Tak vám sem posílám... báseň. Už je to zhruba rok, co jsem napsala svou poslední, pominu-li těch pár pokusů při překladech a tu maličkost pro Lusi (ta se nepočítá, hned zjistíte proč). Moje básně... nemají prakticky žádnou uměleckou hodnotu. Pokud jde o ně, obvykle je nepíšu vůbec pro nikoho, jen pro sebe samotnou. Možná je to jeden z důvodů, proč se je bojím poslední dobou psát - sice se mi chce, ale ten blog už čte tolik lidí, kteří mě znají, že jsem na básně zatím nenašla odvahu. Básně jsou asi tím, co nejvíc odhaluje moji pravou podobu. Jenže je mi divně, je mi divně strašně dlouho a už to asi vážně potřebuju. Takže máte smůlu. Je tu báseň, komu se to nelíbí, může se mnou třeba přestat kamarádit. :P

Dámy a pánové, musím se vám omluvit, ale teď už se fakt musím někde vyřvat. Co je příčinou mého vzteku? Facebook. Pokud jej máte rádi, doporučuji vám si tento příspěvek nečíst. Je absolutně subjektivní a mohl by vás pořádně pobouřit.

Aneb všude bílo, asi se mi to nezdá, po více jak deseti letech konečně prožiji bílé Vánoce! Yay! Před Vánoci jsem prochladla a vézt domů mě musel táta, protože jsem nebyla pomalu schopná se postavit na vlastní nohy. Stresu z natřískaného zkouškového, kdy na mě jakožto na jedinou studentku kombinace japonština-italština nikdo nebere ohled, mám nad hlavu, dárky jsem vůbec nestihla pořídit, ale lidi kolem mě jsou tak úžasní, že se to přece vyplatí. Moc dík Elien za skvělý předvánoční akční sekai sraz, k němuž jsem opět nestihla napsat report (to vám dlužím ještě Fénixcon a premiéru představení Bó šibari Malého divadla kyogenu). Moc dík celé své rodině, že se o mě tak pěkně stará, moc dík Cirdanovi za opětovné dodávání sebedůvěry a moc moc dík hintzuovi, že to se mnou celý ten rok zvládl vydržet (a snad bude zvládat i nadále). :-* A samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří mi neustále dokazují, že jsou se mnou rádi a nelitují toho. :)

Když jsem byla malá, měla jsem v oblibě loli sukýnky a roztomilé blůzky. Měla jsem jich pomálu, a tak jsem je také zřídkakdy nosila. To, že v té době nebyly trendy, je ale fakt, který ze mě na dlouhou dobu udělal freaka, který se neumí oblékat. Dnes mám již nějaký ten pátek nejvíce v oblibě co možná nejpytlovatější teplákové soupravy. Trendy to sice není, ale aspoň je v tom dobře a teplo. Se svým vkusem a množstvím peněz se mi ovšem do trendu snad nikdy trefit nepodařilo.

Dneska jsem jela se žlutým autobusem Student Agency pravidelnou linkou Praha-Brno-Ostrava v 16:30 zpět na místo svého učiliště. Když ke mně přišel steward s novinami (mimochodem byl milý, zodpovědný a působil inteligentním dojmem. To se mi stalo asi poprvé), vzala jsem si jeden výtisk nejmenovaného již téměř bulvárního plátku a začetla jsem se. A onen výtisk mě inspiroval k napsání tohoto článku.

Pookřej. :)

Určitě jste si ten poslední zhruba půlrok říkali, co se to s tou paprikou k čertu děje. Proč jí ty stránky neběží? Kde je? Někteří z vás si všimli, že stále píšu komentáře na své oblíbené blogy, stále je pročítám, dělám přátelům layouty a zkrátka žiju. Vlastním životem. Ne, neumřela jsem. Ale i tak se dá říct, že jsem se znovu narodila. Nebo aspoň tyhle stránky.