My Asian Dream - chill.czss.net

[+] Úvod O stránce Kniha hostí Kontakt

Výčitky

Tato povídka je věnovaná Nightie, milovnici Death Note a jeho fanfiction. Zároveň je to i poděkování, tak nějak jsi mi dodala inspiraci. Děkuji.;) Pak určitě Taylor, té věnuji každou Death Note povídku, co kdy ještě napíšu, protože díky jejímu vytrvalému naléhání jsem se na toto anime podívala. Nikdy ti to nezapomenu.;) Poslední věnování patří Characterless, protože na mě dneska vybafla jak Death Note na Raita. Máš to mít.;)

Jsem člověk. Má lidskost, to bylo to, co mě dohnalo k záhubě. Ve světě je mnoho tvorů. Tvorové, kteří jsou méně než lidé, tvorové, kteří jsou lidé, i tvorové, kteří jsou více než lidmi. Čas, který je vám na tomto světě poskytnut, se měří podle lidskosti a okolností. Čím více jste člověk, tím méně je vám dáno. Můžete tomu říkat zpětná reakce, neboť trestat je lidské, ale odpouštět božské. A každý váš trest nějakou reakci vyvolá.

Ti, kteří jsou nižší, přežijí. Oni mají prostředky, aby se ukryli a už je nikdy nikdo nenašel. Jsou drobní a nikdo si jich nevšimne. Ti, kteří jsou vyšší, zvítězí, a vítěz bere všechno. Až na ten malý odpad, který se sebere a kamsi uteče. Ale ti, kteří jsou lidmi...
Člověk. Člověk nebyl stvořen, aby zabíjel svůj druh. Od toho jsou hyeny, pavouci a podobná havěť. Člověk byl stvořen k lásce, k pochopení, k soucítění. Jeho srdce, to dělá člověka člověkem. Jenže člověk byl stvořen i k tomu, aby dělal chyby. Chybami se člověk učí, kolikrát jsem to slyšel? A kolikrát jsem to ignoroval, vnímal jen prázdná slova, shluky hlásek, které mi nic neříkaly. Šum na pozadí, běžný a lehce ignorovatelný. Moje jediná priorita - dokonalost, byla právě tou lidskou chybou, která mě nakonec zradila. Jsem člověkem po smrti, člověkem v nicotě, pro kterého čas neexistuje. Má věčnost na to, aby polemizoval o tom, jak byl, je, a bude člověkem. Živým či mrtvým, stále člověkem.
Vím, co je láska. Vím, co je pochopení a soucit. Zažil jsem je. Vím také, co je zuřivost, smutek, zoufalství a beznaděj. Ty pocity, všechny najednou, ze mě dělaly člověka. Měl jsem zůstat na dně propasti a nepokoušet se vyšplhat nahoru. Ale ten den, kdy jsem dostal do ruky trumfovou kartu, jsem vyskočil. Pomalu, ale jistě. Postavil jsem se na špičky. Jen zvolna, ladným pohybem muže, který před ranním šálkem čaje cvičí jógu.

Černé desky deníku se otevřely. Zaskřípělo pero. Rozmáchlým písmem, které rozhodně nešetřilo místem na stránce, kdosi napsal jméno. Muž, jemuž toto jméno patřilo, se s majitelem deníku nikdy nesetkal. Nikdy neslyšel jeho jméno ani nespatřil jeho tvář. I přesto tento chlapec znamenal jeho osud. Osud, který ho uzavřel do nekonečné prázdnoty a uvrhnul do nesčetných myšlenek o počátcích i koncích. Nedlouho poté se osudové pero onoho chlapce opět postavilo na špičku.

Proč, ptám se sám sebe. Často jsem se ptal proč. Láska je ve většině případů to první, co právě narozené dítě ucítí. Matka vítá dítě na svět s láskou. Znal jsem lásku. Znal jsem ji odmalička. Dělalo se mi špatně z představy, že někdo tu svoji lásku ztratí. Kolik lásky se už asi ztratilo vinou někoho jiného? Kolik lásky už asi bylo zmařeno, jen aby si někdo jiný mohl nacpat žaludek a dívat se na ostatní shora? Dostal jsem do ruky trumf a použil jsem ho. Udělal jsem chybu. Já jsem nikdy neměl být ten, kdo bude mařit životy, kdo zasyje sémě strachu a jako svůj nástroj zvolí trest. Já měl být ten, kdo bude milovat. Svoji roli v tomto světě jsem nepochopil. Proč tak brzy? Proč jsem musel zklamat, když všechno začínalo?
Podíval jsem se zpět. Viděl jsem sám sebe, viděl jsem se plakat. Byl jsem jako oni, ti, kteří berou, ne ti, kteří dávají. Cítil jsem, jak na sebe koukám, v očích se mi objevuje šílenství. Cítil jsem se z druhé strany, mé druhé já, zkoumající oči plné strachu a zoufalství. Cítil jsem dvakrát. Viděl jsem dvakrát. Varoval jsem se, ale mé druhé já mě ignorovalo. Pomalu ale jistě jsem se ztrácel v temnotách. Chtěl jsem zbavit svět zla a místo toho jsem ho zbavil sám sebe, takového, jakým jsem měl být. A pak mi vstoupil do života on.

Zazvonil školní zvon. Mnohým ratolestem se nyní naskytla možnost nasadit spoustu svěžích zelených listů a pohlédnout vstříc jasné budoucnosti. Sál plný lidí ztichl, jeho ticho přerušil až hlas mladého chlapce, vedle nějž stál ještě jeden. Ti dva působili jako protiklady - yin a yang, noc a den či černá a bílá. Možná. Ale pokud se ocitnete v té nejtemnější tmě, nevidíte vůbec nic. Pokud okolo vás je dokonale bílé a jasné světlo, taky nevidíte nic. První dojem klame, ale podstata i důsledek jsou stejné.

Můj strach dosáhl vrcholu. Děsil jsem se každé další chvíle, vždyť i on mohl do ruky dostat nějakou tu trumfovou kartu. Ale nedokázal jsem se odloučit. Obdivoval jsem ho. Jako kdyby poslední dinosaurus náhle našel v pustině svého ztraceného druha. Kráčel jsem tiše v jeho stopách a dal si záležet, aby se neohlédl. Chtěl jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila. Ohlížel jsem se častěji. Bál jsem se jít dál a bál jsem se jít zpátky. V takových chvílích člověka bolí i dýchat. Věděl toho příliš a přesto málo. Doufal jsem, že mě odhalí, a zároveň jsem se toho děsil. Strach a zoufalá snaha dostat se ze zapeklité situace mi podlomily kolena. Na chvíli jsem klesl. Ta část mého já, kterou jsem zanechal někde daleko za sebou, mě doběhla a vyplula na povrch. A ta část, která mě ovládala, pod záštitou dalšího pekelného plánu unikla a na chvíli se stala jednou z těch beznadějných bytostí, které se snaží najít si útočiště, kde by si postavily cystu a počkaly, až nastane jejich chvíle. Doufal jsem, že plán selže. Doufal jsem, že se něco stane a už se nevrátí. Snad poprvé v životě jsem se cítil šťastný. Částečně zoufalý, ale i přesto šťastný.

Mdlé světlo osvětlovalo malý zamřížovaný prostor, v němž spočívalo jen několik objektů v čele s postelí, o kterou se opíral chlapec, očividně unavený, ale stále při smyslech. Jeho ústa se otevřela. Jeho hlas byl výrazný a hlubší, přesto mladý. Cosi v jeho tónu zrazovalo. Poslední slovo, které vyřkl, znělo důležitě. Chlapec zavřel oči. V další chvíli ho cosi opustilo. Probojovalo si to cestu ven a uteklo to kamsi do ústraní. Když své oči znovu otevřel, díval se jimi kdosi jiný, někdo, kdo byl dlouho utiskován, než se mu podařilo prorazit.

Mé štěstí netrvalo dlouho. Vrátil se. Moje noční můra, stín, na který jsem slastně zapomněl. Zmučil jsem sám sebe. Vrátil se a přinesl s sebou strašlivou zkázu. Připravil mě o jediné štěstí mého života, o toho, v němž jsem viděl naději. Nenáviděl jsem se. Mohl jsem si gratulovat k vítězství. Také jsem to udělal. Ale cítil jsem prohru. Můj život šel od devíti k pěti. Těšil jsem se na nicotu, která mě čekala. I když jsem se šíleně bál smrti, bál jsem se toho místa, kam jsem posílal všechny ty, které jsem nenáviděl a odsuzoval. Utíkal jsem sám před sebou a zároveň jsem doufal, že celé to šílenství již brzy skončí. Kde je asi teď on, probíhalo mi v hlavě. Zdalipak mě vidí... zdalipak mě vnímá.
Jsem jen pouhý člověk, který se toužil stát bohem. Byl jsem bohem, který navenek vypadal lhostejně. Byl jsem dokonalým hercem. A dokonalým člověkem. Ale bohové, kteří trpí a nenávidí sami sebe, by neměli být součástí tohoto světa. Takoví bohové si říkají jinak.
Lidé.

~ Nesnažte se být bohy, ztratíte sami sebe. ~


CZIN.eu Valid HTML 4.01 Transitional Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz
Linux RULEZ



Chill by Dee
Chill.sekai.cz je pouze moje osobní stránka, nevytvořila jsem žádný z uvedených anime/manga titulů či charakterů, ani nejsem v kontaktu s jejich autory či vydavateli.
Při problémech s obsahem stránky mě, prosím, kontaktujte pomocí e-mailu nebo návštěvní knihy.

Kopírovat jakýkoliv obsah stránek, u kterých nemám uvedený zdroj, je přísně zakázáno.
(c) 2007 by chill.sekai.cz, všechna práva vyhrazena.


Návštěvnost: Online: NetAgent | Celkem: | Toplist

Majitelka&Admin: chill
Poděkování: bigdragon, PeCan, Suneé&JediSoft, Ramoth
Stránka běží od: 21.září 2007
Původní stránka: Chillipepper.babs