My Asian Dream - chill.czss.net

[+] Úvod O stránce Kniha hostí Kontakt

First Kiss


Když člověku už nezbývá moc času a hrozí mu, že brzy zemře, uvědomuje si všechno mnohem lépe a do všeho vidí mnohem hlouběji, než když má ještě život před sebou. Bohužel to tak už chodí, že si lidé uvědomí leccos až když už je pozdě nebo aspoň skoro pozdě. Pokud jim ale zbývá ještě špetka naděje a trocha zdravého sebevědomí, jsou lidé schopni těsně před koncem všeho konat zázraky. Každý člověk si buduje cestu životem, většina si toho je vědoma, ale jen málokdo si uvědomí, že se občas jde i vrátit o kousek zpátky a začít s něčím nanovo, prostě něco změnit. Občas ale stačí málo, aby si to člověk uvědomil. Třeba mírné rýpnutí, setkání s několika idioty nebo záblesk z fotoaparátu.

Fukunaga Mio měla to štěstí, že se jí staly všechny tři věci najednou. Narodila se s velmi vysokým tlakem a slabým srdcem, v malé dózičce na krku jí neustále viselo pár tabletek nitroglycerinu (pro nezasvěcené - ano, je to skutečně tatáž výbušnina, co vybuchne, jakmile se jí dotkne zrnko prachu, když je koncentrovaná, a ano, skutečně se podává kardiakům v tabletách). Samozřejmě, že s nemocnými by člověk měl mít soucit, ale s Mio to zkrátka nešlo. Věc, se kterou se nenarodila, byl ten strašný charakter, který si vytvořila za svého pobytu v Los Angeles. Když otevřela pusu, mohli jste si být jistí, že do vás bude rýt, bude se vám vysmívat, bude sarkastická a rozhodně neřekne nic, co by vás potěšilo. Mio zkrátka došla z závěru, že brzo zemře, a proto je lepší, když ji svět bude nenávidět. No co, mělo to jen samé dobré stránky. Pro lidi nebude bolestné, když zemře, ona nebude litovat, že se musí rozloučit se světem, a navíc si ji lidé budou pamatovat spíš, když pokaždé při myšlence na ni jim bude vřít krev v žilách, než když si řeknou to byla hodná holka a následně na ni spokojeně zapomenou.
Věci ale zkrátka nešly zrovna tak, jak by si Mio přála. Těsně před velmi riskantní operací (úspěšnost 50/50) se Mio rozhodla navštívit svého bratra v Tokyu. Pamatovala si ho jako opravdu tlustého chlapečka posedlého fotografováním, na tenhle obrázek ale mohla zapomenout, protože Kazu byl momentálně... podle jejich popisu charismatický pěkný a urostlý muž v nejlepších letech a já ho znát, tak ho asi zabiju jen od pohledu, natož abych se musela vypořádat s jeho naprosto idiotickým charakterem. Zkrátka Kazu byl možná na jejich poměry pěkný a taky dobromyslný, ale dokonce i Mio musela uznat (a s jejím charakterem uznala velmi ráda), že tady jeho dobré stránky končily, protože jinak to byl neschopný blbeček, který se akorát vrtal v cizích problémech, nehledě na to, že bydlel se dvěma dalšími blbečky, kteří dohromady působili skoro stejně otravně jako on (a navzdory tomu jsem si je narozdíl od něj docela oblíbila).
Nejvíce ze všeho si ale Mio rýpla do doktora Yukiho - studenta medicíny, který ji měl částečně na starosti. Samozřejmě, že jak už to tak bývá, co se škádlívá, to se rádo mívá, Mio a Yuki-sensei se do sebe zkrátka zakoukali, a nejen to, ani to před sebou moc dlouho netajili (i když scéna „Ani nevíte, že jsem se do vás zamilovala.“ „Vážně?“ „Ne.“ „Uffff...“ „Kecám, fakt se mi líbíte.“ „Cože?!“ „Dělám si srandu, neberte mě tak vážně...“ mě opravdu dostala). Jejich vztah ale rozhodně neměl být tak jednoduchý. Zaprvé tu byl bráška, který se do všeho opravdu moc plete. Za druhé vztahy doktorů a jejich pacientů zkrátka nedopadají dobře a za třetí se Mio začala bát, že když najde své štěstí, nebude už schopná nastoupit na svoji operaci, která by jí v tom lepším případě mohla o hodně prodloužit život, ale v tom horším jí ho vzít i s jejím štěstím...


Tohle jedenáctidílné dorama se mi zpočátku vůbec nelíbilo. Bylo nudné, nezáživné, nelíbili se mi herci ani charaktery, které hráli, zkrátka nic mi na něm nesedělo. Dříve, než jsem si to uvědomila, jsem si ale jednotlivé postavy oblíbila a vydržela jsem u toho až do posledního dílu. Samozřejmě, že hlavní hrdinka se mi líbila - byla dobře zahraná. Jak by taky ne, když ji hrála Inoe Mao. Její neohrabaný a urážlivý charakter byl jaksi originální, snad i sympatický, a navíc nám dokazuje, že není všechno zlato, co se třpytí. ;) Velmi zajímavou postavou byla i krásná a přísná doktorka Takagi Renko zahraná Matsuyuki Yasuko. I dva přihlouplí spolubydlící bratra Mio, Ichiryu a Masaru, byli do jisté míry zajímaví. Horší to bylo s doktorem Yukim (Hiraoka Yuta), který padl Mio do oka. Pohledný by byl, ale to je tak všechno, co by se mi na něm mohlo líbit. Tahle postava byla až příliš dokonalá, on prostě neměl chybu a to mi trochu drásalo nervy. Ještě horší to bylo už jen s Kazuem, Miiným bratrem (Ito Hideaki), který byl prostě naprosto nesnesitelný v každé situaci. Už jen při pohledu na ten jeho idiotický obličej mi vřela krev v žilách. Je to přesně ten typ člověka, kterého bych v reálu musela přizabít, kdybych se s ním někdy setkala.
Co se týče příběhu... ehm, příběhu? Moc ho tam nenajdete, je to vlastně pouze a pouze o vztazích. Miina nemoc samotná vlastně nehraje až tak velkou roli, jen napomáhá okolnostem. To je věc, která se mi docela líbí, díky tomu to není nic přeslazeného, přehnaně dojemného, smutného ani extrémně napínavého. Jsou momenty, kdy divák zapomíná, že Mio vůbec nějakou nemoc má. Naopak, řekla bych, že její účel je spíš podrtrhnout její charakter. První, co Mio udělá, když přijede do Japonska, je, že prohlásí „Já jsem nemocná, tak se o mě koukejte starat“. Působí jako simulantka nebo někdo, kdo svojí nemoci využívá, aby zmanipuloval své okolí.
Celý příběh je postaven na vývoji charakterů - a musím říct, že opravdu silně. I když se Kazu ke konci chová pořád jak idiot a je na něm vidět, že je to pořád jeden a ten samý člověk, přece jen se mu povede udělat i pár věcí, které mě potěšily. Mio se změní docela, nicméně i ona má sklony se občas vracet ke svému starému já. Spolu s nimi se mění i jejich okolí. Vývoj je tam velmi pěkně zachycen.
Dostávám se k poslednímu faktoru a tím je hudba. Tentokrát jsem si ji nechala na konec, možná proto, že mě zdaleka nenadchla tolik, jak by mohla. Vlastně naopak, hudba v tomto seriálu mě doslova vytáčela. Celou sérii doprovázelo stále jedno téma - písnička s názvem Kokoro (=srdce) od Kazumasy Ody. Ve třetím díle jsem ji začala nenávidět - kdyby se mi alespoň líbila. Ale ona nebyla nic moc a ještě hrála pořád. Tuhle věc musím tvůrcům opravdu vytknout.


Zbývá už jen můj celkový názor. Upřímně, po sledování tohoto kousku mám velmi smíšené pocity. Celkově se mi to spíše líbilo, nicméně First Kiss má na mé poměry opravdu hodně chyb a některé jsou docela zásadní. Na druhou stranu má i některé silné světlé stránky. Celkově bych dala asi 65%, to je mírný nadprůměr. Za pěkně udělaný příběh a propracované charaktery, za poučnost a špetku originality. Strhávám za tu část originality, která mi tam chybí, za hudbu a některé drobné nedostatky.


CZIN.eu Valid HTML 4.01 Transitional Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz
Linux RULEZ



Chill by Dee
Chill.sekai.cz je pouze moje osobní stránka, nevytvořila jsem žádný z uvedených anime/manga titulů či charakterů, ani nejsem v kontaktu s jejich autory či vydavateli.
Při problémech s obsahem stránky mě, prosím, kontaktujte pomocí e-mailu nebo návštěvní knihy.

Kopírovat jakýkoliv obsah stránek, u kterých nemám uvedený zdroj, je přísně zakázáno.
(c) 2007 by chill.sekai.cz, všechna práva vyhrazena.


Návštěvnost: Online: NetAgent | Celkem: | Toplist

Majitelka&Admin: chill
Poděkování: bigdragon, PeCan, Suneé&JediSoft, Ramoth
Stránka běží od: 21.září 2007
Původní stránka: Chillipepper.babs