K-popovou skupinu s názvem DBSK (Dong Bang Shin Ki) v podstatě skoro neznám. Vím, že jde o pět vokalistů, kteří rozhodně nevypadají na svůj věk. Taky jsou nesmírně nadaní, spoustu písniček nazpívali bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů a musím říct, že ty písničky jsou prostě boží. Skupinu mi však trochu přiblížila série sitcomů nazvaná Banjun Drama. DBSK v ní totiž hrají sami sebe.

Tohle všechno vlastně začalo, když mě Tay tuhle zimu opět požádala, abych jela s ní, a když to nevyjde, tak už to vážně nepřežije. A já opět souhlasila. Ono to vyšlo, ale to jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně jdu. V pondělí, když jsem se vracela ze zápisu na školu, jsem si šťastně zarezervovala Pendolino do Ostravy. V úterý jsem si zabalila a nadšeně jsem zjistila, že se mi do mého obřího báglu vejde i ten kvalitní kopací míč Adidas, co jsem slibovala, že s sebou vezmu (ale ne, že bychom ho tam zrovna používali). Sbalila jsem si všechno možné kromě toho hezkého černého trika (co jsem si uvědomila, že mám, až když jsem jela zase domů...), pláště, stříbrných věciček a zkrátka veškerých těch věcí, co se na metalový koncert hodí nejvíce - nečekala jsem totiž, že se tam lidé budou řídit podle nějaké módy a pak jsem z toho byla dost paf. Abyste rozuměli, toto byl můj úplně první hudební festival, na kterém jsem byla.

Jemný hlásek, skoro jako dětský - ale tak čistý a jasný, že by dítě stěží mohlo takový mít. Viděli jste Taiyou no Uta? Sledujete Bleach? Pak vám její jméno musí být alespoň povědomé. YUI se ale od ostatních japonských i většiny světových hvězd velmi liší. Měla tak normální život, že o ní člověk skoro nemá co napsat. ;)