniny, nůž v jeho ruce se sotva pohyboval a do nejjemnějších detailů vytvářel postupně kdejakou nepřesnost či vrásku v onom obličeji. Bard se po zpola probdělé neklidné noci ztuhle posadil a fascinovaně ho pozoroval při práci. Měl rád talentované lidi. A Jarníkovi talent bezesporu nechyběl.
"Jak neuvěřitelně přesvědčivá tvář," prohlásil uznale, když den pokročil a jeho nový přítel svou práci dokončil. Jarník se usmál a beze slova mu nabídl láhev s vodou. Bard ji ale odmítl. Místo toho zavřel oči, zhluboka se nadechl a s výdechem spustil:

Života nepozná, kořen jej svírá,
z kamene vytesán bez duše muž,
kéž míza proudí v něm, kéž zde nezmírá,
do tváře vstoupí mu krvavá růž.


A pak se stalo něco, co zřejmě nečekal ani jeden z přítomných a ze všech nejméně to čekala ona dokonalá rytina. Kámen začal pomalu nabírat tvar i barvu lidského těla, oči, doposud šedé a prázdné, se nyní zbarvily do temně hněda, tvář zahořela životem a na hlavě mu začaly rašit temné vlasy. Po chvíli mezi kořeny stál nahý muž a překvapeně zíral na dvojici pocestných, jejichž úžas nebyl podle výrazu v jejich obličejích o nic menší.
"Kdo jsi, zjevení?" vykřikl Hintzu a poplašeně před sebe natáhl obě ruce.
"Neděs se, příteli," oslovil ho muž. "Sám jsi mne přece zavolal. Jsem trpasličí obchodník a cestovatel. Můžete mi říkat Christof."
"Ale jak ses tu objevil?" zeptal se Jarník stroze, zapomínaje na všechny své mravy. "A proč nemáš žádné oblečení?"
"Sám nevím," odvětil trpaslík. "Cestování pomocí kouzel takhle asi funguje. Ale cítím se podveden, té čarodějnici jsem poctivě zaplatil a nyní jsem nahý uprostřed ničeho," postěžoval si ještě.
"Nenazývej les ničím, zlatokope," opáčil Hintzu. "Zle se ti vymstí."
"Cestuješ často po lese, mladý muži?" optal se barda Christof.
"Méně často než po dlážděných cestách, neboť v lese na barda práce nečeká, ale často, abych znal jeho úskalí a temná zákoutí," zněla odpověď.
"Dost už ale řečí," ozval se Jarník, zabořil jednu ruku do brašny a vytáhnul z ní pěkné kalhoty z dobře vydělané kůže a čistou bělenou košili.
"To je bohužel to jediné, co ti mohu nabídnout, příteli," omlouval se. "Přijmi, prosím, tento dar a pověz nám o té čarodějnici, která tě tak obelstila."
"Jmenuje se Dia a je to trpasličí čarodějnice," rozpovídal se Christof horlivě, navlékaje si přitom levou nohavici na pravou nohu. "Je malá a vypadá nevinně, ale je neuvěřitelně mocná. Ovládá kouzla, o jakých se vám ani nesnilo. A říká se, že je na své klienty nesmírně náročná. Pokud se jí nějaký nelíbí, prostě mu udělá něco opravdu nepříjemného. A kdyby mě tady pan rytíř nevytesal a pan bard mi nezazpíval, možná už bych se nikdy neobjevil. Nebo bych musel čekat sto let!"
"Jen klid, jen klid," utěšoval ho Jarník. "Určitě to byl osud, kdo nás dal dohromady. Jakmile jsem spatřil ten kámen, věděl jsem, že do něj musím vytesat tvou tvář."
Christof se na něj podíval a přikývnul. Konečně se mu podařilo nasadit si kalhoty správně, když si oba své společníky přeměřil pohledem, pak znalecky pokýval hlavou a pravil: "Pomozte mi najít Diu a potrestat ji, chci, aby za ten podraz pořádně zaplatila! Tam v horách je veliký trpasličí cech, scházejí se tam ale i lidé. Jsou to vesměs dobré duše, jen tu a tam potřebují nějakou tu za vyučenou. Tam Dia chodí každý sedmý den. Bohužel ale neznám cestu zpátky. Zručný kameník a rytíř k tomu se šikovným bardem bystré mysli se mi na cestách mohou vždy hodit. A až dorazím domů, štědře vám zaplatím."
Jarník a Hintzu se po sobě podívali. Co mohli dělat s ubožákem, kterého si sami přivolali? Sborově přikývli a pak si povzdechli. Ale koneckonců, cesta do hor nemusí být tak špatná věc. Uvidí sníh a poznají trpaslíky. A kde jsou trpaslíci, tam je pivo, víno a zlato.


CZIN.eu Valid HTML 4.01 Transitional Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz
Linux RULEZ



Chill by Dee
Chill.sekai.cz je pouze moje osobní stránka, nevytvořila jsem žádný z uvedených anime/manga titulů či charakterů, ani nejsem v kontaktu s jejich autory či vydavateli.
Při problémech s obsahem stránky mě, prosím, kontaktujte pomocí e-mailu nebo návštěvní knihy.

Kopírovat jakýkoliv obsah stránek, u kterých nemám uvedený zdroj, je přísně zakázáno.
(c) 2007 by chill.sekai.cz, všechna práva vyhrazena.


Návštěvnost: Online: NetAgent | Celkem: | Toplist

Majitelka&Admin: chill
Poděkování: bigdragon, PeCan, Suneé&JediSoft, Ramoth
Stránka běží od: 21.září 2007
Původní stránka: Chillipepper.babs