My Asian Dream - chill.czss.net

[+] Úvod O stránce Kniha hostí Kontakt

Akira SHOCK čili Advík 2008 očima organizátora

To je možná moc silné slovo, že? Dám se považovat za organizátorku? To je sporné, ale velmi ráda si tak říkám, už jen kvůli tomu, že narozdíl od některých, jsem občas i něco udělala. Ano, a taky se velmi ráda chválím, obzvlášť, když je proč. 8-DDD
Nicméně, abych letošní a také můj první Advík nějak uvedla... organizátorstvo se scházelo ve středu v poledne a ke svému překvapení a potěšení jsem neměla ani příliš velké zpoždění. Ten první den jsem se ale trochu nudila. Tril mě sice téměř pořád pro něco posílal, ale jakmile bylo po práci, obtěžovala jsem další orgy a chtěla si povídat, určitě ze mě museli mít strašnou radost. Přišlo několik šoků.
Ten první vypadal asi tak, že ke škole vede velmi nepřehledná změť cest, kde máma zjistila, že jí zavřeli nějakou ulici. Aby bylo jasno, oni ji nezavřeli, ona jen byla jinde, než bylo nakreslené na té mapě, tudíž jsme ji objevily, když jsme včera jely domů.
Druhý a dvojitý šok byla škola. Zvenčí skutečně naprosto odporná a nepěkná, zevnitř docela stylová a příjemná, ovšem až na ten průchod, kde jste se museli dostat přes šatny, a upozorňuji, že taková úzká šatna, kudy musíte provézt řadu repráků, několik tašek nejen s oblečením, ale také nějakou tou technikou, a také lavice, je opravdu pekelný vynález. Ten horší šok bylo rozložení školy. Měla tři podlaží, ale tím by to nekončilo. Škola byla opravdu rozsáhlá, přičemž kompletně průchozí bylo jen přízemí - když jste se chtěli dostat z jednoho konce prvního patra na druhý, nedejbože z jednoho konce druhého patra na druhý, museli jste zkrátka sejít zpět do přízemí, projít celou školu a opět vystoupit nahoru. Mezi jednotlivými částmi pater totiž byly uzoučké přepážky, které sice zvenčí nebyly příliš vidět, zato ale člověka dokázaly pěkně vytočit. Zevnitř to působilo jako takové věžičky, kterých bylo po škole různě rozmístěných asi pět nebo šest (a kdyby byl ten architekt opravdu stylový, dal by jim kopule a nahoru by vyvěsil prapory - které bychom určitě nadšeně vyměnili za logo s velkým nápisem Advík 2008).
K večeru nás Tril poslal pro karton na zatemnění oken, který jsem hrdinně bez jediné stížnosti přinesla až z Motola (z Motole, jak říká Tril...8-DDD) do naší školy na Lužinách a až když jsem šla spát, jsem zjistila, že mám na bocích velmi nepříjemné otlačeniny, které zatraceně bolí, když se otočím na bok.
Třetí šok přišel ten další den, když všechno mělo začít. Zatímco den předtím jsem se relativně nudila a našlo se i pár chvil, kdy jsem vážně neměla co dělat, druhý den to bylo přesně naopak. Probudila jsem se, k snídani jsem si tradičně vzala jedno jablko a sešla jsem dolů. Přemýšlela jsem, kde se pro mě najde něco na práci, to jsem ale nemusela dlouho - na recepci jsem dostala společně s Linou a s Jirkou, se kterým jsem se tam seznámila (a se svou pamětí na jména jsem hrdá, že si ho pamatuji), hromadu obálek a papírků, které jsem měla popsat jmény účastníků a roztřídit na zaplacené a nezaplacené. Tahle práce měla být hotová den předtím - to se nám ovšem nikdo nenamáhal sdělit, takže jsme je dopisovali ještě potom, co se otevřela recepce. Následně jsem se na recepci vetřela, i když jsem tam vlastně neměla co dělat, to ovšem nikomu nevadilo. Rázem jsem byla velmi zaměstnaná osoba, měla jsem na starosti stovky návštěvníků, kteří dorazili a chtěli se dostat co nejrychleji dovnitř. Jakž takž jsme si obálky s jejich jmény uspořádali podle abecedy, následně jsme ale začali zjišťovat, že se pomíchaly obálky těch, co zaplatili, a obálky těch, co nezaplatili, kupodivu ale návštěvníci stále považovali organizaci za vydařenou, to bylo velmi příjemné překvapení. Při své práci jsem si dokázala vyhlédnout procházející Dee (ani nevím, jak jsem si zapamatovala její jméno, prostě nějak ano... a pamatuji si ho doteď, muhahahaha...), která s sebou měla ještě Any, Eri a Nightie. Night tam se mnou zůstala a pomáhala nám s obálkami.
Zůstalo nám to tak až do večera, což pro mě znamenalo, že jsem neměla oběd ani nic jemu podobného, měla jsem šílený hlad a žízeň a byla jsem unavená, tím pádem protivná, což štvalo i mě samotnou (a doufám, že si to nikdo v mém okolí nevzal příliš k srdci). Jakmile jsme ale s Nightie skončily na recepci, vzpomněla jsem si, že Tril říkal něco o roznášení toaletního papíru a že na záchodech žádný papír navíc nevidím. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si vzpomene někdo jiný, pak jsme ale s Night popadly příležitost a papír prostě roznesly, přičemž jsme si neprosto užívaly ten pocit z procházení chlapeckých záchodků. To mi o dost zlepšilo náladu, takže jsme se pak nadšeně najedly (Nightie a Dee si vzaly zmrzlinový pohár... jak se jim povedlo na tomhle přežít, mi uniká), podívaly se do místnosti J-Rocku, kde se právě přednášelo o Miyavim, vrátily se dolů a staly se velkými bossy yakuzy (o čemž Nightie sice neměla tušení, ale velmi brzy si uvědomila, že je v tom se mnou, muhahahaha...).
Yakuza byla hra čistě o zabíjení. Vymyslely jsme s Nightie sice krásné příběhy o tom, jak se člověk do yakuzy dostal (ten můj pokus o příběh můžete nalézt zde), ale pokračování bylo, že onen člověk dostane kartičku s fotkou jiného hráče (ano, všichni se zezačátku fotili a téměř nikomu to nebylo příjemné... a proto jsem si to taky užívala.8-DDD) a jde ho sprostě zabít. Ono to pro toho zabitého hráče sice nic neznamená, protože hraje stále dál a jediné, na čem sejde, je počet zabití jiných hráčů, ale i přesto všude zavládla jakási paranoia. Ve chvílích, kdy proti sobě nešli, se ale yakuzáci velmi otevřeně družili, což mi dávalo příjemný pocit, že vést tuto hru není vůbec špatné. Navíc jsme jako hlavní cenu s Night nabídly polibek od Trila (což se mu krutě nezamlouvalo, ale mezitím jsme na to nalákaly hromadu lidí... 8-DDD Vesman dokonce dobrovolně souhlasil s tím, že ho nahradí, k mému nesmínému pobavení to dokonce vzal smrtelně vážně a o dva dny později mě zastavil s otázkou, jak to s tím polibkem nakonec tedy bude...8-DDD).
Další den yakuza pokračovala. Dokonce jsem si zašla i na oběd, byl moc dobrý řízek s příjemně rozvařenými bramborami (a chill miluje rozvařené brambory, jsou o 120% lepší jak ty nedodělané...;)), pak na dva díly Slayers (mimochodem... i když jsem kromě těchto dvou dílů Slayers neviděla, vřele doporučuji - rozhodně stálo za to vidět, jak Linu zatýkají za to, že je Lina Inverse), a zase jsme šly s Night na recepci, kde jsme zůstaly až do večera a staraly jsme se o nově příchozí návštěvníky a pokračování yakuzy. Dokonce jsem upotřebila i vlastní počítač a fotoaparát, protože ve věcech jiných lidí byl zmatek a počítače, na kterém byl ten původní záznam yakuzy, se nám nedostávalo. Alespoň jsem je ale netáhla zbytečně. K večeru jsme začali odpočítávat, kolik nám chybí do překonání Animefestu v počtu návštěvníků, protože všechny nadchlo, když nám chybělo méně jak sto lidí. Mimochodem, v neděli jsme Animefest skutečně překonali a stali se tak největší anime akcí v České republice. Aby ne, když nabízíme o hodně víc než Animefest - jsme v Praze, máme vlastní ubytování (neplacené, mimochodem... i když by se dalo říct, že je součástí ceny... berte to, jak chcete), stravu, mnohem více programu (přičemž např. cosplay contest byl vážně promakaný) i oblastí, kterých se Advík týká, a také je celá akce delší. Bohužel, výstava bonsají se letos nekonala, tak snad se bude konat další rok. Jako úplně poslední věc toho dne nám Tril zadal vytvořit otázky pro Noční anime hru, takže jsme s Night daly něco dohromady a myslím, že to nebyl až tak jednoduchý kvíz a leckdo se u něj zapotil. Díky tomu jsem od Trila obdržela kompliment o mých znalostech anime a mangy, happyyyyyy (takhle mě ještě nikdo nepochválil... vždycky jsem ta, co je out)!!!
Oficiálně třetí a můj čtvrtý den Advíku byl všude poměrně klid. Když jsme mohly, byly jsme s Night na recepci (mimochodem, rozdělit nás dvě bylo na té akci prakticky nemožné a vůbec mi to nevadí...). V deset jsme udělali menší poradu ohledně Naruto bojovky s Imrikem a spol., já měla učit lidi házet se shurikeny a abych to trochu zpestřila, dala jsem ostatním orgům bouchací papírky (na jejich výrobu jsem docela hrdá, i když jich bylo jen devět - zkuste si to všechno vystříhat, podlepit a napsat na to japonsky bakuhatsu. Nechápu japonštinu - napsat jediný znak trvá věčnost), aby mohli rozdávat trestné body. Vydělala jsem na nich nejvíce, protože jsem zadávala první úkol, takže týmy přišly nepřipravené. Zjistila jsem, že házet shurikeny není žádná sranda, obzvlášť tak, aby se zabodly a zůstaly tam, ovšem když se mi zabodly tak dva ze tří, brala jsem to jako docela uspokojivý výsledek. Být na lidi ošklivá a zlá mě baví, takže jsem každý tým nechala jednou vybouchnout a poslední dostal jeden trestný bod navíc za to, že začal ještě předtím, než jsem oficiálně odstartovala (to mi ale vážně připomíná Naruta... jestli si pamatujete, jak jeho tým Kakashi zezačátku zkoušel a on začal taky dřív). I přesto ale získal onen chlapec zvláštní ocenění, protože kvůli jeho sestře, která ho obětovala, nemohl vyhrát. Vyhrál tým s šíleným názvem XYIQ235, který nakonec dostal tři knihy nějaké mangy (jaké, to už si nepamatuji, jediné, co si vybavím, je, že Night jim ji strašně záviděla, což ostatně platilo i o téměř všech ostatních mangách). Raději se mě neptejte, jak jsem si tenhle název zapamatovala, obzvlášť ti jako Night, která byla svědkem mé příšerné paměti na jména - ovšem i když si nepamatuji jména, velmi často jsem dobrá na zapamatování si čísel, dodnes si pamatuji značku jednoho auta, u kterého jsme s přáteli soutěžili, kdo si ji déle zapamatuje (mimochodem je to BNH 20-61, vlastník se mi může kdykoliv hlásit, třeba na tom vydělá...8-DDD). Dee, Any a Eri bohužel skončily na čtvrtém místě, těsně pod čarou (a to jsme ještě museli rozhodovat mezi týmem Neko a jejich Týmem s velmi originálním názvem - mimochodem, tak se skutečně jmenoval - kdo vyhraje třetí místo, protože bodově na tom byli stejně).
Na recepci bylo ten den smutně prázdno a nuda, takže jsme se Nightie opět rozhodly roznášet toaletní papír. Přitom jsme si dělaly srandu ze všeho možného, takže jsme například jednomu klukovi daly toaletní papír, který jsme podepsaly, a tak vznikl nápad dát jeden toaleťák podepsat všem orgům a vydražit ho. A tak se i stalo.;) Trilenid coby hlavní org korunoval celý toaleťák tím, že se podepsal na stranu velkým písmem.;)
Na závěr dne se yakuza uzavřela, já jsem pracně vymámila ze Soveho počítače výsledky z prvního dne a všechno to zkompletovala (a to zdaleka nebyla taková práce jako ty výsledky Naruta, kde mi bůhvíjakou chvíli trvalo, než moje piliny došly k závěru, že nejlepší bude, pokud počet bodů vydělím časem a od celkového skóre jim odečtu trestné body), chvíli si poseděla na recepci a pak šla pomáhat s cenami. V deset hodin večer se vyhlašovaly veškeré výsledky soutěží a také tomboly a rozdávaly se ceny. A představte si, že do té jedné tělocvičny vedle, kde se připravoval ples, mě nechtěli pustit, že prý tam smí jen orgové. No že já tu svoji cedulku obětovala a dala ji někomu jinému... po všech těch přípravách a běhání jsem velmi hrdě předala ceny za yakuzu a obdivovala ty pěkné medaile, co dostávali výherci (snad jsem byla jediná, kdo by medaili ocenil snad ještě víc než ty ceny, možná proto, že za celý život jsem získala medaile jen tři a je mi to tak trochu líto). Při té příležitosti jsem členy yakuzy ocenila také proslovem o tom, jak jsem si hru užila, ten jsem si zkrátka nemohla odpustit. Ostatní ceny jsem pomohla přinést, byla jsem nadšená, protože tolik šťastných tváří najednou člověk jen tak nevidí. Ten pocit, jaký jsem měla, když jsem v ruce držela hlavní cenu (9 knih mangy Fullmetal Alchemist) a její výherce si pro ni se slávou šel, bych vám rozhodně přála všem. I když většinou bývám neuvěřitelně sobecká a závistivá, tentokrát se prostě závidět nedalo. I kdybych sebevíc chtěla, v tu chvíli bych ze sebe ten úsměv nedokázala setřást.
Pak už se rozdávaly jen vedlejší ceny za tombolu, někteří lidé povadli, někteří naopak pookřáli. Já jsem na tombole vydělala - už si sice nepamatuji, jaké číslo bylo na těch čtyřech knihách Fruits Basket, které jsem si odnesla, jisté je, že jsem si je pak zamluvila u Rin (a málem o ně přišla, když si je v nestřežené chvíli i přesto, že u nich bylo jasně napsáno CHILL, málem vzala Atelwen - promiň, Ati, doufám, že mě nebudeš proklínat...) a pak koupila za pár kaček (to jsem taky usmlouvala, nechtějte vědět jak, nebo si o mně ještě budete myslet kdovíco)
Poslední, co se konalo třetí den (on už to byl čtvrtý, ale mezitím jsem nespala, považuji to tedy stále za třetí), byla dražba, kde jsem získala první knihu FAKE. Byla jsem tedy rozhodnutá, že nad stovku nepůjdu, ale když já tu mangu tak miluju...!!! Že jsem si nemohla pomoct a šla až na 190, kdy to to děvče, co šlo proti mně, vzdalo. Dokonce se mě i zeptala, do kolika jsem ochotná jít, ale copak se takové věci říkají? Strategicky jsem prohlásila, že do kolika bude potřeba, což ji asi trochu demotivovalo. Chudinka, kdyby věděla, že pokud přidá těch deset korun, už asi nebudu mít na to, abych šla dál, zřejmě by i přidala. Tatínek mi ale říkal, že se v životě musím umět prosadit... takže se učím.O:-) Přesto to byl dobrý obchod, když si vezmu, že normálně mangu neseženu za míň než 250.
Náš toaletní papír sklidil sice úspěch, přesto se ale neprodal za více než za 65 korun, i tak to ale musel být nejhodnotnější toaletní papír v dějinách lidstva, takže jsme na to zatraceně pyšní. Vzal si ho mimochodem Kuba, ten se umístil druhý v yakuze a vždycky jsem ho považovala za úchyla (<--vtip), takže není divu, že si s toaleťákem organizátorů, kteří sami sebe označili jako že jsou na hovno, nakonec vytře hýždě.
Poslední den bych označila bittersweet. Začaly jsme se s Night trochu flákat, i přesto jsem ale měla tu čest dát volňáska té slečně, která nás přenesla přes hranici Animefestu a udělala z nás tu největší anime akci, které se ČR dočkala. S Dee, Eri, Any a Night jsme se pak koukly na film 69 (já hlavně proto, abych zkontrolovala svůj překlad - a mimochodem jsem dostala pochvalu, yaaaaaay!!!). Nedlouho poté nastalo loučení se spoustou lidí, které jsem tam poznala i které jsem znala i dříve. Tohle pro mě byla ta nejsmutnější část Advíku. Tril měl k večeru přednášku o tom, jak Advík vznikal, jak se vyvíjel a jak na něj lidé koukali. Okořenil to svými zkušenostmi z jiných festivalů, hlavně Festivalu fantazie, kde měl přednášku o tom, jak vzniklo Japonsko, k mému velkému potěšení z té mytologické stránky, tudíž víceméně asi to, co jsem dělala, když jsem sepisovala podklady k Mai HiME, což je obdivuhodné, když si vezmu, že jen takový stručný kus textu mě stál hodiny hledání a další hodiny k tomu, abych to, co jsem našla, zpracovala, sepsala a přiřadila k postavám. Materiály z té přednášky jsou ale přísně tajné a v žádném případě volně šiřitelné, takže... (jen za hubičku, muhahaha...)
Ke konci dne jsme chtěly s Night na MoNoNoKe, měla se vysílat celá a já si zase chtěla poslechnout Kusuri-uriho hlas, jenže jim nešla technika, takže jsme se šly podívat na pyromany (když si hraješ s ohněm, může se stát, že se popálíš... ale naštěstí se to nestalo před našima očima, byli skvělí...), pak na dva díly toho skvělého anime a pak už jsem byla tak unavená, že jsme šly spát (tu předchozí noc jsem spala asi pět hodin, což je pro mě velmi málo - ale byla to ta jediná noc, co jsem spala v místnosti pro organizátory, holky z J-Rocku se totiž rozhodly, že napíší fanfiction a převelice se u toho bavily).
Další den odjela i Nightie (se kterou jsem se rozloučila s rozcuchanými vlasy...:'() a po ní spousta jiných. Všechno působilo neuvěřitelně osaměle. Povýšila jsem z hajzlbáby roznášející toaletní papír na popeláře čistícího celou školu. Taky jsem posilovala nošením lavic (jednu jsem odnesla úplně sama, druhou zčásti a třetí za pomoci Rin, která měla pro jistotu zmrzačenou jednu ruku a jednu nohu - mimochodem tu nohu má v tom stavu už od Trilovačky, která se konala měsíc předtím, a když jsem se dozvěděla, že s tím nešla k doktorovi, měla jsem co dělat, abych ji vlastnoručně neuškrtila), srovnávala jsem si předměty a objímala spoustu lidí. Vlastně jsem toho zas tolik neměla - tašku plnou prodlužovaček, šestero reproduktorů, plátno, notebook a tašku. Někteří na tom byli hůř, uvidíme, jak to bude vypadat, až příští rok povezu plátna dvě, velké repráky taky dvoje a možná ještě něco - jak blbec jsem si totiž, sotva jsem přijela domů, uvědomila, že jsem měla kde to vzít a pravděpodobně budu mít i příště. A po reprácích se tam neustále někdo sháněl... a my v J-Rocku jsme měli místo plátna prostěradla, to příště bude mít moje místnost zaručeně originální promítací plátno.O:-)
Velmi dojemně jsem se rozloučila s Rin a Atelwen, ty jsem dokonce zulíbala (tedy s Atelwen to bylo omylem, ale když ona mě prostě objala úplně jak moje máma, takže jsme pak obě byly překvapené - netušila jsem, jak moc dokážu překvapit sama sebe...8-DDD). Když jsem pak došla k závěru, že všechno je hotové a já se nudím, začala jsem si číst a v tu chvíli přijela máma, aby mě odvezla. Rozloučila jsem se tedy i s Trilem a zbytkem organizátorů, kteří tam byli, a odjela jsem. Mámě jsem našeně povyprávěla, co jsem mohla, načež mi nabídla, že příští rok může poskytnout i svůj živnostenský list. Já se zase rozhodla, že budu mít také nějakou tu přednášku a možná něco vymyslím. Na příští Advík se tedy ohromně těším, protože snad budu schopná udělat víc než jen ten kousek manuální práce, který zvládne každý, komu se řekne.

Pojmy a dojmy...

Z Advíku jsem si odnesla mnoho zážitků. Začneme programem. První, kde jsem byla, byla přednáška o Miyavim. Miyaviho mám ráda a dá se říct, že jsem se na přednášce zas až tolik nových věcí nedozvěděla, to ovšem rozhodně nebyla chyba Isaacy (myslím, že to zrovna byla ona, kdo přednášel), protože její přednáška byla skutečně podrobná a zajímavá, i když jsem to totiž neměla ani tak v plánu, brouzdáním po různých stránkách a čtením nečekaných článků, co mi přišly do cesty, jsem se o něm dozvěděla leccos. Viděla jsem ale aspoň klipy, které jsem neměla možnost vidět nebo na ně prostě nenarazila (na stránky jako youtube narazím jen zřídkakdy... prostě mě to tolik neláká) a opět jsem se přesvědčila, že Miyavi má ego rozměrů větších než časoprostor dvou našich vesmírů a tvář tak ženskou, že mě by v porovnání s ním považovali za chlapce. Inu, užila jsem si ji a jak nás Tril ponoukl, nezapomněla jsem přednášející pochválit (ale nebojte, nebylo to z povinnosti;)).
Další byli Slayers, komedie, která mi stylem tak trochu připomněla One Piece. Napínavé, ale legrace na každém kroku. Zvláštní netradiční kresba, fantasy s trochou absurdity a taky Zelgadis, který mi vážně učaroval.8-DDD Skutečně teď začnu pracovat na tom, aby se mi všechny díly od začátku do konce dostaly do ruky.
Pak byla přednáška o Dir en Grey (doufám, že se tak píší...), skupině, kterou jsem znala jen díky názvu. Tahle skupina skutečně není můj šálek kávy, ale zato jejich kytarista a druhý hlas, Die, má stejné jméno jako jistý charismatický člen Endorphines a vypadá přesně jako Kaine, sakra, sakra, sakra!!! Jejich bubeník, stydlivý Shinya, mi byl asi nejsympatičtější, prostě takový roztomilý, a frontman Kyo šílený (velmi kontroverzní, ale prý přesto vyrovnaný, i když páchá jeden nezištný pokus o sebevraždu za druhým a barví si chlupy v podpaždí, prase jedno hnusný!!!).
Další zážitek byla Cosplay soutěž - výherní číslo jsem tedy zmeškala, zato jsem ale viděla cosplay na Samurai Champloo (Jin vs. Mugen), který mě uchvátil, protože Jin vypadal opravdu bishíkovatě a Mugen skutečně předvedl svůj dokonalý break dance.
O Yakuze, Narutovi, 69 i MoNoNoKe jsem mluvila stejně jako o Trilově přednášce, zbývají tedy maličkosti jako např., že Kačerov je nejstylovější písnička světa, It's OK 2be Gay (Ouran) a Let's Go Onmyouji (MoNoNoKe) dvě nejúžasnější AMV světa, toaletní papír nejlepší věc, jakou kdy člověk vymyslel, a Night nejskvělejší společník do nepohody. Marcusss je zase naživo takový sympaťák, jak dovede být přes net neptříjemný. A navíc, děvčata, skutečný bishík, na to pozor!8-DDD
Mohla bych ještě do nebe vychválit Trila a Rin, co si ale myslím o nich, to si nechám pro sebe, ať mají také nad čím přemýšlet. O:-)
Tak doufám, že vás všechny, kteří jste na ADV nebyli, příště uvidím. ;)


CZIN.eu Valid HTML 4.01 Transitional Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz
Linux RULEZ



Chill by Dee
Chill.sekai.cz je pouze moje osobní stránka, nevytvořila jsem žádný z uvedených anime/manga titulů či charakterů, ani nejsem v kontaktu s jejich autory či vydavateli.
Při problémech s obsahem stránky mě, prosím, kontaktujte pomocí e-mailu nebo návštěvní knihy.

Kopírovat jakýkoliv obsah stránek, u kterých nemám uvedený zdroj, je přísně zakázáno.
(c) 2007 by chill.sekai.cz, všechna práva vyhrazena.


Návštěvnost: Online: NetAgent | Celkem: | Toplist

Majitelka&Admin: chill
Poděkování: bigdragon, PeCan, Suneé&JediSoft, Ramoth
Stránka běží od: 21.září 2007
Původní stránka: Chillipepper.babs