My Asian Dream - chill.czss.net

[+] Úvod O stránce Kniha hostí Kontakt

CZSS sraz - květen 2008

A řeklo se pojedeme...

...a tak jsme jeli. Zezačátku bylo docela dost rozhodování. Se srazem jsem přišla opět já, tentokrát jsem ale rovnou řekla, že jestli lidi nechtějí do Prahy, budou si muset vymyslet nějaké místo a hlavně bude muset být někdo, kdo nám ho zařídí a případně zarezervuje. Odhlasovala se Olomouc, zajímavé ale bylo, že i přesto sem většina lidí vážila cestu z Čech a z Moravy jich bylo pomálu, a to si vždycky tak stěžují. No jo, bigdragon holt slavil dědečkovy narozeniny a to se to dozvěděl jen pár dní předem (ale tohle už jsem někde slyšela... něco na způsob Dětí z Bullerbynu nebo tak něco?;)). Desol si zase nedokázal odříct pařbu po maturitě a Bojinda, náš král bavičů, zase stěhoval babičku (Ježíš, co pořád s těmi prarodiči???). Sešlo se nás tam nakonec osm. Celá cesta začínala asi u nás Pražáků. Nevím, jak vstával Vesman, ale já jsem vstávala někdy okolo osmé hodiny, respektive jsem chtěla vstávat někdy okolo osmé, ale vzbudila jsem se v šest. Věci jsem měla připravené (výjimečně, pro mě je příprava předem opravdu nevídaná věc, ale sraz je sraz...;)), i když jsem věděla, že ve svém zmatku nemám pro Prasátko 6 dílů First Kiss, které jsem nestihla vypálit, než se mi rozbil počítač (a abych si nezapomněla flashku doma, mluvíme přece o mně...) a pro Antraxe Ah! My Goddess, to proto, že se mi zkazilo dvd. Zkrátka moje klasická panika a štěstí předtím, než někam jedu. S Vesmanem jsem byla domluvená, že se sejdeme ve zbrusu novém knihkupectví na Hlavním nádraží, kde jsem hned po příchodu udělala několik zajímavých objevů. Tak zaprvé tam měli dvd Tajemství nesmrtelných (Tuck Everlasting), čímž si u mě značně šplhli. Ale zato tam měli takový pořádek, že pod cedulí Zdravotnictví měli beletrii a historické romány a pod Péčí o dítě jakási fantasy. Zdravotnictví měli o kus dál, ale... neměli tam knihy o fyzioterapii, parchanti!!! Samozřejmě, že jakmile Vesman přišel, nezapomněla jsem se mu o tom zmínit. Dala jsem si tam kafe a pak jsme se odebrali k pokladnám, kdosi si tu totiž zapomněl koupit jízdenku. To když jsem si ji předtím kupovala já, jakýsi muž mě oslovil a vzkázal, že mám pozdravovat v Olomouci (a jeho vzkaz jsem taky důsledně vyřídila). Hned nato mě u bankomatu přepadla jakási žena s tím, že je těhotná a že jí mám přispět. Odbyla jsem ji už jen kvůli tomu, že nesnáším, když se ke mně kdokoliv přiblíží ve chvíli, když stojím u bankomatu (a jeje... sraz ještě ani nezačal a já už bych měla na pěkně dlouhé povídání...)
Vlak jsme stihli, měl zpoždění. Zezačátku jen pět minut, ale když jsme dorazili do Kolína, už to bylo deset a táhlo pomalu k patnácti. V Kolíně nás našli Prasátko s Cirdanem a upozornili nás, že jsme je špatně informovali na vagón, kde jsme. No jo, jenže ten vlak jel na druhou stranu, než jsme mysleli, a byl tak dlouhý... Prasátko jsem již znala odpředtím, až neuvěřitelně ochotný kluk (vypálil mi 17 dvd, to se jen tak nezapomíná...;)), který velmi mírně ráčkuje. Cirdan nás trochu překvapil, představovali jsme si ho jinak. Podle svých projevů jsem si představovala spíše tiššího intelektuála se středně dlouhými vlasy, brýlemi a zamyšleným pohledem, ale z toho jsem se snad strefila jen do těch brýlí. Vlasy neměl skoro žádné (i když si prý kdysi přál mít dlouhé), výmluvný byl velmi a smál se s námi každé blbosti. Možná tak ale působil přece jenom o něco lidštěji než ta moje představa.
Ve vlaku mi dala vědět Elien, že má taky zpoždění, a když jsem to všechno psala Antraxovi, i on se přiznal, že nějakých pár minut nabrali. Vyhlásila jsem tedy soutěž, kdo bude mít největší zpoždění. Věřte tomu nebo ne, ale vyhráli jsme.;) Po troše zmatkování s poznáváním a telefonními čísly jsme se všichni sešli na Olomouckém nádraží a vyrazili jsme vstříc našemu zarezervovanému místu.

Milujte se a množte se... učte se násobilku.

Navzdory Antraxovu návrhu, že by se mohlo jet tramvají, se všichni shodli na tom, že ani těch deset či patnáct korun za cestu navíc nedají a že se raději projdou v pěkném počasí po venku. Z nějakého důvodu mi Antrax nepřipadal zrovna nadšený, ale i když neustále někdo připomínal, jak jdeme nechutně pomalu, řekla bych, že cesta uběhla rychle a pohodově. Dorazili jsme do čajovny s originálním názvem Dobrá čajovna, kde jsme se usadili a začali jsme klábosit. Snad první téma, které jsme probrali, byly čaje. Samozřejmě, když jsme byli v čajovně, že. Nešťastně jsem zjistila, že můj názor, že scházet se v čajovně je nej nej nej, sdílí žalostně málo lidí. Jejich váhání nad čaji jsem ale docela chápala, v téhle čajovně měli sice dobré čaje, ale většinou pod opravdu šílenými názvy. Někteří to vyřešili starým dobrým Earl Grey, někteří zkoušeli jen tak, Elien si kupříkladu dala Tuareg, který už znala odpředtím, a já si dala cosi s názvem Květinová bomba, jednak proto, že to bylo česky, jednak proto, že název mě zaujal. Kupodivu byla pak většina lidí spokojená, nebo tak alespoň vypadali. Já moc spokojená nebyla, protože jsem zrovna měla den, kdy chodím hodně na záchod, a to si pak člověk připadá hodně blbě.
Došlo na výměnu dvd s anime, dorama, hudbou či jinými zajímavostmi, přičemž jsem svůj díl měla už rozdaný (dala jsem ve vlaku Prasátku asi 4 dvd), ale neměla jsem prázdná dvd, takže jsem trochu zaparazitovala na Elien, se kterou se přece jen vidím častěji než z Antraxem, který mi přivezl Utawarerumono a Sayonara Zetsubou-sensei. Elien nám předvedla nádherný neočekávaný dýchánek, měla sice narozeniny, ale paradoxně to byla ona, kdo nás obdaroval štědrou zásobou médií se vším možným (já od ní mám snad nějaká dorama a děsnou spoustu hudby, yaaaay!!!).
Následovala řada témat, například vlasy, kde jsem se dozvěděla, že jsem asi jako jediná se svými vlasy spokojená, že japonské rovné černé vlasy jsou nej (i když oni si toho vůbec neváží a do anime cpou spoustu modrookých blonďáčků či růžovovlasých děvčat, případně má někdo modré vlasy a mluví o nich jako o černých, že, Tooru z Princess Princess), že Cirdan chtěl mít dlouhé vlasy atd atd... a následně jsme velmi plynule přešli ke Strážcům vesmíru, přičemž se nám Antrax zmínil, že ve skutečnosti to ale vážně není žádná sranda. Samozřejmě nikdo nemohl zareagovat jinak než hlasitým výbuchem smíchu, protože si plně uvědomoval, že Kokot power rangers jsou ta nejvážnější věc na světě a lidi by k nim měli mít respekt. Když podobnou věc zopakoval i u Bayblade, tak jsme vážně nemohli (ne, nesmějte se mu, přece!!!).
Když jsme šly s Elien na záchod, měly jsme pak takové tušení, že si kluci právě povídají o tom, jak asi holky chodí spolu na záchod, kupodivu je to ale ani nenapadlo. Pak jsme trochu změnili místo sezení a Prasátko nás obdaroval svými vlastnoručně vyráběnými onigiri, jedny byly pouhá rýže, další s jakýmsi fialovým kořením (ty byly výtečné, ňam ňam, ňam, smekám...) a ty poslední s rybou a sójovou omáčkou. Asi tak tou dobou zavolala Antraxovi Taylor (zrovna jsme o ní hovořili, takže když zazvonil telefon a zaslechli jsme "Ahoj, tady Taylor", tak jsme se samozřejmě všichni hlasitě rozesmáli a mohu si jen domýšlet, co si asi v tu chvíli myslela ona) s tím, že má nějaké problémy se k nám dostat a ať pro ni zajde. Za jejich nepřítomnosti jsme probrali hudbu od Orlíků (chraň vás pánbu, že mě takhle kazíte, já je do té doby neznala...), přičemž od chlapců samozřejmě nechyběla ukázka naživo, načež jsme začali hlasitě debatovat o tom, jestli k nám ta čajovna bude příště, až se tam ukážeme, pořád tak "dobrá". Už když jsem šla naposled na záchod, věnoval mi tamější prodavač jakýsi podezíravý pohled. Tedy půlku té doby, co byl Antrax pryč, jsme probírali Orlíky a jim podobné, druhou půlku, kdy asi přijdou Antrax s Tay, protože ta cesta jim trvala asi tak hodinu, což je vzhledem k ne příliš velké vzdálenosti čajovny od nádraží docela šokující. Když konečně dorazili, vyposlechli jsme si, že nejely tramvaje a že se cestou minuli a ještě spoustu dalších zajímavých příhod. A taky jsme se konečně prostřednictvím dárku od Tay dozvěděli, že Elien má narozeniny (podraz!!!).

Kde se vzalo, tu se vzalo... ticho.

Na Taylor jsme se všichni těšili. Taylor byla Osobnost, skoro atrakce, řekla bych. Musím ale říct, že její zjev nás všechny vyšokoval, a ne málo. Znáte tu ukecanou Taylor, tu originální Taylor, co je vždy nad věcí a vždycky ví, co má říct? Znáte tu Taylor, co píše tak působivé a oblíbené recenze, tu Taylor, která vždycky všechno okomentuje tak, že vám vezme slova od úst? Tak si představte, co přišlo, když dorazila Tay...
Nic.
Tay si v klídku sedla do kouta a mlčela. A mlčela. A mlčela. A pak sem tam prohodila slovo. A pak mlčela. Myšlenky se mi v tu chvíli honily hlavou, přemýšlela jsem, jestli někdo udělal něco špatně, jestli jí je dobře nebo jestli si už nepřipadá chráněná tajemstvím počítačové obrazovky. Naštěstí se časem alespoň trochu rozmluvila, takže se mi ulevilo. Mimochodem, kdybyste si ji chtěli představit, je to až k nevíře, ale ta ikonka s Cainem, co má na Čestném místě, je jí docela podobná... i když má Tay tedy velké zuby (a babičko, proč máte tak velké zuby...???), ty jsem si z ní z nějakého důvodu zapamatovala nejlíp. 8-DDD Když si pak vybírala čaj, takticky si vybrala ten s nejdelším názvem právě kvůli tomu, jak se jmenuje. Při objednávání a placení měla při ruce čajový lístek a zkrátka se slovem "tohle" ukázala na svůj čaj.
N8sledovalo dalších mnoho diskusí, dokonce jsme většinou mluvili právě o anime, ale kromě Bleache nebylo snad jediné anime, které bychom znali všichni (dokonce ani Naruto, z toho viděla Elien jen kolem deseti dílů, skončila někde u scény v Mlžné vesnici, přičemž jsem se samozřejmě nezapomněla zmínit, že pořád nechápu, co mohl kdokoliv vidět na Hakuovi). Padl tedy nápad, že příště přineseme cedule s velkým nápisem MIMO, a jakmile někdo nebude vědět, o čem je řeč, zvedne ceduli. Sice nemají žádný pořádný účel, ale za každé zvednutí cedule bude alespoň záchvat smíchu navíc (jen se nebojte, jedna parta lidí je schopná smát se milionkrát ohranému vtípku donekonečna...;)).

Ticho po bouři...

Všechno jednou končí... nejsme víc než postavy příběhu, náš život... dobrá, tak tedy ne, no (nostalgie). Ale že všechno jednou končí, to je pravda, a bohužel musel skončit i náš sraz. A věřte mi, nikdo z nás nechtěl odjet, bavili jsme se opravdu královsky a lépe nám mohlo být jen sotva. Kluci dokonce přemýšleli nad tím, že nás nějakým pofiderním způsobem unesou a zapříčiní tak, že nestihneme vlak a budeme s nimi muset ponocovat, nakonec jsme se ale přece jenom dohodli, že se rozejdeme směrem ke svým domovům. Na cestě na nádraží jsem vytáhla foťák, ale nic jsem nefotila, rozhodla jsem se všechno a všechny ušetřit a nezvěčňovat, protože jim to očividně bylo proti srsti. Ukázala jsem jim ale některé fotky, co jsem nafotila předtím, můj psík byl většině lidí sympatický, což mě potěšilo. Elieninu tašku na fotce nikdo nepoznal, zato Taylor o ní měla jedno prohlášení, které se mi zarylo do paměti, ale ona si opravdu nepřeje, abych to Elien vyzradila. Haha, aspoň ji budu mít čím vydírat... O:-) Většina ještě stačila poznat moji vybíravost v nápojích (když nejde o čaj, tak skoro nic nepiju... dokonce ani obyčejnou vodu ne), než jsme nastoupili do vlaku, který nás odvezl zpátky tam, odkud jsme přijeli.
Ve vlaku jsme samozřejmě probírali zážitky ze srazu, pokecali jsme o Taylor a o šoku, který nám připravila, zdrbali jsme Antraxe a jeho památné výroky, taky desola, biga a Bojindu, kteří nemohli ze všelijakých pofiderních důvodů přijet, a nakonec i pana Billa Gatese a jeho dokonalé a bezkonkurenční vynálezy typu Windows Vista. V Kolíně vystoupili Prasátko a Cirdan a zase jsme zůstali jen já a Vesman, měli jsme kupé sami pro sebe. Dojeli jsme do Prahy, rozloučili se a já se celá rozklepaná vydala posledním půlnočním metrem na Nádraží Holešovice a odtamtud autobusem kousek dál k tátovi. Řeknu vám, že taková cesta nočními Holešovicemi vážně není žádná sranda, člověk má strach, že ho každou chvíli někdo přepadne, a kdo mě zná, ví, že já na tohle mám štěstí (a to i za bílého dne... vlastně především, takže tentokrát jsem možná byla v bezpečí). Naštěstí jsem ale dobře dorazila a hned dala vědět ostatním, že ještě žiju. Ujistila jsem Tay, že jsem si ty Masters nerozmyslela, ona se mi pochlubila, že posloužila jako zpovědnice jakémusi opilci a všichni jsme šli šťastně spát. Tak jako na ty ostatní srazy ani na tenhle nezapomenu, protože jsem strávila pár opravdu příjemných hodin v opravdu příjemném prostředí. A když jsme druhý den došli všichni k závěru, že se nám stýská, sešli jsme se na chatu.;)


CZIN.eu Valid HTML 4.01 Transitional Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz
Linux RULEZ



Chill by Dee
Chill.sekai.cz je pouze moje osobní stránka, nevytvořila jsem žádný z uvedených anime/manga titulů či charakterů, ani nejsem v kontaktu s jejich autory či vydavateli.
Při problémech s obsahem stránky mě, prosím, kontaktujte pomocí e-mailu nebo návštěvní knihy.

Kopírovat jakýkoliv obsah stránek, u kterých nemám uvedený zdroj, je přísně zakázáno.
(c) 2007 by chill.sekai.cz, všechna práva vyhrazena.


Návštěvnost: Online: NetAgent | Celkem: | Toplist

Majitelka&Admin: chill
Poděkování: bigdragon, PeCan, Suneé&JediSoft, Ramoth
Stránka běží od: 21.září 2007
Původní stránka: Chillipepper.babs