Mám takový nejasný pocit, že už je to nehorázně dlouho, co jsem naposled psala něco o sobě. Pro ty z vás, kteří mají tyto příspěvky rádi a neustále žadoní o další, tu teď jeden mám. Možná ani nebude příliš dlouhý - i když, uvidíme. Koukejte se na to z pohledu pisatele - právě teď začínám něco psát a ještě vůbec nevím, v co se to vlastně vyvine - jako lidský život.

Tohle všechno vlastně začalo, když mě Tay tuhle zimu opět požádala, abych jela s ní, a když to nevyjde, tak už to vážně nepřežije. A já opět souhlasila. Ono to vyšlo, ale to jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně jdu. V pondělí, když jsem se vracela ze zápisu na školu, jsem si šťastně zarezervovala Pendolino do Ostravy. V úterý jsem si zabalila a nadšeně jsem zjistila, že se mi do mého obřího báglu vejde i ten kvalitní kopací míč Adidas, co jsem slibovala, že s sebou vezmu (ale ne, že bychom ho tam zrovna používali). Sbalila jsem si všechno možné kromě toho hezkého černého trika (co jsem si uvědomila, že mám, až když jsem jela zase domů...), pláště, stříbrných věciček a zkrátka veškerých těch věcí, co se na metalový koncert hodí nejvíce - nečekala jsem totiž, že se tam lidé budou řídit podle nějaké módy a pak jsem z toho byla dost paf. Abyste rozuměli, toto byl můj úplně první hudební festival, na kterém jsem byla.

Tak na úvod bych chtěla přiznat, že k napsání tohohle článku mě inspiroval Frael, jehož blog jsem opět navštívila a zastyděla jsem se, jak dlouho jsem tam nebyla... pravda, od mé poslední návštěvy tam přibyl pouze jeho zážitek ze srazu, ale už je to tak dávno, že to člověku až nahání husí kůži. Tak tedy jaký byl sraz...