Začínáme. Jde dívka po ulici a táhne s sebou obrovskou dvourozměrnou manga postavičku – svého oblíbeného prince Kashabu, který se snaží zachránit svou planetu. V duchu si s ním povídá, uklidňuje ho, že nenechá nikoho, aby mu ublížil… jako u většiny dramat i tady je první scéna skutečně k popukání. Cheng Momo je kapku fanatička, svého prince Kashabu zbožňuje a nedá na něj dopustit. Když má problém, cituje moudra, která princ Kashaba pronesl, nebo u něj hledá východisko. Musí se jí ale uznat, že dobře ví, co je důležité, a nepovažuje prince Kashabu za střed vesmíru – tedy alespoň ne v takovém tom pravém fanatickém slova smyslu. Jinak by se dala zařadit mezi absolutně obyčejné v ničem nevynikající lidi.
MARS je jiný. Talentovaný zpěvák a herec, kterého masová média a jejich překroucené reportáže zbavily na čas popularity. V jeho vlastní prospěch se tedy rozhodne, že půjde do školy a naučí se něco do života. A tam se ti dva setkávají. Aby to však náš talentovaný hrdina neměl tak jednoduché, musí se odstěhovat, protože si nemůže dovolit udržovat takové místo, jako je vila, ve které doposud bydlel. A protože i Momo a její sestra jsou na tom bídně, rozhodnou se pronajmout jeden pokoj ve svém bytě. A hádejte komu.

Musím podotknout, že jak zápletkou, tak svým duchem mi seriál zpočátku připomínal Smiling Pasta, ne však na dlouho. Z příjemně poťouchlé komedie se brzy stalo celkem dost vážné romantické drama, které už jsem si nedokázala tolik užít. Řekněme ale, že to nebyla ani tak chyba scénáristy. Mnohem spíš mi ToGetHer prostě nesedlo. Bylo to… realistické. Možná až moc.
Charakterům je zde věnováno velké množství prostoru, vyvolávaly ve mně však velmi rozporuplné pocity. MARSe jsem si definitivně oblíbila, protože je to přesně můj typ – moc se s věcmi nepáře, všechno říká narovinu, do všeho se vrhá po hlavě a hlavně – snaží se řešit své problémy. Z jeho úhlu pohledu dokážu přesně pochopit, proč ho zaujal někdo jako tichá vcelku nezajímavá Momo bez přátel žijící si ve vlastním světě.
Ale abych pravdu řekla, po čase mě hlavní hrdinka začala neskonale iritovat. Ačkoliv její způsob žití je asi mnohým lidem vlastní a pochopitelný, nesnáším, když je někdo pasivní. Druhá polovina seriálu byla strašlivě rozvleklá, ukňouraná a plná toho, jak Momo utíká před realitou a není schopná vymyslet jediné kloudné řešení. Při každém problému ji k nějaké činnosti musel dokopávat někdo jiný nebo za ni její problémy řešit. Když se jí lidi ptali na důležité věci, vyhýbala se odpovědi a utíkala. S nikým nemluvila, všechno v sobě dusila, a přitom nebyla nijak neschopná či nešikovná. A nechá se sebou pokaždé mávat. Ačkoliv vysloveně uječeným hrdinkám nefandím, tohle mi dokáže pít krev mnohem víc než sebeuječenější děvče.
Úplně stejně mě iritoval její nejlepší (vlastně jediný) kamarád Jia Sen. Tady je to ovšem trošku jiná liga. Jia Sen má poměrně vážnou psychickou poruchu, se kterou neustále bojuje. Momo je jeho jedinou kamarádkou, jedinou osobou na celém světě, která mu rozumí a přijímá ho takového, jaký je. Jeho mentalita je totiž na úrovni malého dítěte. Je to děsivé, když to vidíte u dospělého člověka.
Jsou ještě dvě postavy, které jsem celkem měla ráda. Totiž MARSův manažer a zároveň nejlepší přítel Yi Zhi, který dělal, co mohl, aby MARSe podpořil, a jeho šéf Tony, jediná skutečně dospělá postava seriálu, člověk, který dělal velká rozhodnutí a zachraňoval situaci, jak se dalo.
Scénáristicky bych seriálu vytkla tři zásadní věci. První – rozvleklost. Strašlivá a úplně zbytečná rozvleklost. Miliony flashbacků, dlouhé minuty, kdy se vůbec nic nedělo a jen hrála písnička… i dojemnost má své meze. Seriál má 12 dílů. Jeden díl je dvakrát tak dlouhý jako běžný díl japonského dorama (japonské dorama – 45 minut, ToGetHer – hodina a půl). Poslední díl je dvojdíl, můžete ho brát jako film na závěr. A to hodně dlouhý film. Dobře třetina z posledního dílu jsou flashbacky. Není něco špatně?
Druhá věc – překvapivé zásahy zvenčí. Přijde mi, že scénář někdo psal na koleni v průběhu natáčení. Prvních pár dílů bylo pěkných, příjemně komplexních, ale najednou se uzavřel jakýsi blok, začal nový a přišel zvrat. Nechci spoilovat, takže budu mluvit obrazně – řekněme, že najednou někoho napadlo, že by bylo strašně zajímavé, kdyby Zemi napadli mimozemšťani, tak to tam prostě přidal, aby to nebylo tak jednotvárné a aby to postavám trochu zkomplikoval. Tak zemi napadli mimozemšťani a postavy se musí vypořádat s novou hrozbou. Odejdou mimozemšťani – tak proč tam tentokrát nepřidat třeba krizi, díky celé se člověku úplně rozpadne život, jenže předtím o ní netušil, protože to před ním kdosi tajil, aby ho to náhodou těžce nezasáhlo (-> aby se na to nemohl připravit)? Prostě spousta božských zásahů shůry.
Třetí věc – seriál se snaží ukázat lidi takové, jací opravdu jsou. Realisticky je vyobrazit. Daří se mu to, jen v posledním díle někomu najednou strašně ujela ruka a hned dvakrát po sobě ukázal něco, při čem jsem se musela plácnout do čela a zasténat. Gladness to ve své recenzi dobře popsala. Říkala jsem si, že se svou úrovní všímavosti nebudu vědět, o čem mluví, ale ta absurdita a kontrast oproti zbytku seriálu musí nutně zasáhnout každého diváka. I malé dítě by to napadlo.
Na závěr jsem si nechala bod, který musím vychválit do nebes, a to jsou herecké výkony. Snad nikdy jsem v žádném asijském seriálu neviděla nic podobného. Můžu jakkoliv nesnášet Momo a Jia Sena jako postavy, ale hercům (Rainie Yang jako Momo, George Hu jako Jia Sen) nemohu upřít, že je zahráli naprosto dokonale. Nedovedu si ani představit, jaká to pro ně musela být zkušenost. Jia Sen je pro mě šokující postava, mám ve svém okolí dva lidi, kteří jsou mu podobní, a děsí mě tenhle odraz reality. Taková postava vyžaduje, aby se do ní člověk vžil a začal přemýšlet jejím způsobem. To nemůže být snadné. Rainie Yang je zase herečka, která je má praxi v roli poměrně divokých hrdinek, takže melancholická Momo pro ni musela být velký skok. I ostatní postavy byly zahrané skvěle, ale v jejich případě asi nenajdu nic konkrétního, co bych mohla vyzdvihnout. A velké plus oproti jiným asijským seriálům – herci nepřehrávají.

Shrnutí aneb jak pochopit, co jsem právě napsala: ToGetHer poavžuji za dílko vcelku kvalitní. Mohlo by se líbit mnohým z vás, má přednosti, kterých si v dnešní době divák musí vážit. Není ani příliš postavené na cliché. Má i své kvalitativní vady, ale není to rozhodně nic, co by se nedalo překousnout. Rozhodně si netroufnu takový seriál jakkoliv odsoudit. Ale co se mě týče, nehrozí, že bych si ho pustila znovu, protože se mi nestrefil do vkusu a do představ o tom, jak má vypadat komedie, kterou jsem od toho čekala. Nechám tedy na vašem uvážení, jestli se na něj podíváte. A mimochodem – vítám komentáře s dojmy.