Vítejte do rána v podivně mlhavém světě, kde nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Zde si totiž nikdo nemůže být jistý, jestli náhodou na ulici nepotká obřiho kocoura, který je vlastně učitelem baletu, krávu, jež by mohla být s trochou představivosti jeho žákyní, nebo třeba malé roztomilé děvčátko, co chodí jako kachna, mluví jako kachna, chová se jako kachna, dokonce se jmenuje Kachna... a ve skutečnosti je to kachna. Bohužel i taková kachna se čas od času může zamilovat.

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.

Kdysi jsem četla jakýsi příběh s podtitulem Nová pohádka o Popelce. Byly k tomu nádherné kresby od Mikoláše Alše a já ten příběh skutečně milovala. Vpravdě se ale Popelce příliš nepodobal. Mnohem spíše bych za novou pohádku o Popelce považovala třináctidílé anime nazvané Prétear aneb legenda o sněhobílé princezně Prétear.

Svět kolem nás se příliš nemění, ačkoliv žije vlastním životem a stárne. Ironické na tom je, že se mění právě ty věci, které životem nedisponují. Svět se pouze vyvíjí. Lidé mají bohužel tendence se nudit a chtít od života čím dál víc. Proto vynalézají a vynalézají... a často vůbec netuší, co všechno takovým vynálezem vlastně mohou způsobit.

Snad jen jedna věc by mohla zachránit upadající svět. Snad jen jedna věc by mohla smýt špínu z jeho povrchu. Zkáza a znovuzrození. Všechno má svůj začátek i konec. Po začátku musí přijít konec a po konci nový začátek. Proc neseslat na svět zkázu a očistit ho. Vše bude konečně tak, jak má být...

Mít talent je přirozené, že? Každý má talent, to je nezpochybnitelný fakt, ovšem záleží na tom, jaký talent. Představte si, že jste čerstvě nalezená hvězda hudební scény a máte před sebou velkou a slavnou kariéru. Umíte výborně zpívat, hrajete na klávesy, jste plni nadšení a očekávání a před vámi je koncert, na kterém ukážete těm tupohlavcům dole, že za něco stojíte.

Když lidská šikovnost nestačí, je tu věda a technika. Když nevíme, jak dál, experimentujeme. Na základě experimentů jdeme dál a děláme pokroky. Vyvíjíme se. Kráčíme s dobou a zvětšujeme naše pohodlí. Rozrůstáme se. Nebo tomu alespoň věří vědci. Je to ale vždycky tak? Pomáhají nám skutečně experimenty nebo nás snad dohání k jisté záhubě? Opravdu děláme pokroky nebo se z nás stávají stvůry beze špetky zdravého rozumu? Všechno s sebou nese oběti. I experimenty. Sukisyo je příběh dvou z nich. Příběh lidí, kterým věda změnila celý život.

V každém boji musí být bojovník. A každý boj přináší oběti. Oběť a bojovník, dva, kteří jsou k sobě připoutáni tak silně, že jeden bez druhého nemůže být. Jeden triumfuje a druhý trpí. Jeden vládne a druhý je otrokem. A přitom každého z nich provází osud, který je velmi úzce spjatý s jeho jménem. Jménem, které mu prozradí, kdo vlastně je. Ne tím, které mu dají rodiče. Ne tím, kterým ho oslovují ve škole či v práci. Ale tím jedním a jediným pravým, které mu je souzeno.