Archiv autora: chill

Malý update k mé psané tvorbě

Ahojte!

Jistě jste si všimli, že v poslední době nejsem moc aktivní ani v psaní příběhů. Není to tím, že bych vůbec nepsala. Píšu, ale povětšinou v angličtině, protože je to jazyk, v němž jsem psala původně a stále se toho držím. Kromě toho značnou část svého času trávím čtením, abych měla kde brát inspiraci a mohla si trochu rozšířit možnosti. Nicméně jsem usoudila, že není úplně fér vás o možnost přečíst si moje věci v angličtině připravit, tak tu pro vás mám pár možností, jak se k nim dostat a zajistit si i odběr novinek o nových kapitolách.

Zejména by to mohlo zajímat ty, kteří zde četli Břímě minulosti a chtějí se dostat k originálu. Ten teď přepisuji pod jménem The Name Lost in Time, takže má zatím jen čtyři kapitoly. Pozitivní je, že sepsaných jich mám dvanáct a navržený mám celý příběh, jen to celé zpracovat, upravit a vyžehlit. :)

číst dál »

Festival fantazie 2013

Ano, vidíte dobře. Titulek hlásá Festival fantazie 2013 a napovídá, že by mohlo jít o téměř pět let starý report. Jak se takovýhle report vzal na mém blogu?

Inu, jednoduše. Našla jsem ho v zálohách – dokončený (!) – a s úžasem jsem zjistila, že jsem ho nikdy nezveřejnila. A tak ho v nezměněné podobě (čili neaktuální) házím na blog. Přece si tenhle skvost nenechám pro sebe. ;)

číst dál »

Můj příběh

K napsání tohoto článku jsem se odhodlávala dlouhé roky. Není lehké psát svůj vlastní příběh bez přikrášlení. Není lehké prezentovat svoje vlastní pocity tak, jak je opravdu cítíte. Není lehké uznat, že jste v životě udělali nějakou kardinální chybu. A zejména pak není lehké psát o lidech, které milujete, a připustit sobě i zbytku světa, že vám ublížili. Není to lehké, protože se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste jim odpustili, ale přitom víte, že ve vás zůstává bolest a pocit křivdy.

Vím, že každý dělá chyby. Já jsem dozajista ublížila spoustě lidí. Někteří v sobě tu křivdu možná mají dodnes.

Mně, ač ji neskonale miluji, ublížila moje rodina. Věřím, že všichni jednali podle svých nejlepších úmyslů. Že se o mě starali, jak nejlépe uměli. V žádném případě na ně nechci házet špínu. Ale abych svůj příběh mohla vylíčit tak, jak ho skutečně vidím, musím zmínit i jejich chyby. Pokud si tohle někdo z mých rodičů přečte, prosím, ať čte až do konce. Snad pochopí. A snad pochopí i to, že samotné napsání a zveřejnění tohohle poměrně choulostivého příspěvku je pro mě opravdu důležité.

Představuji vám tedy svůj příběh.

číst dál »

Raethai – kapitola dvanáctá: Vlčí úděl

Do sklepení Jorrvaskru zvuky okolního světa nedoléhaly. Raethai neslyšela šumění listí ve větru ani tiché zurčení vody proudící celým městem od Dračí síně. Přesto ale cítila, jak se země chvěje. Jak sténá pod tíhou vichrem namáhaných staveb, jak se všechen život, který ji prostupoval, zmítá neklidem. Přes tiché oddechování okolo spících Družinic a hlasité chrápání, doléhající k ní z vedlejšího pokoje, zaslechla dvoje plíživé kroky. Jedny byly ladné a elegantní, jako kočka pátrající po kořisti. Druhé rázné a rozhodné, jako vlk připravený na divoký hon. Raethai se rychle naučila rozeznávat členy Družiníků podle chůze. Tohle byli Aela a Skjor vyrážející na noční lov. Nebylo to zdaleka poprvé, co ti dva opustili Jorrvaskr, jakmile první slavík pozdravil vycházející měsíce. Tentokrát však v rytmu jejich kroků zněla neobvyklá naléhavost.

číst dál »

Břímě minulosti, kapitola 2. – Spojenec či nepřítel?

„Prosím,“ řekla Yrith a položila na stůl průsvitnou krabičku. Za zdobnými tabulkami z matného skla vyskládanými v mřížce pokryté jemnou kůží s pozlacenými rohy bylo vyskládaných několik různě velkých brků. Krabička sama musela mít cenu několika vzácných knih, ale bretonská dívka věděla, že její poněkud nekonvenční orkský přítel se nespokojí jen tak s něčím.

„Vřelé díky, jsi můj zachránce,“ pravil knihovník a zvedl hlavu, aby jí mohl pohlédnout do očí. Věnoval jí vroucný úsměv, který, jak Yrith dobře věděla, neukazoval světu příliš často. „Musel jsem opsat jednu knihu a ještě mi tři zbývají. A vedení nenapadlo nic lepšího než hodit všechno papírování k novému systému na mě! Brky mi mizí, než stačím říct Ledohrad. A arcimág ze mě chtěla udělat učitele historie! Věřila bys tomu?“ Pak se zamračil a rukou si prohrábl svůj sněhobílý plnovous. „Jsi v pořádku? Vypadáš… strhaně.“

číst dál »

Břímě minulosti, kapitola 1. – Tajemství sirotka

Mám pro vás další svůj příběh ze Skyrimu. Tentokrát je to něco, co jsem před nějakou dobou napsala v angličtině a zveřejnila na Fanfiction.net. Teď jsem se rozhodla jej pro vás přeložit do češtiny, tak snad se bude líbit. :)

Příběh se odehrává v Ledohradu a s událostmi hry má společné jen velmi málo. Doba je někde mezi událostmi v Helgenu a poražením Alduina. Hlavní hrdinka není drakorozená. Drakorozený se v příběhu objeví… ale opravdu jen na chvilku. :) A teď už k samotnému příběhu…

číst dál »

Raethai – kapitola jedenáctá: Nebezpečné vyhlídky

Noc se vlekla, jako by daedry zpomalily čas, aby se mohly vysmívat osamělým duším netrpělivě vyčkávajícím rána. Raethai pod svou přikrývkou proklela snad každou daedru, na kterou si vzpomněla. V Morrowindu by ji za to prohlásili za kacířku a možná rituálně obětovali. Ve Skyrimu, zdálo se, k jejímu velkému štěstí většina lidí uctívala raději aedry. Raethai nevadilo ani modlit se k Talosovi. Byla si jistá, že kdyby z argoniánského lidu vzešel někdo tak mocný, že by pod sílou jeho dračího Hlasu podlehly celé národy, jistě by jej také uctívali. A co když…

číst dál »

Raethai – kapitola desátá: Ještěří souboj

Poznámka do začátku: Řevy jsem nepřepisovala do české transkripce, protože jsem neměla tušení, jak bych přepsala zdvojené samohlásky (hlavně oo, které se čte jako ú). Takže jsou prostě tak, jak byly v originále.


Cesta do Bílého průsmyku ubíhala hladčeji, než Raethai očekávala. Faendal i Sven se ukázali být užitečnými společníky na cesty. Zatímco Faendal používal svoje vybroušené elfské smysly, aby skupinu uchránil před březí medvědicí nebo našel tu nejschůdnější cestu, Sven tu a tam odstranil balvan či kládu, které jim cestu blokovaly. K Raethaiinu překvapení oba dva většinu cesty mlčeli, stejně jako ona, a když už došlo na hovor, mluvili stručně, k věci a nehádali se. Argoniánka si toho velice cenila.

Horský pás dělící Vorařovské údolí od plání Bílého průsmyku překročili za svítání. Raethai se na chvíli zastavila a zahleděla se do dáli. Přes svou zdánlivou monotónnost měly pláně kouzlo, které nedokázala popsat. Nesčetné keříky a traviny neustále čechral vítr a mezi nimi se proháněli sobi. Tu a tam se v mdlém ranním světle třpytilo jezírko nebo pás řeky či potoka a mezi nimi ve značných rozestupech stály osaměle farmy a mlýny, ale také jedna polorozpadlá strážní věž. Nad tím vším se jako bezvěký strážce tyčilo město Bílý průsmyk korunované Dračí síní, sídlem jarla.

číst dál »

Raethai – kapitola devátá: Hra na lásku

Jedna oddechovka. Vždycky jsem si přála, aby ten quest dopadl takhle. Takže tak trošku splněný sen. :D


Od Raethaiina probuzení ve Vorařově uplynul pouhý den, ale Argoniánka se z nějakého důvodu už cítila svěží a připravená na další cestování. Delfína nad jejím zázračným zotavením vrtěla hlavou, ale nakonec ho komentovala jen slovy „No co, o to míň práce pro mě.“ Raethai se tomu zasmála.

Většinu předchozího dne strávila zabraná do knihy, kterou si půjčila od Delfíny. Kniha byla stručným shrnutím historie a nebyla ničím zvlášť zajímavá. Přesto ji Raethai hltala, jen aby se dozvěděla víc o tom, kým by vlastně mohla být. Drakorozená… podle knihy byli drakorození všichni císaři Tamrielu a pak ještě několik dalších. Všichni do posledního byli lidé, Nordové nebo Císařští. Drakorození měli za úkol chránit Tamriel před zlovolnými daedrami a udržovat Dračí ohně v Chrámu Vyvoleného, které sloužily jako pečeť bran Zapomnění. Nikde však nebyla zmínka o tom, co se stane, až drakorození vymřou, ani o Alduinovi. Argoniánka prohledala ještě několik knih, které našla na Delfínině stole, ale nesetkala se s o moc větším úspěchem.

číst dál »

Raethai – kapitola osmá: Drakorozená

„Musí existovat způsob…“

„Jsme v hrobce, kde živí nemají co dělat. Nemusí.“

„Kdyby tu neměli co dělat, tak by byla zazděná, a ne protkaná pastmi a hádankami. Někdo se sem měl dostat.“

„Možná…“

„U všech daeder, je to jen hloupá truhla. Přece nemůže být tak těžké ji otevřít.“

Hlasy k Raethai pronikaly vzdáleně, jako kdyby mezi ní a jimi stála tlustá zeď. Ležela se zavřenýma očima a pomalu si uvědomovala, že je jí zima a bolí ji celé tělo. V pravém boku ji bodalo z nedávného zranění a v ruce na téže straně téměř postrádala cit. Celé její tělo prostupoval chlad, který mrazil uvnitř a pálil na kůži. Hlava jí třeštila z neznámého důvodu. A co hůř – byla svázaná.

číst dál »